Každý z nás nějak začínal. Moje zážitky z prvního vyvolávání fotek i filmů jsou tak nezapomenutelné, že ještě dnes se mi před očima vybaví téměř každý detail.

Bylo již napsáno mnoho řádků, hodně odstavců a hromady článků o tom, jak se kdo kdy nestal slavným fotoreportérem či ateliérovým fotografem. Ale jelikož vím, že cizí neštěstí potěší nejvíce, rozhodl jsem se s vámi podělit o mojí zkušenost.

Jednoho lednového víkendu jsem se po dlouhém roce ocitl na horách. Byla to - jak jinak - akce studentského klubu ŠOK.

Po své nezdařené cestě do Maďarského pohoří Bukk jsem se již, po zlézání krasových kopců poměrně unaven, vracel autem do cca 120 kilometrů vzdáleného dočasného domova, když jsem jen tak mimochodem, snad periferním viděním, zahlédl krásný fotografický motiv.

Už od malička mě zajímaly všechny možné technické hračky a mezi ně pochopitelně patří i vláčky. Stavěli jsme si doma kolejiště, měli jsme několik mašinek (nejvíc se mi líbila ta stará, parní, jezdila taky skoro nejrychleji) i vagónků, výhybky na dálkové ovládání a podobné vymoženosti.

Čas od času jezdím na letní folkové festivaly, abych se viděl s "kolegy" muzikanty a poslechl si jejich nová dílka. Dalším důvodem, proč na tyto akce jezdím, je fotografování muzikantů "v akci" i v zákulisí.