äDavy se hrnou nepretrzite, ale sum je nepatrny. Delnici jdou skoro mlcky. Nu, jenom se podivej û vidis: tady ji mas, tu äelementarni siluô ! Citis, ze sila je ovladana nernou myslenkou. A pojednou û jakoby zazrakem û jsi porozumel tomu letosnimu äprvnimu Majiô, pojednou vidis, ze veskera dosavadni situace spolecenska i politicka jedinym trhnutim se dnes pozmenila, ale nejen uz pro dnesô, pise Jan Neruda ve svem slavnem fejetonu äMaj 1890ô. Neskryvane okouzlena duse ceskeho basnika vypovida zrejme neco duleziteho sice mistrne, ale presto jaksi zajikave a nesmele.
Proc vlastne obdivuje ony hrnouci se davy ? Dav je pro nas prece beztvara, nemyslici a lehce manipulovatelna masa tvorena lidmi, kteri jsou ochotni vzdat se, alespon na chvili, sve individuality a podridit se mnozstvi. Takovymto davem jiste byli ucastnici socialistickych prvomajovych cirkusu, delnici z roku 1890 jimi vsak urcite nebyli. Uz proto, ze ucastnit se prvomajove manifestace bylo v te dobe dobrodruzstvi s otevrenym koncem. Dnes casto klademe do protikladu individuum a dav. Stale vice se mi ale zda, ze skutecnym protikladem davove masy neni a nemuze byt individuum, alespon v jeho beznem, tj. egoistickem chapani. Staci se jen rozhlednout, abychom videli, ze davovou masu obdobi realneho socialismu nahradila masa radoby nezavislych individui, z nichz kazde chce byt co mozna nezavisle na tech druhych, hlavne proto, aby si nemuselo pripustit svoji odpovednost za ne.
Takovato masa neni o nic mene beztvara nez klasicky dav a rozhodne nemuze byt jeho prekonanim, natozpak protikladem. Neni tedy protikladem davu snad prece jenom neco jineho, neco, co svym tichounkym a nejasnym hlasem oslovilo basnickou dusi Jana Nerudy na prvni Maj roku 1890 ? Nebylo by snad v teto souvislosti vhodne oprasit ono tolik zneuzivane slovo älidô ? Je tu vsak jedna potiz. Beztvarou davovou masou byt po zkusenostech s pulstoletim komunismu byt nechceme a lidem byt v tuto chvili jeste nedovedeme. Ve slove lid totiz stale jeste vibruje jeho spolecny zaklad. Tim zakladem je odpovedne spolecenstvi.
Mohla snad tato tichounka vibrace uniknout usim, ktere byly schopne naslouchat pisnim kosmickym ? Delnici z roku 1890 toto odpovedne spolecenstvi, samozrejme na urovni sve doby, realizovat dokazali. Plodem jejich usili jsou socialni reformy, kterych v soucasne dobe vyuzivame vsichni jako samozrejmost, i ti , kteri se dnes hlasi ke spolecenskym vrstvam, jejichz prislusnici hrozili manifestujicim z roku 1890 z chodniku destnikem.
A co my ? äDnesnimu prechodu epochalnimu chybi jakesi vyznani moudrosti. Vyznavejme, ze schazi nam vsem tato moudrost. To promeni nas v novy druh liduô, rika cesky filosof pocatku naseho stoleti Jindrich Khon. Jestlize plati, ze skutecna obcanska aktivita je vzdy dobrodruzstvim sveho druhu, pak lze s jistotou konstatovat, ze zatim dobrodruhy rozhodne nejsme. Udalosti srovnatelne s vyznamem prvniho Maje roku 1890 nas, jednoduse receno, cekaji az ve vzdalenejsi budoucnosti.
Obtizna a tragicka situace v Kosovu ovlivnuje znacne i rozlozeni politickych sil v Cechach. Je mozne to ukazat na prikladu Vaclava Klause. Jeho postaveni v ODS bylo az do kosovske krize zcela neotresitelne. Jak by ne, po odchodu kridla, ktere reprezentoval Jan Ruml ze strany, zbyli v okresnich organizacich lide, kteri z vetsi casti pochazeji z dobre postavenych kruhu minulych dob, nikoli vsak tech partajnich (jako je tomu nekdy v CSSD), ale z hospodarskych. Takove lidi ODS od zacatku pritahovala a take pritahla. Neslo jim totiz o zadne slusne chovani v politice, nebo dokonce o novy politicky styl, oni potrebovali Vaclava Klause jen k tomu, aby jejich opetovny vstup na vysluni legitimoval, mafiani by rekli äprikrylô.
A proc by to neudelal ? Kazdemu, kdo si precte nektere z jeho interviewu je zcela jasne, ze byl od malicka vychovavan, aby se citil jako prislusnik spolecenske elity. Mezi temito lidmi je mu proste dobre. Stejne jako oni netrpi zadnymi äblahovymiô ohledy pokud se tyce cisteho politickeho stylu, coz se mezi zasvecenci nazyva politicky pragmatismus (cimz se mysli, ze na to kazdy nema).
