Zemní plyn se těží podobně jako ropa. Zemní plyn se na přední místo ve světové energetické
bilanci dostal až ve druhé polovině našeho století. V současné době stoupá
těžba zemního plynu každoročně až o 8 %. Číňané prý znali a využívali
zemní plyn již v 10. století př. Kr. Od ložisek jej rozváděli bambusovými trubkami
až do domácností. Při kultovních obřadech starých Parsů se užíval zemní plyn
jako palivo pro posvátný očišťující oheň. Kolem roku 405 to zaznamenal Ktesias,
řecký lékař u dvora perského krále.
Ve Spojených státech amerických navrtal roku 1884 George Westinghouse zemní plyn 500 m
hlubokým vrtem. Zahájil tak období využívání tohoto plynu k ohřívání a
svícení. V Evropě začal být plyn z ropných polí využíván rozsáhleji až ve 30.
letech 20. století. Například k vyhřívání martinských pecí v polské Stalowe
Woli. V Rumunsku začali pokládat potrubí z oblasti ropných ložisek okolo Ploešti do
Bukurešti po trase asi 60 km dlouhé dokonce již v roce 1934. Úctyhodné technické
výkony si vynutila těžba z ložisek v Severním moři, jak jsme se o ní zmiňovali
již v případě těžby ropy ve stejné oblasti. Přes
moře se zemní plyn převáží ve speciálních nádržích, v kapalném stavu při
teplotě minus 161° C. Náklady na toto zpracování i dopravu za těchto specifických
podmínek jsou pochopitelně značně vysoké.
Cesty plynu
Největším producentem zemního plynu se v 80. letech staly sibiřské oblasti
tehdejšího Sovětského svazu z 630 miliard krychlových metrů plynu ročně pocházely
dvě třetiny ze Sibiře. Pro spojení našich plynovodů se sovětskými se roku 1967
začal stavět plynovod Orenburg. Stal se základní částí "plynové"
magistrály vedoucí od sibiřských ložisek do západní Evropy. Dokáže dopravit 15,5
miliardy krychlových metrů ročně, z toho bylo 2,8 miliardy krychlových metrů určeno
pro bývalé Československo. To se stalo významnou křižovatkou mezinárodních
plynovodů s délkou soustavy více než 4 000 km a přepravní kapacitou kolem 60 miliard
krychlových metrů ročně.