| |
 Dobu, v níž se odehrává náš příběh, charakterizovaly fanatické boje velkých křížových výprav, rytířské turnaje a velké slavnostní lovy - tady všude se uplatňovala statečnost a brutální síla. Současně ale byla nepsaným zákonem i něžná poetická služba lásce, jež odhalovala opačné lidské vlastnosti, mužskou zdobivost a zženštilost. „Svaté války“ podstatně rozmnožily počet nižší šlechty a pomohly rytířům k vojenské kariéře, k získání pozemků, k poznání dalekých krajin, a tím i k určitému rozhledu a společenskému vzestupu.
Již kníže Boleslav I. svým řádem stařešinským dal podnět k rozdělení země na úděly. Úděly se pak rozdělovaly na župy. Župy, základ veškeré správy zemské, byly sídly jednotlivých plemen a skládaly se z většího nebo menšího počtu vesnic, zpravidla sídel rodů. Středem župy byl hrad, sídlo náčelníka celého plemene, župana, kněze, nebo vojvody, shromaždiště župních sněmů, sídlo svatyně a v dobách válečných útočiště lidu. Župan spolu s rodovými náčelníky tvořil sbor, jemuž náležela správa všech župních veřejných záležitostí. Župy se staly politickými okresy, v jejichž čele byli potom zeměpanští úředníci, vykonávající správu jménem knížete. Župané dosáhli časem dědičnosti svého úřadu. Byli jádrem zemské šlechty - zemanů a lechů, byli správci, soudci i vojevůdci žup a spolu s rodovými náčelníky - vladyky se scházeli na župních shromážděních.
Tak tedy bylo v Čechách v době našeho příběhu, v době, kdy věnce vysokých hor a tmavých lesů tvořily kolem naší vlasti těžko průchodnou hradbu... |
|
|
Rodina seděla společně dlouho do noci. Bavili se různými zkazkami z minulosti a vyprávěli si o tom, co je čeká. Mladí naslouchali, Vojslava se pomalu vpravovala do klidného života na hradě.
„Což o to, nám není tak zle,“ povzdechla si. „Zásoby máme na celou zimu, zdi jsou silné, ale tam v těch dědinách, v nízkých chaloupkách s doškovými střechami, tam jim bude asi krušno.“
„Však se na zimu připravili,“ řekl Sezima. „Z lesů si nanosili dříví a stavení si obložili suchým mechem... Proto moc zimy neokusí. A i kdyby neměli nadbytek teplých kožichů, jsou otužilí a hned tak se mrazu nezaleknou. Když jsem nedávno projížděl Nezdicemi, děti se proháněly po sněhu bosy a usmívaly se na mne, jako by jim sníh vůbec nevadil.“
„Horší je to s jídlem, když je zima delší,“ řekl jen tak mimochodem Hroznata.
„Hlad mít nebudou. Dobře vědí, kam se mají obrátit, když hodí poslední hrst obilí do ručního mlýna na zápraží. Kdysi bývala doslova hladová léta, ale v našem kraji nikdo nezemřel hladem. Když bylo nejhůře, přišli a zabušili na naše vrata. Ryzek hned otevřel sýpku a každého se přeptával: Kolik máš malých capartů? Podle toho pak rozdával obilí. Vždy na týden. A v neděli přišli poddaní se nejen pomodlit do kaple, ale také si z našich obilnic doplnit zásoby. Cesty ze všech strany byly prošlapány, závěje proházeny a stezka k hradu udusaná jako mlat. Ryzek říkával: Už je zle, vrány táhnou. Dávali jsme rádi, pokud jsme měli, náš hrad byl téměř...“
„Azylem!“ zvolala Vojslava, které při tchánově vypravování zářily oči radostí a nadšením.
„Věru, azyl byl u nás po dlouhá léta. Nevím, jak by to mnohdy s chudým lidem u nás dopadlo, kdybych je nenasytil. Bůh chraň, nechci se chlubit, ale často by vymřela celá ves, kdyby její obyvatelé nenalezli na hradě útočiště. Proto mi bylo dopřáno, že jsem měl dobrou úrodu na zahradách i na polích.“
„Hůře by bylo, kdyby se nám neurodilo. Kde by pak hledali pomoc?“ zeptala se Vojslava.
„Jako letos,“ podotkla Dobroslava.
„Ano, letos se nám na polích mnoho neurodilo,“ pokýval hlavou Sezima. „A také nebudeme moci tolik rozdávat a půjčovat na věčnou oplátku jako jiná úrodná léta. Často přemýšlím, jak bude, a jen o to Boha prosím, aby počet mrazivých dnů zkrátil.“ |
|
