 Varování !
Tato kniha vychází v malém nákladu, proto musíme eventuální čtenáře včas varovat:
Milovníci amerických akčních příběhů mohou tuto knihu na pultech knihkupců ponechat bez povšimnutí. Nejde o thriller, horor, ani o střílení,
děj je spíš poklidného charakteru. Hrdinka není James Bond, barbar Conan a tím méně Superman a v celé knize neprobodne, nezardousí, k smrti neukope a nezastřelí žádného ze svých protivníků. Jen občas se v ději vyskytují okamžiky, kdy musí pohnout kostrou. Když situaci nezvládne, bývá odkázána na pomoc svých přátel. Takže - nic pro vás...
Milovníci červené knihovny jistě vrátí knihu na pulty také. Vztah mezi hrdiny je skoro platonický, vznikne ”pouhé” kamarádství a nedojde k žádným vášním. Milostný trojúhelník zde nenajdete, nemusíte se namáhat.
Takže - nic pro vás...
Milovníci jadrných a vulgárních výrazů budou také zklamáni. Navzdory dobře míněným radám komerčních vydavatelů a kritiků neodpovídá knížka duchu současné komerční literatury a postrádá její nezbytné koření: psychicky vyšinuté, zvrhlé jedince, výbuchy hněvu a tropického šílenství, sado-maso-erotické scény, nejsou zde ani běžné vulgární výrazy. Proč také, když se hrdinka neumí správně afektovaně rozčílit? Komerční literatura se podobá ničivé vlně tsunami, kdežto tohle je poklidné, vlnící se moře, jen občas nepatrně rozbouřené. Příběh navíc nekončí ani bezvýchodnou katastrofou, ani klasickým happyendem a svatbou. Takže - nic pro vás...
Těm kdo toto varování přečetli a neodradilo je, přejeme příjemné čtení. Napínavé pasáže v příběhu nechybí, jen někdy přicházejí trochu nečekaně. Kniha je určena i čtenářům věku, kdy ještě nemají přístup na většinu dnešních filmů, jako kdysi verneovky - ”od 9 do 99 let”. Snad má s nimi cosi společného a čtenáře přece potěší. Kromě jiného proto, že popisuje svět i vesmír takový, jaký by - snad - měl být... |
|
|
(Setkání s artefaktem mimozemšťanů):
«Chcete tu věc vidět? Vážně?» podíval se na mě tázavě.
«A víte, že ano?» vyhrkla jsem.
«Jestli chcete, zavedu vás k tomu,» řekl opatrně. «Není
to odsud daleko. Tedy - kdybyste k tomu použila váš kočár.»
«Jak daleko?»
«Odhadem třicet kilometrů, nebo tak nějak.»
«Mohli bychom vyrazit třeba hned?» navrhla jsem poněkud
ztřeštěně.
«Nebojíte se?»
«Myslíte, že tam budou tamti ďáblíci?»
«Těžko,» pokrčil rameny. «Jak vám říkám, od Třicetileté
války jsem je nespatřil. Řekl bych, že tam nebudou. Vyloučit
to nemohu, ale moc bych se divil, kdyby tam zrovna byli.»
«Tak pojedeme, ne?»
Venku se už začalo smrákat, ale třicet kilometrů nebylo
daleko ani pro mého obstarožního Trabanta. Podle mého odhadu
bychom se do jedenácti večer vrátili. Jíra chvíli přemýšlel,
potom se zřejmě rozhodl kout železo dokud je žhavé.
«Dobrá, pojeďme!» vybídl mě a vstal od stolu.
Napadlo mě, že přijdu o jeden večer vyprávění, ale moje
zvědavost byla tentokrát silnější. Jestli Jíra mluví pravdu,
pak v Čechách máme něco nevídaného - artefakt po kosmických
návštěvnících! Vyskočila jsem a rychle jsem naházela špinavé
nádobí do dřezu, že je umyji po návratu.
