www.eCesty.cz - Kam jste se vždycky chtěli podívat!

    V Yulaře je všechno soustředěno kolem jedné kruhové silnice, takže z místa, kde většina z nás bydlí (právě Outback Pioneer Lodge) objíždíme celou Yularu a vyzvedáváme lidi na ostatních místech. Teprve pak odjíždíme směr národní park.

    Národní park začíná 20 km jižně od Yulary. Zastavujeme před stanovištěm strážců parku, všichni vystupujeme a kupujeme si vstupenku do parku, platnou dva týdny. No a pak nasedáme zpět a už nás nic nedělí od té majestátní červené skály na obzoru před námi.

    Uluru, tyčící se do výšky 348 m nad okolní poušť (867 m n. m.), je obrovský balvan, jehož dvě třetiny jsou pohřbeny pod zemí. Jde o zbytek mnohem většího pohoří, které se na tomto místě kdysi rozkládalo. Na délku měří přes 3,5 kilometru a pěší stezka kolem jeho obvodu měří přes 9 km.

    Z dálky vypadá jako rudý bochník chleba. Jak se přibližujeme, začínají se objevovat detaily: pukliny, jeskyně a podélné rýhy kopírující směr převládajících větrů, jež po desítky tisíc let Uluru ohlazují. Přijíždíme pod skálu a zahýbáme na okružní silnici. Po zhruba dvou kilometrech zastavujeme na parkovišti před obrovskou průrvou ve skále.

    Uluru je jméno celé téhle oblasti a Austrálci tak nazývají i skálu, my běloši ji ale známe spíš pod jménem Ayers Rock (Ayersova skála). Jako neobvyklá anomálie, vyčnívající z jinak ploché pouště, má Uluru pro Austrálce mimořádný význam. Proto je v ní řada posvátných míst, většinou jeskyní, puklin či jiných míst narušujících celistvost skály.

    Jedním takovým místem je i průrva, na jejímž konci je jezírko Mutitjulu. K téhle průrvě se vztahuje legenda o boji dvou hadů - Kunyia a Liru. Austrálci si řadu rýh a prasklin ve skalní stěně spojili s bojem těchto dvou hadů, a průrva pro ně získala velký význam. I proto jsou na jejich stěnách nástěnné malby.

    Odpolední slunce skalní stěnu nad Mutitjulou krásně osvětluje a j příjemné se u ni jen tak procházet. My teď ale míříme dál, takže bližší prohlídku nechám na zítra, kdy chci obejít celou Uluru.

    Po okružní silnic pokračujeme v objížďce a stavíme ještě na jednom zajímavém místě - Warayuki, posvátném místě mužů místního kmene Anangu. Kolem téhle jeskyně jsou ze všech stran rozmístěny cedule zakazující vstup i focení. Je to jedno z těch míst, kam smí vstoupit jen zasvěcení, a ještě k tomu jen muži. David nás tu nechává a popojíždí asi o kilometr dál na hlavní parkoviště, kde bude čekat, než tam podél skály dojdeme.

    Pěšinka je samozřejmě vyšlapaná, takže se můžu soustředit na Uluru a nemusím dávat pozor na cestu. Celá skála je plná malých či větších jeskyní, z nichž v některých jsou domorodé kresby a u jiných je zase voda. Ta nejhezčí a nejzajímavější místa jsou většinou označena jako posvátná (buď pro muže, nebo ženy kmene Anangu), takže je nemůžu fotit. Ta všudypřítomná červená barva je nádherná, navíc doplňována do dokonalého spektra zelenou a hnědou stromů (většinou pouštních dubů) a žlutou napůl uschlých travin (spinifex). Procházka je to příjemná,ale bohužel krátká. Už se těším na zítra.

    David na nás čeká na parkovišti přímo pod místem, odkud bychom měli zítra brzy ráno začít výstup na vrchol Uluru. Z procházky už jsme dorazili všichni, takže nasedáme a vracíme se zpátky. Ještě ale ne do Yulary, protože po pár kilometrech odbočujeme na další parkoviště, kde už stojí snad 20 dalších autobusů. Uluru se před námi skví v plné kráse a červená se v zapadajícím slunci. Ano, jsme tu, abychom si vychutnali měnící se barvy Uluru s postupujícím západem slunce.

