Nejlepší muž

Vyšel na terasu a usedl do plážového lehátka. Slunce se klonilo k západu a nevtíravě opíralo své paprsky do bílých stěn bungalovu . Daniel přivřel víčka a bezděky začal uvažovat. Poznenáhlu mu hlavou začaly proplouvat vzpomínky na uplynulá léta jeho života. Bylo mu dvacetčtyři a jeho život byl poznamenán trpkou zkušeností. Dnes se mu opět připomněla. Přivřel víčka, opřel hlavu do měkké látky lehátka, tvář nastavil posledním slunečním paprskům a začal, jako mnohokrát předtím, uvažovat o svém příběhu. V duchu si rovnal věty, které chtěl později svěřit papíru...

......bylo mi jednadvacet let...připadal jsem si středem vesmíru, měl jsem děvče, studoval vysokou, chodil s kamarády do hospody. Až do dne, který změnil celý můj budoucí život. Začínal jako každý jiný. Běžná realita dne. Dopoledne jsem strávil u počítače na kolejích. Po obědě jsem se rozhodl zavolat Lindě. Zvedla telefon po prvním zazvonění.
"Linda Cooperová, prosím," ohlásila se.
"Ahoj, tady Dan, chtěl jsem se zeptat, co děláš dnes večer?"
"Ahoj, Dane, jsem ráda, že voláš. Těší mě tvůj zájem; zatím nemám nic v plánu. Máš snad pro mě nabídku?"
"Rád bych tě pozval na dnešní večer..."

Chodili jsme spolu od začátku vejšky, druhý rok. Linda byla bezvadná holka. Byla. Už není. Zemřela. Zemřela ten večer. V sedm jsem ji vyzvedl před jejich domem. Měli jsme namířeno do naší kavárny v centru Prahy. Šli jsme po Václaváku a odněkud se ozvala střelba. Přímo proti nám se z přilehlého průjezdu vyřítil muž s pistolí v ruce. Střílel.
"Lindo!", stačil jsem vykřiknout ještě před tím, než se chytila za srdce a svezla se po mém boku s bolestným výrazem, smíšeným s překvapením ,v očích, k zemi.
"Lindo..." , tiše jsem zaúpěl, nic jiného mě v tu chvíli nenapadlo. Podívala se na mě a pokusila se o úsměv. Chtěla mi ještě něco říct, ale tichá slova zanikla v hluku ulice. Její poslední slova...poslední plachý úsměv...poslední pohled...
Všechno se seběhlo tak rychle. Cítil jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Nestyděl jsem se za ně. Dnes ne. Z hrdla se mi dral výkřik. Zvedl jsem oči, abych zahlédl postavu v šedém plášti a s pistolí v ruce, jak nasedá do přistavené Felicie. Rozhlédl se. Na vteřinu se naše pohledy setkaly. Do mozku se mi vryla jeho chladná tvář. Tvář vraha!

Rozhlédl jsem se kolem sebe. Lidé zpovzdálí , z bezpečné vzdálenosti, přihlíželi, jiní bez povšimnutí procházeli dál. Nikdo se nepozastavil nad tragédií, jíž byli svědky. Jich se netýkala... Pospíchali dál za svými záležitostmi, lhostejní jedni k druhým a snad i sami k sobě! Nechápal jsem to, nechápal jsem spoustu dalších věcí, o kterých jsem do té doby neměl ani tušení, že se mě budou jednou týkat...

Lindinou smrtí se pro mě uzavřela jedna kapitola mého života. Neměl jsem sílu žít. Až do té doby jsem si myslel, že jsem silný, jsem přeci MUŽ a toho hned tak něco nerozhodí, říkal jsem si. Ale rozhodilo. Lindina smrt.
Začal jsem se chovat jako zbavený rozumu. Chodil jsem do zapadlých periferních hospod, nedbal o sebe. Na školu jsem kašlal. Mé ideály se roztříštily, zbyly jen střípky a pro ty nemělo cenu žít. Našel jsem si nové přátele. Nebo spíš známé. Díky nim jsem se dostal k droze. Věděl jsem, že únik do světa iluzí, který mi droga poskytovala, je jenom klam, že pak to bude ještě horší. Ale cítil jsem potřebu dát si "svou dávku". A má potřeba, neodbytné nutkání, se pozvolna zvyšovala den ze dne. Zároveň s ní jsem se propadal níž a níž. Už jsem nebyl ten kluk, co mu patřil svět a byl vždy pánem situace. Mně už nepatřil ani můj život...

