Placky

Pomalu ale jistě se musíme připravit na novou éru, kde již nebudou vládnout kazety všech velikostí a tvarů, ale hezky kulaťoučké, možná i v ochraném obalu balené, disky. Mají jednu ohromnou výhodu - rychlé vyhledávání, protože není třeba přetáčet. Další výhoda je především z obchodnického hlediska - velmi levná výroba. Jak s oblibou říkám, bouchne lis a vypadne kompakt. Ať už se to obhcodníkům a manažerům líbí nebo ne, cena není stanovena výrobní cenou, ale každá novinka se prostě musí pořádně vyplatit. A tak doba disků přichází pomaleji, než by tomu bylo bez kapitalistického myšlení.

Nevýhodou disků je jejich relativně nízká kapacita (optoti páskovým kazetám), takže je nutné používat efektivnější metody komprese záznamu. Prvním diskem použitým pro záznam videa byl již v osmdesátých letech dvacátého století kompaktní disk CD o průměru 12cm s optickým záznamem, určený původně pouze pro zvuk - vzniklo VideoCD (white book). Cílem bylo využít stávajících mechanik a zařízení pro mastering, takže parametry byly relativně shodné s AudioCD - délka záznamu 70 minut se stejnou rychlostí otáčení a fyzicky stejný záznam. VideoCD obsahuje několik stop. První je standardní ISO 9660 (datová stopa) se soubory, říkající přehrávači jak nalézt a přehrát obsažené video na disku, dále menu pro výběr titlulů, obrázky apod. Další stopy mají strukturu jako AudioCD (CD-DA Red book) a obsahují buď video ve formátu MPEG-1 nebo pouze zvuk. Nevýhodou formátu bylo, že disk byl určen pouze pro přehrávání a nešlo ho použít podobně jako kazetové rekordéry. Také rozlišení bylo relativně nízké. V horizontálním směru na tom bylo sice podobně jako VHS, počet řádků byl ale poloviční - 352x288 bodů pro PAL (sice MPEG-1 lze použít i pro vyšší rozlišení, VideoCD je ale striktně vázáno na toto rozlišení a konstantní bitrate 1150kbps, které odpovídá kapacitě a rychosti otáčení disku).

Velice brzy začal vývoj nového disku pro záznam videa v kvalitě srovnatelné s S-VHS. Hlavním úkolem bylo zvýšit kapacitu, což se povedlo při oboustraném a dvouvrstvém záznamu až na 17GB. Po prvním uveřejnění specifikací a názvu DVD - Digital Video Disc se samozřejmně zvedla vlna zájmu a především požadavky na využití i v jiném oboru, takže došlo záhy k přejmenování na Digital Versatile Disc (DVD) a doplnění a upřesnění specifikací. DVD již není tak striktně vázáno na formát jako VideoCD a může obsahovat video o různých parametrech, přesto s různými omezeními. Rozlišení je až 720x576 bodů prokládaně nebo neprokládaně, komprese MPEG-1/2, bitrate může být až 9.8Mbps, ale i s proměnlivým bitratem (VBR), poměr stran 4:3 nebo 16:9, více viz tabulka. Je také definováno, co musí splňovat přehrávač honosící se označením DVD Player. Předně musí dokázat dekódovat stream s trvalým bitratem 9.8Mbps, což je maximum při dvouvrstvém záznamu. Dále musí umět přehrát 16:9 disk na TV s poměrem stran 4:3 (tzv. letterbox - dodání černých pruhů). Nemusí být ale nutně podporovány další věci, které specifikace obsahuje, např. multi-angle view pro volbu shlédnutí scény z různého úhlu apod.

Zdá se, že formátu DVD se blíská na lepší časy, protože se začínají objevovat první nahrávací disky (DVD-RAM, DVD-R, DVD-RW, DVD+RW) a první rekordéry. Především posledně jmenovaný DVD+RW začíná být nejvíce akceptovaný, protože by měl být kompatibilní se všemi stávajícími DVD přehrávači.