Pohádka s ponaučením. Úvodní díl nového seriálu, který se bude podrobně zabývat správou barev - teorií, ze které vychází, i praxí. Cílem tohoto prvního dílu je srozumitelnou formou bez zbytečných technických detailů přiblížit, v čem spočívají základní problémy při reprodukci barev a jaké jsou hlavní principy systematické správy barev.

Základní operací při upravování jakéhokoli digitálního obrázku je správné nastavení celkového jasu a kontrastu. Je to vlastně totéž, jako volba expozice a gradace papíru nebo filtrace při zvětšování. Jak na to, aby výsledek k něčemu vypadal, si postupně povíme v následujících třech dílech seriálu o čudlíkování. Dnes začneme tím, kudy cesta nevede a proč.

Ještě jednou se zde vracíme k článku, který Ondřej Neff loni uveřejnil na DigiNeffu a kolem kterého se strhnula na FotoPrůvodci rozsáhlá diskuse.

V tomto dílu seriálu o čudlíkování si povíme o tom, jak se obrázky zvětšují a zmenšují, odkud plynou problémy, které u toho obvykle vznikají, a co se s tím dá dělat. Zabrousíme u toho trochu do matematiky a teorie signálů a seznámíme se s takovými pojmy, jako je interpolace a aliasing.

Ohledně měření velikosti digitálních obrázků panují značné zmatky. Centimetry, pixely, byty – co si vybrat? A všechno to ještě komplikuje jakási záhadná veličina, označovaná tajemnou zkratkou dpi. Pro řadu lidí je to jakási složitá magie, plná nezapamatovatelných formulek, se kterými si pořádně nevědí rady. Skutečnost je přitom ale jednoduchá. Pojďme se podívat věcem na zoubek.

V tomto díle seriálu o digitálním zpracování fotografií se seznámíme s nejběžnějšími grafickými formáty. Povíme si hlavně o tom, na jakých principech fungují, k čemu se který z nich hodí a kde se s kterým lze setkat.

Druhý díl seriálu o digitálním zpracování fotografií. Dozvíte se v něm, jak se grafika reprezentuje čísly a jak tedy takový digitální obrázek vlastně vypadá.

Po zveřejnění minulého článku se sešly velice zajímavé příspěvky, které vnesly do této problematiky trochu světla (a někdy i "stínu"). Každopádně z nich vyplynulo, že to není tak jednoduché, jak jsem si původně představoval, ale že je zapotřebí do toho zapojit více "faktorů".

Poslední dobou se začíná hodně mluvit o náhradě klasické fotografie fotografií digitální. Padají také argumenty, že kinofilmové políčko má rozlišení "jen" 6 megapixelů, apod. Toto číslo ale každý říká jiné - někdo říká 5 megapixelů, jiný 10 megapixelů, ale nikde jsem to nenašel podložené nějakým exaktním výpočtem.

V článku se pokouším objasnit, jak lze ze znalosti velikosti obrázku (ať už vznikl v digitálním fotoaparátu nebo v nějakém grafickém programu) a jeho rozlišení získat informace o jeho optimální velikosti. Článek si neklade za cíl být 100% precizní a popsat problém do všech detailů a podrobností, proto některé méně významné faktory pro zjednodušení zanedbám.