Kořeny

"Tak jako je Bůh nad námi hříšníky, tak stín předsudků a temných tajemství sedí nad městem Teutonhaagen."

Hans Stein, Kronika věcí minulých

Zima 1896

A Teutonhaagen se opět oblékl do šedé. Cáry mlhy plynuly ztemělými ulicemi města, hnané nepřetržitým severním větrem. První sněhové vločky se snášely k zemi, na hlavy večerních chodců. Kočičí hlavy se leskly v proužcích světla, které proniklo dřevěnými okenicemi.
Smírčí soudce Oswald Wackoff dopil veliký plecháč punče obrátil se zpět k šachovnici. Smutně se usmál a položil černého krále.
"Zase jsi vyhrál, Krafte," řekl se smutným úsměvem.
"Tentokrát to nebylo vůbec lehké. Jste dobrý protihráč," odvětil mohutný malíř s černým plnovousem a zvláštníma, obsidiánovýma očima. Hráli spolu již mnohou hru od doby kdy Wackoff přijel vyšetřit vraždu Doris Steinové. Teď se již její manžel a vrah houpal na šibeničním kopci a Wackoff zde zůstával pouze jako host.
"Je to ale inspirující místo, náš milý Teutonhaagen," pravil soudce a zasněně se podíval na večerní ulice.
"Souhlasím, ale neraduji se z toho. Je tu dusno, ponuro," odvětil mu Kraft a dodal polohlasně: "Jako v hrobě."
Vyměnili si dlouhé pohledy a poslouchali praskání krbu. Nakonec se rozesmáli.
"Heidře, ty dokážeš nahnat člověku strach," usmíval se stále Wackoff.
"Však je to také děsivé místo," dodal Kraft. Oba se zase začali smát.
Vrzání dřeva jim však připomnělo nedávnou popravu. Zvážněli.
"Dobrý večer, Heidře."
Soudce Wackoff si přehodil šedomodrý kabát přes ramena a nasadil si cylindr. Sundal si monokl, vyčistil jej a vložil do náprsní kapsy. Teprve pak vešel do noci.

Jak hejno temných netopýrů, chmury otravovaly mysl dobrého soudce. Ulice ve zrádném nočním přísvitu a poletující sníh ještě víc prohlubovaly smutné vzpomínky na popravu Karla Steina. Tížilo jej víc než jindy že za smrt toho člověka nese veškerou zodpovědnost. Poslal již do pekel několik vrahů, kacířů a loupežníků, ale Karl Stein mu jednoduše nepřipadal jako typ člověka, který rostl pro šibenici. A i když všechny důkazy ospravedlňovaly soudcův verdikt, Wackoff se stále nemohl zbavit pochybností. To byl ve skutečnosti ten pravý důvod proč v Teutonhaagenu zůstával. Snažil se najít vodítko, motiv, morální důkaz proti Karlu Steinovi. Ale čím déle zde byl, tím více pochyboval.
Ve starém zámku zachrastil klíč. Soudce vešel do svého bytu a shodil ze sebe kabát. Nerozsvěcel a po tmě přešel místnost k oknu. Hans Stein, Karlův mladší bratr stále svítil. Viděl jej, jak se sklání nad svými knihami a upíjí silné kořalky. Škoda mladého života, pomyslel si Wackoff. Znal tu historii už v mnoha formách. Hans se na svatbě svého bratra s Doris Blausternovou seznámil s její sestrou Agnes. Agnes byla starší naž Doris a mnohem krásnější. Bohužel, od smrti jejího prvního muže byla ke všem mužům chladná jako led. Hans v ní prý probudil cit, alespoň na nějakou dobu. Pak však její láska opět ochladla. Agnes se od něj odstěhovala a Hans, nevěda si ve svém zármutku pomoci, hledal útěchu v knihách a pití. To zcela zničilo jeho mladičký obličej a zřejmě i jeho duši. Hans zřídka kdy vycházel ven z domu a žil z peněz svého šťastně ženatého bratra...
Dokud Karl nezabil svou ženu. Oswald Wackoff si to dokázal velmi přesně představit. Co však nechápal bylo, co přesně vedlo spokojeného manžela a obchodníka s knihami k brutální, bestiální vraždě. Přemýšlel o tom i v době kdy usínal a jeho oči visely na mystickém obraze čtyř jezdců, který mu Kraft před popravou daroval.