Netušila jsem, kolik plísně mezitím na talířích vyroste,
ale to bylo ještě to nejmenší. Následující události rozhodně
odpovídaly jak mému ztřeštěnému rozhodnutí, tak i opatrnosti
Jíry Stříbrného.
Ani jsme se na to zvlášť neoblékali. Bylo léto, konečně
nastala ta pravá vedra a za chvíli bychom měli být nazpátky.
Pozhasínala jsem světla, zamkla chalupu, klíč hodila za trám
a pak jsem vycouvala ze stodoly s autem. Jíra ke mně přisedl
a rozjeli jsme se. V tom horku nám nevadilo ani rozbité okno
na mé straně.
«Kterým směrem?» zeptala jsem se Jíry lakonicky.
«Na západ,» odtušil stejně úsporně.
Vyrazili jsme do noci. Za necelých dvacet minut jsme už
byli na úpatí hor, kde jsem nedávno prožila ošklivý zážitek,
ale setkala se s Jírou. Naštěstí jsme tentokrát jeli jinou
cestou a brzy jsme s autem šplhali točitými serpentinami na
náhorní pláň.
«Tady vlevo do lesa - silnice tam nevede, snad projedete
po téhle lesní cestě,» ukázal Jíra na cestu, která se skoro
ztrácela pod hustými korunami stromů.
Vjela jsem do lesa. Na okamžik mě napadlo, že jednám až
příliš neopatrně. Sama v hustém lese s cizím chlapem... ale
co, Jíra by mi určitě neublížil.
Cesta brzy skončila na malé mýtince.
«Teď je to pár minut pěšky,» ujistil mě.
Vystoupili jsme a zamkla auto. Bylo to samozřejmě víc
než iluzorní, vzhledem k vytlučenému okénku. Potom jsem
potichu následovala Jíru. Nevzali jsme si baterku, ale měsíc
svítil dostatečně, abychom se nepřerazili o nějaký kořen či
o balvan v cestě. Tady se nedalo projít jinak než pěšky. Na
okamžik mě napadlo, že je to ode mě absolutně neopatrné, co
kdyby mě chtěl Jíra zabít? Vůbec by nemusel pracně odklízet
mrtvolu, nikdo by mě tu nenašel ani za pět let.
Otřásla jsem se, ale kráčela dál beze slova vedle něho.
«Tady to je,» zastavil se Jíra a tiše mě vzal za rameno.
«Co?» nechápala jsem.
«Tady před námi,» ukazoval mi Jíra na oválný pískovcový
balvan velikosti autobusu, ležící před námi. Nebylo na něm
vidět nic zajímavého. Z naší strany se o kámen opírala velká
borovice a nějaké menší mlází, na druhé straně stály další
stromy. Balvan byl porostlý řídkým mechem.
«Pojďte za mnou,» zašeptal Jíra.
Obešli jsme kámen ze tří čtvrtin. Opíralo se tam o něj
několik stejně omšelých, ale menších balvanů. Jíra na jeden
vyskočil, podal mi ruku a pomohl mi nahoru. Potom začal jako
první šplhat na vrchol velikého balvanu. Následovala jsem ho
se vzrůstajícím neklidem. Proboha, co může být na tom starém
balvanu, napadlo mě. Budou snad nahoře stopy po vesmírných
návštěvnících? Buď jak buď, šplhala jsem Jírovi v patách, za
okamžik jsme stáli nahoře. Zhora bylo dobře vidět, že kámen
má kruhový půdorys o průměru šesti metrů. Dalo by se na něm
pohodlně i tancovat. Byl to vlastně obrovský kulatý kamenný
pecen chleba.
«Co je tu tak pozoruhodného?» zeptala jsem se Jíry.
«Podívejte se - vidíte tu zvláštní puklinu?» ukazoval.
Nepříliš znatelná klikatá puklina tu opravdu byla. Vedla
však k mému údivu pravidelně; jakoby byla vyrytá do pískovce
podle pravítka. Teprve když jsem ji v nezřetelném měsíčním
světle přehlédla vcelku, spatřila jsem její skutečný tvar.
