Legislativní změny:

Příklad Rakousko - rakouská legislativa

Od roku 1997 má Rakousko jasnou oficiální strategii pro řešení případů domácího násilí.
Tato strategie vychází ze tří předpokladů:

1. Domácí násilí je skutečně naléhavý problém, který nemůže stát a jeho instituce ignorovat.
2. Domácí násilí je specifický problém, který se v mnoha ohledech liší od násilí mezi vzájemně cizími lidmi, a proto vyžaduje i specifické, cílené zákony a postupy.
3. Klíčovou otázkou pro stát a jeho instituce je především, jak zajistit ochranu před domácím násilím.

V květnu 1997 přijalo Rakousko samostatný spolkový zákon na ochranu před násilím v rodině (Bundesgesetz zum Schutz vor Gewalt in der Familie neboli ve zkrácené podobě „Gewaltschutzgesetz“). V návaznosti na něj byl novelizován také zákon o policii a některé další zákony.

Ve všech uvedených „novinkách“ šlo o jeden cíl:
Zajistit důslednou prevenci proti domácímu násilí. „Když jde o ukončení násilí v rodině, stává se nejvyšším přikázáním tzv. strategie vměšování, neboť pasivita a „nicnedělání“ pomáhá pachateli a nesvědčí oběti“, uvádí se přímo v rakouském materiálu. V zákonech je proto použit celkem jednoduchý princip: agresor musí jít a nést důsledky svého konání, zatímco oběť má právo zůstat doma a být chráněna před dalším násilím.

V zákoně na ochranu před násilím v rodině tuto ideu vyjadřuje především § 382b (1) o vykázání z bytu a (2) o zákazu pobývání na určitých místech a vyhledávání kontaktu s obětí domácího násilí.

§ 382b (1) uvádí: „Osobě, která činí společné soužití s blízkým příslušníkem nesnesitelným tím, že blízkého příslušníka tělesně napadá, vyhrožuje mu tímto nebo vykazuje chování zásadně poškozující psychické zdraví blízkého příslušníka, soud na žádost této blízké osoby uloží:
1. opuštění bytu a jeho bezprostředního okolí.
2. zákaz návratu do bytu a jeho bezprostředního okolí a to v případě, jestliže byt slouží k uspokojování naléhavé potřeby bydlení ohrožené blízké osoby“.

Druhý odstavec pak dodává:
„Osobě, která činí společné soužití s blízkým příslušníkem nesnesitelným tím, že blízkého příslušníka tělesně napadá, vyhrožuje mu tímto nebo vykazuje chování zásadně poškozující psychické zdraví blízkého příslušníka, soud na žádost této blízké osoby:
1. zakáže pobyt na konkrétně určených místech.
2. uloží mu nevyhledávat setkání ani navázání kontaktu s osobou – navrhovatelem této žádosti, jestliže tomu ovšem nebrání zásadně důležité zájmy osoby – odpůrce“.

Z novelizovaného zákona o policii určitě stojí za zmínku ustanovení týkající se vykázání a zákazu vstupu. Obě opatření upravuje § 38a (1) rakouského zákona o policii:
„Jestliže lze na základě určitých skutečností, zejména pak na základě předcházejícího nebezpečného útoku předpokládat, že hrozí nebezpečný útok ohrožující život, zdraví nebo svobodu, jsou policejní orgány zmocněny člověka, od kterého pochází nebezpečí, vykázat z bytu, ve kterém bydlí ohrožená osoba i z jeho bezprostředního okolí. Použití donucovacích prostředků k prosazení zákazu vstupu je však nepřípustné. Při zákazu navrátit se do vlastního bytu je třeba uvážit, aby tento zásah do privátního života dotyčného splňoval zásadu přiměřenosti (§ 29). Policejní orgány jsou zmocněny odebrat dotyčnému všechny klíče v jeho držení. Jsou také povinny dotyčnému umožnit, aby si vzal své věci nezbytné pro osobní potřebu a informovat ho o možnostech ubytování. Nutnost opětovného vstupu do bytu, ze kterého byl vykázán, je možná jen za přítomnosti policejního orgánu“.

