ôÄIVO╚IèN┴ ELEKT╪INAö

Jak u₧ to v ₧ivot∞ n∞kdy b²vß, k objevu elektrickΘho proudu doÜlo vlastn∞ souhrou nßhod a omyl∙. Luigi Galvani (1737 -1798), profesor anatomie v Bologni, byl mu₧, kterΘho fyzika a elekt°ina nijak zvlßÜ¥ nezajφmaly. Jednoho dne vÜak p°i pitvßnφ ₧ab zpozoroval, ₧e na plechu polo₧enß ₧abφ steh²nka sebou p°i doteku skalpelem Ükubnou.

Vyobrazenφ slavnΘho pokusu s ₧abφmi steh²nky.

To ho zaujalo (n∞kterΘ prameny dokonce tvrdφ, ₧e prvnφ si tohoto jevu vÜimla Galvaniho man₧elka) a zaΦal hledat p°φΦinu. Provedl stovky pokus∙ s ₧abφmi steh²nky i jin²m ₧ivoΦiÜn²m materißlem a svΘ v²sledky shrnul v uΦenΘm spise. ZßÜkuby steh²nek vysv∞tloval "₧ivoΦiÜnou elekt°inou", kterß pr² p∙sobφ v ka₧dΘm ₧ivΘm t∞le. Sv²m objevem se stal velice populßrnφm a zφskal °adu ₧ßk∙ a p°φvr₧enc∙. A p°ece se velmi a velmi m²lil.

Galvaniho pokusy sprßvn∞ vysv∞tlil a₧ jeho krajan Alessandro Volta (1745 -1827), profesor na univerzit∞ v Pavii. VÜechny teorie o ₧ivoΦiÜnΘ elekt°in∞ d∙razn∞ pop°el a naÜel °eÜenφ mnohem praktiΦt∞jÜφ, zßrove≥ ovÜem i mΘn∞ efektnφ. Volta pochopil, ₧e zßkladem jevu jsou jen dva r∙znΘ kovy, umφst∞nΘ ve vlhkΘm prost°edφ.

	Galvanick² proud se dal ·Φeln∞ vyu₧φvat k pokovovßnφ p°edm∞t∙.

Tedy kov plechu a skalpelu ve vlhkΘm svalu. Vzbudil tφm samoz°ejm∞ u Galvaniho a jeho p°φznivc∙ velkou bou°i odporu, ale Volta jim p°edlo₧il nezvratiteln² d∙kaz. Stejn² jev jako Galvani vyvolal tzv. Voltov²m sloupem, co₧ je obyΦejn² sloupek st°φdav∞ na sebe poklßdan²ch st°φbrn²ch mincφ a zinkov²ch kotouΦk∙. Ty jsou mezi sebou prolo₧eny vlhk²mi plst∞n²mi koleΦky. Tedy ₧ßdnß ₧ivoΦiÜnß elekt°ina, ale skuteΦn∞ jen dva kovy ve vlhkΘm prost°edφ.
Volta ve svΘm sporu zvφt∞zil a zφskal za to mnoho poct a uznßnφ. JeÜt∞ d∙le₧it∞jÜφ vÜak je, ₧e sv²m Voltov²m sloupem vlastn∞ sestrojil prvnφ zdroj elektrickΘho proudu. P²cha vÜak nebyla Voltovou vlastnostφ - jako uznßnφ Galvaniho zßsluh nazval proud ze svΘho Φlßnku galvanick²m a cel² jev galvanismem.

Prvnφ zdroje galvanickΘho proudu: ╚lßnek Leclanche∙v, Bunsen∙v a Meidring∙v.

Je zajφmavΘ, ₧e i u dalÜφch pokrok∙ ve studiu elekt°iny nalezneme lΘka°e. Byl jφm tentokrßt Dßn Hans Christian Oersted ( 1777 -1851). Syn lΘkßrnφka v malΘm dßnskΘm m∞steΦku zφskal doktorßt u₧ ve 22 letech. Krßtce po tom zaΦal p°ednßÜet na univerzit∞ chemii a fyziku. ╪φkß se, ₧e zcela nßhodou, uprost°ed pokusu p°i jednΘ p°ednßÜce, si Oersted povÜiml, ₧e elektrick² proud p∙sobφ na st°elku kompasu. Tento post°eh m∞l dalekosßhlΘ d∙sledky. Za prvΘ pomohl k objevu elektromagnetu, ale p°edevÜφm dal impuls Oerstedov²m nßsledovnφk∙m k dalÜφm pracem na definovßnφ elektrickΘho proudu.

	Asi takhle vypadal Oersted∙v pokus s magnetickou st°elkou.

Tφm nejv∞tÜφm z t∞ch, kdo se chopili tΘto p°φle₧itosti, byl francouzsk² matematik a fyzik AndrΘ Marie AmpΘre (1775 -1836).  AmpΘre nepro₧il p°φliÜ Ü¥astn² ₧ivot. Jeho otec skonΦil za bou°liv²ch Φas∙ francouzskΘ revoluce pod gilotinou a mlad² AndrΘ se po cel² Φas musel pot²kat s existenΦnφmi potφ₧emi. Snad i proto se cele zasv∞til v∞d∞. Ji₧ ve Φtrnßcti letech pr² p°eΦetl vÜech 20 svazk∙ francouzskΘ Encyklopedie. Pozd∞ji vyuΦoval na sv∞tov∞ proslulΘ polytechnickΘ Ükole v Pa°φ₧i. Byl spφÜe matematik, ale skuteΦnou slßvu mu p°inesla fyzika, p°edevÜφm jeho v²zkumy v elekt°in∞ a magnetismu. Byl to on, kdo zavedl jasn² pojem elektrickΘho proudu. Uzav°el tak jednu d∙le₧itou etapu bßdßnφ - dφky elektromagnetu umφ v∞da p°em∞nit elekt°inu v magnetismus. Stßle ji vÜak Φekß pro praxi mnohem d∙le₧it∞jÜφ ·kol - p°em∞nit magnetismus na elektrick² proud.