Jak kazacká tak čínská pohraniční
kontrola je přímá. Na kazacké straně odevzdáváme celní deklaraci z Běloruska
(státu kterým jsme vstoupili do SNS), ptají se nás jestli nemáme zbraně
nebo drogy, prověřují naše pasy s pak nás pouští dál. Na čínské
straně je to podobné: vyplnit vstupní formulář, batohy nechat projet
detektorem, vstupní razítko do pasu a jsme v Číně. Najednou nastává
obrovský zlom. Ze známé azbuky se dostáváme do neznáma čínských
znaků. Najednou. Všechno kolem nás je najednou v čínských znacích a
taky v ujgurštině. Ujgurština je jazyk etnické skupiny která kdysi
(dokud Číňani nezačali se svým přesídlovacím programem, který
postupně mění složení obyvatelstva této provincie ve prospěch Číňanů)
byla v Sin-ťiangu (jak se tato Autonomní ujgurská oblast jmenuje) nejpočetnější.
Píše se arabskými písmeny.
Jen taková perlička - imigrační úředník (který neuměl anglicky,
tlumočila jiná úřednice) se podivil nad tím, Čech a Slovenka (lidi ze
dvou zemí) cestují jako dvojice. Na jeho otázku „Proč?" jsem
odpověděl „A proč ne?". Asi to nebylo nejzdvořilejší (obzvlášť
vůči Číňanům, kteří mají úplně jinou představu o chování lidí
než my Evropani), ale co ostatně na tak stupidní otázku odpovědět?
Nakonec jsme z toho vybruslili vysvětlením, že Čechy a Slovensko byly dřív
jedna země, která se rozdělila stejně jako SSSR na Rusko a Kazakstán.
Tomuhle přirovnání pod nimž si něco dokázal představit už porozuměl
a uspokojilo ho. Nevím ale co bych si počal kdybychom byli třeba Francouz
a Finka. To bych mu asi nevysvětlil...
Budova čínského přechodu mi vzdáleně připomíná
strážní věž velké čínské zdi. Zvenku je celá obložená kachličkama.
Stejně obložené jsou i některé domy v přilehlém městečku. První čeho
si oba všímáme jsou rikši (motorové tříkolky) a taky docela velké
množství odpadků na některých ulicích. Jiné ulice jsou ale zase čisté.
Hned v příhraničním městě máme možnost vidět co nás bude provázet
celou Čínou: do autobusu patřičně hlučně nastupují Čínani. S řidiči
se přitom dohadují o ceně, gestikulují a šíleně křičí. Už začíná
asijský chaos. Jakmile se usadí, začíná další ukázka jejich povahy:
že v pohodě pokuřují a klepou popel po autobuse to je to nejmenší. Horší
je plivání přímo na zem, nebo odhazování odpadků z okýnka přímo za
jízdy. Holt jsou v zemi, kde zatím většina věcí patří ještě všem,
tak se taky tak chovají.
Krajina kolem mi ale na druhou stranu připadá pečlivě
obdělaná, políčka jsou rovná, zavlažená. Podél silnice rostou, nebo
jsou právě sázeny vysoké štíhlé stromy se šedivou kůrou. Nevím co
to je, ale pravděpodobně něco odolného, co vydrží zdejší kruté
zimy.
Silnice jsou na cestě do Urumči dost různé. Od docela
dobrých „skorodálnic" (těch je ale málo) až po vyjeté koleje v
poušti (těch je docela dost). Hned za hranicí vjíždíme do hor pohoří
Tian-Šan a neuvěřitelně strmými silničkami stoupáme nahoru do jednoho
z průsmyků. Na silnici skrz hory se usilovně pracuje a asi bude pracovat
donekonečna, protože ji každou chvíli zatarasí nějaký nový zával.
Krásně je vidět systém jejich práce a musím říct, že se v těchle
drsných podmínkách docela činí a rozhodně to nemají jednoduché.
