www.eCesty.cz - Kam jste se vždycky chtěli podívat!

Přijíždíme do Alice, které se zjevuje jako oáza uprostřed horké pouště. Vlastně to JE oáza. Klima je tu snad nejpříjemnější od Indie - teplo, ale sucho. Díky bohu za tu změnu. Snad se nějakou dobu zase nebudu koupat ve vlastním potu.

    Ubytovávám se v hostelu kousek od nádraží. Je vidět, že Alice je pro batůžkáře oblíbené místo, protože hostel je nejenom velký, ale i plný. I tady, jako v Darwinu, je nejlevnější ubytování v noclehárně a musím v recepci nechat vratnou zálohu 10 dolarů za klič (kdybych ho náhodou ztratil).

    Za hostelem je parkoviště, takže ti co se po Austrálii pohybují autem (a je jich dost), mají svého miláčka pod dohledem.

    Ve velké jídelně jsou i pohovky a televize. Hned vedle je velká kuchyně s lednicí jako almara a přípravným pultem uprostřed, přesně podle ergonomických doporučení architektů. Nejlepší je ale zastřešená veranda s dřevěnými lavičkami a stoly přímo před vchodem do mojí noclehárny. Připadám si jako na pionýrském táboře. Hned vedle hostelu je internetová kavárna.

    Alice je příjemné město. Žije v něm jen 20 000 lidí, a ulice proto nejsou přecpané auty, po smogu ani památky. Na východ i na západ od města je pohoří MacDonell a přímo uprostřed města vyčuhuje několik kopců - vyhlídek. Sluníčko příjemně svítí a já se jdu projít po pěší zóně.

    Darwin i Alice jsou blízko území Austrálců. I v Alice je proto plno krámků nabízejících dřevoryty, kresby, trička a i CD s hudbou Austrálců. V každém z těchhle krámků je k dostání i typický hudební nástroj Austrálců - didžeridů. Jeho zvuk je jedinečný a snadno poznatelný - krásné hluboké tóny.

    Ulicemi Alice brouzdá spousta Austrálců. Nic nedělajících, jen lelkujících, sedících pod stromy a čekajících na další den.

    Uprostřed Alice je příjemná pěší zóna. V jejím středu právě teď stojí velké policejní auto. V bance ANZ si vyzvedávám cash advance. Tentokrát na kartu VISA a je to bez problémů. Ještě jedna cash advance a budu si moct konečně koupit letenku do Chile. Můj týdenní výběrový limit je bohužel příliš nízký na to, abych mohl zaplatit celou částku kartou.

    V Darwinu mi došly baterky v budíku, tak si kupuju nové. Jsou ale dražší než celý budík!

    Jelikož Alice je uprostřed pouště, kde v okol není žádné jiné větší obydlené místo, museli se první bělošští obyvatelé postarat o některé záležitosti, jež jsou pro nás, bydlící na hustě osídlených územích, samozřejmostí, neobvyklými metodami.

    Například v potřebě pokrýt obrovské území kolem Alice lékařskou pomocí založil jakýsi John Flynn tzv. „Royal Flying Doctor Service“. Nešlo o nic jiného, než létající sanitku, pomocí níž se doktoři dopravovali i do těch nejodlehlejších míst. I dnes, když už je Alice spojeno se zbytkem Austrálie Stuartovou dálnicí se však na tomto systému téměř nic nezměnilo, protože okolní farmy jsou stále izolované (nevedou k nim žádné „dálnice“) jako v době založení RFDS.

    Na Flynnovu počest byl tzv. Adelaide House, kdysi první nemocnice v Alice, přeměněn na John Flynn Memorial Museum. Tím ale tenhle malý kult osobnosti nekončí, protože hned naproti přes trávník stojí John Flynn Memorial Church, kostel pojmenovaný opět po Flynnovi.

    Že je Alice opravdu daleko odevšad dokazuje sloup se směrovkami ukazujícími směr a vzdálenost k některým světovým velkoměstům. Teda, je to fakt DOST daleko.

    Konec nicnedělání ve městě, jde se pracovat! Nejdřív si na terminálu Greyhound rezervuju na pozítří jízdenku do Yulary, městečka pár kilometrů od Uluru (Ayers Rock). Tohle rezervování dopředu mě trochu štve, protože mě omezuje v pohybu. Jako držitel Aussie Passu musím rezervovat alespoň 24 hodin dopředu a zároveň jakmile dostanu jízdenku už to nejde změnit a musím odjet. No jo, právě spustili nějaký nový rezervační systém GYRO, a tak všichni pasažéři budou nějakou dobu trpět, než vychytají jeho mouchy.

