|
Sídliště 2002
| |
Při své návštěvě Prahy pořídila Radka několik fotografií na pražských sídlištích. Zdenkův text, který naleznete pod nimi, byl inspirován těmito fotografiemi. Není ale (jen) o nich.
|
Měl jsem to štěstí, že jsem vyrůstal na rozhraní Žižkova a Vinohrad, v místě, které mělo lidské dimenze a
přirozenou kontinuitu. Na Václavák se chodilo přes Rýgrák a pěšky s kopce to byla slabá čtvrthodinka. Pro
mléko a housky se chodilo k paní Švarcové do mlékarny v sousedním domě a pro deset deka bramborového salátu a
dva rohlíky k paní Stejskalové hned vedle. Támhle v tom okně naproti bydlel pan Jelínek, kterému dům dříve
patřil a ta korpulentní dáma, co se před ní nesmělo nadávat na poměry a co neměla ráda bigbít byla soudružka
Čaudrová a bydlela v tomhle domě v pátém patře. Našinec si musel dávat pozor na to, co dělá a říká, neboť
jinak večer už celý dům věděl, že ten Bakštajnů sígr zas po malým Novotným ze sedumadvacítky házel blátem a pak se servali jak koně. Sídliště se tehdy teprve stavěla.
Koncem šedesátých a pak v sedmdesátých letech začala mizet pole a pláně kolem Prahy a na jejich místě
vyrůstaly dlouhé a vysoké bloky šedivých králíkáren. Vyvolené mladé páry konečně dostaly možnost opustit
přeplněné malé byty ve starých čtvrtích a žít ve svém a po svém, podniky věčně hladové po pracovních silách
mohly mimopražským nabídnout "stabilizační" byt, bylo kam přesunout nájemníky z demolované staré zástavby
Žižkova a dalších čtvrtí. Novostavby se tak zaplnily pestrou směsicí obyvatel, kteří se neznali a často měli
společné jen místo, kam chodili přespat. Normalizační atmosféra velela k obezřetnosti a uzavřenosti před
cizími, volně cestovat se dalo ještě tak k Baltu, na Balaton nebo k Černému moři a tak vznikal nový životní
styl: večerní sledování seriálu v televizi za zavřenými dveřmi svého bytu a v pátek sednout do auta, znamení
blahobytu, čekajícího od pondělka na svou příležitost, a odjet na chatu či chalupu, kde za živým plotem můžete
zkusit najít alespoň trochu soukromí a vyměnit sadu zvuků, doléhajících k vám žalostně izolovanými stěnami a
šachtami paneláků, za něco jiného. A v neděli večer zase zpátky do rozbahněných sídlišť, při jejichž výstavbě
byly hlavními kritérii počet bytů a cena. Domy patřily státu a co bylo venku, za dveřmi jejich bytu, obyvatele většinou nezajímalo. Ať se stát stará.
Už v té době se sídliště stala námětem pro mnoho fotografů, kteří zachycovali ženy ověšené nákupními taškami, vláčející kočárky hlubokým bahnem a loužemi na pozadí uniformních paneláků. Uplynulo třináct let od zlomu, který znamenal určitou změnu ve směru vývoje společnosti, a najednou nám tu někdo překládá sérii fotografií sídlišť. No, tohle přece známe, to už tu všechno bylo, koho může ještě zajímat tohle banální téma. Není to tak. Fotografie mohou být podobné, jejich poselství však je jiné a snad ještě děsivější, než před čtvrt stoletím. Mnohé se ve společnosti obrátilo k lepšímu, mnohé negativní jevy však přetrvávají, nabývají nových dimenzí. Autorka žije již několik let v zahraničí a tak je vnímavější k tomu, co
nám zevšednělo a co bereme jako samozřejmost a mnohdy ani nevnímáme.