Skály kolem jsou nádherné. Občas z nich stéká říčka na jejímž břehu
mají Kazakové postaveny svoje jurty. Na některých zatravněných kopcích
vidíme ve velké výšce spousty bílých teček - to si ovce našli další
místo na pastvu.
Rozhled nahoře za sedlem je úžasný. Najednou před
sebou máme velké jezero (nejspíš Ebi nuur) po jehož břehu uháníme směrem
do vnitrozemí Číny. Na jeho břehu zase vidíme jurty. Slunce právě
zapadá a tak silueta ostrova s čínskou pagodou uprostřed nám připomíná
že právě začíná naše první čínská noc. Od rána jedeme pouští a
za celý den nám prach už stačil „ztužit" vlasy. Řidiči si z
kazeťáku pouští hudbu - rusky nazpívané hity roku 1998, Číňani si
začínají zouvat botky a mi teď začínáme Čínu i cítit. Jsem zvědav
co všechno nás tady čeká.
Den 13, úterý 1. 9.
Urumči je tak roztažené, že trvá asi hodinu a půl než se domotáme do
centra na autobusové nádraží. Je zajímavé sledovat jak se mění od
okraje do centra - začíná hlíněnými domky mezi kterými se prohánějí
bosé děti a kozy, pak přichází zděné a vykachličkované domy a továrny
a tady v centru už jsme mezi mrakodrapy. Jak na začátku tak i v centru je
ale cosi stejné - spousta lidí, ulice přeplněné auty, koly, motorkami a
všude jen samé čínské znaky.
Takhle moderně vypadající město (alespoň na první
pohled) bych teda uprostřed pouště nečekal. Podle polohy na mapě (o
Urumči se říká, že je to nejvzdálenější velkoměsto od oceánu na
světě) bych řekl, že to bude prašná díra. A tady je zatím víc
mrakodrapů (a některé jsou opravdu elegantní) než v celých Čechách
dohromady). Ostatně ten milion obyvatel se musí nějak živit.
Problémy s časovými pásmy pokračují i Číně, nebo
alespoň v Sin-ťiangu. Tady už to ale není jen ve vlacích jako v Kazakstánu,
ale všude. Svou troškou do mlýna přispívá jak ústřední vláda v
Pekingu tak odbojní Ujgurové v Sin-ťiangu. Kořenem problému je zařazení
celé Číny do jediného časového pásma, které je samozřejmě vybráno
tak, aby bylo co nejvhodnější a nejpřirozenější pro Peking, kde sídlí
většina potentántů. Slunce se ale samozřejmě zotročit nedá což
znamená, že při poloze Pekingu ve východní části Číny a rozloze celé
země musí být tato volba pro některé oblasti nevýhodná. A zcela náhodou
je to právě odbojný Sin-ťiang, který je nejvíce vzdálený od sídla
„bohů" - Pekingu. Ujguři problém vyřešili po svém - zavedli
neoficiální sin-ťiangský čas, který je o 2 hodiny pozadu oproti času
pekingskému. A teď jsme u toho. Některé časové údaje (odjezdy autobusů,
časy v hotelích...) můžou být uváděny v kterémkoliv z obou časů.
Není v tom žádný systém. Nestačí proto znát dobu odjezdu. Musíme vědět
i v kterém čase je uváděna, což je v téhle zemi, kde je kolem nás místo
nápisů jen spousta krásných „obrázků" a žádná použitelná
informace celkem brnkačka, že? No nic, nějak bylo, nějak bude. Já jsem
si nastavil pekingský čas, který se od SEČ liší o 7 hodin. Podle
tohoto času je dýl ráno tma a dýl večer světlo - příroda se prostě
nedá ošálit.
