Střed vesmíru

Vídeň, podkroví Akademie věd
22.9.1920

Tuto větu šeptala má ústa v posvátném rozrušení toho léta v roce 1918, když mi Blausitz s nadšením oznámil, že sehnal vše potřebné na naši cestu a tudíž že můžeme za měsíc letět. Náš cíl byl jednoznačný: Překonat vzducholodí Luftknecht vzdálenost Moskva-New York. Cestou se navíc přenést přes Beringovu úžinu. Celé mé tělo se chvělo nadšením a mysl se stále upínala k tomu slavnému okamžiku, kdy se náš stroj odlepí od země.
A pak ten okamžik nastal. Byl jako každý záblesk dokonalého štěstí - krátký a prchavý - a já si velmi brzy uvědomil, že naše výprava bude mnohem víc, než rozjásané davy Rusů a poté Američanů. Vše však zatím bylo klidné a bezproblémové, takže jsme si nemuseli dělat starosti.
Zlom však přišel jako blesk z čistého nebe. Šestého dne naší vzdušné pouti napříč divokou sibiřskou tundrou, začal nás vítr odchylovat nepříjemně k severu. Ylss se skláněl nad mapou a každou hodinu přepočítával výchylku od původního kurzu. Körner rozčileně rázoval okolo dvanáctiválcového motoru, kopal do něj, domlouval mu a stále nám připomínal, že by bylo opravdu kritické, kdyby se teplota dostala pod -45°C. Já s Blausitzem jsme pravidelně kontrolovali teploměr, plně si uvědomujíc, že je to to jediné, co teď můžeme dělat. Pětačtyřicetistupňový mráz se rozhodně nekonal, takže Körnerovo sýčkování jsme pouštěli jedním uchem tam, druhým ven. Větší starosti nám udělal Ylss, když nám u večeře oznámil, že nepředpokládaná výchylka začíná být více než znatelná na našich zásobách paliva. Měl pravdu, ostrý severní vítr (jehož příčinu jsem si jako zkušený meteorolog vůbec nedokázal vysvětlit) nás stál již polovinu palivových rezerv a během jediného odpoledne prodloužil naši cestu o plné dva dny.
A vůbec nepolevoval. Když Ylss spočítal o půlnoci poslední odchylku a odebral se na lože, zůstal jsem ještě vzhůru a pozoroval obzor. Myslím, že Körner a Blausitz již také spali, v centrální místnosti gondoly nebyl ani jeden z nich. Zhasl jsem lampu a sledoval dění venku. Stál jsem tam u okna již dobrou hodinu a oči se mi již únavou klížily, když tu jsem pocítil nejisté nutkání. Poslechl jsem tuto svou intuici a bleskově se přesunul k drohému oknu, neznaje důvod tohoto počínání. Na zlomek vteřiny, setinku, kratičký okamžíček jsem zahlédl velmi jasné světlo odněkud pod sebou. S hrůzou jsem si uvědomil, že se mi klepou ruce. Světlo! Jak mě šokovalo uprostřed této neznámé pustiny. S pobořenou rovnováhou mysli jsem se posadil do křesla a přemýšlel. Dříve však, než si první myšlenka osedlala mé mozkové závity, spatřil jsem, jak se na severu prudce blýsklo. Žene nás to do bouře!
Kvapně jsem vytáhl Ylsse a Blausitze z postele. Körnera jsem však v ložnici nenašel. Zatímco se mí přátelé zamračeně dívali na temnou oblohu, tu a tam proťatou klikatým spárem blesku, začínalo mi docházet, že Körnera postrádáme. Bezeslova jsem vyběhl do strojovny a ...
Körner tu stál jak z mramoru, teploměr nevěřícně svíraje v rukou. I já jsem zkoprněl, když jsem si uvědomil, co se stalo. Zvuk motoru byl pryč. Byli jsme unášeni jen větrem do středu bouře!
