Obyčejný "kripl"
Tmou zalitou ulicí se nesl klapavý zvuk. Stále stejný a stálý, stejně jako doplňující zvuk jediné tenisky.Klap, krok, klap, krok...
Tomáš šel ulicí úplně sám.
Konečně nemusel poslouchat posměch ostatních. Těch, kteří nevědí, jaké to je být jiný v negativním slova smyslu.
Pro Tomáše byli ostatní cizinci.
I se svým křečkem si rozuměl víc, než s leckterým spolužákem, který si dělal legraci z jeho starobylého nástroje - z berlí nahrazujících amputovanou dolní končetinu.
Klap, krok, klap, krok... nesl se zvuk mezi temnými domy. Z kanálů se mimo hnilobný zápach nesla ještě pára. Samodrtící popelnice se skřípavými zvuky plnily své poslání a nic si nevšímaly osamělého chlapce, který měl problémy s chůzí.
Klap, krok, klap, krok...
Pojednou se na konci uličky objevila parta kluků Tomášova věku. Očividně se nezabývali žádnou zajímavou činností a jen tak bezcílně se poflakovali městem a hledali, co by komu provedli.
Když uviděli nahrbenou postavu trmácejícího se Tomáše, okamžitě zbystřili a přidali do kroku.
"Áá!" začal zvesela nejstarší z chuligánů. "Náš místní kripl si vyrazil na procházku!"
Pětice se semkla kolem bezbranného Tomáše.
"Nechte mne, prosím, být. Potřebuji se jenom dostat domů," řekl Tomáš slabým hláskem a vzhlédl k Petrovi, který s ním chodil do první a druhé třídy. Těsně před začátkem třetího ročníku vykradl s přáteli obchod a byl poslán do nápravného zařízení. Tomášovi to vůbec nevadilo, čím méně těch, kteří jej jakkoliv napadali, tím lépe pro něj.
"V tom případě ti ale všichni rádi pomůžem!" ušklíbl se Petr a podkopl Tomášovi berli.
Nic netušící Tomáš se zapřel o zbývající podpěru, ale i ta byla brzy zlomená podrážkou na kohouta ostříhaného tyrana.
Tomáš upadl na studenou a mokrou zem a se zlostí a bezmocností zároveň zíral nad sebe.
"Podle mě se domů doplazíš daleko rychleji," smál se hurónsky v kožené bundě oblečený snědý chlapec. Jeho Tomáš zatím neznal jménem.
Tomáš se pro ně stal brzy nezajímavou věcí. Dříve, než však pokračovali ve své cestě, neopomněli rozštípat i to, co z berlí zbylo.
Třísky pak prorvali děrami v poklopu od kanálu.
"Proč mi tohle děláte?" zeptal se Tomáš poraženě, když si myslel, že ho už nikdo neslyší.
Mýlil se.
"Ptáš se proč?" otočil se Petr deset metrů od Tomáše.
Tomáš se podepřel za lokty a pořádně zabral pravou nohou. Dostal se na nohy a udržel tak dlouho balanc, aby se zapřel o zeď.
Pak přikývl.
Petr přistoupil k Tomášovi. "Protože jinak vy kriplové nemáte co na práci."
A kopl Tomáše pod koleno.
Tomáš nebyl z nejbohatší rodiny.
Otec jeho matku opustil když bylo Tomášovi pět let - pár dní po tom, co jeho syn přišel při autonehodě o levou nohu.
Maminka pracovala šestnáct hodin denně a polovinu zbývajícího času věnovala péči o Tomáše; každý den bylo nutno o zaoblený pahýl pečovat (masti nebyly vůbec levné), mýt jej a v neposlední řadě i bránit před lidmi, jaké potkal včera v noci.
"Nemají rozum," řekla mu, když jej ukládala ke spánku.
"Je možné, aby se všichni mýlili a kripl měl pravdu?" zeptal se otevřeně Tomáš.
Maminka se zatvářila šokovaně. "Ale copak to povídáš?" konejšila jej. "Ty nejsi žádný kripl. Jsi dítě jako ostatní."
"Kdybych tak měl chemo-nohu. Pak bych všem dokázal, jaký doopravdy jsem."
Maminka si povzdechla. "Jsi můj výjimečný chlapec."
Políbila jej na čelo a odešla.
Nebyla to nějaká obyčejná hračka, po níž si děti myslí, že touží.
Nebylo to žádné časově omezené kolektivní omámení smyslů.
Byla to druhá šance pro beznohé občany, kteří se nesmířili s tím, že o svou končetinu přišli.
Chemo-noha, neboli umělá končetina, četl Tomáš, je nejdokonalejším nahrazením amputované končetiny.
Její barva a velikost je konzultována s lékařem, stejně jako aplikace. Při rozhodování o využití této služby dbáme především na vlastní reakci a na reakci okolí.
Žijeme v době, kdy jsou umělé náhražky považovány za absolutní samozřejmost, ale je otázkou jednotlivců, jak přijmou skutečnost, že...
