www.eCesty.cz - Kam jste se vždycky chtěli podívat!

Jelikož v poušti bývá přes den vedro, většina výletů se pokud možno odehrává ráno nebo večer. A jelikož večer už budeme na cestě do Coober Pedy, musíme zase vstávat brzo ráno. Ke snídani si dávám i čaj, který se k mému chlebu s arašídovým máslem výtečně hodí. Věci, které jsem včera večer vypral, jsou ještě mokré, tak je dávám na venkovní šňůry, protože z pokoje už se musíme vystěhovat. Zatímco já budu šplhat po skalách, prádlo se bude sušit.

    Naše batohy zase ukládáme do útrob autobusu a vyrážíme. Překonání 10 km do King’s Canyon nám trvá pár minut. Je teprve šest ráno, tma jak v pytli a jasno! Nahoru ale musíme vyrazit už teď, abychom stihli východ slunce. Řidič půjde celou cestu kaňonem (asi 6 km) s námi, takže se nemusíme bát, že ve tmě zabloudíme.
Přesto ze začátku klopýtáme. První část stezky je strmá, protože musíme vylézt z úrovně parkoviště na náhorní plošinu, v níž je kaňon vyhloubený. Většinu cesty pak půjdeme po jejím okraji s pohledem dolů do kaňonu.

    Jakmile jsme nahoře, jde se už o hodně líp a i světla zatím přibylo. Procházíme po skalní pěšince uprostřed skalních dómů ohlodaných větry a dešti. I v pološeru je už vidět jejich načervenalá barva. Plošina je úplně pustá, jen tu a tam se stromem nebo keřem.

    Okolní skály pomalu vystupují ze tmy, až je to tady - vychází slunce vychází. Jeho první paprsky vystřelují a osvětlují protější stěnu kaňonu. Stojíme na okraji kaňonu na dlouhém převisu a díváme se na stromy a keře víc než 100 metrů pod námi. Cestička se často přibližuje okraji skály, takže to není nic pro lidi trpící závratí.
Se stoupajícím sluncem se barva skal postupně mění a je každým okamžikem výraznější a jasnější. Samozřejmě že do červena, jak jinak.

    Pronikáme dál do bludiště skal, nádherně ohlodaných od nemilosrdného deště, slunce a větru. Nejsme tu sami, ale podobně jako u Uluru potkáváme větší či menší skupinky supících turistů. Sem nahoru se holt nedá dostat jinak než po svých, na což ti pupkáči nejsou zvyklí.

    Zhruba v polovině cesty scházíme po schodech do soutěsky a ocitáme se v úplně jiném prostředí. Ne nadarmo je nazvané Rajská zahrada. Slunce sem totiž svítí jen malou část dne a většinu času je zahrada tedy přikrytá stínem okolních skal. Stín umožňuje udržovat relativně vlhké mikroklima. Hlouběji v zahradě, na konci asi 200metrové stezky, je jezírko. Dá se v něm vyčvachtat, já se místo toho ale dívám kolem a spíš dělám fotky palem uprostřed pouště. 

    Vracíme se zpět těch 200 metrů na začátek zahrady a po schůdcích stoupáme na protější stěnu soutěsky. Druhá strana už není tak členitá. Nabízí ale stejně skvělé barvy a pohledy a roste tu celkem dost osamocených stromů.

    Túra kaňonem měla trvat asi 3 hodiny, ale většina nás je zpět o dost dřív. Všichni funíme a odpočíváme na parkovišti pod přístřeškem věnovanému národnímu parku. Dá se podnikat i dvoudenní túry, ale bydlet u King’s Canyon je drahý, takže většina, včetně mně, volí jen tenhle půldenní výletíček. Docela to stačí, protože pokud je hezky, dá se projít prakticky celý kaňon.

    Stezka je ohromně zajímavá a počasí skvělé - po dvou dnech aprílového počasí se tak na nás zase usmívá sluníčko.

    Vracíme se do ubytovny. Do odjezdu je ještě dost času, tak se zabavuju pobíháním po okolní poušti v honbě za dokonalými fotkami. Občas mi nad hlavou zaduní vrtulník mizící rychle v dálce. Bohatší turisti se v něm můžou prolétnout na kaňonem.

    Na zbytek času se uvelebuju vedle bazénu a rozprostírám kolem sebe všechny včera, ještě trochu vlhké vyprané věci. Většina lidí se koupe, ale mně se nechce svlékat, tak si jen čtu o Coober Pedy a Adelaide.

    Odjíždíme na čas, protože máme na křižovatce silnic opět sraz s dalším busem Greyhound. Přesně tam jako včera, jen budeme v obrácené roli. Teď my jedeme směr Alice/Adelaide a ten druhý bus do King!s Canyon.

    Na videu nám řidič pouští i u nás promítaný australský film The Adventures of Priscilla, Queen of the Desert (Dobrodružství Priscilly, královny pouště). Je skvělý. Hlavními hrdiny jsou transvestiti, kteří si koupí vysloužilí autobus a vydají se slézt právě King’s Canyon. Nádherná pouštní scenérie, barevné transvestitské kostýmy a australská angličtina z něj dělají jedinečnou podívanou.

    Ještě před setkáním s Greyhound busem zastavujeme v malém motorestu na svačinku. V ohrádce chovají klokany a nabízejí velbloudí koláč. Velblouda jsme ještě nejedl, tak si dávám. Maso je mleté, ale docela dobré. Že je velbloudí docela věřím, protože ti v poušti pobíhají i volně.

    Tenhle bus zahýbá na sever do Alice, já ale jedu na jih do Coober Pedy, a pak dál do Adelaide. Proto u benzínky na křižovatce Stuart Highway a silnice vedoucí od Uluru vystupuju, abych přesednul do jiného Greyhound busu. Bus z Alice do Coober Pedy a Adelaide přijíždí asi za hodinu, v Coober Pedy bychom měli být těsně po půlnoci.

    Krajina je pořád stejná: poušť s občasným keříkem, kopečkem nebo skálou. Píšu deník a čtu si o Coober Pedy. Musí to být dost zajímavý místo. Možná dokonce i divný místo.