Dobrých pět minut jsme stáli bez jediného slova, tupě zírajíc na stojící motor. Z hrobového ticha nás vyrušil až Blausitz, pátraje po příčině toho zvláštního ticha. Za pět minut jsme již seděli okolo stolu v klubovně, jak jsme centrální místnost nazývali, a snažili se o krátký briefing. Naše situace byla kritická - motor se zastavil a kdo ví, možná i namrznul některý z válců, na pár kilometrů od nás zuřila nefalšovaná sibiřská bouře a vítr hnal naši loď jak pírko rovnou k jejímu středu. Körner navrhoval přistát. Ylss souhlasil. Já a Blausitz jsme byli proti a chtěli jsme pokračovat za každou cenu. Máme-li si vybrat mezi rychlou smrtí pádem z oblohy a pomalým umrzáním v ruské zimě, volili jsme oba stejně. Tu však obrovská ledová kroupa rozbila okno klubovny. Studený vítr a proud vloček vtrhl prudce dovnitř a my, tváří v tvář osudu, uvědomili jsme si vážnost situace. Uprostřed té bouře nemáme šanci přežít. Přistaneme.

A bylo to pekelně ostré přistání. Ač jsme se snažili všichni a ze všech sil, dosedla vzducholoď na zem velmi tvrdě a vše, co v tom momentě nebylo přivázáno (tedy včetně nás), se svalilo na podlahu či rozkutálelo po zemi. K naší obrovské radosti se ale plášť nepotrhal a tak jsme mohli, až bouře přejde, znovu odletět. Vyčerpáni a unaveni všemi hrůzami té strašné noci, padli jsme všichni do osidel spánku. Ráno nás však neuvítalo slunce. Právě naopak, hromobití zuřilo ještě víc než včera a protože během našeho spánku vyhaslo v naftových kamnech, byla zima takřka nesnesitelná. Ylss zatopil a po snídani jsme se znovu sešli k briefingu. Bylo rozhodnuto, že se nepokusíme o cokoliv dokud se počasí neuklidní. Mezitím opravíme a utěsníme okenní tabulky.
A tu přišla další rána. Při poklízení klubovny jsme zjistili, že Ylssovy mapy a měřidla musely při přistání vyletět oknem ven. Nic z nich nebylo k nalezení a snad není nutné zdůrazňovat, jak moc byla naše existence na nich závislá. Bez možnosti volby, museli jsme se vydat přírodě na milost a vyrazit mapy hledat dřív, než nadobro zmizí pod přívaly sněhu. Rozdělili jsme se do dvou týmů: Já a Blausitz jsme hledali okolo lodi a Ylss s Körnerem vyrazili dál, zpět po dráze našeho sestupu. Práce to byla úmorná. Nohy nám zapadávaly do hlubokých závějí věčně se sypajícího sněhu a téměř přimrzaly k zledovatělým botám. Slíbili jsme ale Ylssovi s Körnerem, že na ně počkáme, takže jsme hledali dokud se na obzoru neobjevily jejich siluety.
Či spíše silueta, protože druhého vidět nebylo. Když se k nám přiblížil, zjistili jsme, že je to jen Ylss. Vypadal hrozivě. Šel v té neskutečné zimě prostovlasý, na jedné části tváře přimrzlé krůpěje krve. Každý jsme jej okamžitě podepřeli z jedné strany a dovláčeli do lodi. Teprve ve světle lampy jsme se pořádně konfrontovali s jeho zjevem. Strašlivá grimasa mu křivila obličej, oči plály, oblouzněné horečkou. Opuchlá tvář mu v teple klubovny ihned začala krvácet. Nepřítomně se díval jedním směrem, kamsi za nás, do kouta. Nemluvil. Temné kadeře mu spadaly do obličeje, slepovaly se krví a ... ano, Ylss plakal.
Körner se nevrátil. Do večera jsme Ylssovi pomáhali a, za jeho zády, abychom jej nerušili, vedli bouřlivé diskuze o tom, co ho potkalo. Večer pak konečně promluvil. Hovořil krátce a roztřeseně, ale i to byla známka zlepšení jeho stavu.
"Je tam... Stavení. Důl..." odmlčel se, aby se napil horkého čaje. Pak pokračoval.