Tomáš přeskočil nudnou pasáž o morálních dopadech chemo-nohy a očima sjel až k poslednímu řádku:
Cena chemo-nohy je nestálá a je dána účastí pojišťovny. Průměrně však činí okolo 120 000 kreditů.
Tomáš nebyl vůbec šokován cenou. Znal ji totiž již několik let, stejně jako tento časopis a článek o chemo-noze vůbec.
Stejně tak si přesně pamatoval maminčin smutný výraz, když mu musela vysvětlit, že 120 000 je moc i pro rodiny s otcem.
A Tomáš se dávno přestal ptát.
Občas je snazší a méně bolestivější spokojit se se sny - ten Tomášův se vracel každý den: jednoho dne bude jako ostatní. Už nebude obyčejný kripl, osoba, která ničí a poškozuje společnost.
Jednoho dne bude ekonomicky činnou osobou.
Nebylo to jako u normálních dětí kvůli tomu, že by se musel vzdát víkendu a započít další školní týden.
Pondělí znamenalo pro Tomáše hrozbu - tělocvik!
Kéž by byl v raném věku více prozíravý a potlačil vlastní hrdost. Určitě by nedonutil maminku, aby došla za ředitelem a vysvětlila mu, že on tělocviky zvládne bez problémů. Kdyby tušil, že každé pondělí bude nucen překousávat poznámky typu: "Pozor! Udělejte prostor pro našeho sprintera!" nebo "Náš rekordman ve skoku o berli přichází!" nehlásil by se tak hlasitě o svá práva.
Ne, že by si nezvykl, ale jsou věci, které se nenaučíte přijímat nikdy.
Tentokrát začala šikana už v chlapecké šatně:
"Řekni mi, Jednonožko, kupuješ si dvě boty nebo jenom jednu?"
V místnosti vybavené jen skrovným nábytkem (třemi lavičkami, věšáky na šaty a skříní, která tu bůhvíproč byla) zavládlo ticho. Každý čekal, jak bude Tomáš reagovat.
"Nechte ho, nebo vás kopne," zašklebil se Jirka.
Tomáš se kvapem převlékl do sportovního a ve stejné rychlosti opustil šatnu, v níž střídal jeden posměšek druhý.
Ocitl se na přímém odpoledním slunci.
Sportovní areál školy by se dal nazvat jako velice rozmanitý. To samé se ale nedalo říci o architektově smyslu pro spoření prostoru; vzadu bylo položeno fotbalové hřiště, o kus blíže běžecká dráha a písek pro skoky do dálky. O zeď školní budovy bylo opřeno vybavení pro skoky do výšky, dále tu byly zavěšené basketbalové koše a malé florballové branky.
Tomáš se posadil na dřevěnou sportovní lavičku a čekal na příchod vyučujícího.
"Netáhne ti na nohy?" ušklíbl se procházející deváťák.
Tomáš odvrátil pohled, nestál o žádnou hádku.
"No tak, kriple!" dráždil jej vysoký sportovec, "určitě je v tobě něco víc, no ne? Mluvit snad umíš, ne? Nebo ti amputovali i jazyk?"
V Tomášovi se vařila krev.
"Nějak nám rudneš. Není to přebytkem krve? To víš, jak máš menší krevní oběh, promítne se to na barvě."
Vypadalo to, že dnešní tělocvik bude pro Tomáše obzvlášť dlouhý. Nejhorší byl ale pohled na jeho pahýl, z něhož visel cár ustřižené nohavice. Cítil se tak strašlivě žalostně a osamoceně.
Ani poposednout si nemohl - bál se, že tak upozorní ještě víc na chybějící nohu.
"Co si tak blbě čumíš na pahejl?" urval se na Tomáše nový chlapec, který si všiml, že už jednu sadu nadávek musí Tomáš snášet.
"No podívejte, jak na mě debilně civí!"
"Nechte ho být," ozvalo se slabým hláskem. Ta slova jako by Tomáš neslyšel. Tedy slyšel, rozhodně je slyšel, jen jeho mozku zabralo delší dobu, než si uvědomil, že se jej poprvé v životě někdo zastal.
"Nepleť se do toho, Didlová, tohle není tvoje věc. Je to mezi náma a tim kriplem," řekl deváťák a výstražně zaskřípal zuby.
Tomáš obdivně vzhlédl do míst, kde tušil přítomnost toho, kdo nosil to vznešené jméno - Didlová.
Stála tam při vší své úchvatnosti; moderní kratičká sukně odhalující atraktivní nohy, o něco málo delší tričko, pod nímž se při každém nádechu nadýmalo ploché bříško a...
Bože, ten úsměv!
Nebyl to arogantní úsměv. Nic, co by prozrazovalo nepřátelské myšlenky.
Ona se usmívala, protože ji slova deváťáka pobavila.
"Něco vám všem řeknu," řekla pomalu a stoupla si na lavičku, aby ji co nejvíce shlukujících se žáků vidělo. "Obdivuju Tomáše. Ne proto, že by byl bůhvíjak chytrý, bůhvíjak krásný nebo sportovně založený. Líbí se mi, s jakou chladnokrevností snáší vaše řečičky. A vy byste se měli stydět, že je někdo, komu se posmíváte, daleko na vyšší úrovni."