 |
5 juanů |
Na autobusovém nádraží sbíráme batohy ze země a se
stále údivem otevřenou pusou odcházíme najít si ubytování. Naše
první volba není daleko, asi 2 km, ale na cestě je navíc Bank of China,
kde si můžeme vyměnit cestovní šeky. Juany - čínské peníze - jsou
celkem pěkné, i když zatížené budovatelskými motivy typu přehrada
nebo svářeč se zdravotní sestrou. Juan se dělí na 10 tiao, které se
zase dělí na 10 fenů. Aby byly věci ještě komplikovanější, skoro
nikdo neříká juan, ale zásadně kuai, stejně tak jako místo
tiao se
používá výraz mao. Fen má dnes už tak malou hodnotu, že se prakticky
nepoužívá (bude se ale hodit do mojí sbírky bankovek). Už několik let
je kurs juanu k dolaru neměnný - Y8,2 za 1 dolar, ale inflace je každý
rok přes 20%. Juan je tak značně nadhodnocený, ale těm komunistickým
kouzelníkům v Pekingu to zdá se žíly netrhá.
Cestou do hotelu se vyhýbáme kolům i autům, což s naším
nákladem není žádná legrace. Všichni o 106 troubí (asi preventivně,
protože vědí, že průměrný, tj. v dopravním provozu značně
nedisciplinovaný čínský občan je nevyzpytatelná jednotka která se může
kdykoliv vydat jakýmkoliv směrem nebo provést něco jinak nepředvídatelného).
Řidiči sice jezdí šíleně, ale alespoň ještě občas mrknou na
semafory (ne jako v Africe nebo třeba Pákistánu).
Hned v prvním hotelu máme štěstí a dostáváme 2 místa
ve 4lůžkovém pokoji. Na recepci nás oslavuje jeden Kazak a dává nám
svoji vizitku, podle které je turistický průvodce. Jmenuje se Rašit,
mluví anglicky a podle svých slov má v horách u jezera Tianči (Nebeské
jezero) jurty, ve kterých se dá přenocovat. Možná se tam podíváme.
První o co se zase zjímáme je sprcha.Prý má být někde
„dole". Jdu dolů po schodech a tam je skutečně šipka s anglickým
nápisem „Sprcha". Jdu dál, ale pod schody žádná sprcha není,
jen naproti nim vchod na dvůr. Vracím se na recepci a ještě jednou se ptám.
Musím prý pod schody a na dvůr, kde už ji najdu. No jasně - jaký jsem
to slepý a naivní Evropan, že hledám sprchu v budově hotelu! Jdu na dvůr
a tam úplně na druhé straně je další šipka s nápisem
„Sprcha", vedle něhož jsou otevřené dveře. Hurá, říkám si a
v mžiku jsem u dveří. Uvnitř to vypadá spíš jako v udírně. Rozhlížím
se kolem a několik Číňanů vidíce že mám ručník mi ukazují dál do
dvora za roh. Ježíšmarjá, ono to snad bude na ulici! Jdu za roh a
opravdu asi 20 metrů přede mnou jsou drátěná vrata a za nimi se živě
prohánějí auta po hlavní silnici. Rozhlížím se po zdech a hledám další
nápis „Sprcha". Je tam. A směřuje jakoby někam k vratům. Jdu dál.
Vidím mě další Číňany (těch tady ale je) a ukazují na baráček ve
dvoře. Konečně jsem tady! No jo, teď jsem ale tak daleko od pokoje, že
než se přes celý dvůr a hotel vrátím zpátky do pokoje, budu zase špinavý!
Ženě ve sprše ukazuju svoji ubytovací kartičku, která
se má do sprchy nosit. Jsou na ní načmárané číslo místnosti, datum příjezdu
a nějaké znaky. „Ha, ha, ha, to žena!", rozesměje se správcová
sprchy a ukazuje na znak v kolonce SEX. No jasně, vyměnili jsme si ji s Táňou
omylem kartičku! Ach jo. Asi potřebuju ledovou sprchu!
Pár ulic od hotelu má být ulička plná restaurací-jídelen.