Ulicemi Teutonhaagenu procházel podivný průvod. Čtveřice jezdců s pochodněmi v rukou jela v jeho čele, hned za nimi kárka odsouzencova a pak celé město, všichni v černém, se zakrytými hlavami a pochodněmi. Průvod mířil k šibeničáku, jehož ponurá silueta se rýsovala proti jasné půlnoční obloze. Oswald vyběhl z domu jen v noční košili a snažil se je zastavit. Náhle se mu před očima zatmělo. Stál uprostřed kruhu podivných postav. Nejprve si všiml faráře Ludwiga Königa. Pryč však byla jeho přátelská tvář. Jeho obličej zračil výraz fanatické, ortodoxní zbožnosti. Dvě jeho děti, Ernhart a Günter se držely otcova taláru. Ernhart měl na sobě bílé, sváteční šaty. Güntrův oděv byl černý, pohřební a smutný. Farář pohladil oba syny po jejich pečlivě učesaných hlavičkách a prstem nakreslil soudci na čelo kříž. Pak pokynul hlavou a odešel. Mizel ve tmě a Wackoff ho sledoval dokud mu obraz nezakryla další postava. Hans Stein ve svých obvyklých brýlích, se svazky knih pod ramenem. Smutně se na soudce podíval a pak se usmál. Vytáhl knihu a otevřnou mu jí ukázal. Obraz oběšence mezi ďábly, uprostřed pekla. Hrůzný obraz se míhal v blikotavém světle svic. Pak Hans knihu zavřel a vyhodil do vzduchu. Wackoff ji užasle sledoval dokud se mu v tmě neztratila z očí. Pak se Hans otočil a odešel.
Před užaslého soudce přišly obě sestry Blausternovy. Doris i Agnes, krásně nalíčené hrdě přišly před soudce, pyšně se mu podívaly do očí a pak se začaly obě smát zalykavým, hýkavým smíchem. Pak stanul před Wackoffem jeho přítel Heider, obraz jezdců pevně sevřený pod pravou paží. Přišel a obraz mu nastavil, přesně tak, jak se u holiče nastavují zrcadla. Wackoff si jej ve strachu ani pořádně neprohlédl. Všiml si jen, že jezdci pádí po čemsi rudém. Rudém jako krev. Vyjekl a ustoupil zpět a málem upadl, když Kraft svůj obraz vzal a narazil si plátno na hlavu. Zvuk trhaného plátna a intenzivní, nevysvětlitelný strach jej opět přivedly k vědomí. Seděl na kraji postele. Rozhrnutými záclonami do pokoje vnikaly první paprsky vycházejícího slunce. Soudce vstal a ještě celý rozechvělý došel k obrazu. Pozorně prohlédl každý dotyk štětcem a podivil se nad zvláštní věcí: Uprostřed obrazu byla velká trhlina, sešitá režnou nití a znovu zamalovaná barvou. Hned mu to asociovalo děsivou noční můru. Wackoff však byl logicky uvažující muž. Jakkoliv podivné se toto spojení mohlo zdát, bylo jen podivné, ne děsivé. Tento přídomek mu začal dávat až mnohem později.