Dopadl jsem se až na samé dno. Nevěděl jsem, jak dál. Šel jsem k řece. Hledal jsem útěchu, únik ze své bolesti. Z výšky skály padající k břehu jsem se díval na matně se lesknoucí hladinu Vltavy. Dal jsem si dávku a čekal na vytoužený pocit lehkosti. Pomalu jsem se dostával do extáze. Tělo jsem měl lehké a připadal jsem si jako pták. Dostal jsem mystická křídla Pegase. Zavřel jsem oči a udělal krok vpřed. Mohl to být můj poslední krok na tomto světě, v mém životě. Nebyl. Čísi ruce mě strhly zpět. Dopadl jsem zády na tvrdou zem. Hlavou mi začaly proplouvat vzpomínky na dětství, školu, kamarády, Lindu...
Po nekonečně dlouhé době jsem se probral. Bolela mě hlava. Otevřel jsem oči a podíval se vzhůru. Nade mnou se skláněl Martin. Odvrátil jsem hlavu. Nemohl jsem se mu podívat do očí. Nic neříkal. Vzal mě a pomohl mi postavit se na nohy. Podepřel mě a odváděl pryč.

"Díky," zmohl jsem se navázat kontakt, když jsme o pár hodin později seděli u mě v pokoji na koleji.
"Neděkuj mně, ale Bohu, že jsem přišel včas. Přijel jsem dnes ráno, hledal jsem tě. Dominika mi o tobě řekla, žes po čase, když zemřela Linda, začal brát marjánku, ale nevěděla, že ses dostal k tvrdým a jsi na tom až takhle. Proč jsi mi nezavolal nebo nenapsal? " "Nemohu a ani ti nechci mluvit do života", pokračoval, "ale s tímhle přístupem nic nevyřešíš. Spíš jenom všechno zhoršíš. Chci Ti říct, že jsem zůstal stále tvým přítelem, rád bych ti pomohl. Samozřejmě, pokud ty sám budeš chtít."
Mlčel jsem, co jsem mohl odpovědět. V hloubi duše jsem věděl, že má pravdu, že svým jednáním Lindu nevrátím do života, jenom trápím sám sebe. Ale doteď jsem neměl odvahu se se svými pocity někomu svěřit. Martin byl sice mým přítelem, ale "citové výlevy" jsem do nedávné doby považoval spíš za vlastnost charakteristickou pro ženy. A já byl přeci muž. Muž, pro něhož se nehodí někomu svěřovat své nitro. Ani Martinovi, ani Lindě jsem nikdy neřekl, co se ve mně děje. Co skutečně cítím, co si myslím. A byli to mí nejlepší přátelé. Snažil jsem se chovat jako správný muž, jak mě tomu učil můj otec... Lindě jsem ani nikdy neřekl, že ji miluji. Myslím, že to přesto věděla, ale určitě by to ráda slyšela ode mě. Teprve teď jsem pochopil svůj omyl. Svou chybu jsem už nemohl napravit. Mrzelo mě to. Kvůli předsudku, hloupému ješitnému předsudku, vštěpovanému a živenému od dětství...
Dost možná, že kdybych byl prohlédl dříve, nemusela se spousta věcí stát. Lindu bych asi nezachránil, ale měl bych nyní lehčí svědomí vůči ní, a vlastně i vůči sobě. Dost možná by se ze mě taky nestal narkoman... Jako by mi někdo jediným pohybem strhl z očí pásku, kterou jsem nosil po celý život, a já prohlédl. Najednou jsem svůj dosavadní život viděl jinýma očima. Nastal čas změnit své dosavadní chování. Podíval jsem se na Martina. Dosud seděl naproti mně a díval se na mě. Čekal na mou odpověď. Cítil jsem, že nastal čas se svěřit. Byl prvním člověkem, kterému jsem řekl vše o svém životě; byl mým přítelem, který mě chápe. Konečně se mi ulevilo. Srovnal jsem si své myšlenky, svůj život.

Jemu vděčím za to, že jsem zase dostal chuť k životu. Studium jsem na rok přerušil. Za tu dobu jsem se dostal ze závislosti a začal se věnovat novým koníčkům, kromě počítače jsem začal psát písničky, hrát na kytaru a pokoušel jsem se psát povídky. Některé jsem donesl i do redakce časopisu U-mart. Zde jsem také potkal Lucii Vysockou, redaktorku, která měla na starost příspěvky čtenářů. Mé povídky se jí líbily a zanedlouho jsem je mohl najít na stránkách časopisu. Vídávali jsme se poměrně často.