    Před několika autobusy jsou rozložené stolky a židličky, na stolcích stojí šampus a občerstvení. Někteří turisti si totiž v Yulaře zaplatili speciální výlet je na západ slunce, k němuž patří i tahle srandovní snobárna.

    Já se ale radši soustředím na Uluru, než na jejich korzování pouští se skelničkou v ruce, protože světelné podmínky nejsou zrovna nejlepší. Těsně nad obzorem visí mraky a je mezi nimi jen tenká skulina. Slunce je teď za mraky, ale jak se přibližuje ke skulině, Uluru se rozjasňuje, až se na nás směje krásnou oranžovou barvou. To ale moc dlouho netrvá, protože s překrytím slunce mraky Uluru zase tmavne, až po červenou-šedivou barvu. Po chvíli slunce zapadá a Uluru se začíná ztrácet ve tmě. Vycházejí hvězdy.

    Vracíme se do Yulary a já musím zase prát. Ani dnes nemám oddych a po praní se pouštím do psaní deníku.

Den 218, čtvrtek 25. 3.

Chudák David. Týdně prý absolvuje dvě takovéhle túry a každý den musí vstávat skoro tak brzo jako všichni ostatní vstáváme dnes ráno. Z Yulary totiž odjíždíme už v 5.45, abychom stihli na Uluru vyšplhat ještě ráno, kdy není takové vedro. Pokud je předpovězená denní teplo vyšší než 36 stupňů, zaměstnanci parku v osm ráno výstup uzavřou, protože by byl příliš nebezpečný. My bychom se tam měli dostat těsně po šesté, kdy výstup otevírají, a zpět dole bychom měli být v osm.

    Už není úplná tma, a tak vidíme, jak se přibližujeme k čemusi obrovskému černému. Za chvíli nám to zastiňuje skoro celý obzor. Jsme u Uluru, tiše stojícím uprostřed tmavé ranní pouště.

    Smůla smůlovitá, výstup na vrchol je uzavřený. Nejspíš kvůli tomu, že pršelo a skála je kluzká. David nás alespoň odváží na místo, odkud se dobře pozoruje východ slunce. Na východním obzoru jsou ale mraky, takže východ není nijak zaznamenání hodný.

    David zatím hovoří s jedním ze strážců parku o důvodech uzavření výstupu. Včera se prý jeden turista rozhodl, že dolů sleze jinou cestou než cestou povolenou, což se mu samozřejmě nepovedlo, protože na vrchol vede jediná cesta. Místo toho se dostal na místo, ze kterého se pak už nemohl vrátit zpátky a ani nemohl pokračovat. Zůstal tam prý trčet 7 hodin, než byl vytažen. Vždy, když se něco podobného stane, následuje druhý den vyšetřování, takže je výstup zavřený. To je jeden důvod. Druhým důvodem je déšť, který se sem přibližuje z jihu.

    A opravdu. Na jižním obzoru vidíme mrak, ze kterého visí šedá „záclona“. Prší tam. Kraji tady uprostřed Austrálie je tak placatá, že je vidět na kilometry daleko. Už včera se nám stalo, že jsme na obzoru viděli několik takových „záclon“. Je zvláštní vidět, že někde prší, a třeba na pěti různých místech, ale mít přitom nad sebou zářící slunce.

    Vracíme se na parkoviště pod začátkem výstupu. Výstup se sice nekoná, ale máme asi dvě hodiny na obejití skály, protože David teď odjíždí zpět do Yulary vyzvednout ty, co nešli na výstup. V s nimi 9 bude zpátky, nabere nás a vyrazíme ke skalám Kata Tjuta.

    Původně jsem řešil otázku, jestli na vrchol Uluru vůbec lézt nebo ne. Austrálci, kterým Uluru patří, totiž nevidí rádi, když na skálu někdo leze. Jednak za každého na skále cítí zodpovědnost a navíc se stezka vedoucí na vrchol křižuje s posvátnou stezkou mužů Anangu. Pak jsem si ale položil otázku proč to tedy dovolují. Stejnou jsem položil i Davidovi. Odpověď je jednoduchá a v dnešním světě se vlastně přímo nabízí. Pokud by výstupy na Uluru zakázali, hodně lidí by si rozmyslelo, jestli se sem takovou dálku vůbec trmácet. A pokud by si hodně lidí rozmyslelo návštěvu Uluru, znamenalo by to menší počet návštěvníků parku a tím pádem i co? No přece míň peněz za vstupné, ze kterého Anangu jako vlastníci území dostávají podíl.