Pár vteřin bylo ticho.
Pak se konečně jeden z tyranů probral a ve snaze zachránit si alespoň kousek nadřazenosti prohlásil: "Uzavřeme dohodu. Jsi pro, kriple?"
Tomáš přehodil výhybku na očích a podíval se na hovořícího.
"Klidně."
"Když mě porazíš ve sprintu, budu tě každý den nosit do školy na zádech."
"A co když prohraju?" zeptal se Tomáš opatrně.
"Pak přiznáš, že jsi kripl a nebudeš se mi plíst do cesty."
"Beru." Tomáš nad tou nabídkou ani nepřemýšlel. Jednoduše řekl to, co chtěl slyšet ten, který ho otevřeně vyzval na nerovný souboj.
K startovacím bloků na antukové běžecké dráze je doprovodil hlouček zvědavců, kteří chtěli vědět, jak Tomáš poběží - nikdy jej neviděli, že by si svou jedinou nohu vložil do startovací podpěry a vyběhl, nebo spíše vyskákal, na trať.
Běhu byl doposud zbaven - to nemohla změnit ani slova před několika lety v kabinetě ředitele - bohudík.
Zastavili se u bloků a Tomáš ani nepočítal s tím, že by tento závod mohl dopadnout jinak, než že prohraje na celé čáře.
Když se tak, opřený svou jedinou nohou o startovací blok, zamýšlel, doopravdy ještě nikdy neběžel. Alespoň ne po té autonehodě, co jej připravila o nohu.
Nebylo také proč - když přijdete o nohu, jako by zemřela i část vaší duše. Nejen ta hmotná, nýbrž i ta nehmotná část.
Člověk tu ztrátu musí prožít, aby pochopil.
"Připravte se," začal deváťák silným hlasem.
Tomáš se otočil na chlapce, který byl v podřepu vedle něho; jeho úloha byla snadná, po cestě k cíli mohl Tomáše bez jakéhokoliv zásahu té dívky, která se jej před malou chvílí zastala, slovně napadat, posmívat se mu - a v posledních deseti metrech si dát opravdu záležet, aby jej náhodou Tomáš nepřeskákal.
"Pozor!"
Tomáš napnul pravou nohu a pahýlem se podepřel o červený antukový povrch. Cítil, jak rychle dýchá. Věděl, že přišla chvíle, kdy musí být opravdu silný - jako toho večera, kdy jej napadla skupinka chlapců a zpřelámali mu berle.
Ten večer se musel domů plazit. Nikdo mu nepomohl, nikdo si jej nevšímal.
Krev se v něm vařila.
Poprvé od nehody se začal zamýšlet nad tím, zda nejsou špatní ti ostatní. Proč se mu posmívají za něco, za co nemůže, co nemohl ovlivnit a na čem nenese vinu?
Do šesti let zapadal.
Nyní vyčnívá.
"Teď!"
A Tomáš vystartoval.
Jediným mocným skokem přeletěl dva metry jako klokan.
Za ním, v červeném prachu, zůstal jako omámený civět vyzyvatel. Hleděl skrze rudou oponu a evidentně mu došel dech.
Beznohý chlapec skákal dál:
vlasy mu čeřil vítr, s kterým sváděl neúprosný souboj - a kdyby to byla pravda a nejen metafora, s kterou vyráží do boje každý méně či více úspěšný pisálek, snad by ten souboj i vyhrál.
Vyzyvatel ale nebyl jediným, kdo zůstal oněměně stát a zírat na rychlost, s níž se Tomáš hnal dál k cíli. I přihlížející vyučující tělocviku, který pozoroval uhánějícího chlapce, byl ohromen.
A každý v tu chvíli věděl, že podrážkou vyrytá brázda ohraničující šedesát metrů, není Tomášovým cílem, něčím, kde se zastaví, aby si oddychl.
Byl prvním své moderní doby. Ale zdaleka nebyl poslední.
EPILOG
Vysoké tribuny slavného stadionu byly nacpané k prasknutí zvědavými diváky. Povolená norma byla několikrát překročena - každý chtěl vidět toho zázračného chlapce.Ze všech stran bylo v rytmu skandováno jediné jméno.
A pak, s rychlostí, s jakou přicházejí letní bouřky, stadion utichl.
Před oči zvědavců přišel on.
Na stadionu bylo v tu chvíli takové ticho, že byl slyšet klapot Tomášových treter. Pak obuv zaklapla do elektronických startovních bloků a o dalších několik vteřin vyrazil svobodný chlapec kupředu.
Za šest vteřin a dvě desetiny sekundy přeťal cílovou pásku.
Ale uháněl dál. Ke světu, kde nepotřebuje chemo-nohu, aby byl brán okolím jako normální člověk. Do míst, kde je on, vítr a dívka, která to celé začala.
Neúnavně oddychoval jako kůň prohánějící se po hladké písčité pláži. Směřoval Tam.
K cíli, který zná jedině on.