Vracel jsem se domů z návštěvy u Martina. Právě jsem strkal klíč do zámku, když začal zvonit telefon. Rychle jsem odemkl, zul se a doběhl k aparátu právě včas, než se zapnul záznamník.
"Daniel Clayton, prosím."
"Vysocká, redakce U-mart, dobrý den. Jsem ráda, že jsem Vás zastihla."
"Dobrý den, právě jsem přišel. Čemu vděčím, že voláte? Máte snad pro mě zprávu ohledně mých povídek?" začal jsem být napjatý očekáváním.
"Ano, mám. Myslím, že Vás potěším. Rozhodla jsem se je zařadit do dvou příštích čísel U-martu. A zároveň bych pro Vás měla nabídku pro další spolupráci. Měl byste zájem?"
Samo sebou, že jsem byl rád, co víc jsem si mohl v tu chvíli přát? Měli o mě zájem, líbili se jim moje práce!
"Á, ano, samozřejmě mám zájem o další spolupráci," odpověděl jsem a cítil ve svém hlasu rozrušení.
"Pokud by vám to vyhovovalo, mohli bychom se setkat zítra ve čtyři v restauraci na vozovně Střešovice a probrali bychom podrobnosti."
"Ano, den i čas mi vyhovuje, přijdu."
"Tak zatím, na shledanou, pane Claytone."
"Na shledanou, slečno Vysocká," rozloučil jsem se a zavěsil.

Druhý den, ve čtvrtek, čtvrt hodiny před čtvrtou jsem nastoupil do autobusu a jel na vozovnu. Bylo za pět minut čtyři, když jsem usedl ke stolku u okna. Lucie přišla přesně ve čtyři, vstal jsem a pozdravili jsme se. Pak jsme si objednali láhev červeného vína a pustili se do sjednávání naší pracovní spolupráce. Dohodli jsme se, že začnu externě pro časopis pracovat. Podstatou smlouvy, kterou jsme uzavřeli, bylo, že v každém čísle budu mít prostor pro povídku, případně článek o problémech, které jsou v daném čase právě aktuální. Za každý uveřejněný literární útvar dostanu honorář . Cena mi byla velmi sympatická. Skoro tak, jak mi začala být sympatická Lucie.
"Připijeme si na naši budoucí úspěšnou spolupráci," zeptal jsem se.
"Proč ne," pozvedla svou sklenku.
Následoval jsem její pohyb a pozvedl svou skleničku. Přiťukli jsme si a přitom se prsty našich rukou na zlomek sekundy dotkly. Projela mnou nečekaná vlna horkosti. Něco podobného jsem předtím zažil jen v blízkosti Lindy...
Doufal jsem, že si ničeho nevšimla. Nedala na sobě nic znát. Ještě chvíli jsme seděli a užívali si této chvíle. Pak jsem zaplatil a počkal na nástupišti tramvaje, než přijela její linka, nastoupila a odjela. Šel jsem na autobus a jel domů, na koleje. Něco se se mnou dělo. Nejasný pocit nestálosti, touhy po něčem vzdáleném. Nemohl jsem se na nic soustředit. Zapnul jsem počítač a chvíli pracoval na další povídce, ale brzo jsem svou snahu vzdal. Vzal jsem bundu a šel do klubu, kam jsem občas chodil. U baru seděl Martin, dal jsem si pivo, přisedl k němu a zapředl s ním rozhovor. Bavili jsme se o všem možném, přišla řeč i na moje povídky a Lucii.
"Dneska jsem s ní měl pracovní schůzku. Věc se má tak, že jsme uzavřeli smlouvu ohledně mého psaní do časopisu. Ale je tu ještě jedna věc, soukromá... Lucie je mi dost sympatická, víc než je pro pracovní vztah vhodné. Myslím, že k ní cítím něco víc než jenom sympatie."
"Chápu, co mi chceš říct, krátce řečeno ses nám zamiloval. Problém je v něčem jiném, nemýlím se?" Pohotová reakce Martina mě překvapila.
"Jo, asi máš pravdu, čteš mi myšlenky. Ten problém je v tom, že nevím, jak jí něco takového naznačit. Jak by to přijala. Mám strach, že pak už by náš vztah nebyl takový jako dřív," dostal jsem ze sebe, co mě tížilo a kvůli čemu jsem se nemohl na nic soustředit.
"Podle mě bys měl najít způsob, jak jí dát najevo své city. Pokud je taková, jak jsi mi jí popsal, tak to pochopí, ať už k tobě cítí něco víc nebo ne. Rozhodně to nenech jen tak osudu. Jednou bys toho mohl litovat."
"Asi máš pravdu, je fakt lepší mít jasno a říct všechno na rovinu než si myslet, že se to vyřeší samo. Mockrát jsem čekal, až se něco samo vyjasní a pak jsem litoval a lituji dodnes... Konečně, mohl bych jí pozvat na koncert, máme rádi stejný styl hudby. Za čtrnáct dní hraje ve Futuru Sector X. Mohli bychom se trochu sblížit," svěřil jsem se Martinovi s myšlenkou, která mě právě napadla. Souhlasil se mnou.