Avsak tak dlouho se chodi s politicko-pragmatickym dzbanem pro vodu, az se ucho utrhne. Kdyz Vaclav Klaus kratce po vzniku kosovskeho exodu prohlasil, ze vlastnim duvodem, proc kosovsti Albanci odchazeji, nejsou ukrutnosti Milosevicova rezimu, ale bombardovani Jugoslavie silami NATO, ucho se skutecne utrhlo. Dobre informovane kruhy vyslovily podezreni, ze mu tento nazor äimplantovalô jeho srbsky tenisovy sparing partner (cesky: treninkovy protihrac), ale at uz je to jakkoli, v tu chvili se stal predseda strany pritezi i pro ty kruhy, ktere ho na poslednim sjezdu tak jednohlasne vynesly do cela strany. Nakonec svou praci vykonal a co kdyby je jeste nekdo äneopravneneô obvinil z jejich vlastni minulosti ?
Krome toho se konecne ozvali i ti clenove strany, o jejichz cistem stitu nemel nikdy nikdo zadne pochybnosti (napriklad Jiri Payne), kteri se vsak Vaclava Klause zcela ocividne bali a nekteri mladsi clenove strany. Az dosud se jejich politicky postoj k nemu dal charakterizovat slovy dobreho vojaka Svejka: äPoslusne hlasimô. Do budoucna uz to pro Vaclava Klause tak jednoduche nebude. Ovsem kdo vi, treba vymeni nespokojene cleny ODS a pojede se dal, jakoby se nic nestalo. Pani Lucie Bila by mu k tomuto kroku jiste obdivne zatleskala. A co muze chtit predseda strany vic ?
Prichazeji spatne zpravy. Vice nez dvema tisicum horniku v mesicni krajine na severu Cech hrozi ztrata zamestnani. Stale vice se ukazuje, jak malo jsme na podobne situace pripraveni. Nekterym z nas se jakoby najednou rozlozi cely dosavadni svet. Maji pocit, ze vse je skonceno. Prezivani diky statni podpore, na kterou mame narok, nam vsak pripada dustojnejsi, nez vecne doprosovani o praci. My uz vime, ze pokud je nam 50 a vice, nemame vlastne na trhu prace zadnou nadeji.
A to nekteri sociologove do budoucna predpovidaji, ze konkurence o praci mezi mladymi a starymi jeste vzroste. Co s tim ? Je skutecne nutne stale jen cekat na to, co za nas zaridi statni urednici ? Je snad jeste nejaka jina moznost, rekne si unaveny ctenar a mavne rukou. A opravdu, zkusenosti nekterych evropskych statu nasvedcuji tomu, ze skutecne jina moznost existuje, ale jen za predpokladu, ze se lide (alespon ti podobne postizeni) dokazi domluvit.
Na faktech je mozne dolozit, ze prave timto zpusobem vzniklo nezanedbatelne mnozstvi pracovnich mist. Stale znovu se ukazuje, ze i statu se vyplati investovat do takovychto iniciativ zdola, ktere necekaji jen na to, kde se nahodne objevi volne pracovni misto. Nase vymluva, ze nemuzeme nic delat, zvlaste kdyz mame prazdne ruce tedy plati jen potud, pokud jsme na sve trapeni sami. Jestlize se dokazeme domluvit s ostatnimi lidmi kolem sebe, ukaze se z niceho nic, ze kapital, ktery mame k dispozici, vubec neni maly a rozhodne se na nem da stavet.
Ano, vzajemne se domluvit, ale jak ? Vzdyt my jsme prece v Cechach zvykli chovat se podle pravidla : äKazdy sam pro sebeô. Prave to povazujeme za prirozene. Vypada to tak, ze stav, ve kterem se tato zeme nachazi, je dani za nasi neschopnost vzajemne se domluvit. Nekteri tvrdi, ze jsou u nas lepsi pomery, nez kdykoli za poslednich 600 let, ale ze je dosud neumime vyuzit. A co kdyz je to pravda ?
Velmi obtizne nesu, ze asi 50 procent obcanu Ceske republiky tak jednoduse prijima nazor, ktery tvrdi, ze do toho, co se deje v Jugoslavii, nam vlastne nic neni, nebo dokonce nazor, ze genocidu v Kosovu zpusobila az vojenska akce NATO. Ze znamy komunisticky poslanec Exner odpovida na otazku äProbiha podle Vas v Kosovu genocida civilniho obyvatelstva nebo ne?ô slovy äNo, vite, podle nekterych informaci, ktere mam, asi pravdepodobne probihaô, tomu neni treba se divit.
Pan poslanec, i kdyz je osobne docela sympaticky clovek, ma zrejme daleko vice informaci, ktere dosvedcuji, ze se vlastne jedna o hrdinny boj utlacovaneho srbskeho naroda proti teroristum. Kdyz to navic potvrdi i spratelena informacni agentura Vaclav Klaus a sparingpartner, spolecnost s rucenim mimoradne omezenym, je to zcela jiste.