Klidným jej však podivný sen nenechal a tak se rozhodl, že z pochmurné samoty svého bezútěšného pokoje vyrazí do svěžích ulic města a zajde si na malou vycházku ještě před tím, než zazvoní u domu svého přítele Krafta, aby mu svůj sen převyprávěl nad hrnkem punče a partií šachu.
Hned jak otevřel dveře, spatřil Agnes, jak přebíhá ulici od Hanse Steina. Když jej uviděla, zvolnila běh na ladnou a houpavou chůzi a usmála se na něj. Úsměv oplatil a všiml si, že se v horním okně domu pohnula záclona. Stein. Nedivil by se, kdyby se mu Agnes byla opět vysmát a on ji z okna opět zamilovaně sledoval. Když však dívka procházela okolo, zastavila se a hlasitě soudce pozdravila. Nemohl si nevšimnout pečlivosti se kterou přání dobrého dne pronášela. Ale co to znamená? Chce jen trápit Hanse v jeho osamělosti? Nebo snad má její falešná počestnost jiný, hlubší a ďábelštější význam? Nevěřil Agnes ani slovo a neměl ji rád. Po kvapném pozdravení zarazil ruce hluboko do kapes, zvedl si límec a spěšně odešel.
Farář König stál na schodech kostela a pozoroval hrající si děti. Günter seděl o kus dál a četl si v knihách, zatímco Ernhart učil ostatní dítka nějakou novou hru. Zajímavý chlapec. Ačkoliv studiu nevěnoval větší pozornost, ve škole vždy vynikal a svého bratra Güntera překonával ve všech diskusích, i přes svůj nižší věk. Otec mu však vyčítal jeho sebedůvěru, pýchu a netrpělivost. Wackoff tedy věděl, jak těžkou volbu bude starý farář mít až se bude rozhodovat komu ze svých dětí předá farnosti.
Když šel hřbitovní cestou a v dálce uviděl šibeničák, začal přemýšlet, jestli skutečně nejsou venkovské tradice příliš staromódní. Dokud provaz nezetleje, nesmí se nikdo oběšence ani dotknout a dokud bude oběšenec viset, neopustí Owalda Wackoffa jeho ponuré myšlenky. "Tradice..." povzdechl si.
Teprve když zašel až do Hrnčířské ulice, kde Kraft bydlel, všiml si soudce, že v jeho kapse přibyl neznámý lístek. Události dnešní noci jej natolik rozrušily, že lístek okamžitě vyndal a začal číst, bez ohledu na utajení.

Pane soudce,
Je zde několik věcí, o kterých bych si s Vámi chtěla pohovořit. Nesnesou odkladu a proto bych volila dnešní večer, okolo jedenácté u Vás v pokoji. Určitě přijdu.
Agnes

Stál na prahu Kraftova domu a přemýšlel. Vír myšlenek mu míchal v rozrušené mysli dojmy a pocity. Cítil se náhle zmaten a ztracen a tenhle vzkaz mu připomněl i jeho osamělost. Zároveň však v něm nacházel řešení. Třeba Agnes není tak špatná, jak se všem zdá. Třeba je jenom nešťastná. Znal nenaplněné sny a dokázal si představit jak krásnou mladou dívku vztah s učeným a nadaným, ale nudným a puritánským spisovatelem nudil a ničil. Třeba opravdu udělala jen to, co bylo pro ně oba v tu chvíli nejlepší...
Z hloubání jej vyrušil Kraft. Přišel k němu nepozorovaně a neslyšně jako duch a téměř ho vylekal svým hlubokým, zastřeným hlasem.
"Už jsem se bál že zůstaneš stát na zápraží," zasmál se Heider a rozesmál se ještě víc, když si povšiml, jak svého přítele vyděsil.
Oswald rychle zastrkoval lístek zpět do kapsy. "Jej, to jsi mě vyděsil," usmál se a vstoupil.
Odešel až chvíli po desáté.