    Deset let po prvním přechodu Austrálie Stuartem, tedy roku 1872, byla z Adelaide na jihu do Darwinu na severu postavena telegrafní linka navazující na podmořské kabely z Darwinu na Jávu a dál do Evropy. Spojení mezi Austrálií a Británií se tak zkrátilo ze dvou měsíců (průměrná doba trvání doručení pošty lodí) na dva dny. Na území Austrálie bylo pro účely zesílení signálu postaveno 12 opakovacích stanic, a jedna z nich, ta nejdůležitější, je dnes zachována jako muzeum. Samozřejmě, že mluvím o stanici v Alice Springs.

    Z centra Alice vyrážím ke stanici po značené cestě, která mě vyvádí podél řeky Todd za město. Řeka je úplně vyschlá, takže teď jde spíš o řeku kamení. Město končí bez ohlášení a já se ocitám na červené pěšince uprostřed skal. Chůze je příjemná, i když slunce praží a přidávají se k němu ještě odrazy od skal.

    Pěšinka se vine podél řeky, na první pohled nehostinnou krajinou. Skály a obrovské balvany jsou jen tak poházeny po okolí a mezi nimi vyrůstají bílé, či hnědé stromy. Keře a tráva jsou pěkně ostnaté. Radši jdu pořád po pěšince, protože můj pokus podívat se do skal skončil obalením mých kalhot pichlavými lístky a květy.

    Po třech kilometrech přicházím k malé oáze se stromy a trávníkem. Na trávníku jsou posázeny lavičky a stolky, asi na pikniky. Na stromech sedí a cvrlikají červenošedí papoušci Galah. Pěšinka končí a přede mnou je ona stará telegrafní stanice.

    Budovy stanice vypadají jako nové a tak trochu připomínají divoký západ. Ze směru od Alice k nim vede jeden dlouhý drát, symbolizující telegrafní kabel z Adelaide, a směrem na sever vede další - telegrafní kabel do Darwinu.

    Život tady v poušti nebyl vůbec jednoduchý, obzvlášť když v době stavby stanice nebylo žádné Alice Springs. Město vzniklo až o 16 let později (1888) a jméno Alice Springs (Aliciny prameny) dostalo podle pramenů, u kterých telegrafní stanice stojí. Prameny zase byly pojmenovány po Alici, ženě Charlese Todda, vrchního dohlížitele na stavbu celé telegrafní linky. Ve skutečnosti ale nejde o žádné prameny, nýbrž o obyčejné kaluže vody, které kvůli skalnímu podloží na tomto místě zůstávají po velkých deštích do té doby, než nevyschnou. Měly by se tak spíš jmenovat Alice Waterholes (Aliciny kaluže).

    V telegrafní úřadovně stojí na stole přijímač, do kterého přicházely morseovkou telegrafní depeše. Telegrafista je zaznamenal a odvysílal dál. Zopakováním signály opět nabyly na síle a došly tak v bezchybné formě k další opakovací stanici. Než dorazily do Londýna musely být zopakovány ještě mnohokrát. Na zdech úřadovny jsou vidět dva dráty sbíhající se v přístrojích na stole. Jeden je do Adelaide, druhý do Darwinu.

    Vlastní Aliciny prameny jsou teď skoro vyschlé, takže si můžu jen představit jak vypadají když je po dešti. Nějaká voda tu ale ještě je, protože se sem pávě přišel napít malý klokan.

    Kousek za telegrafní stanicí šplhám na jeden kopec, ze kterého je perfektní výhled do pouště na sever, i na jih směrem k Alice Springs. Město ale vidět není, protože je schované za kopci kolem kterých jsem přišel. Slunce se začíná sklánět k obzoru a okolní skály dostávají červený nádech. Nádhera!

    Chvilku sedím před stanicí na lavičkách pod stromy. Chtěl bych si udělat fotku papoušků, ale nevím jak je přilákat. Vytahuju alespoň deník a chvíli píšu. Pak si vyndávám zbylé krajíce chleba od běda... a ejhle, papoušci jsou v mžiku u mně, pobíhají kolem a nenápadně loudí. Skvělý, tak takhle se na ně musí!

    Po stejné pěšince se vracím zpátky do města. Na jeho začátku, přímo v písečném korytu sedí pod stromy stejné skupinky Austrálců jako když jsem šel ke stanici. Asi fakt nemají co dělat.

