Aportovani za vetrneho dne

V sobotu jsem byl s Bartem na prochazce v udoli mezi Butovicemi a Novou Vsi. Dnes uz to neni zdaleka takovy Vydrholec, jako za casu, kdy jsem tudy chodil na vypravy se synem Davidem - je to skoro petadvacet let (pozdeji z toho vznikla knizka Klukoviny a tatoviny). Hodne se tu stavi, v Novych Butovicich je stanice metra, Vydrholec se priblizil centru... ale vitr foukal v tu sobotu pekelne, jako na nefalsovanem Vydrholci, vzdalenem civilizaci desitky (v Americe by to byly stovky) kilometru.

Bartovi vitr nevadi, konal sve vyzkumy bez ohledu na rychlost, s jakou se kolem neho pohybovaly vzdusne masy. Obcas se zastavil a rozhlizel se po krajine (delal zirafu, jak tomu rikam) a nedbal, ze se na neho koukam a rezu se smichy: Bartovi v tom vetru vlaly usi jako pradlo na snure! Nikdy jsem nic podobneho nevidel...

Konec srandy, zacne prace, rozhodl jsem se. Pri kazde prochazce Barta drobet cvicim neboli cityruju, aby nezvlcil. Dela to celkem rad, za kazde dobre provedene sedmi, lehni, k noze, vstan ho jak se patri chvalim a on se smeje. Pak prisla rada na aportovani. Hodil jsem klacek do snehu, Bart se vyritil, klacek dopadl hned po dopadu, chytil ho do zubu - a hned ho pustil. Snih ho evidentne studil do zubu!

No dobre, tak druhy pokus.
Namiril jsem tentokrat ne do snehu, ale na vozovku silnice, po ktere jsme sli. Zadny snih tam nebyl, auta ho rozjezdila a vodu vitr vysusil. Rozprahl jsem se k zivotnimu hodu, vitr zadul a bylo mi jasne, ze ponese klacek jako paperko, klacek poleti daleko a Bart se probehne. Vitr tedy zadul - a sebral mi cepici a cepice letela vedle klacku, ta potvora cepice s klackem evidentne zavodila, ba co dim, cepice vyhrala, letela dal nez ten klacek!

No a Bart s ohromnou radosti nechal klacek klackem a hnal se po cepici nedbaje meho revu a popadl ji do sve uslintane tlamy a poradne ji stiskl, jak ho ucim ze se ma aportovany predmet drzet, a nevracel se nijak prekotne, chtel si vzacny ulovek jak se patri vychutnat!

Kdyz jsme se vratili domu, Misa pohledla na moji mokrou cepici a zeptala se:
"Ono prselo?"
"Ne," odpovedel jsem ne zcela vrle. "Foukal vitr."

Snad uz naposled o psim videni
Toto tema jsme v uplynulych dnech zevrubne probrali a nechtel jsem se jim uz zabyvat - a timto dekuji vsem ctenarum, kteri dosud svoje postrehy posilaji. Muz podepsany jako George poslal redakci Psa toto svoje povidani:

Mily Ferdo,
nemohu posoudit, zda psi vidi v barvach, ale jsem presvedcen, ze jejich vnimani zavisi na zkusenosti. Dost malo psu, aspon tady, se diva na TV. Muj pes naopak me nabada, abych TV zapnul a divali jsme se spolu. Nase zajmy se ale diametralne lisi. Zatimco ja se zajimam o filmy, ci naucne porady (chci se vzdelat), Harryho zajimaji reklamy na psi a kocici zradlo. Krome toho nesnasi nasili, jako asi vetsina psu, a zurive se vrha na kazdeho, kdo zvysi hlas, nebo mava nasilne rukama. Je to dost unavne, a to i pro neho. Zacal jsem mluvit o zkusenosti, ale to neznamena, ze se doma pereme. Aspon ne casto. Z toho to snad mit nemuze. Doufam, ze jsme mu nezpusobili trauma, za to se tu prisne tresta. Skoro jako haraseni. Ale zpatky k psum. Jak mnozi majitele (ci poddani) psu dobre vi, psi rozumi naprosto vsemu, o cem se bavime. Zrovna tak, jsou-li od malicka vystaveni TV, budou se s nami na ni divat se stejnym zaujetim, jako my. Muj pes je stejny couch potato, jako ja. Uz musim koncit, jdeme se s Harrym koukat na detektivku.
George