Tvar hákového kříže.
Trochu mě zamrazilo, ale jinak jsem byla zklamaná. Tohle
znamení bylo určitě umělé, ale z nepříliš dávné doby. Jistě,
bylo ďábelské, ale patřilo ďáblům zcela pozemským.
Modrookým plavým nelidským bestiím, které nedávno dobyly
Evropu a měly v plánu dobýt celý svět.
«Tohle že má být stopa po mimozemšťanech?» obrátila jsem
se na Jíru trochu zklamaně i přezíravě. «Vždyť to je docela
obyčejný hákenkrajc, takové tu malovali Němci po stovkách.»
«Tenhle je mnohem starší,» řekl vážně. «Pamatuji ho tu
už od Třicetileté války.»
«No, máte asi pravdu,» připustila jsem smířlivě. «Četla
jsem, že Hitler si prý tohle znamení nevymyslel, ale převzal
až odněkud z Indie.»
«Stopa po ďáblících není tahle puklinka, ale balvan jako
takový,» řekl Jíra tiše. «Vidíte tady tu díru? Ukážu vám, co
ještě nikdo z lidí neviděl. Dokonce bych tvrdil, že o tomhle
mimo mě neví ani většina fextů. Nanejvýš dva - tři. Ani mezi
sebou o tom moc nemluvíme.»
Uprostřed svastiky někdo vyvrtal do kamenu otvor, podle
ohlazených okrajů zřejmě už dávno. Nebyl veliký, stěží bych
tam vstrčila malíček. Jíra se pomalu sklonil, stočil ruku do
trubičky, přiložil ji k otvoru a prudce do kamene foukl.
Balvan, veliký jako autobus, znenadání podél naznačeného
hákového kříže pukl a prudce se rozevřel na čtyři díly. Jako
škeble, květ nebo lidská dlaň, k ničemu jinému se to nedalo
přirovnat. Jenomže tak nestvůrně velikou škebli si stěží kdo
dovede představit a už vůbec ne, jak rychle se to stalo. Byl
to jenom okamžik. Jak jsme stáli na vrcholku balvanu, pevný
kámen pod námi zmizel a my jsme se zřítili dovnitř. Zděšením
jsem přitom vykřikla. Skořápka se otevřela bleskově a téměř
bezhlučně, ale tím více vynikly jiné zvuky, které se ozvaly
v rychlém sledu po sobě. Uslyšela jsem zapraštění lámaného
dřeva - mohutná borovice opřená původně o kámen byla ulomena
až u samého kořene a její koruna odlétla stranou, stejně tak
kmeny stromů na opačné straně balvanu.
Kámen byl vysoký dobré dva metry, ale to nebylo zdaleka
všechno. Padali jsme mnohem hloub, do více než šestimetrové
černé hlubiny. Mnohem větší část toho podivného balvanu byla
pod zemí a nahoru vyčníval jen kousek, jako vršek ledovce.
Podobnost s podivným živočichem pokračovala i v tom, že
uvnitř bylo cosi měkkého - a zřejmě živého.
Jako ve skořápce mořských měkkýšů.
Dopadla jsem do kluzké hmoty a ta mě okamžitě zavinula
tmavým, houževnatým příkrovem. Jíra vůbec nekřičel, alespoň
jsem ho neslyšela, ale i můj křik byl velmi rychle zadušen.
Chtěla jsem se tomu bránit, ale ta zdánlivě měkká hmota měla
neuvěřitelnou sílu. Byla jsem rázem bezmocná jako ve svěrací
kazajce, nemohla jsem se ani hnout.
Ozvalo se hromové kamenné zaklapnutí.
Poslední paprsky měsíčního světla naráz zhasly. Skořápka
se nad námi uzavřela a zůstali jsme nejméně čtyři metry pod
zemí v tušově černé tmě - pohlceni neznámým netvorem. |
