 Oči Matky Země – první literární experiment začínajícího autora (33), příznivce undergroundové kultury vyznávajícího ideály šedesátých let. Nekonvenčně pojatá próza popisuje ich-formou „LSD-výlet do světa za zrcadlem“, magické sblížení s Matkou Zemí – Gaiou, společné putování nekonečnem Universa a pocity z tohoto zážitku po návratu do běžné reality. Jde o fúzi několika psychedelických zkušeností a velké dávky fantazie, zároveň však o velmi intimní, nic neskrývající „vrtnou sondu do vlastní duše“ s mnoha autobiografickými momenty. Nutno upozornit, že text není vhodný pro puritány ať již sexuální či drogové – ovšem žádný z těchto prvků není použit samoúčelně, stejně jako slangové výrazy a „fonetická gramatika“ v přímé řeči. V příběhu se odráží autorovo náboženské přesvědčení v duchu „radostného novopohanství“ a svérázný náhled na základní otázky existence - zkrátka stávající podoba jeho „mozaiky Poznání“ charakterizovaná vírou v konečné vítězství Lásky a Dobra. |
|
|
”Co to bylo za bestie, který si odsud tak roztomile vysypala? Ještě teď, když si na to vzpomenu...”. Tvář jí zvážněla a oči posmutněly. Pak začala pomalu hovořit: ”Martine, to je ZLO. ZLO, který má KAŽDEJ bez výjimky V SOBĚ, někdo hodně, někdo jen málo, ale KAŽDEJ. Má spoustu druhů a podob. Kdo se vydá na cestu tam, kde teď sme, MUSÍ se s ním setkat, to nejde změnit. A kdo se mu v reálu snaží čelit, tomu se zlo snaží mstít jak jen dovede, když se s ním setká tváří v tvář tam, kde si to může naplno dovolit. Právě to se ti stalo. Snažilo se tě to zasáhnout způsobem, kterej se z úhlu TVÝHO vnímání jevil jako nejúčinnější. Nenech se tím zastrašit, ještě ti toho povím dost na to abys s ním příště zametl jako dneska já, když ti bylo nejhůř”.
Ta otázka nemohla nepřijít. Ostatně jsem dosud nevěděl, jak ji vůbec oslovovat. Hladil jsem jí po vlasech a na šíji, seděli jsme opřeni jeden o druhého a já se upřeně zahleděl do těch nepopsatelně krásných očí: ”Řekni, KDO VLASTNĚ SI???”
”Já věděla že k tomu musí dojít”, povzdechla naoko utrápeně. ”Ty si se styděl při jediný pochvalný zmínce o chytrý makovici, a já se teď mám naplno chlubit svojí duchovní identitou?! No vážně, jestli ti mám říct pravdu, a nic jinýho při svý povaze slyšet nechceš, tak se o mě trochu víc opři, nebo se tady.. přímo excelentně... vyválíš!”. Mezi posledními slovy se nespoutaně smála, ve tváři měla šibalský výraz a dlouhými prsty mne jemně škrábala ve vlasech a na krku. Pak již vážněji pokračovala: ”No dobře. Kdo chce kam... Protože znám tvojí představu o uspořádání kosmu, prostoru a času, o Bohu a různých duchovních bytostech, můžu ti říct všechno na rovinu bez obav, že uslyším něco o výmyslech, věšení kdovíčeho na nos nebo špatný halucinaci, což se mi už několikrát stalo a dost mě to zranilo. Měla sem o těch lidech jinou představu. Taky pochybuju, že bys to nerozchodil a pozdějc v reálu nějak bláznil. Mám pravdu?” Přikývl jsem v jakémsi rozechvělém očekávání. ”Takže krátce a jasně...” Pohlédla mi do očí a pomalu, klidně řekla: ”Martine, jsem Matka Země. V některých dimenzích můžu existovat jako vtělení kterýkoliv pozemský bytosti a momentálně sem na sebe vzala svojí lidskou podobu”. |
