ÚRYVEK Z ÚVAHY LIDÉ KOLEM REKLAMY
Dvě přistavené tramvaje, ulice zablokovaná nehýbajícími se vozy, zmatek štábu, stres, nervozita a chaos. Prostě přednatáčecí horečka. Asi dvouhodinový blázinec tohoto druhu odradil polovinu komparsistů, kteří se se slovy ”si večer dojdu pro vejplatu” zvedli a odkráčeli bůh ví kam. Druhá polovina se mezitím nahrnula do stanu určeného pro kompars a uspořádala akci, vše co uvidíš dříve než kdokoli jiný je tvoje a hlavně je to zadarmo. V pár minutách zmizela pětilitrová konvice kávy, čaje a stejná zásoba dobré vody. Jogurty, chleby a dalš druhy jídla následovaly příkladu svých tekutých protějšků a tak za chvíli ve stanu nezbylo vůbec nic. Jedna staší paní měla v tašce jogurtů tak na měsíc dopředu a dobré vody jí padaly z náručí.
Mezitím se na place horlivě pracovalo. Kameramani a technici zuřivě připravovali scénu pro první záběr a režiséři měli plné ruce práce. Dílo se jim zadařilo a tak nás v půl jedenácté ze stanu vyhnali, ujasnili nám co máme dělat a začalo se natáčet. Po hodinové snaze se podařilo stočit první záběr. Ke konci této pracovní hodinky však pracovali již pouze mladší - zdatnější - lidé. Starší se nenápadně ale rafinovaně vytratili zpět do stanu a pohodovější si luštili křížovky a skládali Rubikovy kostky přímo na place, aniž by se tuto činnost snažili jakkoli zamaskovat.
”Pauzááá,” zařval mi do ucha člověk s doutníkem a vysílačkou připomínající svými ozdobami pochodující klenotnictví. Očividně si myslel, že komparsisté jsou banda tupých hlav, kteří poslouchají jen řízné vojenské rozkazy. Šel jsem tedy s davem do našeho dobře známého stanu dát si kávu, abych si nepřipadal za idiota, když přeci byla zadarmo. Za idioty si určitě nepřipadal hlouček asi pěti čtrnáctiletých pubescentů, kteří i přes vrozený odpor pili silnou kávu a vesele si cpali do kapes tuny cukru a smetan. ”Naer si taky vole,” upozornil mne jeden z nich s významným pomrkáváním. Odvětil jsem, že cukr ani neprodávám ani nejím a šel jsem se podívat na přípravu dalšího záběru.
Technika byla přestavena, lidé znovu sešikováni a poučeni a mohlo se tedy pokračovat. Zaznělo ekšn, anglicky asi akce, ale nebyl jsem si jist, a všichni se moc snažili. Kompars chodil a mával na kameru jako šílený, americký herec hrající hlavní roli se choval jako skutečný idiot, režisér a kameramani se tvářili jakoby točili novou Markétu Lazarovou a vše šlo hladce. Alespoň podle mne. Povel stíhal povel, křik jak na bitevním poli a konec v nedohlednu. Zjevně jsem se mýlil. Podle pana režiéra se totiž vinou ”starejch neschopů” asi nepodařila vystihnout myšlenka tak velkolepého díla a záběr se nedařil a nedařil. Štáb nám to dal tvrdě pocítit. Nikdy více si ve svém životě nebudu od jedenácti do tří hodin odpoledne připadat jako větší kretén, idiot a neschopenka.
Konečně bylo vše jakž takž a tak se nám odměnili studeným obědem v půl páté odpoledne. Ve stanu, kde pršelo snad více než venku, jsem zhltl své sousto na prašné zemi v koutě protože se zkrátka nebylo kam posadit. Podle rozkazu nadháněčů jsme totiž měli být co nejdříve na place. V tu chvíli se o ostatní mé spoluherce začaly pokoušet různé choroby. |