Jdeme si tam dát nějaký oběd. Cestou procházíme kolem Mark’s
Internet Café, kde jsem se chtěl podívat na Internet. Vypadá ale
zkrachovale - stažená roleta, černá okna. To by byla škoda!
 |
Vařená vajíčka je
možné koupit všude |
V uličce je jedna jídelna za druhou. Nevíme kterou si
vybrat, tak jdeme podle náhody. Jídelna je střídmě zařízená, dá se
jíst vevnitř i venku (jako i u všech okolních jídelen). Hned nám nabízejí
židle, ale my se nejdřív chceme zeptat co mají a kolik co stojí. Na
ulici jsme několikrát viděli prodávat plněné knedlíčky, tak bychom
je chtěli zkusit. V průvodci máme napsána nějaká jídla i s čínskými
znaky. Ukazujeme na knedlíky a Táňa pak ještě na frázi „Jsem
vegetariánka". Zdá se že to pochopili, protože nám na jídelním lístku
který je přilepený na zdi ukazují cenu. Zdá se to přijatelné. Sedáme
si a hned nám do mističek nalévají čaj. Na stole je papírová krabice
a v ní naskládané dřevěné hůlky na jídlo (takové ty na jedno použití
co třeba před jídlem nejdřív odlomit), nějaká mistička s pálivou směsí
a sója, která ale chutná úplně jinak než u nás - je octová!
Sedíme a čekáme, zatím nám vždy když máme prázdný kalíšek dolévají
čaj. Přichází další hosti (Číňani) a objednávají si. Jiní dojídají,
pěkně si při tom pomlaskávají a na stole po nich zůstává pěkný
bordel.
Po čtvrthodince nám každému přinášejí podnos plný
plněných knedlíčků. No, ony jsou to spíš taštičky. Tániny jsou plněné
nějakou zelenou natí a vajíčkem, já tam mám navíc mleté maso.
Chutnají skvěle. Dostáváme každý ještě malý talířek, na který si
nalíváme sóju, taštičky nabíráme hůlkama a namáčíme si je v sóji.
Okolní na nás koukají trochu překvapeně, asi nejsou zvyklí vidět bělochy
jíst hůlkama. Objednáváme si pivo. Je moc dobré, akorát nevím značku,
protože etiketa je jen čínsky. Z lahve jsem vyrozuměl že je to jedenáctka
a má objem 640 ml. Taštiček je tolik, že je ani všechny nesníme. Bylo
to skvělý.
Postranními uličkami se protloukáme z centra. Jdeme se
informovat na autobus do Kašgaru, kam chceme za dva dny odjet. Taky chceme
sehnat nějaké pohledy. Možná je budou mít v prodejně zahraniční
literatury kde právě jsme - Táňa je nadšená tou spoustou anglicko-čínských
slovníků a tak si každý jeden kupujeme. Ona na používání, já spíš
jako suvenýr. Neodoláváme ani mapě Číny která je popsaná jen čínsky
- vypadá skvěle. Pohledy ale žádné nemají.
Už jen chůze po městě je pro nás fascinující. Všude
samá čínština, všelijak barevně a dekorativně vyvedená. Jsme zase na
hlavní ulici a tak se můžeme kochat pohledem na vysoké budovy. Jsou
docela moderní, žádné nevkusné stavby jako v Moskvě. Několik jich je
rozestavěno.
Ulice jsou docela čisté (až na ty flusance od lidí a
sem tam nějaké flašky od vody nebo šlupky od melounu, které lidi zahodí
jakmile je dojedí). Chodníky a silnice jsou sice záplatované, ale u nás
to často není o nic lepší.