    Nevracím se ještě do centra, ale odbočuju, abych se vyšplhal na Anzac Hill, z nějž je prý pěkný výhled na Alice. Pěšinka je strmá, ale když jsem nahoře zjišťuju, že z druhé strany se sem dá vyjet autem. Je to asi oblíbené místo i na západ slunce, protože tady už čeká pár lidí dívajících se směrem k západnímu obzoru. Na kopci stojí pomník australským obětem ve všech válečných konfliktech (Anzac je zkratka z Australia and New Zealand Corps, neboli Sbory Austrálie a Nového Zélandu) a na vysokých stožárech vlají vlajky Austrálie a Northern Territory.

    Jak slunce zapadá, osvětluje pohoří MacDonnell jihu od Alice. Pohoří je rozděleno na dvě části, východní a západní, průrvou (tzv. Heavitree Gap), kterou vede i Stuart Highway. Teď při západu slunce je západní část pohoří už ve stínu, kdežto východní je ještě pořád osvětlená. Foťáky cvakají a lidi se kochají. Romantika uprostřed australského kontinentu.

    Světla Alice Springs se rozsvěcejí a jí scházím po schůdkách z kopce do ulic. Stavuju se ve Wol worthu, abych si koupil večeři. Zkusím jejich kilový jogurt a na večeři si beru i plechovku piva West End. Obojí přichází k chuti když sedím v hostelu na otevřené jídelně a píšu deník.

Den 216, úterý 23. 3.

Jsem nějak na štíru s deníkem. Od té doby co jsem přiletěl do Austrálie se na něj vůbec nemůžu soustředit. Spím v noclehárnách, takže žádné soukromí a žádná koncentrace. Bylo by mi to celkem jedno, kdybych nepsal deník. Už před tím jsem trpěl, že v průměru dvě hodiny denně strávím psaním, ale teď se to stalo neúnosný. Proto píšu teď ráno venku na otevřené jídelně. Večer je čím dál tím těžší se k tomu dokopat, protože jsem unavenej a to, že se všichni spolu baví, nebo si čtou knížku, a já bych měl psát deník, mi moc motivace nepřidá. Ach jo.

    Po psaní deníku se stavuju na terminálu Greyhound, abych si zarezervoval další jízdy. Mohl bych to sice udělat později, ale v místech, kam teď pojedu nejsou Greyhound terminály, takže bych musel telefonovat a neměl bych jistotu, že budou mít místo. Austrálie je holt oblíbenější zemí než Indonésie, takže se může snadněji stát, že na mě něco nezbude.

    S tím novým systémem mě ale Greyhound fakt zklamal. Moje cestovní svoboda je pryč. Alespoň tedy na následujících šest dní, na které jsem si musel zarezervovat jízdenky. Takže teď mám cestu naplánovanou až do Adelaide. Musel jsem ne to ale čekat snad hodinu a půl a další skoro půl den už je v čudu.

    Kupuju pohledy a pak se vydávám do nákupního centra Alice Plaza, v jehož druhém patře má být Muzeum of Central Australia. Má být, ale není. Prý se přestěhovalo na západ Alice, tam kde jsou centra věnovaná Austrálcům: Strehlow Research Institute a Araluen Arts Centre. Je to pořádný kus pěšky, zvlášť v tomhle cedru. Alespoň se podívám do odlehlejší části Alice.

    Je vedro a já se plazím ulicí, kde není žádný stín. Kolem mně se prohánějí auta a lidi v nich mají puštěnou klimatizaci. Jen já ne. Konečně jsem u Strehlow Research Institute. Obcházím ho ze všech stran, ale Muzeum nikde. Tak se vrhám dovnitř a ptám se v pokladně. Ha, ha, muzeum je prý „ve skladu“. Prostory v Alice Plaza už vyklidili, ale do nových se ještě nenastěhovali. Snad prý v červnu. Hm, to už tady nebudu. Tak si alespoň kupuju vstupenku sem (platí mi prý i do Araluen Arts Centre) a nořím se do výstavy.

    Profesor Ted Strehlow, rodilý Australan, strávil většinu svého života mezi Austrálci kmene Arrernte. Získal si u nich tak velkou důvěru, že když si uvědomili, že jejich tradice jsou ohroženy, rozhodli se svěřit mu své nejsvatější duchovní předměty. Strehlow jejich předměty přijal a uschoval. A protože je, jako řadu dalších předmětů či míst v Austrálii, nesmí spatřit nezasvěcený muž a už vůbec žádná žena, jsou uschovány v sejfech, kde se k ním nemůže nikdo nepovolaný dostat.