Po novelizaci zákona o ochraně před násilím v rodině (1. 2. 2000) je institut vykázání uvalován obvykle společně se zákazem vstupu do společného bydliště. Přibližně v 82 % jsou oba příkazy vydávány současně. Jen v 18 % byl policií aplikován pouze zákaz vstupu do společného bydliště. K tomu ilustrativní příklad: muž na ulici napadne partnerku, svědci přivolají policii, která se důvodně domnívá, že by napadání partnerky mohlo pokračovat i doma. Násilníkovi je tedy následně vydán zákaz vstupu do společného bydliště.

Návrh na okamžitý soudní příkaz je dalším možným právním krokem. Takový soudní příkaz upravuje podmínky soužití partnerů v delším časovém horizontu než je lhůta deseti dnů platná pro policejní vykázání či zákaz vstupu.

Problematika domácího násilí ve Velké Británii

V letáku vydaném britským Ministerstvem vnitra se radí, jak jednat při kontaktu s domácím násilím. Tento leták šíří britská vláda od ledna 1999. V letáku se praví mimo jiné:
„Mnoho druhů domácího násilí je trestným činem a policie bere veškeré formy domácího násilí velmi vážně. Většina poboček britské policie má speciálně kvalifikované, zkušené pracovníky, kteří oběť domácího násilí vyslechnou a budou s ní hovořit v nepřítomnosti jejího partnera. Ženy mohou požádat o to, aby je vyslechla policistka. Policie můžu na přání oběti zařídit lékařskou pomoc, dopravu a bezpečné místo, kam oběť uchýlí. Prioritou je jednoznačně bezpečí oběti a bezpečí jejich dětí.

Ať už policie zahájí trestní stíhání proti násilné osobě anebo ne, má oběť v každém případě právo využít občanského práva k vlastní ochraně, aby mohla žít v bezpečí.

Podle Zákona o rodinném právu (Family Law Act) má mnoho obětí domácího násilí právo zažádat o soudní příkaz proti násilníkům. Smí například zažádat o soudní příkaz proti osobě, s níž žije nebo žila a to bez ohledu na to, zda je s ní v manželském vztahu. Lze zažádat také o soudní příkaz proti osobě, se kterou se oběť rozhodla uzavřít sňatek anebo proti osobě, s níž sdílí rodičovskou odpovědnost za výchovu dítěte. Tyto soudní příkazy jsou schopny zamezit násilnému chování anebo v některých případech zabránit násilníkovi v přístupu do společného domu či bytu.

Dostává-li oběť domácího násilí sociální podporu anebo má velmi nízký příjem, pravděpodobně bude mít právo na finanční pomoc s poplatky pro právníka. Podrobnější informace poskytují kromě policie soudy, právníci, organizace pro pomoc obětem trestných činů, Kancelář pro občanské poradenství a organizace pro pomoc ženám.

Stane-li se žena terčem násilí od osoby, se kterou žije nebo od bývalého partnera, může se rozhodnout, že sama opustí domov. Pokud nemá kam jít, pomoc jí nabízí nejen organizace zabývající se problematikou domácího násilí, ale i bytový odbor příslušného komunálního úřadu.

Komunální úřad má povinnost poskytovat 24 hodin denně službu pro lidi bez přístřeší. To znamená - rozhodne-li komunální úřad, že je oběť zranitelná v důsledku hrozby domácího násilí, a nemůže nadále pobývat ve svém domě či bytě, má povinnost nalézt jí jiné ubytování. V takovém případě zpravidla poskytne dočasné ubytování. Útočiště pro ženy je bezpečný domov, kde mohou ženy a děti žít v bezpečí před násilím. Existují také speciální útočiště pro ženy a děti z určitých etnických skupin – například pro černošské, asijské, latinsko – americké či židovské ženy“.

