Znamení radosti, znamení smutku
Znamení tuší vepsané mezi drobné tečky pih na jeho zápěstí. Seděl a prázdným pohledem hledal na nebi podobenství, doufaje, že skutečnost se rozplyne a sny zůstanou. Den končil.Zástupy lidí spěchaly pod oknem od nikud nikam a přesně tak, jak se za jedním rohem ulice objevily, za jiným mizely. Spěch měl cenu. Byl v něm rytmus, dravost. Jen agilní, zdatní a chytří budou první v tom bláznivém závodě na nejdelší trať. A mezi lidmi se objevila první světla. Žlutá i modrá se z nich rozlévala a zlosti, vzteku i odhodlní, pevně tesaným do tváří chodců vlívala do rysů tu tolik potřebnou trochu něhy. A temné stíny dokreslily zbytek, jak ona včera tuší na zápěstí.
A lidí ubývalo. Mizeli s posledními paprsky slunce, zanechajíce po sobě chodníky opuštěné. Plastové tácky, nedopalky cigaret, obaly od jiných obalů, to vše teď ovládlo ulici. Vše tančilo a spěchalo ve stejném živém reji jako předtím lidé, jen trochu spořádaněji, nelidštěji, čekajíce až se objeví jeho veličenstvo popelář. Dal si na čas. Když se však objevil, lopatu a smeták v rukou jako odznaky moci, vše ztichlo a přihlíželo svatému rituálu. V zemi odpadků vládl nekompromisní césaropapismus. V poklidné a obřadné atmosféře bylo několik vyvolených smeteno, aby se vydalo na dlouhou pouť, která možná skončí ve spalovně nanebevzetím. Ostatní sledovaly jejich cestu a ke svému tanci se vrátily až když popelář převrhl třetí lahev piva v malém bufetu na nároží. Nápoj se vlekl jako Nil, bral s sebou prach a špínu a širokou deltou se vléval do kanálu. Jeho hladina odrážela v přísvitu lamp kříže z kostelní věže jak odznaky dobře utajené hereze v černých vodách. Černých jak tuš na jeho zápěstí.
Byl to den radosti i smutku. Den zklamaných nadějí. Tíseň jej však zaskočila až teď, v noci. Z obrazů v bytě jej pozorovaly cizí oči. Kradmý pohled stěn a hukot ledničky. Vzdálená a nekonečná zář hvězd. Ubíjející a tísnivé vesmírné ticho. Útržky zpěvu z pajzlu na nároží. Zvonivý smích a vytoužený hlas. Tikot hodin a svist gilotiny. Ticho blízké a toužebné. Ticho z propasti. Pokožka dusící se tuší na jeho zápěstí.
Zatoužil zase uvidět trávu u splavu. Vyšel z domu a naslouchal všem zvukům okolo, zvenčí i zevnitř. Šum řeky i vzdálených lesů jej vytrhl a on tak náhle ucítil slabost. Její ruku v své. Její i svůj hlas. Vůni dvou těl v tetelivém vzduchu. Seděli v trávě a mlčeli. Voda s hukotem padala z převisu. Z průzračné bílá, z bílé průzračná. Vteřiny jako roky. Roky jako vteřiny. Mohli tu sedět jen chvíli. Chtěli tu sedět navždy. Pár tahů perkem na bílý papír. Dvě stopy na sněhové pláni. Jak plytká a neohrabaná snaha o vyjádření dokonalosti, a přesto se cítil povolanější k jejímu portrétu než kdokoliv jiný. Papír je potřísněn tuší, černá a bílá v nekonečném zápase rámují křivky touženého obličeje. Ruka se na chvíli zastaví, po duši přeletí stín. Nemůže dál, ublížil by jí. A už dvé rukou trhá papír ve dví. A ona zatím kreslí na zápěstí prazvláštní znamení. Znamení radosti.
V té chvíli odloučení je šrám na duši. A víc než odmítnutí bolí vyznání. Dva kusy papíru, napůl roztržené: Nejlepší obraz, co kdy namaloval. Sen přichází a balzamuje rány, co nikdy nezhojí se, i když zapomene. Nepřišel o ni, vždyť mu nepatřila. Je stále tady a přesto vzdálená je. V každé otázce tisíc odpovědí. A v odpovědi strach a zmatení. Ráno pak vlahé, běžné probuzení, čekání na večer, na strach a na bolest, jež věrní jsou mu rádci.
Když ji pak potká, stěží ohlédne se. S hrdostí kráčet a přijímat rány. Pozdraví ji, ano, a ona odpoví mu. Jak se to všechno může zdát běžné... A přece v každém gestu je kousek výjmečnosti. Elegance a čest spí sice, však lehce. Může je probudit i pouhá pachuť citu, či navždy uspat další ironie. Jak všechno změnilo se za jediný den! A těsný rukáv znamení rozmazal...