Cim to asi je? Jedna se o pokracovani bezne lidske lhostejnosti k utrpeni druheho, ktere se tolik uplatnilo v dobach minuleho rezimu, a ktere tzv. ärozumnymô lidem rikalo, ze se do niceho nemaji plest, natoz se zastat napriklad nespravedlive postizeneho kolegy? Co kdyby na to doplatily nase deti, ze ano ? Tim bychom vlastne nicemu nepomohli a utrpeni by se jeste rozsirilo. A konec koncu, vzdyt on si za to muze sam. Kdyby jednal tak, jako my a niceho by si nevsimal, nikdy by se mu to nemohlo stat.
Neni to dabelsky genialni? Nase svedomi je ciste, aniz bychom museli cokoli udelat. Samozrejme, my bychom prece chteli pomoci, ale kdyz nemuzeme? Se vstupem do NATO se vsak nase situace zcela zmenila. Najednou muzeme, jen kdybychom chteli. Toto neocekavane nastavene zrcadlo nam proste nevyhovuje, protoze co si budeme povidat, my zase tak moc nechceme, tak jako jsme nechteli v minulosti. A tak se zlobime na Severoatlanticke obranne spolecenstvi, ze vubec neco v Jugoslavii dela. NATO tak na nas bezdecne vynucuje postoje, ktere jsme jako soukrome osoby nikdy zaujimat nechteli a vlastne to ani neumime, i kdyz si cela desetileti o sobe myslime opak.
Navic nas rada novinaru a politiku presvedcuje, ze akce proti Jugoslavii vznikla jen z podruznych a temer opominutelnych duvodu, napriklad proto, ze si Spojene staty potrebuji vyzkouset nove zbrane, coz je spickovy intelektualni vykon mistopredsedy ODS Miroslava Macka. Tak nevim, nevim, zbrane jsou dostatecne ucinne, cela akce by tedy mohla koncit, nebo snad ne?
Jaro je nenavratne zde. Jak to pozname? Rozkvetle kere a stromy? Ale ne. Na rozkvetle kere a stromy nemaji studenti poslednich rocniku zakladnich a strednich skol vubec cas. Nastala doba prijimacich zkousek na kde co. Hodina bezesnych noci, rodicovskeho trapeni a hruznych predstav budoucnosti, ve kterych syn nebo dcera vystupuji v roli ucnu, prave odbyla. Proc by neco takoveho melo byt pricinou neprijemnych obav? Je to velice divne, ze? Ale ten, kdo nekdy ucil, vi, jak velke mnozstvi rodicu se obava, ze prave jejich deti skonci mimo nekterou z vyvolenych spolecenskych vrstev.
Dat syna nebo dceru do uceni povazuje mnoho rodicu za svou vlastni spolecenskou degradaci. Kdyz nemohou sousedum, pratelum a pribuznym na otazku äTak, kam po prazdninach ?ô odpovedet blahovolne a lezerne ädostala se na zdravotni skolu, na obchodni akademii, na strojni prumyslovku nebo dokonce na gymnazium, plazi se casto podle zdi a kdyz uz se nemohou ostatnim vyhnout, dodavaji alespon s rozpaky a na vysvetlenou ä àale ona si tam po vyuceni muze udelat maturituô.
Nejhorsi vsak je, ze tento pohled na sve byvale spoluzaky prijmou casem i sami studenti. Ten pohled se da vyjadrit slovy ädo uceni jde jen ten, kdo nema na vicô, rozumej ten, kdo je alespon trochu dusevne mene schopnejsi, nez my, kteri jsme ty zkousky udelali. Maji vsak vubec ti, kteri se do vyvoleneho okruhu dostali, byt na co hrdi? Uz davno je znamo, ze skolni prospech souvisi s uspesnosti, at uz v povolani nebo pri dalsim studiu, jen velmi volne. A tak nas vzdelavaci system a zabehane spolecenske zvyklosti davaji prednost zdani a na ukor takoveho zdani diskriminuji velke mnozstvi schopnych lidi.
Psychologove uz prece davno vedi, ze inteligencni testy, ktere stale hraji velkou roli velmi malo postihuji to, co svym prirozenym citem vnimame jako inteligenci. Jasne to dokazuje chovani nekterych ceskych politiku, kteri se chlubi clenstvim v klubu lidi s nejvyssim IQ (napriklad Miroslava Macka). Dobre se vi, ze to, co vnimame jako jednani opravdu inteligentni, je spise nez vyspelou kalkulacni inteligenci podmineno nekterymi dulezitymi charakterovymi vlastnostmi. Snad bychom se konecne mohli poucit a zrusit vsechny ty umele prekazky, ktere tolika lidem brani studovat.
A hlavne bychom mohli pochopit, ze slovo inteligence uz dnes oznacuje sirokou skalu schopnosti k necemu. Zadna z nich neni mene dulezita nez ostatni. Kdyby se nam to podarilo, jiste by ubylo i mnozstvi skolaku, kteri se v tomto obdobi pokouseji o sebevrazdu.