"Půjdete tančit," zeptal jsem se Lucie.
"Ano, můžeme jít a navrhuji, abychom zanechali toho neosobního vykání. Známe se už dost dlouho na to, abychom si začali tykat. Souhlasíš, Dane?"
"Ten nápad se mi zamlouvá, přijímám, Lucie," odsouhlasil jsem její návrh a společně jsme se odebrali na parket. Po celý večer jsme si báječně užívali. Skupina byla moc dobrá a atmosféra uvolněná. Při tanci jsme se i my uvolnili a než jsme kolem třetí ráno odcházeli, řekli jsme si o sobě mnoho nového, o svých zálibách, životě...Měli jsme dost společného. Doprovodil jsem Lucii až ke dveřím jejich domu.
"Děkuji za krásný večer, Dane. Bylo mi s tebou moc dobře," řekla Lucie a já pocítil, že právě teď nastala ta pravá chvíle, abych jí řekl to, k čemu jsem se odhodlával celý večer. "Měl bych spíše děkovat já tobě. Nejenom za dnešní večer. Především za to, že jsi vstoupila do mého života... a rád bych ti řekl něco, co mi už dlouho leží na srdci ," odmlčel jsem se a sbíral sílu k dalším slovům. "Lucie, mám tě moc rád, přál bych si, abychom byli víc než přátelé," vyhrkl jsem a s napětím čekal na její reakci. Podívala se mi do očí a místo slov mě políbila. Pomalu se začalo rozednívat a s novým dnem se mezi námi rodil nový krásný vztah...

Lucie se vrátila z hodiny aerobiku a vešla do haly. Dveře na terasu byly otevřené. Odhodila batůžek na pohovku a tiše vstoupila na terasu, Daniela našla pohodlně usazeného v lehátku. Přistoupila k němu, objala ho kolem krku a přitiskla svou tvář na jeho.
"Spíš nebo jenom odpočíváš," zeptala se ho.
"Nespím, přemýšlel jsem nad novou povídkou." Lucie se naoko zachmuřila. "Vím, že o dovolené nerada vidíš, když se pokouším psát, ale tento příběh je pro mě důležitý," pokračoval, když zpozoroval její reakci.
"Nezlobím se, ale prozraď mi, o čem je, že je tak důležitý," vyzvídala Lucie.
Daniel se usmál: "O tom, jak jsem musel mnoho ztratit, abych pochopil, co je opravdu důležité. A jak jsem poznal tebe, lásko," otočil k ní hlavu a pohladil jí po vlasech.
"Napiš tu povídku; nikdo se nerodí dokonalý a je potřeba na to stále myslet. Dokonalými se nikdo nikdy nestane, ale je na nás, zda se dokonalosti přiblížíme, chce to mít snahu stát se lepšími než-li jsme.Ty jsi to dokázal. A pro mě jsi ten NEJLEPŠÍ MUŽ, jakého jsem si mohla přát ve svém životě potkat!" podpořila napsání jeho nové povídky Lucie. Přisedla k němu a společně pozorovali západ slunce...

AUTOR: VEA

Čtenářské hodnocení povídky (0% - 100%) :52 %

Pokud by jste chtěli zveřejnit své povídky na Dámě, máte možnost. Pošlete nám ji na e-mail povidky@dama.cz a my je zveřejníme. Přečtěte si pravidla na této stránce.

Nejčtenější články:

Nové recepty
Šedý sex
Hvězdná znamení
Nejlepší muž
Zůstat mladá
E-miminka
Hubené modelky
Právní poradna
Nehty
Douglas zasnouben
Kuchyňské zákony
Rakovina děložního hrdla
Kulečník
Hypnóza obrazovkou?
Obchodování na Internetu

Hledáme další
redaktorky