Večeře. Kousek chleba a břečka bez masa. V okénku se objevila milá ženská tvář. Ahoj, já jsem Eva. Hezká mladá Cikánka z Kadaně, doma žije s lampasákem, který vydělává slušné peníze, zaopatřená panička, které se podařilo díky půvabu vystoupit o příčku výš na společenském žebříčku. Zaujaly mě její velké černé kulaté oči a pod teplákovou bundou dobře znatelná tuhá a oblá ňadra. Směje se zdravým smíchem, chodí si se mnou na krátké chvilky povídat. Za dva měsíce má výstup, proto má tak dobrou náladu. Hele, chtěla jsem ti přidat, něco zbylo v kotli, ale ten dole řek, že tobě nikdy, ať to radši vyleju do hajzlu. Cos jim udělal, že tě nemaj tak rádi ? Nejsou v tom malý holčičky? Směju se a vysvětluju ji, že jsem politickej. Kromě toho mám rád veliký holčičky. Říká mi, že to má taky strašně ráda, nejradši by vlezla ke mně dovnitř. Bohužel to nejde. Lehám si na postel. Nesmyslný úhel sklonu dřevěného podhlavníku je přímo ďábelský, spouštím se raději níž a využívám třetinu postele. OKT je plné žen. Chodbou a okénkem u stropu zaznívají zvuky a útržky ženských hlasů. Slyším naříkání a odvádění ženy po chodbě, volání nějakého jména, křik bachaře. O poschodí níž skřípění dveří. Věrko, miluju tě. zaznívá zezdola. Já tebe taky, zní odpověď někde vedle. Já tady nevydržím, mám tě strašně ráda. Musím na tebe pořád myslet. Teskné hlasy a kvílení pokračuje několik hodin. Když je jídlo, ptám se chodbařky, co se děje. To víš, je to její první holka, taky jsem takhle kdysi vyváděla. Počká na ní? Kdepák, už tam má jinou. V noci slyším rámus, který mě vytrhl ze sna. Vstávám a tisknu ucho na dveře. Nechte mě, já chci umřít. Řev bachaře, který se již vyměnil. Rozsekám vám prdele, že se nebudete moct posadit, řve mužský hlas. Někoho tahnou po zemi proti jeho vůli. Už je tady doktor, říká někdo. Ráno se dozvídám, že opuštěná žena polkla lžíci. Druhý den rachotí zámek. Vstyk, podat hlášení. Tři muži v maskáčích vcházejí dovnitř, já musím ven, čelem ke zdi. Prohlídka cely je důkladná. Bachaři se válejí po zemi, svítí baterkami. Nic jsem neměl, nic nenašli. Zase zpátky. Říkám jim o ucpaném záchodě, nemají zájem. Pak ještě odpoledne někde blízko se otevírá zámek. Poďte ven, tak to jste vy ? Ano. Ta lesba ? Ano. Co jste to udělala svojí kamarádce ? Ticho. Vy jste ji ostříhala dohola. Ano. Proč jste to udělala ? Ticho. No tak řeknete nám proč jste to udělala ? Už nechtěla. S vámi ? Ano. S jinejma chtěla ? Ano. Víte, že dostanete asi přidáno ? Ano. Tak dobře, běžte zase dovnitř. V bufetu se zjevuje nová chodbařka. Hele nemáš žváro ? Lituju, nekouřím. Je zklamaná. Pokérované čelo, modrá piha pod okem. Ukaž mi ho. Cože ? Ukaž mi ho, já už ho neviděla čtyři roky. Kdy tě pustěj ? Eště tři. Za co? Elpíčko. Ukážeš mi ho ? Né, já mám malýho, nic bys neviděla. Hm, tak čau.
Většinou však s nimi stojí bachař. Předání jídla bez řečí. Bolí mě celé tělo, vím o každé kůstce v těle. Vadí mi mihotavé světlo i nečinnost, za níž se platí padesát korun denně a snížené potravní dávky na polovinu. Pach je stále nesnesitelnější. Moje žádosti o vyčištění zůstávají nevyslyšeny, žádám proto chodbařku, aby mi sehnala drát. Smrdutá hladina přestala odtékat vůbec. Řekněte mu tam dole, volám na chodbařky, že mi lezou fekálie do obýváku, že už to není kulturní požitek jako dřív tady bydlet. Za chvíli se vyklápí bufet. Páchnoucí břečka vstupuje mi záchodem dovnitř, činí klima nesnesitelným. Zejtra, zejtra někdo přijde. Stěhuji se na zadní postel, kde je pach nejmenší. Chodím mezi postelemi do kola, pak zpátky, běhám, skáču přes postele. Chtělo by to knihu, noviny, tužku, pero, papír, něco, zatímco není nic. Nazítří se situace nemění. Břečka houstne, stává se kaší, mušky usedají na povrch a producírují se. Pak sedají na mne. Propadám hysterii. Žádám znovu drát. Konečně chodbařka přináší plechový pásek, jímž se obtáčejí bedny při transportu. Přehnu jej, zesílím a strkám do břečky. Zvedá se mi žaludek, vlhčím kapesník a přikládám k nosu, pak to jde. Po urputném šťourání hladina klesá. Napouštím vodu, vše se opakuje. Čistím znovu odtok, až voda odtéká bez potíží. Mám radost, lidský duch opět zase jednou zvítězil nad hmotou pocházející z člověka. Drát nikdo nechce, házím ho tedy pod postel, třeba se někdy zase hodí.
Obědvám. Pomalu se otevírají dveře, dovnitř vstupuje český fousek s očima upřenýma na mne. Stojí s rukama za zády. Zdá se mi jednu chvíli, že by mu sekla černá uniforma. Jím a dívám se mu do očí. Po chvíli pokládám ešus a představuji se. Vy neumíte podat hlášení ? Ale ano, avšak jedl jsem. Vztekle rozhazuje deky a skopává je na chodbu. Vypadněte ven ! Pokládám ešus a odcházím na chodbu. Co to tady dělá? Vytahuje železný pásek. To je nástroj na mechanické čištění toalet, odpovídám. Kdo vám to přines ? Krčím rameny. Fousek s dozorčím odcházejí sepsat zápis o nálezu. Jméno toho kdo to přines, přicházejí chodbařky se vzkazem od dozorčího, který mě nemá tak rád, že se ani nepřijde sám zeptat. Vzkazuji, že si přeji, aby mi to bylo připsáno k účtu, že drát byl přinesen anonymem na moji vlastní žádost a že jsem vděčný tomu, kdo jej přinesl.
Po nějakém čase se otevírá bufet. Vy nechcete říct, která ženská vám ten drát přinesla ? Ne, protože jsem ten drát nutně potřeboval a prosil je, aby mi ho přinesly k vyčištění záchodu.
Jo vy jste s ním čistil záchod : proč to neřeknete hned ? Bufet se zavřel a já pocítil úlevu z osvícení, konečně pochopili, že se tu nikdo nechtěl oběsit. Strážný ovšem musel napsat své stanovisko k hlášení, jež vyrobil fousek. |