    Jeden z takových předmětů, obraz vytvořený z červeného prachu a kamínků, je přeci jen vystaven. Je u něj ale upozornění, že ho bude občas třeba zakrýt, protože ho nesmí spatřit žádná Austrálka. Výstava se většinou věnuje Strehlowovu životu ve spojení s Austrálci. Objasňuje taky způsob obživy Austrálců (ženy sbírají, muži loví), jejich sociální hierarchii (nejdůležitější jsou zájmy kmene, až pak jednotlivce) a i některé techniky používané při tvorbě totemických předmětů nebo malování. Moc pěkný. Škoda, že nemám víc času.

    Hned vedle Strehlovva institutu je Araluen Arts Centre. Je taky věnováno Austrálcům, ale v trochu jiné perspektivě. Vystaveny jsou hlavně kresby austrálských malířů. Od typických „tečkovaných“ s náměty z každodenního života či přírody (kterým však rozumí jen oni) až po konvenční obrazy evropského typu (které už jsou většinou srozumitelné i nám).

    Vstupenka mi vlastně platí ještě do jednoho muzea - Technology, Transport & Communications Museum. Je to malinké muzeum v bývalém hangáru letecké společnosti Connellan. Několik letadel, nástěné mapy tras Connellan a taky malá výstava věnovaná tragické havárii prvních leteckých průzkumníků Austrálie. Před hangárem stojí na stojanu jedno z bývalých letadel Royal Flying Doctor Service.

    Tak to by z muzeí pro dnešek stačilo, ne? Neviděl jsem sice to, za čím jsem přišel, ale Australani udělají muzeum z každé věci starší než 10 let, takže i tak jsem něco viděl.

    Vracím se zpátky do centra a hned zase zahýbám na jih. Chci se podívat na Heavitree Gap, onu zvláštní mezeru mezi dvěma hřebeny pohoří MacDonnell. Teď si uvědomuju, že Alice je docela malý město. Právě jsem ho celé přešel napříč, protože muzea tvoří jeho západní hranici a k Heavitree Gap teď jdu po východním okraji, podél vyschlé řeky Todd. Za ní už není nic, jen hory. A to jsem byl před pár minutami přímo v centru!

    Pohoří přede mnou roste a já začínám rozeznávat detaily. Velké kameny, průrvy a taky osamělé bílé stromy (přízračný gumovník) kontrastující s červenou skálou. Procházím kolem několika Austrálců a za asi 20 minut stojím na místě, kde zeje obrovská půlkilometrová mezera mezi východním a západním hřebenem MacDonnell.

    Jako každý zvláštní přírodní úkaz, i Heavitree Gap je pro Austrálce posvátná a nikdo z nich se neodvážil v těchhle místech vyšplhat na hřeben. A jelikož je to posvátné místo mužů, kam ženy nemají vstup povolený, ještě nedávno byla uzavřená pro Austrálky. Ty ji nemohli používat pro zjednodušení cesty na jih, ale museli složitě přecházet hřeben jinou cestou. Dnes už tudy ale vede dálnice a dokonce i železnice, které používají všichni.

    Už se stmívá a já se vracím zpět. Míjím taky jeden saloon, který jakoby sem byl přemístěn z Divokého západu. Asi se jim nejspíš nechali inspirovat, ostatně životní podmínky tu taky byly kruté. Prostě pouštní.

    Po večeři se zase nutím psát deník, ale jde to ztuha. Dny mi splývají a už mi někdy vůbec nepřipadají zajímavé. Teda ony zajímavé jsou, ale když o nich píšu, tak mi to přijde nezajímavé. Jsem hodně zvědavej, co na to budou říkat lidi. Je dost velký rozdíl psát deník měsíc a psát ho třičtvrtě roku. Za tak dlouhou dobu se slova, výrazy a i věty prostě musí začít opakovat. Svět je sice všude jinej, ale podstata stejná. To jsem teda zvědav... Zdravím všechny ty, co to dočetli až sem. Skvělý výkon. Nebojte, ještě na vás čeká hodně čtecího utrpení!

Den 217, středa 24. 3.

Bus do Yulary odjíždí v osm ráno. Je to kombinace obyčejné linky a túry. Tzn., že s ním může jet každý, ale jelikož tahle trasa je součástí třídenní túry z Alice do národního parku Uluru (Ayers Rock) - Kata Tjuta (Olgas), národního parku King’s Canyon a zpět do Alice, řidič slouží zároveň jako průvodce a vysvětluje nám co právě vidíme.

