"Jestliže důsledek je příčinou, a volnost cítí mříže pastí,
je rodná země možná otčinou, však není vlastí..."
Karel Kryl - Ignác

Nádech přerytý v půli. Sádelnaté tělo na okamžik strnulo v pietní póze nevyslovitelného předkvapení a teprve potom se celou svou vahou svezlo do útrob obrovské sedačky. Krůpějky potu proletěly vzduchem jak kapky deště a hladce se přichytily na veliké okno. Olověná včelka se uhnízdila v hrudním koši. Druhá a třetí ji následovaly. Ústa zmítala křeč a přesto se na nich objevila nečekaná grimasa: Spokojený úsměv. Železo dopadlo na parkety. Slábnoucí kročeje.

"Obžalovaný, přísaháte, že ve své výpovědi uvedete pravdu, čistou pravdu a nic než pravdu?"
"To nevím. Neznám pravdu. Proto tu jsem."

Třikrát kalená ocel mu svou chladnou přítomností dodávala pocit moci. Ten omamný, šeptavý, lhavý pocit vlastní důležitosti. Pronikal až k jeho srdci (ano, v té době ještě jistě nějaké měl) a naplňoval je zvláštním pocitem. Zachytil letmý úsměv mladé slečny. Podíval se na hodinky. Dnes večer ji může mít. Ji a nebo kteroukoliv jinou.
Cítil jak mu pod máčí košili. Sundal černé koženkové rukavice a znovu upravil kravatu. Mimoděk si dlaní přejel po tváři. Hladká. V ponuré výloze se na sebe ještě jednou zkoumavě podíval. Vypadá bezchybně. Byla by ostuda na něco zapomenout. Jde přece na svatbu. Svatba, křtiny, pohřeb? Kdo vlastně ví...

"Obžalovaný, poznáváte tento nůž?"
"Ne. Nikdy jsem ho neviděl."
"Je přeci váš. Všichni svědci dosvědčili, že vám patří."
"Tenhle nůž je od krve. Na mém noži nebyla ničí krev."

Tep se zrychlil. Utíkal a nevěděl kam. První dveře na pravo. Vždycky tam jsou nějaké dveře! Záchod. Sundal si rukavice a umyl si ruce. Praví vrazi si vždy myjí ruce.

"Pane žalobce, říkal jste, že to není jeho první trestný čin?"
"Tak jest. Jeho trestní rejstřík je neuvěřitelně dlouhý. A všechny činy provedené stejně."
"A to za ně nebyl potrestán?"
"Jistěže byl. Měl tisíckrát napsat co provedl."

Ta žena se bavila s jiným pohledným mužem. Nikdo ho tam neznal a on tak moc potřeboval někoho blízkého. Přišel a dlouze ji políbil. Překvapením se ani nebránila. Její rty chutnaly po hořkých mandlích a ona voněla po jasmínu. Byla asi nejhezčí ženou jakou kdy viděl. Možná. Ten muž něco křičel a číšníci se na něj vrhli. Nechtěl nikomu ublížit. Vážně nechtěl.
V restauraci ležela mrtvá těla. Vytřeštěné oči a zpocené ruce, zsinalé tváře a chladnoucí hmota. Bylo v nich asi stejně citu jako v něm. Emoce běžely maraton. Cit však nezmizel. Přetransformoval se. Vstoupil do čisté, nechápající a plačící slečny u jeho nohou.

"Copak jste s nimi necítil žádné slitování? To nemáte v těle ani kouska citu?"
"Všechno co jsem ve svém životě udělal bylo z čistého citu. Všechno byl projev slitování."

Potemnělý kabaret nabízel pokleslou zábavu všeho druhu. Nikdo zde nemohl hledat umění, pokud nebylo alespoň trochu vulgární, křiklavé a vilné. A umění není nikdy vilné. Seděl u stolu a sledoval podprůměrný program - polonahá ženština se ze sebe v doprovodu piana snažila vyloudit líbivou melodii. Pohlédl na své ruce. Zmítané křečí, chvěly se jak dvé naháčů v lednové noci. Ostře falešné tóny mu procházely páteří a celé písni dávaly nechtěný nádech samoty a promarněného talentu.
"Zpívá božsky, nemyslíte?"
Tlustý mužík se bez poznání posadil vedle něj. Chtivýma očima svlékal beznadějnou zpěvačku.
"Chtěl byste s ní strávit noc?" pokračoval. "Můžu to zařídit. A není drahá."
Jazykem si přejel rty a čekal na odpověď. Místo ní muž odešel.

"Proč jste toho muže zabil? A co jste udělal s tou slečnou?"
"Ten muž byl její otrokář i otrok. Nedokázal se rozhodnout. Zbavil jsem ho trápení."
"A ta slečna?"
Zavrtěl hlavou. V ruce svíral děkovný dopis z Istanbulu.

Čisté nebe zračilo blankytné zoufalství a bílý zármutek. Nekonečný smutek padal z nebes ve slunečních paprscích víc než v kapkách deště. Rány pálí jak posypané solí. Řady hrobů a nízká zídka. Svíce a truchlící. Vše se zdálo tak zbytečné, tak fádní, tak běžné. Tak jeho činy prý nosí zármutek? Temně se pousmál nad čerstvým hrobem.

"Cítíte nyní lítost nad svými činy?"
"To vy jste jim kopali hroby."

Domov. Bezútěšný prostor kde se zastavil čas. Království plochých, bílých stěn. Geometricky přesné, ledově chladné a nekonečně dokonalé entity shlížejí z božských výšin do čtyř stěn kde se zrodil zločin. Ze vzduchu se stává prostor, z prostoru hmota. Ta získává tvar. Získává barvu. Získává podobu. Mrtvé tváře. Tváře mrtvých. Memento morti svítí v jejich očích jak plamínky svic životů. Smrt číhá blízko. Zírá ze stěn. Krčí se za obrazem. Když tiše ležíš, slýcháš její kroky. Slyšíš, jak si brousí nůž.
Sirény ukončily to bezútěšné ticho. Věčnost se zas posunula za meze vesmíru.

"Je to vše?"
"Ano."
"Obžalovaný, povstaňte. Z moci ve mě vložené vás, v rámci tohoto světa a pro dobro společnosti, odsuzuji..."

Otevřel oči. Temná a šedá místnost jej bila v oči s nemilosrdnou jistotou. Zase snil! Zas opustil své tělo! Nezvyklý pocit sebeuvědomění jej zaplavil jak povodeň. Uvědomil si své fyzično - každou jedinečnost svého materiálního já. Ne, není vrahem. Nikdy nikomu nezkřivil ni vlásek. A přesto jej dusí pocit viny nelítostným objetím, přesto cítí tu tichou krutost dřímat hluboko ve svém nitru. Nikdy se ven nedostane. Nemůže, protože stejně jako ji i jeho svírá okolí bezstarostným životem, tou zlatou klecí, která je trestem za zločin, který nikdy nemůže spáchat.

"Doživotí..."