V poslednich dvou dnech nastaly zlate casy huhulaku. Pri prochazce s Bartem jich potkavame... vlastne ne tolik, jak by se dalo cekat. Jsou to spise torza, jako by jejich budovatele se nechali odradit obtizemi dovaleni prvni koule. Vidim v tom cosi symbolickeho, snad az typickeho pro ceskou narodni povahu. S ohromnou vervou se pustime do dila, kouli valime a valime, jenze pak zjistime, ze je tezka a nechame ji byt, tu druhou, natoz treti kouli uz ani nezacneme koulet, natoz abychom se obtezovali se shanenim hrnce a mrkve pro huhulakuv klobouk a nos.

Nastesti to neplati absolutne. Nekolik takovych trosek sice Bart (a jini pejskove) pilne znackuje), ale i na trase ulice Mrazovka stoji jeden moc pekny huhulak, je strategicky umisten stranou od silnice a hledi z povzdali, podoben dobrotivemu Krakonosovi.

Nadherneho huhulaka jsme objevili v lese za Reporyjemi. Huhulak? Je to snehova zena! Dalo by se rici Snehurka, kdyby nebylo jejich vpravde vestonickych tvaru. Nic eterickeho na teto snehove zene neni, nadra, pokud by byla funkcni, by mohla utahnout cely kojenak, a pokud jde o pozadi (cti prdel), to by pritahlo pozornost fotografa Jana Saudka.

Prvni objevil huhulakyni Bart. Zajimave: nezvedl na ni nohu. Ze by byl galantni? Spis se bal tech baroknich tvaru. Zajimalo by me, kdo tam huhulandu postavil. Ze by nejaky tatinek zahajil sexualni vychovu uz takhle v zime, driv nez na louku vyleti motyli?

Francie a psi
Vcera se tu ptal jeden ctenar, jako je to ve Francii s utracenim psu. Zaujala ho jedna epizoda ze serialu s komisarem Moulinem, z niz vyplynula, ze pro utraceni zatoulaneho psa je v teto zemi stanovena doslova sibenicni lhuta. Podle vsech dostupnych informaci je to pravda. Zakon je ve Francii takovy, ze pokud ma pes znamku, ceka se s utracenim 8 dni, pokud ne, pouze 4. Lze se o tom presvedcit na webu, na strance francouzskych ochrancu zvirat.