    Tahle túra je od Greyhoundu docela chytrý nápad, protože tím, že poskytnou něco navíc než jen dopravu, v tomto případě průvodcovství, získají zákazníky na 3 dny. Každý ale může jet třeba jen část túry, protože ta se skládá z nezávislých úseků Alice - Yulara, Yulara - Uluru, Yulara - Kata Tjuta, Yulara - King’s Canyon a King’s Canyon - Alice.

    Za každý úsek se platí zvlášť, takže je možné si složit svou túru jako stavebnici. Já, jako držitel Aussie Passu neplatím zdánlivě nic, jen jsem si musel patřičné úseky zarezervovat a Greyhound odečte z mého kreditu příslušný počet kilometrů. Proto jsem si včera rezervoval bus z Alice do Yulary a na dnešek pak ještě túru k úpatí Uluru. Na zítřek cestu k Uluru a ke Kata Tjuta, pozítří z Yulary do King’s Canyon a popozítří z King’s Canyon dál na jih do Coober Pedy, jednoho zvláštního městečka, nacházející ho se už na území státu South Australia.

    Asi bych měl vysvětlit všechna ta jména co jsem teď použil. Yulara je malá turistická vesnička sloužící jako základna pro návštěvníky národního parku Uluru - Kata Tjuta. Uluru je obrovská červená skála uprostřed pouště, bělochům známá spíš jako Ayers Rock, a Kata Tjuta (bělochy pojmenované Olgas) je něco podobného jako Uluru, jen jde o víc menších skal. Na a King’s Canyon je to co název napovídá - Králův kaňon, taky ztracený v poušti.

    Sluníčko nám zase svítí a náš autobus uhání po Stuart Highway směrem na jih. Jedeme rudou pouští se suchou trávou a sem tam nějakým stromem. Nekonečnou rovinu občas naruší skála nebo duna. Jinak ale nekonečná rovina, kam až oko dohlédne.

    Autobus je klimatizovaný, se záchodem a dokonce i vodou, takže si připadám v až nepatřičném luxusu. Občas nás velkou rychlostí mině silniční vlak, ale jinak je doprava řídká. Rozhodně nic proti těm plným silnicím v Indonésii.

    Po asi 100 km zastavujeme na občerstvení ve Stuart’s Well, sídla Camel Outback Safaris. Zastávka je to plánovaná a každý se může, pokud zaplatí, svézt na velbloudu. Já se jdu ale nejdřív podívat na pštrosy a emu, které vidím pobíhat v nedaleké ohradě. Koukají bezelstně do mého objektivu a musím se smát jejich tázavému výrazu.

    Velbloudi se v Austrálii dříve nevyskytovali a byli sem dovezeni jako dopravní prostředek někdy ve 30. létech 19. století. Teď jich tady ve volné přírodě prý žije asi 20 000 a tahle farma prý dokonce dodává velbloudy na Střední východ!

    Když zase nasedáme do busu a odjíždíme, pouští nám řidič kazetu o velbloudech namluvenou jedním australským zálesákem. Jeho angličtina je drsně australská, takže mu rozumím každé druhé slovo. I tak je to ale dobré doplnění k tomu co jsme viděli. David Attwood, náš řidič-průvodce, je vůbec schopný a znalý. Tihle túru jezdí 2x týdně, takže už mu většina věcí přešla do krve a jeho vyprávění je tak přirozené jako by vycházelo přímo z jeho srdce.

    Po dalších 100 km míjíme místo, kde se nacházejí Henburské meteoritové krátery. Nevidíme je, protože jsou v poušti několik kilometrů na západ od silnice, ale jsou zajímavé tím, že v nich trénovali američtí astronauti programu Apollo, protože jejich okolí připomíná měsíční krajinu.

    V městečku Erdlunda zastavujeme a čekáme na autobus z jihu z Adelaide. Erdlunda je totiž křižovatka, na které se odbočuje ze Stuart Highway, protože Uluru je asi 250 km na západ. Na bus z Adelaide čekáme, protože v něm můžou být lidi, co se chtějí připojit k naší túře.

    Bus z Adelaide přijíždí s hodinovým zpožděním, takže všechen čas co jsme jako rezervu je fuč a teď budeme naopak muset hodně spěchat, abychom stihli to, co je dnes v plánu. Cestou z Erdlundy do Yulary stavíme na silnici, abychom se pokochali pohledem na stolovou horu Mt. Connor, která ční jako dlouhá placka na jižním obzoru.