|
|
Především bude důležitá otázka, co je vlastně "autorským" dílem. Definice, obsažená v § 2 autorského zákona (č. 35/1965 Sb. ve znění předpisů pozdějších), říká: "Předmětem autorského zákona jsou díla literární, vědecká a umělecká, která jsou výsledkem tvůrčí činnosti autora, zejména díla slovesná, divadelní, hudební, výtvarná včetně děl umění architektonického a děl umění užitého, díla filmová, fotografická a kartografická. Za předmět ochrany se považují i programy počítačů, pokud splňují pojmové znaky děl podle tohoto zákona."
Z této definice lze (zjednodušeně) vyvodit, že k autorskoprávní ochraně je nutné, aby dílo bylo výsledkem tvůrčí činnosti autora (nejsou to např. fakta) a aby bylo zachyceno ve vnímatelné podobě (dílem není neprojevená myšlenka). "Kvantitativní" hledisko v autorském zákoně neexistuje, a proto je stejně chráněným dílem reklamní scénář o pěti slovech jako encyklopedie. Překvapivě značná část děl vznikajících při činnosti reklamních agentur je tedy autorskými díly, na která se vztahuje autorskoprávní ochrana.
Stejně důležité jako definice díla je i objasnění toho, co vlastně může být předmětem dispozice v autorském právu. Oprávnění autora, vyplývající z faktu, že je autorem díla, jsou zásadně dvojí:
1. oprávnění nepřevoditelná, to jest právo na ochranu autorství, zejména na nedotknutelnost díla,
2. oprávnění převoditelná, to jest zejména právo s dílem nakládat.
Nejvážnějším problémem dnešního reklamního průmyslu je mimořádně nepružná úprava autorského zákona, pocházejícího z roku 1965, týkající se omezení smluvní svobody při nakládání s autorskými díly. Výklad příslušných ustanovení, podepřený absolutní většinou teoretiků a soudní praxí, totiž dovozuje, že nelze platně sjednat neomezený převod užívacích práv k určitému dílu, byť by to bylo přáním jak budoucího uživatele, tak autora. Jsou ovšem díla, kde jiný než "úplný" převod autorských práv není prostě možný: kdo by investoval do ochranné známky, když by si nebyl jist, kolik bude jejímu autorovi v budoucnu za její užívání platit a zda vůbec užívací práva "na pokračování" dostane. Jinde je zase taková situace krajně nepříjemná: v moderním zábavním či reklamním průmyslu, kde se denně "spotřebují" stovky jednoduchých autorských děl si nelze prostě představit, že by někdo počítal billboardy či TV reklamy s určitým sloganem a neustále se vyrovnával s celým týmem spoluautorů.
A to se nezmiňujeme o tom, že autorské smlouvy mají povinný předepsaný obsah, který z nich činí těžkopádné a směšné stohy papíru odtržené od praktického života. Vždyť co dnes například může znamenat povinný "...závazek organizace, že šíření díla provede na svůj účet"? Srovnáme-li tuto smluvní nesvobodu například s obdobnou úpravou smlouvy o dílo v obchodním zákoníku, s překvapením konstatujeme, že moderní obchodní zákoník neobsahuje v příslušné části jediné kogentní ustanovení, ale celý obsah smlouvy je dán jen a jen vůlí stran!
Dnešní stav autorského práva v reklamním průmyslu je velmi tristní: většina uzavřených a plněných smluv je pravděpodobně neplatná pro rozpor se zastaralým autorským zákonem. To je stav alarmujícího právního rozporu mezi právní úpravou a praxí, který musí být co nejdříve vyřešen novelou autorského zákona.
Moderní praxe nakládání s drobnými autorskými díly se neobejde bez určitého zjednodušení uvedeného právního vztahu ve smyslu určité "paušalizace" vzájemných plnění: ze strany autora vůlí dílo "prodat" k jakémukoliv užívání, ze strany uživatele vůlí zaplatit větší "paušální" odměnu autorovi, pokrývající budoucí neurčitý, avšak neomezený způsob užití díla.
Proto by případná novelizace autorského zákona měla vnést i do autorskoprávní oblasti to, co v jiných oblastech již bylo provedeno: totiž rozšířit smluvní svobodu účastníků smluvních vztahů, neklást smluvním stranám překážky přehnanou kogentností většiny ustanovení zákona, ale naopak posílit v zákoně prvky dispozitivnosti, jak to odpovídá požadavkům moderní tržní ekonomiky.