Příklad boje proti domácímu násilí - Santa Clara County, USA

Do sedmdesátých let 20. století nebylo ani v USA domácí násilí vnímáno jako problém hodný zvláštního zřetele. Převažovala interakční koncepce, která nahlížela na domácí násilí jako na poruchu partnerské komunikace. Cestou trestněprávních sankcí byly řešeny pouze nejzávažnější případy spojené s těžkým ublížením na zdraví. Změna nastala tehdy, když různé aktivistické skupiny žádaly stát a jeho instituce, aby jasně formulovaly svoji strategii reagování na případy domácího násilí. Ústřední myšlenka hnutí týraných žen tehdy v USA zněla: Domácí násilí je kriminální nikoli privátní záležitostí.

K prvním změnám došlo ve státě Minnesota, který ze zákona připustil „uvěznění“ agresora, jestliže se přivolaní policisté mohli důvodně domnívat, že v uplynulých čtyřech hodinách došlo k násilí na blízké osobě. Samotné uvěznění agresora nebylo dostatečně účinné, bylo třeba propracovat i sociálně právní opatření.

Na základě nových poznatků policisté disponují „širším katalogem“ doporučených policejních postupů, kdy dle okolností případu zvolí na místě ten nejvhodnější.

V každém případě jsou policisté při incidentech domácího násilí povinni konat:
• nabídnout oběti doprovod do azylového domu
• pachatele (nebo oběť) odvézt do lékařského zařízení (kvůli detoxikaci)
• přenechat oběti rozhodnutí o uvěznění pachatele
• uvěznit (arestovat) pachatele
• zapojit sociální okolí oběti do ochrany jejího bezpečí
• proti nepřítomným pachatelů vydat vždy zatykač

Policie Santa Clara County vydala příruční knihu informací pro oběti domácího násilí

V té se uvádí:
„Pokud se člověk cítí ohrožen nebo je napaden, měl by zavolat na tísňovou linku 911 a sdělit dispečerovi, že je v nebezpečí a že potřebuje okamžitou pomoc.

Po příjezdu policie je nutné detailně popsat zranění a podat následující informace:
• jak došlo ke zranění;
• došlo-li k násilnému porušení soudního zákazu styku;
• podat soupis výhrůžek agresora;
• byla-li použita zbraň;
• došlo-li k jinému případu hrozeb či násilí
• jsou-li svědci Příručka dále radí, aby oběť zachovala klid. Měla by také požádat policii o dokumentaci zranění, modřin, zničeného majetku a odstranění zbraní použitých ke zločinu.“

Policie je povinna zpracovat hlášení každé oběti domácího násilí volající na linku 911 a to i v případě, že agresor opustil scénu zločinu před příjezdem policie. Dále je povinností policie vybavit oběť „informační kartou“, kde je uvedeno číslo hlášení, jméno policejního strážníka a číslo jeho odznaku. Svou výpověď do hlášení může podat oběť sama na policejní stanici, pokud tomu tak již nebylo učiněno na místě činu. Samotná dokumentace zranění, modřin je rozhodující a slouží jako důkaz proti agresorovi. Příručka doporučuje oběti, aby si pořídila kromě policejních fotografií svého zranění také své vlastní. V případě nebezpečí, kontaktu s násilím by nikdo neměl váhat a zavolat policii.

Pokud však oběť nesouhlasí s policejním postupem, může se bezodkladně obrátit na policejního nadřízeného nebo žádat asistenci právního zastupitelství pro případy domácího násilí ve věcech občanskoprávních.

„Policejní dozor“ je jedním z nástrojů ochrany oběti při dočasném návratu agresora do domu či bytu. Policie vyměří čas agresorovi, během kterého se smí vrátit do domu a odnést si z něj své věci. O tento policejní dozor smí oběť požádat kdykoli a jeho cílem je zajistit bezpečí všech přítomných.

Oběť domácího násilí má právo získat kopii policejního hlášení. Hlášení může být použito jako důkazní materiál proti agresorovi při soudním jednání pro uvalení zákazu styku nebo vazby.

