Můj 20-ti měsíční syn s oblibou kdekoli (v lese, na louce mezi paneláky) najednou začne s radostí utíkat pryč, neohlídne se na mne, ani kdyľ je přes 50 m daleko a nikdy tam nebyl. Málokdy se sám vrátí a já trnu hrůzou. Ostatní děti odejdou z pískoviątě kousek a kdyľ vidí, ľe jsou sami, vrátí se.
Máte podobný problém? Co s tím?

Olina

Odpovědět

 I já si myslím, že při prvním případu není třeba pokládat malé dítě za zralého zloděje. Děti často jen zkoušejí, kam až můžou zajít (my dospělí to děláme dodnes!). Je to pro nás rodiče výzva k trpělivému vysvětlování. Ve výchově je každý úspěch tvrdě vybojován. Nic nejde samo od sebe, to by byla iluze! U svých dětí (kterým je dnes 17,15 a 10) jsme se snažili každou nedobrou věc nestavět tak, že problém je v tom, že to vadí nám, ale v tom, že když bude takové věci dělat trvale, stanou se součástí jeho povahy. A bude to s ním horší a horší. Že je v jeho zájmu, aby si neubližoval. Děti je třeba vést k tomu, aby si postupně zvykaly nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Zlých věcí nemají zanechat kvůli rodičům nebo někomu jinému, ale kvůli sobě samým. Mají si vážit svého čistého štítu. Takto dodnes mluvím se svými syny, kteří žijí m.j. v prostředí drogových experimentů svých spolužáků. A pokud vím, ještě po nich nesáhli. Kvůli sobě samým.

Chci vás povzbudit: svými dětmi budete zděšeni ještě mnohokrát, ale také mnohokrát příjemně překvapeni. Děti jsou to nejlepší co máme a je třeba o ně bojovat. Nejednou hlavně se sebou samými.
Milan

Odpovědět

  Káča ve třech letech strkala různé věci do videa. Tak jsem ji naučil je obsluhovat, pro jistotu i věž a CD přehrávač a byl klid.
Byla tak pyšná, že to umí, že ty věci pak i ošetřovala.

Odpovědět

 Petro,
na Tvém místě bych možná zvážila odebrání ušetřeného kapesného a v podstatě "odstřižení" od všech peněz. Bála bych se trochu opačného účinku - peníze, které Tomík nebude vůbec mít, budou ještě větším lákadlem (někdy může být touha po něčem větší než vědomí, že se něco nedělá, a dítě v tomto věku ji ještě nezvládne a jedná trochu zkratově). Já bych na Tvém místě trvala na tom, aby ze svého ušetřeného kapesného vrátil to, co vzal; zbytek bych mu ponechala a i nadále bych mu nějaké kapesné dávala.
Jinak se mi moc líbilo to, co o řešení obdobné situace napsala Dáša - já bych se takovouto situaci snažila řešit také tak. Myslím si, že je důležité hlavně zjistit, proč dítě ty peníze vzalo a co s nimi udělalo. Snažila bych se zjistit, jestli si třeba "nekupuje" přátelství někoho ve škole nebo jestli nejde o nějaký zárodek šikany (jestli si penězi nebo třeba bonbóny za ně koupenými nevykupuje to, že ho silnější kluci nebudou bít).