"Přišli jsme tam. Úplně zaváté... Mrtvé místo. Byli tam mrtví lidé!"
Po této větě již jen těžce oddychoval, třásl se po celém těle v novém a mnohem silnějším záchvatu zimnice a horečka mu sálala z pohledu hypnotizujícího temný kout. Náhle se mu z úst vydral jediný sten: "Körner!"

Tu noc jsme nespali klidně. Pravidelně jsme se střídali u Ylsse, ale to nebyl pravý důvod našeho neklidu. Jakmile jsem zamhouřil oči, vidiny strašného dolu uprostřed zimy mě pronásledovaly. Slyšel jsem steny umírajících, kvílení větru, vrzání starých strojů... Vše se mi to splétalo v jediný táhlý zvuk, podporující hrůzu v mé mysli. Ani Blausitze to vidění neminulo. Vracel se k Ylssovi ještě strhanější než když od něj odcházel a, ano, tehdy jsme poznali nový druh strachu. Strach o svůj život či o životy přátel k nám už patřil, zvykli jsme si na něj, ale tohle, tohle byl strach úplně jiný. Primální, instinktivní, univerzální.
Ylssovi se ulevilo. Do rána byl schopen postavit se na nohy a tak jsme ho zásobili jídlem i pitím a sami se začali připravovat na hledání Körnera. I když jsme mu mnoho šancí nedávali, bylo samozřejmostí vyrazit ho hledat. Navíc naše vidiny z minulé noci nás v tomto konání utvrdily. Tak jsme vykročili toho rána, za zuřící sněžné bouře a třeskutého mrazu, hledat tělo přítele a to místo, jež se nám tak podivně rýsovalo ve snech, podtržených barvitým vyprávěním Ylssovým. Sních křupal pod nohama a po necelé půlhodině chůze jsme vskutku stanuli na kopci nad opuštěným dolem. V bílém a víru sněhových vloček jsme viděli jen matné obrysy toho technického díla. Fascinováni přítomností civilizace (pravda, mrtvé civilizace, ale přece jen civilizace) na takovém místě jsme kráčeli čerstvým sněhem až dolů, k bráně podniku.
Otevřeli jsme a bezeslova vstoupili. Když se před námi s vrzáním rozestoupila, jako bychom vešli do jiného světa. Vše bylo tak prastaré, zvláštní a bizarní, přesto však naprosto přirozené. Náhle se však cosi z té harmonie zlomilo a my, zděšeni tou změnou, rozeběhli jsme se (tak, jak jen to vysoký sníh a těžké šaty dovolovaly) pryč od toho místa. Zvuk hromu nás vrátil zpět do reality. Obloha se zatáhla.
Cvak. Cvak. Cvak.
Drobné krupky bubnovaly do rezavějícího kovu. Hromy burácely neuvěřitelně blízko. Do budovy důlní správy udeřil blesk. Ochlazovalo se každou minutou.
Rozběhli jsme se bezmyšlenkovitě k šachtě a sestoupili stařičkým klikovým výtahem dolů. Překvapilo mě, jaké je tam dole teplo. Přímo ze šachty sálalo, prostupovalo stěnami a hřejivě nás objímalo. Klesali jsme a klesali. Dno přišlo náhle a nečekaně. Blausitz rozsvítil petrolejku. Hodiny jsme bloudili labyrintem chodeb a pak jsme to našli. To, co nás sem táhlo. Neuvěřitelné!
Tam, hluboko v dole, v příjemné teplotě, stál monument - Obrovský krystal ledu, do jehož stěny byl vytesán idol s takovou mocí, že mě prostupovala celá energie vesmíru jen když jsme u něj stál. Ta bouře, ten vítr, mapy, Ylss i Körner, to vše bylo přitahováno tím zvláštním, silným idolem. Proudy energií ventilovaly tou tajemnou a chladnou tváří, na kterou my jen s posvátnou bázní zírali. Střed vesmíru ležel zde, uprostřed ruské divočiny a zdál se ještě větší, mocnější a neskutečnější. Síla se snoubila se sílou a oba nás obstupovala v semknutých šicích. Modrá, rudá a mnoho odstínů hnědé se slilo v jedinou, univerzální barvu, nabitou pozitivní energií Jak jsem si přál dotknout se jí!