Noc již byla tmavá a byla studenější než obvykle. Začínala tuhá zima a Teutonhaagen se na ni dobře připravoval. Okna již byla zavřená těsnými okenicemi a na ulici nepronikal ani proužek světla z okolních domů. Po dvou partiích šachu, dobrém obědě i večeři a mnoha šálcích punče se cítil soudce Wackoff mnohem víc obveselen a šťasten, než ráno. I když stále ještě nerozehnal všechny chmury. Šel domů okolo fary a slyšel odtud útržky vzrušeného rozhovoru. Neposlouchal, ale došlo mu, že se Ernhart opět hádá se svým bratrem. Razantní hlas jejich otce hádku nachvíli utišil. Když však soudce odcházel ulicí dál, opět uslyšel Günterův křik.
Doma nečekal dlouho. Agnes Steinová přišla na čas, ještě dřív, než se na kamnech stačila ohřát voda na čaj. V kabátku s kapucí vypadala skutečně líbezně. Vešla, sundala si kabát a posadila se na kraj postele. Začala mluvit a mluvila dlouho, dokud jí Wackoff nepřerušil jediným, dlouhým polibkem. Co vše se té noci vlastně stalo, zůstalo Oswaldu Wackoffovi navždy tajemstvím.
Ráno se však cítil skvěle. Věděl, že Agnes odešla ještě před svítáním. Věděl, že k němu také cosi cítí. Vše se seběhlo tak rychle... Jen matně si vzpomínal na zmínku o Doris, kterou Agnes toho večera pronesla jen tak mimochodem. Ano, jistě a jasně si vzpomínal, jak její růžové rtíky pronáší tu větu. "Doris se ke Karlovi nehodila a hledala cestičku jak mu to dokázat..." Že by Karl nebyl v tom podivném případě jediným podezřelým? Žárlivý milenec by mohl vše změnit. Vlastně se v tom případě s jiným vrahem než Karlem Steinem nepočítalo. Přitom Karl by ve svém štíhlém těle jen těžko našel dost síly k rozsápání ženy, obvzlášť ženy tak podsadité a houževnaté jako Doris. Celý ten případ jej mátl a on náhle začal té záludné myšlence, že poslal na smrt neviného člověka, věřit.
A obraz čtyř apokaliptických jezdců visel na zdi proti posteli a smál se mu do obličeje.

Byla ještě noc, když jej náhle probudil zvuk z ulice. Přicházel sice z dálky a zatím se mu zdál jen velmi slabý, ale pomalu se blížil a sílil. Seběhl jen tak, v noční košili dolů ke vstupním dveřím, rozežhnul petrolejku a vstoupil na ulici. Stál a poslouchal. A náhle, v hrozivém trysku, vyřítili se od fary čtyři jezdci. Pádili s větrem o závod a hnali se přímo proti strachem ochromenému soudci. Wackoff cítil, jak černým koním stříká od boků pot, jak stín dopadá na obličeje těch mužů, jak zuřivý trysk rozdmýchává v jejich srdcích oheň. Náhle mu pohled přišel známý: Apokaliptičtí jezdci!
Přehnali se okolo a povalili soudce na studenou dlažbu. Nikdo z nich se o něj nestaral. Bolest na chvíli uvolnila strašný strach, který svíral jeho duši. Jezdci pádili dál okolo šibeničáku, po silnici na Weissdorf. Bolest v noze soudce neopouštěla a stěží se mohl pohnout. Vplazil se do domu a pod schody usnul. Jeho sny byly děsivé a bizarní.
To ráno se probudil velmi časně. Ležel bez pohnutí mezi harampádím pod schody a prožíval si strašnou bolest proudící z jediného bodu, kdesi pod jeho kolenem. Až první ranní paprsky mu dovolily pořádně si ránu prohlédnout. Ačkoliv nebyl doktorem, poznal již v noci že jde o zlomeninu a tušil, že je otevřená. Když však konečně začal pomalu rozeznávat, zjistil, že se jeho noha otevřela hned na dvou místech a z jednoho z nich zel úlomek holé kosti. Nohavice měl zakrvácené až ke kotníkům. Udělalo se mu mdlo a chvíli nemohl popadnout dech. Cítil, že opět ztrácí vědomí.