Odpovědět

 Ahoj Petro,
podobný problém jsem řešila asi před 1/2 rokem. Naše sedmiletá dcerka kradla peníze. Musím se přiznat, že situace byla pro mne o to horší, že Helenka je adoptovaná. Okamžitě mi začaly v hlavě naskakovat černé myšlenky. Pak jsem ale zachovala chladnou hlavu a vzniklou situaci jsme s manželem začali řešit.
1) Oba dva jsme dali jasně najevo, že cizí peníze se brát nesmí, že je to krádež a že je to pro nás nepřijatelné.
2) Snažili jsme se dozvědět, proč peníze potřebovala a na co. Proč si o ně neřekla. (Vyšlo najevo, že ve škole mají obchůdek, kde si děti mohou nakupovat různé palmsky. Helence v té době zachutnala lízátka a tak potřebovala penízky na jejich nákup. Já jsem jí na lízátko jednou za čas peníze dala, ale rozhodně ne každý den jak si představovala).
3) Dlouho jsme si povídali o tom, proč nemůžeme mít všechno co vidíme, proč nemůžeme brát cizí věci, co všechno musíme udělat abychom si věci, po kterých toužíme mohli pořídit nebou koupit.
4) Požádli jsme o pomoc i naše okolí (babičky, dědu, tetu, strejdu), aby bez našeho vědomí Helence nedávali žádné peníze.
5) S Helenkou jsme se domluvili, že bude dostávat každý pátek odpoledne kapené (aby si mohla v klidu rozmyslet za co peníze utratí)(pozn.20 Kč). Peníze, které dostane navíc (např. od babičky za vysvědčení atd.) nebo které jí zbudou z kapeného, si uloží do kasičky, kde je pro kontrolu lísteček kolik peněz a jaké hodnoty v kasičce jsou. Také jsme si řekli, na co může peníze z kasičky používat (např. kapesné na pouť, nákup hraček). Dohodli jsme se, že pokud si bude brát peníze z kasičky, řekne kolik a na co.
6) Na závěr našeho povídání jsme si ještě domluvili trest, který bude následovat, pokud zjistíme, že se krádež opakuje. (I zde nás Helenka vyzkoušela, zda držíme slovo. Peníze sebrala ještě jednou. Znovu jsme zopakovali celý výše uvedený postup, zdůraznili jsme jak moc nás to mrzí a splnili jsme domluvený trest a dali Helence pár přes zadek. Zde musím podotknout, že k fyzickému trestu se uchylujeme zřídka kdy. A bylo vidět, že sama Helenka zkoumala, zda potrestání dodržíme.) Od té doby krádeže ustaly a naše dítě je zase o několik zkušeností bohatší.
PS. S manželem jsme se dohodli, že nebudeme nikde nechávat volně položené peníze a peněženky budeme mít uklizené vždy ve své tašce nebo kufříku, aby naší malou hříšnici nesváděly. Pro úplnost dodávám, že se jednalo o částky 20 a 10 korunové.

Petro, držím palce, abyste problém společně vyřešili.
Zdraví Dáša

Odpovědět

 Ahoj Petro,
já si myslím, že byste neměli z vašeho malého "zlodějíčka" panikařit. Když jsem byla asi v první třídě, štípla jsem mému dědovi ze stolu stovku, což uznej, skoro před 25 lety byly slušné peníze. Zatloukala jsem jak o duši a nakonec mi večer na to přišli. Děda byl smutný, máma se styděla, babča se bála, že rostu pro šibenici. Jenom teta zachovala chladnou hlavu: co prý máte, je to děcko, chtěla to zkusit, nikdy tolik peněz neměla v ruce a dost.
Ještě druhý den to se mnou probrala, ale žádné kázání, spíš mi vymývala mozek, že prý je jasný, že jsem hodná holka, že jsem to jenom chtěla zkusit a pak jsem se bála přiznat, že jsem to ukradla atd. No prostě ukecala mě a byla úspěšná, protože dodnes se živím poctivě.
Ony děti opravdu čas od času něco ukradnou, to potěšení konkrétní věc mít, je často sinější než ještě nezralé morální zábrany. Tak to zkus brát trošičku s nadhledem, možná taky třeba kluk jenom zlobí, aby na sebe upoutal pozornost. Ale to musíte jako rodiče vědět líp než já. Klídek, vůbec to nemusí být tak horké.

Odpovědět

 Nedávno jsem zjistila, že můj 7letý syn sebral mojí 20korunu z auta. Přiznal se po vyslíchání dokonce ke 3. Jsem z toho zoufalá a nepříjemně překvapená, že si něco tak hrozného dovolil. Zabavili jsme mu kasičku s jeho kapesnými, které od nás pravidelně dostával a zakázali všem v okolí aby mu peníze dávali. Nevím si s ním rady. Uvítám Vaše případné zkušenosti. Díky Petra

Odpovědět

 Milé maminky, ani mě to neudivuje, že děti věci polykají, co mě spíše udivuje je to, že dokáží s cizím předmětem v ústech i jíst aniž by jej spolkly, syn už mi to dokonale předvedl. Po snězení jogurtu s piškotem vyplyvl knoflík, který měl v průměru asi 3cm.
Hodně úspěchů v přemlouvání a přesvědčování dětí aby nic co není k jídlu nepolykaly přeje Lenka.

Odpovědět

 Dcera mojí kamarádky si v dětství nacpala do nosu pecku od třešně. Asi jí to nijak nevadilo, protože až v 16 letech se jí začalo špatně dýchat a občas jí tekla z nosu krev. Lékař ji poslal na ORL k vyšetření a co jí tam našli - do tkáně zarostlou pecku od třešně.
Moje dcera si v 1,5 roce vylezla ke kořenkám a nic lepšího ji nenapadlo, než si nastrkat do nosu kuličky nového koření. Byla jsem z toho zoufalá, ale nasvítila jsem lampou jí do očí a ona kýchla a kuličky byly venku.

Odpovědět

 Můj syn ve věku 1,5 roku spolkl můj zlatý snubní prsten, tak už se ani nedivím, že jiné děti polykají lego...

Odpovědět