    Takže zase ty prachy. Každý se zaprodá. Posvátné území, neposvátné území, když jde o prachy, dá se posvátnost změkčit, případně vymyslet nějaká jiná omluva. Po tomhle už jsem si otázku, jestli na Uluru lézt nebo ne jednoduše odpověděl ANO. Opravdu posvátné území je posvátně pořád a ne jen když se to někomu hodí do krámu.

    Stezka kolem Uluru je dlouhá 9,5 km, takže budu mít co dělat to za dvě hodiny stihnout, protože se určitě budu zdržovat focením a okukováním. Z parkoviště se vydávám po stezce proti směru hodinových ručiček. První část cesty už jsem absolvoval včera, když nás David vypustil a pak vyzvednul na parkovišti. Teď je ale úplně jiné světlo a tahle část stezky je teď ve stínu.

    Procházím kolem posvátných míst Mala Puta a Warayuki a zahýbám za skalní ohyb. Přede mnou se rozprostírá skoro rovná pěšinka, dlouhá 2 km, vedoucí asi 300 m od skály. Okolí skály není pusté, ale porostlé nízkými keříky, stromky a všude jsou poházené balvany vlivem eroze odloupnuté ze skály.

    Vysoko na skalní stěně je řada puklin. Jedna z nich, vlastně celé „hejno“, je velká snad 100×100 metrů a pro svůj tvar se jí říká mozek. Pukliny jsou teď ráno osvětlené nízkým sluncem a vrhané stány dodávají skále na plastičnosti.

    Ráno je hodně populární pro obchůzky Uluru. Potkávám jednu skupinu lidí za druhou. Svým způsobem je tu narváno. Obzvlášť dneska, kdy se hodně lidí místo vějšlapu na vrchol muselo spokojit „pouze“ s cestou kolem dokola.

    Kolem obvodu Uluru je 14 posvátných míst, většinou ty nejzajímavější a nejatraktivnější úseky. Nová posvátná místa prý pořád přibývají. Nejspíš je to způsobeno tím, že jelikož Austrálci neměli písmo, dozvídají se o těch místech postupně jak odkrývají kreslené zprávy.

    Uháním jako o závod, abych obchůzku stihnul do devíti. Je to dost těžký, protože je tu tolik zajímavých jeskyň, skalních kreseb a povolených balvanů. Je to nádhera a vůbec se Austrálcům nedivím, že je pro ně Uluru tak významným místem.

    Cestou potkávám lidi z autobusu, někteří nejsou ještě ani v polovině, i když už jim zbývá jen pětina času. Jsme zvědavej jak to vyřeší.

    Na parkoviště se dostávám asi deset minut po deváté. Několik lidí ještě nedorazilo. Není divu, když jsem je potkal před devátou skoro na začátku (šli opačně než já, takže pro mě to byl skoro konec). David dostal skvělý nápad v izolačním boxu přivést studenou vodu. Teď v tom vedru, i když je teprve ráno, přijde akorát vhod.

    Čekáme do třičtvrtě na deset, ale když se poslední lidi neobjevují, odjíždíme. Bohužel dvacet lidí nemůže přijít o další program kvůli dvoum nebo třem. Ti se budou muset do Yulary dostat sami. Uluru se pomalu vzdaluj, mě ale hřeje pocit, že se ještě neloučíme, protože se vrátím dnes odpoledne na vlastní pěst.

    Odbočujeme ze silnice spojující Yularu s Uluru a po 40 kilometrech zastavujeme na parkovišti před Kata Tjuta. Těchhle 36 červených skal získalo jméno podle své podoby. Kata Tjuta znamená v jednom z místních domorodých jazyků „Mnoho hlav“. Skály jsou opravdu kulaté, jakoby byly hlavami vykukujícími z pouště. Nejvyšší z nich, Mt. Olga (podle ní jim běloši dali jméno the Olgas), má výšku 546 m nad úrovní terénu, a je tak o 200 m vyšší než Uluru.

