Eiffelova věž [2]
Zuzana Fabiánová
Psal se 15. srpen 1888, když jsem ho poprvé potkala.V té době mi bylo čerstvých dvacet dva let a byla jsem namyšlená jako ten nejnafoukanější páv. Na svou obhajobu musím uvést, že jsem tak odmalička byla vedená - pocházela jsem z bohaté pařížské rodiny a pohybovala se pouze v těch nejvybranějších kruzích. Nikdy u nás nebyla finanční nouze, nikdy jsme neměli strach, jestli budeme mít co jíst a nikdy jsem neřešila problém, kam složit hlavu, když zrovna prší.
Guy seděl v Lucemburských zahradách, shrbený nad kusem zažloutlého papíru. Abych byla upřímná, moc se mě nezaujal. Hubený svraštělý čtyřicátník s neživým pohledem v zalátovaném obleku však náhle stočil svůj pohled na moji tvář.
'Snad po mě nebude chtít peníze,' lekla jsem se v první chvíli. Mé obavy se však ukázaly jako scestné, neboť když jsem kolem něho zaraženě procházela, odvrátil se ode mě, zadíval se kamsi k obzoru a vůbec si mě nevšímal. Docela jsem si oddechla - to prosení o drobné se mi vždycky ze srdce příčilo.Ušla jsem několik kroků než na mě nesměle zavolal.
"Slečno?"
Otočila jsem se a přejela ho pohrdavým pohledem. Tak přeci jen bude žebrat. Oba dva jsme na sebe notnou chvíli jen tak zírali, než se ten člověk zvedl a neobratně se uklonil:
"Promiňte mi mou nezdvořilost, slečno," omlouval se tichým hlasem, "jistě teď čekáte na to, co Vám řeknu..." Mlčky jsem přikývla.
Váhal a trvalo mu nejméně dvě minuty než se zastřeným hlasem zeptal: "Půjdete se mnou na večeři?"
"Ne." To odmítnutí ze mě vypadlo bez rozmyslu, aniž bych nad odpovědí nějak přemýšlela. Byl evidentně zklamaný. V tichosti se posadil se zpátky na lavičku a já se také otočila k odchodu.
'Bože, přece se nebudu zahazovat s takovým trhanem,' říkala jsem si tehdy přezíravě a ladnou chůzí kráčela v šustivých růžových šatech k náměstí Trocadéro.
Stavba největšího snu mého strýce byla zhruba v polovině. Obrovské železné tyče se dovážely přímo na stavbu, kde - na první pohled chaoticky - pobíhalo zhruba sto mužů v roztrhaném pracovním oblečení a pomocí nějaké zvláštní techniky, které jsem příliš nerozuměla, s křikem umisťovali tyče na konstrukci, jež měla být nejvyšší na světě.
S pohledem upřeným na stavbu jsem došla až k malé dřevěné lavičce, na níž zrovna seděl můj strýc Gustave a zamyšleně studoval nějaké složité nákresy.
Zhrozil se už když mě v dálce uviděl: "Brigitte, ty už se zase procházíš bez doprovodu? Žádné slušné děvče z tvých kruhů bez společníka nechodí!"
Kysele jsem se na něho usmála (tu zkostnatělou pařížskou morálku jsem vždycky nesnášela) a udělala drobné pukrle: "Dobrý den, strýčku."
S očima v sloup mávnul rukou: "Tebe už nemá smysl předělávat," odvětil a pohroužil se opět do svých náčrtků. Sedla jsem si vedle něho a dívala se, jak přesnými tahy kreslí něco do malého notýsku. Jeho práce mě odjakživa fascinovala - měla jsem z ní mrazení v zádech už v osmi letech, kdy jsem vyjeveně hleděla na uchvacující trojúhelníkovou konstrukci, kterou strejda bezmyšlenkově črtal na jakýkoliv papír jež měl po ruce. Vydržela jsem na něho v jeho pracovně mlčky koukat celé hodiny když soustředěně vytvářel nejpůsobivější dílo tohoto století.
"Dneska mi došel další výhružný dopis," prohodil strýc jen tak mimochodem a mně se sevřelo srdce zlobou. Nechápala jsem, proč je veřejnost vůči němu tak zaujatá.
Zkoumavě se mi zadíval do tváře: "Brigitte, ty víš, že se snažím udělat to nejlepší. Ne pro sebe, ale pro Paříž... Víš to, že ano?"
Přikývla jsem a povzbudivě se na něho usmála: "Prosím tě, nedělej si nic z řečí lidí... Jenom závidí a snaží se tě odradit od tvého úmyslu..."
Hluboce si povzdychl, vzápětí na mě však povzbudivě zamrkal: "Ne, nedáme se odradit, Brigitte... Máš jako vždy pravdu."
Vtom se ozvala obrovská rána. Oba jsme se strašlivě lekli, strýc bleskurychle vyskočil až strhl na zem všechny plány a poznámky. Dělníci začali zmateně pobíhat a vyděšeně křičet.
"Je pod ním!" ozývalo se hystericky, "Francois to schytal!"
Jeden ze železných sloupů nevydržel tíhu gravitace a nečekaně se zřítil na jednoho z dělníků. Gustave Eiffel prudce vyrazil k místu nehody, kde už stáli zástupy pracovníků a snažili se muži pomoct. Jenomže veškerá snaha už byla marná, zpod tuny kovu byla vidět pouze natažená zkrvavená ruka...