Jak tak občas nahlížím do krámů, koupit se tady dá
hodně věcí - skoro jako u nás v kapitalismu. Na ulici stojí stánky s
pitím a zmrzlinou snad každých 50 metrů. To stejné platí o kárách
naložených čerstvým ovocem a zeleninou. Ochutnáváme hrozny - jsou skvělé.
 |
Takto
vypadají dobrůtky připravené na nočním trhu |
Většinu v Urumči už dnes tvoří Číňani, i když
Ujgurů je tady pořád dost. Dají se poznat celkem snadno - mají evropské
rysy (tj. žádné šikmé oči) a na hlavě často nosí čepičky. Ujgurští
dědové mají delší prošedivělé vousy. Turistů tady zase tak moc není
a pokud ano, tak jsou to většinou Japonci.
Auta jsou většinou čínské výroby - ať osobní nebo
nákladní. Moc velký počet značek nemají, takže jsou silnice někdy
dost uniformní - červené taxíky a hranaté modré náklaďáky (místní
značky FAW, Dong Feng, Blac). I autobusy a motorky mají často vlastní a
zase tak jeden nebo dva typy. Všechny jejich stroje vypadají dost humpolácky.
Výběr strojů na pohyb ale ještě pokračuje: tříkolové rikši (vlastně
upravené motorky), tříkolky s korbou (na kterých vozí věci nebo z nich
třeba prodávají ovoce), kola (část jsou staré uniformě černé herky,
ale občas se najde i kolo horské) a taky povozy.
Kromě samohybů místních tady ale jezdí i spousta aut
dovezených - osobních (hlavně japonských), džípů (japonské i americké,
těch je tady obrovské množství, protože jsme uprostřed pouště a za městem
většinou končí i kvalitní silnice), mikrobusů (zase japonských) a
dokonce i naše nákladní tatry a jako taxíky tady jezdí i favority,
formany a felicie. Alespoň něco trochu známého. Občas kolem projede náklaďák
na jehož korbě sedí skupina mužů a bubnují, který je následován
opentlenými taxíky. Od místních se dozvídáme že je to svatba.
Tvarů, vůní, zvuků jiných vjemů je tolik, že se ani nedají všechny
popsat. V postranních uličkách například běží život úplně jiným
tempem než na hlavních třídách. Tady mají řemeslníci svoje krámky,
smlouvá se tu, ctihodní stařešinové klábosí u čaje sedíce na
schodech (nikde v celém městě nejsou žádné lavičky), děcka si hrají,
maminy ve svých pouličních kuchyňkách připravují jídlo které si
kolemjdoucí hned kupují. Postranní uličky prostě vypadají prostě jako
v každém městě třeba na Středním východě, kdežto hlavní bulváry
jsou spíše více evropské, i když s velkým vlivem Asie - hlavně v
dopravním chaosu a mumraji lidí.
Stále víc se zaplétáme v uličkách až se ocitáme v
krytém bazaru. Tady už opravdu není pochyb - jsme v Asii, která je celá
provoněna podobnými bazary. Na tohle kromě jídel prodávají i nezvykle
velké množství různých druhů hrozinek a místní výrobky jako ujgurské
nože, vesty, tepané konvice a celé servisy, ale třeba taky armádní
dalekohledy nebo telefony. Telefony na ulicích vidíme i mobilní, ale
protože jsou drahé (asi 8000,- Kč) daleko víc jsou tady rozšířený
pagery a taky telefonní automaty na karty.
Kupujeme si nanuk. Že se nanuky na obrázku někdy jen
vzdáleně podobají skutečnosti jsme si u nás už zvykli, ale aby vypadal
úplně jinak (samozřejmě hůř) to se mi ještě nestalo. Až tady v Číně.
Možná důsledek použití metod komunistické propagandy, kdy se běžně
slibuje něco co nikdo nikdy neuvidí.
Nemůžeme se z trhu odtrhnout, ale musíme dál. Urumči
je bohužel velké, takže má velké i centrum. Trvá nám asi 3 hodiny
(pravda se zastávkami u něčeho zajímavého každých 5 minut) než se
dostáváme pěšky přes celé centrum na místo odkud odjíždějí busy
do Kašgaru.
