Pocit
Opět jsem se vzbudil do podzimního sychravého rána. Zase prší, stejně jako včera a předevčírem. Nic mě neláká vstát z mé krásně vyhřáté postele. Mám sevřený žaludek, chci zavřít oči a nechat se unášet po vlnách snů. Tam jsem alespoň někdo, ten co si určuje cestu svého života. Mysl chce ulehnout do hlubokého spánku, avšak tělo ne. Nemám to rád, vstávání, které je předzvěst špatného dne. Takhle je to už celý půlrok. Celý den se vždy těším na noc, na spánek zavádějící mě pryč, někam hodně daleko do rajských zahrad. Ano to je to místo pro mě. Dnešek bude jiný, výjimečný. Nebudu se muset bát denního světla, všeho ponurého kolem mě. Už nechci být sám. Otevírám okno a vpouštím čerstvý vzduch, jenž mě zbaví nálad na... Ne, nemůžu to přece udělat. Sám jsem tím vždy opovrhoval a teď bych se postavil proti sobě. Chybí tomu smysl, jakýkoli smysl. Místnost je šedá, sluneční paprsky sotva dopadají skrze okenní žaluzie. Zvedá se vítr, nakláním se z okna, sleduji větrný vír pohrávající si s pestrobarevnými lístky z nedalekého javoru. Omyl, jako už po milion-té v mém životě. Všechno je jeden veliký omyl a já jsem uprostřed něho. Už nepoznám ani obyčejný strom, který jsem sám zasadil. Déšť zesiluje a kapičky vody dopadají na koberec. Přesto zůstávám dál vykloněný a přemýšlím nad svou ubohou existencí. Kdy naposledy jsem šel mezi lidi? Kdy jsem dělal něco, co mě opravdu baví? Kdy... pff jsem naposledy miloval? Nevím. Žaludek se mi sevřel ještě více a slzy mi vjely do očí. Chlapi přeci nepláčou, tak ani já nemohu. Promnul jsem si mokrý obličej od intenzivního deště. Pousmál se, nebyly to slzy, neztratil jsem svou důstojnost. Zavírám okno, zaklapuji všechny panty, jeden po druhém. Otáčím se, prohlížím si pokoj. Vymalovat jsem měl už dávno, nyní nezbývá čas. Zkoumám obraz, který jsem namaloval před lety. Plný barev, života, elánu a naděje. To jsem nemohl namalovat já, nevzpomínám si na žádné takové období. Všímám si krátkého textu v pravém dolním rohu obrazu - "Své lásce Marii". Sevřelo se mi v krku, cítím palčivou bolest v obličeji. Pláču, tak přeci. Možná mám její fotku ještě někde založenou. Krásné období jsme spolu prožili. Ba nebylo nám souzeno, před půl rokem mi vrátila moje dílo, já snílek ho pověsil do pokoje na stěnu. Ano, to je ten problém - obraz. Strhávám ho ze zdi, otevírám okno a bože, ten zpropadený vítr. Nahnal mi déšť do očí. Vyšší moc asi nechce, abych se zbavil své minulosti. Je to, to jediné, co mi zbylo. Vracím ho na své místo a jsem pevně rozhodnut. Odcházím z pokoje přes dlouhou chodbu až do kuchyně. Nezastavuji se, neotáčím se ani nepřemýšlím, jen jdu. Je to jako nekonečný tunel. Čas téměř stojí, ale já pokračuji. Hlavou mě prolétávají myšlenky. Míhají se, nejsou zřetelné, nerozumím jim. Už ničemu v mém mrzkém životě. Padám a nevím kam. Chodba končí, vcházím do místnosti. Zastavím se uprostřed a naposled se rozhlédnu. Ticho, hrobové ticho. Jak prozaické, budu sám i teď. Otevírám zásuvku s příborem a noži. Jeden si beru do ruky a pohladím ocel. Jak chladná, všechno má svůj řád a vše do sebe krásně zapadá. Klepe se mi pravá ruka, zkouším dát nůž do druhé. Nic, klepe se celé tělo - mám strach. Nevnímám okolí, jen to proklaté ostří. Dělej máš na to. Táhlým pohybem si zajedu hluboko do pravé ruky. Objeví se dlouhá tenká červená čára. Překrásný pohled. Jsem omámen, málem bych zapomněl na levou. Červená barva se valí úplně všude. Stojím a opírám se o kuchyňskou linku. Tekutina stéká kapku po kapce po skříňce až na podlahu. Je mi krásné teplo, žaludek povolil a krk se uvolnil. Tak jsem se ještě necítil, mám radost a chci se smát. Ale to nejde. Třesou se mi zuby. Dívám se na rudé ruce, prsty jsou v křeči, už je neovládám. Co je to? Pomalu sjíždím po lince na zem. Sedím opřený, je mi zima. Konečně se usmívám. Vím, že mě čeká něco víc. Dlouhé lány klidu, svoboda a světlo, kterého se nebudu bát. Zavírám oči a myslím na to, jaký to bude pocit.