Malé ohlédnutí: Videosystém ATi Video Xpression s TV tunerem ATi TV s MPEG1 dekodérem

1. Úvod

Chtěl bych se vrátit k jednomu z prvních multimediálních video systémů pro domácí počítač, který se kdy objevil.

Píše se rok 1996, na trhu se rozšiřují Pentia , objevují se první grafické karty s HW 3D akcelerací a svět digitálních multimédií je ovládnut fenoménem zvaným MPEG. Formátem vymezeným komisí ISO a IEC, který díky kompresnímu poměru až 1:200 a relativní nenáročnosti dekomprese videa přináší multimédia na tehdy běžné sestavy. I když formát MPEG1 nebyl žádnou žhavou novinkou (pochází z roku 1992), dosáhly systémy za přijatelnou cenu teprve v této době takového výkonu, aby mohl být používán. Přestože se dnes procesory jako Pentium už používají jen pro nenáročné kancelářské aplikace, v polovině roku 1996 se jednalo o stále poměrně nákladný High-endový procesor a ne každý na něj měl, popř. ne každý chtěl kupovat nový procesor (a případně i desku k němu), aby si "luxus" videa na počítači mohl dovolit. Této skupině lidí se začali věnovat tehdejší výrobci grafických karet, což byli převážně Matrox, Elsa, ATi a Diamond. Okamžitě začali vytvářet různé MPEG dekodéry, které by byly schopny tento videoformát přehrávat na méně výkonných sestavách, kde procesor nezvládal. (Co se týče MPEG enkodérů byla situace chudší, dominovaly karty VideoNT, v několika verzích, z nichž jediná, z dnešního pohledu použitelná, VideoNT PRO při max. rozlišení 352*288@30FPS stála přes 50000Kč).

Vraťme se k dekodérům. Objevila se spousta různých modulů, které se "zasouvaly" přímo do grafických karet, stejným způsobem, jakým se rozšiřovala paměť karty. Jiné byly určené do ISA slotů a k výstupu bylo možné připojit TV či projektor (nezávislé na VGA). Aby mohl být obraz přímo na monitoru, byly vyvíjeny různé systémy propojení grafické karty a dekodéru, vzájemně nekompatibilní. Proto bylo vytvořeno rozhraní VFC (video feature conector/cable - 13 párů pinů na kartě), port umístěný jak na grafice, tak na dekodéru, kterým mohla být data binárně přenesena do grafického jádra. Rozhraní VFC bylo tehdy používáno i pro TV karty. Najdeme ho na mnoha starších grafických boardech. Díky tomuto konektoru a použitelnosti kodeku MPEG se začaly televizní karty rozšiřovat. Šlo o to, že dokud neexistoval videokodek, který by byl použitelný (s ohledem na kapacitu HDD a výkon CPU), nebyly TV karty příliš populární, neboť nebyly použitelné jako videorekordér a kupovat je jen ke sledování televizních programů byly téměř vyhozené peníze. Problém se záznamem se vyřešil a karty začali produkovat i mnozí výrobci, kteří toho s multimédii moc společného neměli. To je jeden z důvodů, proč situace s kompatibilitou nebyla zdaleka bezproblémová; stávalo se, že karta jednoho výrobce nebyla ochotna spolupracovat s grafikou jiného výrobce.