Ne! Ten monolit nemohly vytvořit lidské ruce. Vidiny slepých dělníků bez tváří mi prostoupily a nedovolily mi dotknout se té nezemské nádhery. Tisíce nadlidských ras, polozířecích polobohů vyvstávaly v mé mučené paměti, která náhle byla pamětí celého lidstva, od porodních bolestí až po dýchavičné stáří dvacátého století. A víc! Vidiny budoucnosti oslovily mou mysl, pluky pochodovaly pod Eiffelovou věží, děti zmírající hladem, brutální koupelny šedých věznic, obrazy zahozeného lístku k vykoupení... Svět, vesmír, univerzum tu stálo přede mnou vytesané do ledu. A tu jsem ucítil prudkou bolest, pocházející z temene hlavy. Má tvář se dotkla tváře věků a svět se zatměl...

Blausitz mě zradil! Prazvláštní pocit prázdnoty mi svíral srdce, třesoucí se vnitřním chladem. Co to? Mé žíly pobledly a já si s hrůzou uvědomil, že tam, kde kolovala krev života, dlí jen ledově chladná voda .Monolit však také změnil svou tvář. Obličej věku lidstva byl dokreslen výraznou kresbou rudých linek. Byl jsem při síle. Nebyla mi zima, pominu-li ten magický chlad primárního instinktu, kolující mi v žilách místo vroucí živé kapaliny. Temný pocit prázdnoty mi sevřel žaludek. Můj duch je vázán k tomu oltáři - má krev je jeho a jeho je má.
Pocit pokroku, povýšení, však rychle vystřídal jiný, mnohem pádnější. Myšlenka na pomstu se zabydlela hluboko v mé mysli a zradu Blausitzovu jsem musel smýt krví. Jak ocelový stroj jsem se vyhrabal ze žhavého hrobu. Blausitz na svém útěku totiž zničil i výtah. Sápal jsem se po skále vzhůru a v očích mi plála zuřivost zvířete, děděná miliony let z tvora na tvora.
Sníh i bouře již nebyly nepřáteli, nýbrž nástroji. Za jejich burcování razil jsem si cestu dál, mstitel všech otroků, kteří položili život za svatyni. Temnota obestírala můj mozek, halila mou duši a chladná voda pohybovala tělem. A pak jsem uviděl světla vzducholodi.
Snil jsem svůj krvavý sen celé ty dva roky. Smyslu zbaven jsem svého přítele doslova rozsápal na kusy. Jeho krev i maso mi zamrzly na rukou a já je již nikdy nesmyji. Hřích Kainův opět pošpinil mé ruce, odepíraje lidstvu naději. Má ale osud lidí záviset na instinktu šíleného zvířete, zrozeného k pomstě milionů nelidských životů? Temnota se v mé duši snoubila s světlem.
Té noci zemřel i Ylss. Nezabil jsem ho já, to krutá zima a zrada přítele jej zahubila. Pochoval jsem jeho tělo a současně s ním i sám sebe. Dva roky jsem žil uspokojením ze své pomsty a věřím, že bych jistě zahynul s nimi, kdyby nebylo mou povinností tohle všechno sepsat a uchovat.

Po dvou letech mě našli polárníci. Nevrátil jsem se však. Nebyl jsem už tím člověkem, který odjel na malý výlet z Moskvy do New Yorku. Nebyl jsem už vůbec člověkem. Chladná voda omývala můj cévní systém a instinkt ovládal pokřivenou mysl. A právě toto odcizení mě nutí připojit se k mým druhům. Obnovit řád a vrátit univerzum do pořádku hned, jak vydám svědectví.
Luftknecht: Körper, Blausitz, Ylss a já. Odkládám tužku a ještě trochu se vykláním z okna, připraven na svůj poslední let do lepších krajin...