TĚŽBA
Ropná ložiska se otevírají a těží hlubinnými vrty, z nichž ropa bud sama
vyvěrá, někdy dokonce tryská do mnohametrové výše, nebo se čerpá. V případě
samovolného výtoku se pochopitelně
z ústí vrtu musí jímat a bezpečně odvádět. Při čerpání lze většinou
využívat tlaku plynů, shromážděných ve svrchní části ložiska, pod nepropustnou
vrstvou hornin.
Vrty hloubené pro těžbu ropy procházejí nejrůznějšími horninami o různé
tvrdosti a soudržnosti. Aby se jejich stěny nezavalovaly a vrt tak nebyl porušen,
zabezpečují se stěny vrtu ocelovými rourami - pažnicemi. Pažnice jsou do vrtu
spouštěny již v průběhu vrtání vrtné nářadí jimi prochází. Po dokončení
vrtu se na jejich nejsvrchnější části připojuje jímací zařízení. VRTÁNÍ
Nejjednodušší a také často používaný způsob se nazývá vrtání nárazové.
Vrtným nářadím je
v tomto případě dláto upevněné na vrtném soutyčí, které tvoří ocelové trubky
spojované závity. Vždy když se hloubka o určitý úsek zvětší, přišroubuje se na
vrtné soutyčí další díl. Délka vrtného soutyčí se vždy rovná hloubce vrtu což
může být i několik set metrů.
Vlastní vrtání probíhá tak, že se vrtné soutyčí s dlátem nadzvedne a prudce
spustí na dno vrtu. Dláto přitom "odloupne" svým ostřím kus horniny. Před
dalším nárazem se soutyčí i s dlátem pootočí, takže dopadá na jiné místo dna
vrtu: Dříve se při nárazovém vrtání zavěšovalo dláto
na lano. Aby úder byl účinnější, bylo zatěžováno závažím.
Při otáčivém (rotačním) vrtání se místo dláta používají tzv. vrtné korunky,
většinou osázené průmyslovými diamanty, aby měly co největší tvrdost. Vrtný
stroj otáčí soutyčím s korunkou a ta horninu na dně vrtu obrušuje a rozmělňuje.
Vrtat můžeme buď za sucha, nebo s tzv. výplachem. Výplach je kapalina o vysoké
hustotě, která chladí vrtný nástroj a také brání zavalení dosud nezapažených
částí vrtu. Do vrtu se z povrchu vhání a zase odčerpává. Tímto způsobem se
odstraňuje ze dna vrtu rozdrcená hornina a vrt se tak plynule čistí. U vrtání za
sucha se drť musí vynášet vzhůru zvláštní válcovou nádobou s odklápěcím dnem.

TĚŽBA Z MOŘSKÉHO DNA
Mnohé pobřežní státy využívají pro těžbu ropy ložiska nacházející se v tzv.
šelfu tj. v příbřežní části mořského dna, svažující se zvolna od čáry
pobřeží.
Jen v Severním moři, poblíž Anglie či Norska je už dnes těženo na 50 ložisek,
jejichž zásoby se odhadují nejméně na 2 miliardy tun ropy a 1500 miliard krychlových
metrů zemního plynu. Ropa
i plyn se tu těží (z hloubek až 180 metrů) z vrtných plošin umístěných v moři.
Jde o technicky velice náročnou operaci ve velmi nepříznivých klimatických
podmínkách. Náklady na přípravné práce i provoz jsou vysoké. Těžní plošiny
vyžadují neustálou údržbu, prováděnou z velké části hloubkovými potápěči.
Při prudkých bouřích, a ty nejsou v těchto končinách nijak neobvyklé, dochází
občas i k překocení či potopení věže nebo k jiným haváriím, které ohrožují
zdraví i životy posádek těchto těžních plošin.
© Copyright Simopt,
s.r.o. 1998
|