Bohužel tady nikdo neumí anglicky ale naštěstí máme
právě koupený anglicko-čínský slovník. Během „pouhých" tak
20 minut konečně chápou co vlastně chceme - vysvětlujeme, že bychom
chtěli jet ve středu do Kašgaru, ale nevíme kdy to jede a kolik to stojí.
Víme jen že je víc druhů autobusů (přinejmenším normální a spací),
takže z nich potřebujeme dostat kolik který z nich stojí. Je to docela
fuška a jsem z toho trochunervózní, protože riziko omylu je při tomhle
druhu komunikace docela velké a ten by pro nás mohl znamenat jak ztrátu
peněz, tak zbytečné zdržení. Táňa tohle zvládá líp a občas mě
musí uklidňovat. Já se ale prostě necítím ve své kůži, když jsem
bezmocnej, což je při moji znalosti čínštiny můj hlavní pocit. Je to
stejný jako komunikovat se šimpanzem. Ne proto, že by Číňani byli na
úrovni šimpanzů, ale že šimpanzí řeč je pro mě stejně
nesrozumitelná jako čínština. No jen si to zkuste domluvit se se šimpanzem
třeba jen na té nejjednodušší věci. Tam kde není čeho se chytit je
to prostě beznadějný. Nakonec víme všechno co potřebujeme, ale jelikož
nemáme dost vyměněných peněz přijdeme si koupit lístky až zítra.
Počasí je krásné, docela vedro. Osvěžujeme se další
dávkou ovoce a míříme zpět k hotelu. Chceme se ale ještě podívat do
Lidového parku. Zeleně je na ulicích sice dost - Urumči je plné bulvárů
se stromovými alejemi, ale není si kde sednout. To mě trochu udivuje. Když
si chceme odpočinout, maximálně si můžeme sednout na schody nějakého
obchůdku. Proto chceme vyzkoušet jeden z jejich místních parků.
Do Lidového parku se platí vstup! Nejdřív jsem si
myslel že je to proto aby alespoň park byl uchráněn od odpadků, které
každý odhazuje na ulicích. Odpadky v parku mě ale vyvedly z omylu - je
jich tam naopak ještě víc, protože i tady jsou prodejci s vodou a
melouny, ale nikdo po lidech neuklízí.
Park sice není nijak skvěle udržovaný, ale je v něm
několik rybníčků a čínských altánků s typicky zvednutými rohy střech.
Konečně si připadám jako v Číně. Roztroušeny po parku jsou i
divadelní pódia a různé zábavní atrakce - vláček, elektronické střelnice,
houpačky pro děti. Sedíme na trávě skoro až do setmění, pojídáme
hrozny a trávíme všechny dnešní zážitky. Bez znalosti čínštiny to
opravdu nebude jednoduché.
Vracíme se na hotel, dáváme si sprchu a pereme. Zvláštností čínských
hotelů je, že nám nikdo nedá klíč od pokoje, nýbrž je pořád u správce
patra, který pokoj při každém našem příchodu musí odemknout. Je to
dobré proti zlodějům, ale když chceme být oba dva pryč (např. při
praní) a zároveň si nechceme zabouchnout dveře aby nám správce zase
nemusel odemykat (ne vždycky je totiž k sehnání), znamená to nechat
pootevřeno. Hm... V každém pokoji je i televize, protože Číňani bez ní
prostě nevydrží. I v restauracích nebo jídelních stáncích přímo na
ulicích jsou zapnuté televize a tak Číňani hltají nudle a zároveň s
nimi i televizi.
Den 14, středa 2. 9.
Dneska si dlouho lebedíme v posteli. Cestou na kašgarské autobusové nádraží
se zastavujeme v jedné jídelně a dáváme si obědosnídani - rýži a
nudle se zeleninou.