    Mezi jednotlivými „hlavami“ vedou cestičky, ale my nemáme tolik času, tak se projdeme jen soutěskou Olga (Tatintjatwyia) a zpět.

    Před parkovištěm je piknikovací plocha s dřevěnými lavičkami. Aha, ony to nejdou lavičky, ale stupátka pro lidi, co si chtějí udělat panoramatickou fotku Kata Tjuta! Teď po létě je totiž okolní keřovitá vegetace tak vysoká, že částečně vadí brání výhledu. Ti Australani teda myslí na všechno.

    Soutěska, kam vcházíme má tvar zužující se U-rampy pro skateboardisty. Stěny obou hor jsou červené, strmé, bez jediné rostlinky, natož stromu. Jedna stěna je osvětlená sluncem, zatímco druhá je ve stínu. Odraz silných slunečních paprsků od osvětlené stěny však dává neosvětlené stěně zvláštní oranžový nádech. Ta jakoby oranžově světélkovala. Dělám fotky, ale pochybuju, že moje objektivy takovou jemnou barevnou nuanci zachytí.

    Stezka je kamenitá, na některých obtížných místech překlenutá železným mostíkem. Na konci soutěsky jsme asi za 20 minut. Nedá se jít až úplně na konec, odkud by bylo vidět za hory, ale pohled z plošiny postavené asi 100 m před koncem soutěsky taky stojí za to: dívám se zpátky soutěskou do otevřené drsné pouště. Červené, horké a nehostinné.

    Dalších 20 minut nám trvá cesta zpátky. Škoda, že je teď slunce v poloze z jaké vrhá světlo tím směrem, odkud bych mohl hory fotiti, nepříjemně ostré odrazy. Z fotky asi nic nebude, ale zkusit jsem to prostě musel. I tak však vím, že Uluru i Kata Tjuta budou na fotkách vypadat jen jako bledý odraz skutečnosti. Skutečnost je nepopsatelně nádherná, divoká, australská.

    Takhle nějak jsem si australské pouště představoval a ony mě nezklamaly. Široko daleko není nic než červené duny a skály. Svobodně se tu prohání vítr a i klokani, jak dokazují dopravní značky na silnici. A svobodně si připadám i já. Setsakramentsky silný pocit. Je hodně zvláštní, že mám tenhle pocit přestože jsem vlastně na organizované túře. Jaký pocit bych asi měl, kdybych tady byl s Táňou a vlastním autem? Nebo spíš jaký pocit budu mít, až tu budu s Táňou a vlastním autem?

    Čas vypršel a my se vracíme zpět do Yulary. Slunce praží, a tak když vystupuju v Yulaře u nákupního centra, jsem docela rád, že se můžu na chvíli schovat do stínu supermarketu. Kupuju si oběd a zároveň se stavuju v informačním centru, abych se zeptal na možnost individuální dopravy k Uluru.

    Ke skále prý každých 40 minut odjíždí mikrobus. Objednávám ho na půl třetí, kdy by mě měl vyzvednout v hostelu. To je luxus, co? Taky si za něj nechávají zaplatit.

    Místní městskou, která jezdí pořád dokola a zadarmo, se dopravuju do hostelu a padám na postel, protože jsem z té několikahodinové chůze na pražícím slunci dost zničený. Dávám si oběd, který mě opět trochu staví na nohy.

    Rád bych se chtěl ještě jednou pokusit vylézt na Uluru a dnešní návštěva Kata Tjuta mě délkou taky moc neuspokojila. Je to jasný. Zítra si znovu zopáknu dnešní ranní túru. Štěstí, že jsem si tu už při plánování v Darwinu vyhradil jeden den navíc a nepokračuju dnes s Davidem dál do King’s Canyon. Ta cesta mě čeká už zítra (už s jiným řidičem), Takže dnes odpoledne a zítra dopoledne můžu dělat co chci. Volám Greyhoundu, říkám jím číslo svého Aussie Passu a je to. Zítra ráno musím prý přijít k autobusu a řidič pro mě bude mít jízdenku.