V případě, že agresor porušil soudní zákaz styku a je přítomen po příjezdu policie, je její povinností zatknout agresora. Oběť má právo požádat policejního strážníka přítomného na místě činu o vystavení „akutního soudního zákazu styku“ (ASZS). Oběť musí popsat agresorovo chování a důvody jejího strachu. Tento akutní soudní zákaz styku je dočasným prostředkem a policejní strážník jej získá na základě soudního příkazu. ASZS je dostupný 24 hodin denně a platný až 7 dnů, jeho součástí může být také návrh na uvalení vazby. Pro případ delšího zákazu styku musí oběť žádat Vyšší soud o „Občanský soudní zákaz styku“.

I když agresor porušil zákon, nemusí být on nebo ona nutně zatčen. Je tomu tak v případě, že oběť nedá souhlas k vyšetřování. Konání policejního strážníka by však nemělo být ovlivněno rozhodnutím oběti zda vznese či ne obvinění na agresora. Podat žalobu na agresora smí pouze okresní žalobce.
Pokud policie odmítne zatknout agresora, který je přítomen, má oběť právo provést „občanské zatčení“. Vše, co musí oběť říci, je: „Chci provést občanské zatčení“. O svém záměru občanského zatčení smí oběť informovat policii mimo doslech agresora. Policie by rovněž měla o možnosti občanského zatčení oběť spravit.

Agresor, který je zatčen a vzat do vězení, může být propuštěn na kauci. Propuštění na kauci lze uskutečnit i v průběhu několika hodin. Oběť má právo být o tomto kroku informována.

Pokud není agresor zatčen na místě činu, případ je postoupen detektivovi k následnému prošetření. Jeho úkolem je znovu vyslechnout zúčastněné osoby, zkompletovat důkazy a přidat lékařskou zprávu. Veškeré podklady jsou předány kanceláři okresního státního zástupce, který rozhodne o vznesení žaloby. Následně soudce podepíše plnou moc k vydání zatykače, který je od tohoto okamžiku platný. Agresor je uvědomen o vydání zatykače poštou. Pokud se agresor sám nepřihlásí, pokusí se jej policie nalézt. Pak může začít samotný proces, který je často zdlouhavý.

Problematika domácího násilí v českém Trestním zákoně

Domácí násilí představuje pro policejní výkon poměrně složitý problém. Přestože pachatel i oběť jsou od počátku známí a mohlo by se tudíž na první pohled zdát, že z policejního pohledu jde o jednoduchou záležitost. Ve skutečnosti je tomu právě naopak. Fakt, že pachatel je od počátku známý neusnadňuje kvalitní policejní řešení partnerských násilností, dokonce často ani neumožňuje včas a účinně zabránit pachateli v pokračujícím (fyzickém, psychickém či sexuálním) týrání oběti.

Domácí násilí v České republice není trestným činem, přesto náš Trestní zákoník obsahuje určitá zákonná ustanovení, která lze k problematice použít.
Následují vybraná ustanovení Trestního zákona:

Aktuální situaci v České republice z hlediska postoje k domácímu násilí lze přirovnat k 70. letům 20. století v USA, kdy začalo být na domácí násilí nahlíženo jako na problém hodný zřetele. Specifikum tohoto násilí spočívá v tom, že se odehrává beze svědků, za zavřenými dveřmi, a proto většina lidí o něm neví nebo si jeho existenci jednoduše nepřipouští.

Česká legislativa pojem „domácí násilí“ nezná. Vyjadřuje se pouze k jednotlivým izolovaně posuzovaným skutkovým podstatám – např. ublížení na zdraví či přestupkově hodnocené ublížení na cti. Policie obvykle zasahuje neadekvátně, státní zástupci a soudci pak, neznalí této závažné problematiky vcelku, odkazují pachatele do přestupkových komisí nebo je posílají do výkonu trestu na směšně minimální dobu. Legislativa nezajišťuje základní pomoc obětem domácího násilí.