8.-9. měsíc

Zima pro Martina nemá nijaké zvláštní hezké kouzlo. Zatím ji má hlavně spojenou s neustálým oblékáním se, což Martin přímo nenávidí. Podle toho taky pokaždé brečí. Ne, nebrečí, řve, kroutí se a vůbec dělá všechno pro to, abych rukáv nenavlékla, knoflík nezapnula a čepici nezavázala. Ani sníh ještě patřičně neocenil. U nás na sáně není a na horách, kde jsme byli před svátky, byl nemocný, takže buď jsme byli doma nebo jezdil zakuklený v kočáře, že skoro nebyl vidět.

Vánoce byly dlouhé a hezké.. Teda hlavně pro tátu, který měl 17 dní volna. Ze začátku jsme jeli za babičkou do Vejprt. Tam jsme to ale promarodili. Martin méně - rýma, kašel, občas teplota, máma víc - skoro jako Martin, ale s horečkou, táta byl naše spása a zajišťoval vše potřebné. Asi po týdnu jsme se bacilů zbavili, to už jsme byli zase zpátky v Děčíně. Štědrý večer proběhl zcela tradičně. Táta šel dopoledne na fotbal a my k babičce a dědovi okouknout stromeček. Doma jsme měli jen malý a ještě za oknem. I tak byl po něm Martin jak divý. Štědrovečerní večeři nám skoro celou připravili děda s babičkou, a tak jsme si doma jen osmažili kapra a pak si užívali vánoční pohody.

Na Silvestra jsme vyrazili už 28.12., abychom si pořádně zalyžovali. Jeli jsme do Jizerských hor, skoro na stejné místo, kde jsme byli v létě. Chata SČE v Bílém potoce byla výborná. Martínka jsme do stopy vzít nemohli, tak jsme se na lyžích střídali. Při společných večerech jsme pak velmi ocenili baby-phone, který vždy nahlásil, když Martin potřeboval utěšit.

Do roku 2000 jsme si s tátou přiťukli venku, ale Martin se vzbudil vzápětí (asi ty petardy), a tak v prvních minutách tohoto magického roku, jsme byli všichni společně.