    V půl třetí přijíždí domluvený mikrobus. Řídí ho docela mladý kluk. Pracuje tu už 4 roky. Mluvíme spolu i o včerejším incidentu na skále. Onen nešťastník prý dostal pokutu 10 000 dolarů za porušení pravidel národního parku a dalších 10 000 ho stály výdaje za záchranné práce. Dvacet tisíc dolarů utracených za jediný den! Tolik ani zdaleka nebudou výdaje na celou mojí cestu kolem světa!

    Jelikož je vedro a sucho, vzal jsem si sebou 3 litry vody. Baťůžek je tak sice těžší, ale žízeň v poušti přichází brzy a je doslova týravá. Vodu ponesu víc než těch 9 kilometrů ráno, protože vystupuju už asi 2 km před skalou. Chtěl bych udělat její fotky z dálky a taky chci navštívit Kulturní centrum, které je právě tady. 

    V Centru je docela pěkná výstava předmětů vyrobených Austrálci: oštěpy, bumerangy, malby na kůži, dřevořezby. Neodolávám a kupuju si tričko s domorodou kresbou nazvanou „Bush Tucker“ (něco jako „bašta z buše“). A opravdu jsou na kresbě vedle typických teček a čar i ještěrka, velcí červi, medoví mravenci, prostě to, co Austrálci v buši jedí.

    Od Centra musím jít 2 km po silnic, než se dostávám k Uluru. Tentokrát se vydávám v opačném směru než ráno. Nechci jít úplně stejně jako ráno a slunce teď odpoledne bude svítit spíš na západní stranu, takže bych měl začít na straně východní, dokud je ještě alespoň trochu osvětlená.

    Teď odpoledne je procházka úplně jiná. Nejenže je jiné světlo, ale jelikož většina lidí se k Uluru vydává ráno, je teď skoro opuštěné. A daleko působivější! Mám ho vlastně celé pro sebe. Ne že bych si liboval ve vlastnictví, ale je daleko lepší, když mě nikdo neruší ani při zkoumání okolí ani při focení. Potkávám sice pár lidí, kteří jsou touhle opuštěnou atmosférou unešeni stejně jako já.

    Na druhé straně skály, asi v polovině cesty, odbočuju z pěšinky a mířím na asfaltku, která skálu obepíná ve větší vzdálenosti než pěšinka. Ještě před tím si však doplňuju zásobu vody z nádrže stojící přesně na opačném konci než základní parkoviště.

    Z pěšinky jsem odbočil schválně. Chci se totiž trochu blíž podívat na okolní vegetaci. Je to hodně zvláštní, ale červená rozpálená zem se střídá se žlutou trávou spinifex a se zelenými křovinami. Každých 100 metrů vypadá vegetace úplně jinak. V zemi je navíc spousta otvorů, důkazů přítomnosti malých hlodavců a plazů. No a o značkách s obrázky klokanů už jsem psal. Prostě - je tu živo.

    Ze silnice je na Uluru zase trochu jiný pohled. Už nevidím jen jednu jeskyni a nad ní obrovskou skálu. Teď vidím jeden gigantický balvan, rozbrázděný všemi možnými povětrnostními vlivy a jakoby zapuštěný do pouště. Je to úžasný! V dálce asi 40 km jsou na obzoru navíc vidět malinké Kata Tjuta, což jen umocňuje tu nesmírnou rozlehlost středoaustralské pouště.

    Po dvou hodinách chůze se dostávám zpět na parkoviště u výstupu na Uluru. Mám ještě hodinu čas, tak zahýbám do pouště na dvoukilometrovou stezku Liru, pojmenovanou po hadovi Liru, jednom z těch dvou co se prý kdysi dávno poprali na opačné straně skály.

    Překvapení! Přestože stezka vede jen pouští, je podél ní cedulkou označeno hodně druhů stromů a rostlin. U každé je popis jakým způsobem ji Austrálci využívali. Neuvěřitelný, co všechno domorodci o přírodě nevěděli!
Obloha se zatahuje, a když přicházím před Kulturní centrum, začíná poprchávat. Ve čtvrt na sedm mě, a ještě další tři lidi vyzvedává mikrobus. Na chvíli se zastavujeme na místě, odkud se dobře pozoruje měnící se barvy Uluru při západu slunce. Dnes nad ním ale mraky úplně zvítězily a žádný západ slunce se nekoná. Hm, člověk nemůže mít všechno.