Zvolené černobílé podání oprošťuje fotografie od rušivých vlivů a podtrhuje neutěšenost námětu. Perspektiva širokoúhlého objektivu umožňuje zasadit objekty do kontextu a poskytuje autorce alibi: není to umně naaranžovaný vytržený detail, skutečně to tam takové je. Sídliště v Radčině podání je opuštěné, vylidněné. Vidíme lidská obydlí, majetek obyvatel a důsledky jejich činnosti, ale nikoho, kdo by tomu všemu dával smysl. A pokud již někoho potkáme, pak jen proto, aby jeho přítomnost dokreslila obludnost prostředí.
Tramvaj bez cestujících, stejná jako před třiceti lety, otevře své dveře a vyplivne nás uprostřed kulis,
připravených pro staronový Orwellův příběh. Ohrady a zdi s roztrhanými plakáty nás nenechají ani rozhlédnout a s vydatnou pomocí zábradlí nás naženou ke shodům do podzemí. Před sebou zahlédneme dvě opuštěné postavy, tak malé v močí páchnoucí betonové stoce na lidi, spěchající, aby co nejdříve byly v bezpečí mikrosvěta svého 3+1. Vystoupíme opět nad zem a před námi se začnou střídat obrazy. U některých nepoznáte, ze které doby pocházejí, na jiných je vidět změna - je však otázkou, zda k lepšímu.
Zeleň, která přežila pravidelné vánoční postřižiny (spíše tedy pokradiny), za uplynulá desetiletí přece jen povyrostla a odvádí pozornost od chátrajících domů. Ani volně rozvěšené prádlo ale nezakryje novinku, svědčící o změně společenského klimatu: mříže, uzavírající lodžie v přízemí a často i v prvním patře.
Vůz, pamatující první obyvatele tohoto sídliště, je materializací výsměchu: Duch místa je nesmrtelný! Vytvořili jste něco, co každého, kdo sem vstoupí, polapí, semele a přetvoří ke svému obrazu, aniž by si toho všiml.
Absurdní parodii na dětské hřiště nakreslenou tužkou znuděného architekta ke slepé zdi domu nezachrání ani navezený písek. Přivřete oči a spíš než děti zde uvidíte znuděného puberťáka s cigaretou, povinně venčícího rodinného dalmatina. Už budeš, ty bestie?
Mineme smečku symbolů vlastnictví, čekajících jako před lety jejich předchůdci na svou víkendovou příležitost a konečně je tu náš dům. Vchod je nositelem více informací než dokáže snést, zejména však té, že lhostejnost je chronická. Á, pošta. Ne, nikdo nepíše. Zase jen samé reklamy. Znechuceně je odhodíme na zem pod schránky, už je jich tam pěkná hromada.
Vyjedeme výtahem (fotografie snad není ani třeba, všichni ho známe: pokleslá podlaha, skřípot, tabulky olámané a popálené cigaretami, stěny poškrábané nápisy a symboly kosočtverců. Je nutné vyjet o patro výš než je třeba, u nás se neotevírají dveře) a konečně jsou tu spásné dveře se třemi zámky, obývací stěna, sedačka a hlavně televize. Teď už samozřejmě všude barevná. Než zatáhneme záclony a usedneme před ni, abychom o několik hodin stejně jako před dvaceti lety konstatovali "zas tam nic nebylo", shlédneme ještě jednou na přeplněné
parkoviště: Klika! Dnes se nám podařilo přijet dřív než ostatním a tak jsme přeparkovali auto tak, že na něj
vidíme z okna! Na tom velkém parkovišti na kraji sídliště nám ho už dvakrát vykradli. No, ale teď hlavně aby
nám ho zase neodřel soused.
Exkurze by mohla končit následující fotografií, ironickou hříčkou: Hrom aby do toho sídliště! To by ale byla příliš jednoduchá zkratka. Skutečnost je krutější. Hezky ráno vstát a celé znova: honem na tramvaj (tedy pokud patříte k těm, kdo "sociálku" používají - což rozhodně není "in"!) a začíná nové kolo nekonečného příběhu o... ...o domově.
| 