Mezitím jsme se rozhodli, že se podíváme do hor k
jezeru Tianči a přespíme tam v jurtě jak nám nabízel Rašit. Lístek
do Kašgaru si proto chceme koupit až na pátek. Bohužel. Oni lístky tak
dopředu neprodávají, takže si máme přijít až v pátek odpoledne, několik
hodin před odjezdem.
Zase se těch několik kilometrů (pěšky, protože nevíme
kam který bus MHD jezdí) vracíme do centra. Pořád sháníme pohledy a
pořád jsme neúspěšní. V hotelu Holiday Inn sice mají, ale jen celou
sadu deseti pohledů tak asi za 160 korun. Taky se tam dá použít
Internet, ale za zhruba $30/hodinu.
Místo pohledů jsem si na schodě jednoho krámu utrhl přezku
u sandálů. To je teda zboží, slouží 2 týdny a konec. No, snad to půjde
opravit, protože stejně jako v Almaty, i tady je na každém rohu švec
opravující boty (jsme v chudší zemi, kde se boty spíš opravují než
vyhazují jako u nás).
Na blízké poště, kam se jdeme zeptat na pohledy potkáváme
2 Angličany. Cestují po Číně, odsud pojedou do Si’an a dál na východ
až do Šanghaje. Dali mi adresu funkční internetové kavárny (hurá!)
Táňa si na trhu před poštou kupuje sandály, protože ty staré se jí už
rozpadly. Já si zase před obchoďákem nechávám přišít přezku u svých
sandálů a můžu zase normálně chodit.
 |
Pagoda v Hongšang
parku |
Kousek od našeho hotelu je park, v němž se tyčí zajímavá
pagoda. Je odpoledne, tak si říkáme, že zbytek dne strávíme tam,
alespoň trochu pryč od všech těch davů a aut. Do parku se zase platí
vstupné, ale vyhlídka dobrého pohledu na město z pagody na kopci nás
ukolébává.
V parku je zase svinčík, už si toho ale skoro nevšímáme.
Trhovci nám, jako i dole ve městě nabízí studené pití a nanuky.
Dokonce je tady i restaurace. Park je podobně zanedbaný jako „Renmin
(lidový) park", ale v téhle vyprahlé oblasti mi to ani nepřijde nějak
nepřirozené. Spíš je to zajímavé tím, že je to něco úplně jiného
než my rozumíme pod slovem park, tj. hezky upravená plocha s cestičkami
a lavičkami. Tady třeba nejsou lavičky, takže můžeme sedět akorát
tak na drnech.
Pohled z pagody je fakt skvělý. Urumči odsud vypadá
jak Denver - mrakodrapy a za nimi hory. Tyhle jsou ale vyprahlé - vlastně
poušť. Celé město je přikryté smogovým mrakem, je to opravdu hrozné.
Na severní straně řada komínů kouří o sto šest. Pagoda samotná je třípatrová
dřevěná, pomalovaná čínskými ornamenty. Rohy její střechy jsou
typicky zvednuté nahoru.
Dobrý pohled na město je i ze sousední skály tyčící
se nad hlavní severojižní magistrálou a taky z altánku na protějším
kopci - oboje stále ještě v areálu parku. Kdysi se sem dalo vyjet i
lanovkou, ale ta teď nefunguje. Pohled je tady tak pěkný, že v parku
chceme zůstat až do setmění a pak se sem vrátit pro nějaké noční
fotky města.
Po širokých schodech scházíme dolů pod kopec, kde je
malé jezírko. Nad ním je další malá skála, ze které má asi normálně
padat vodopád. Na jezírku jakoby plave klikatý chodníček s altánkem
uprostřed. Sedáme si na trávu a asi 2 hodiny jen povídáme a píšeme
deník. Po setmění se vracíme k altánku na skále, ale žádný skvělý
pohled se nekoná - město je napůl ve smogovém oparu a nikde žádné výrazné
osvětlení.
|
|