Den 219, pátek 26. 3.

Včerejší časné ráno se dnes opakuje skoro beze zbytku stejně. Vstávám v pět, abych byl už v 5.45 připravený před hostelem. Navíc ale musím sbalit všechny věci, protože batoh bude se mnou už od rána jezdit v zavazadlovém prostoru autobusu.

    Trochu krápe (to včera nebylo!), a když přijíždíme pod Uluru, je výstup zase zavřený (to bylo včera taky). Dnes to ale není kvůli podnikavému blbečkovi, ale kvůli dešti. Prší a skála je kluzká. Je ještě šero, ale i tak už vidíme cosi zvláštního. Z Uluru stékají vodopády! To se hned tak nevidí. Tolik vodopádů najednou a docela velkých. Vlastně máme štěstí v neštěstí, protože v téhle oblasti prší jednou za tři roky, takže málokdo má možnost vidět Uluru v její „vodopádové“ podobě.

    Řidič nás, co se i v tomhle dešti chceme brouzdat kolem (a není nás nějako moc), vysazuje a stejně jako včera se vrací do Yulary vyzvednout zbytek. Rozednívá se a zároveň přestává pršet. Na skále je ale ještě pořád voda, takže vodopády ustupují jen pomalu.

    Dnes už skálu obcházet nebudu (napoprvé to 2× stačilo) a jen tak se procházím pod západní stěnou. Je u ní několik domorodých posvátných míst. Po dešti je ale několik cestiček zatopeno a na některá místa se nedá dostat. Skála a její okolí působí úplně jinak. A to prosím jen trochu zapršelo! Taky se trochu hůř fotí, protože je pod mrakem. Musím proto používat stativ, abych na fotkách neměl jen rozmazané čmouhy.

    V devět hodin se vrací náš bus a už ve čtvrt na deset odjíždíme směr Kata Tjuta. Máme celkem hodně času, proto cestou stavíme na místě, odkud je na ně perfektní výhled. Kolem dokola poušť, spinifex, pouštní duby a v dáli růžovo-červené oblé skalní dómy Kata Tjuta. Přeci jen mám něco navíc oproti včerejšku.

    U Kata Tjuta máme zase asi hodinu. Neodolávám a znovu se vydávám do té oranžově zářící soutěsky. Teď v deset už je jasno, takže sluneční paprsky se od jižní skalní stěny odrážejí stejně jako včera. Zvláštní, mohl bych se sem jezdit dívat každý den.

    V půl dvanáctý jsme zpět v Yulaře. Odjezd do King’s Canyon je v půl jedné, což nám akorát nechává čas na oběd. Je perfektní, že se nemusím starat o batoh, kterým mám zavřený v buse. Vystupuju u nákupního centra, kde je u fontánky příjemné posezení u stolečků pod plátěnými střechami. Místo jako stvořené na oběd. Vytahuju svůj chleba s arašídovým máslem a mezi jednotlivými krajíci si čtu o King’s Canyon. Na mapě je kousek od Yulary, ale ve skutečnosti těch 300 km ujedeme za 4 hodiny.

    Pokouším se volat do jednoho hostelu v Coober Pedy, kde chci zastavit cestou z King’s Canyon do Adelaide. Mám smůlu, čísla nějak nefungují. Snad budu mít štěstí a nebudu se muset ubytovávat v něčem drahém. Přijedu tam totiž těsně po půlnoci, což je pro hledání ubytování ten nejhorší čas.

    Místní silnice přestože hodně opuštěné a vystavené velkým klimatickým výkyvům pouště jsou pořád tak kvalitní, že můžu v buse psát deník. Napůl sleduju ubíhající poušť, píšu deník, a taky se občas mrknu na televizi, kde právě jde Braveheart, film o skotském bojovníkovi za nezávislost Williamu Wallaceovi s Australanem Melem Gibsonem v hlavní roli.

    Na pár minut zastavujeme na křižovatce silnic z Yulary, King’s Canyon a Alice Springs/Adelaide. kde už na nás čeká další bus Greyhound. Lidi co nejedou do King’s Canyon tady přestupují a zatímco my odbočujeme ke King’s Canyon, druhý Greyhound odjíždí do Alice.