Číňané prý znali a využívali zemní plyn již v 10. století př. Kr. Od ložisek jej rozváděli bambusovými trubkami až do domácností. Při kultovních obřadech starých Parsů se užíval zemní plyn jako palivo pro posvátný očišťující oheň. Kolem roku 405 to zaznamenal Ktesias, řecký lékař u dvora perského krále.
Ve Spojených státech amerických navrtal roku 1884 George Westinghouse zemní plyn 500 m hlubokým vrtem. Zahájil tak období využívání tohoto plynu k ohřívání a svícení. V Evropě začal být plyn z ropných polí využíván rozsáhleji až ve 30. letech 20. století. Například k vyhřívání martinských pecí v polské Stalowe Woli. V Rumunsku začali pokládat potrubí z oblasti ropných ložisek okolo Ploešti do Bukurešti po trase asi 60 km dlouhé dokonce již v roce 1934. Úctyhodné technické výkony si vynutila těžba z ložisek v Severním moři, jak jsme se o ní zmiňovali již v případě těžby ropy ve stejné oblasti. Přes moře se zemní plyn převáží ve speciálních nádržích, v kapalném stavu při teplotě minus 161° C. Náklady na toto zpracování i dopravu za těchto specifických podmínek jsou pochopitelně značně vysoké.

Cesty plynu
Největším producentem zemního plynu se v 80. letech staly sibiřské oblasti tehdejšího Sovětského svazu z 630 miliard krychlových metrů plynu ročně pocházely dvě třetiny ze Sibiře. Pro spojení našich plynovodů se sovětskými se roku 1967 začal stavět plynovod Orenburg. Stal se základní částí "plynové" magistrály vedoucí od sibiřských ložisek do západní Evropy. Dokáže dopravit 15,5 miliardy krychlových metrů ročně, z toho bylo 2,8 miliardy krychlových metrů určeno pro bývalé Československo. To se stalo významnou křižovatkou mezinárodních plynovodů s délkou soustavy více než 4 000 km a přepravní kapacitou kolem 60 miliard krychlových metrů ročně.