Otevřel oči. Doktor Schöpke stál nad ním a zpoza skel brýlí jej pozoroval. Bolest si uvědomil až po několika sekundách - nebyla již tak palčivá, ale na síle nepolevila. Tupě se rozléhala z pravé nohy a ochromovala celé tělo.
"Dobrý den," usmál se doktor a posunul si brýle. Jeho rukávy byly celé zakrvácené.
"Dobrý, doktore. Kde to jsem? A co moje noha?" Wackoff náhle cítil, že se nemůže pohnout, dokonce otočit hlavou byl pro něj nemožný úkon.
"Počkejte, působí na vás anestetika. Budete v pořádku. Do měsíce, dá-li Bůh, budete opět chodit."
"Kdo mě našel? Jak dlouho jsem spal?" cítil, že se mu opět klíží oči, ale důležitost těchto otázek jej dokázala zatím udržet vzhůru.
"Agnes. Našla vás pod schody, když vás šla navštívit. Říkala to a nasvědčuje tomu i dopis, který jste měl v kapse. Nespíte déle než den."
"Dopis v mé kapse? Navštívit mě? Vždyť to se už stalo! Včera, před tou nehodou, jasně si vzpomínám."
Doktor pokrčil rameny a pronesl cosi o narkóze. Pak sbalil kufřík a odešel. Dřív než soudci zmizela jeho silueta z očí, usnul pevným a dlouhým spánkem.

Podruhé jej v nemocnici probudil zvuk kroků na dlouhé chodbě před pokojem. Otevřel oči a s uspokojením shledal, že se již dokáže posadit. Nohu měl zasádrovanou mezi dvěna dřevěnými dlahami, zavěšenou do systému popruhů a pásů a vytrčenou jako obrovité rameno jeřábu kamsi do prostoru. Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil doktor s Heidrem Kraftem. Umělec se usmíval a pod paží držel složenou šachovnici. Něco ještě prohodil k doktorovi a ten odešel.
"Buď zdráv, Oswalde!" povídá s úsměvem Heider a sedá si na okraj lože.
"Zdraví i tobě, Heidře! Cos mi přinesl?" soudce mluvil s radostí a jeho oči plály nedočkavostí. Hltal každé slovo umělcovo aniž by tušil proč.
Jsem rád, že je ti lépe. Když mi doktor řekl, že už jsi při sobě, rozhodl jsem se tě navštívit a popovídat ti o novinkách."
"Novinky? Copak se něco za ten den stalo? Jsem v Teutonhaagenu už skoro měsíc a nezažil jsem tu nic, co by se dalo označit jako novinka."
"A vidíš, přece se toho za jedinký den stalo tolik. Tak předně, té noci, co se ti tohle stalo se městem něco přehnalo. Nadělalo to nějaké škody, ztratilo se pár věcí. Navíc se Hans Stein oběsil. Zřejmě z nešťastné lásky k Agnes. Asi ti tím zachránil život, protože Agnes tě našla právě, když se ti tohle snažila říci. No a potom se vyřešilo to dilema na faře. Günter odešel do kláštera. Faru po otci převezme Ernhart."
"To je novinek! Vsadím se, že si teď o tom všem šušká celé město."
"Tak to bys prohrál, brachu. Ve městě vládne klid. Na ulici sotva vidět živáčka. Všechno je jakoby ponořené do nějakého strachu. Vše je takové...zvláštní."
Wackoff se na chvíli zamyslel a poté rychle Heidrovi naznačil, aby šel blíž. Malíř se nad ním sklonil.
"Víš, nedivím se. I mně se v poslední době děly divné věci," šeptal soudce horlivě. Párkrát se rozhlédl a pak pokračoval.
"Zdály se mi sny. Divné sny. A taky jsem zažil pár zvláštních rozhovorů. A pak ta nehoda, nebyla nehoda - městem se hnali čtyři jezdci, přesně jak jsi je namaloval. Hnali se tryskem přes celé město a pak zmizeli na silnici okolo šibeničáku. Jejich koně mě srazili!"
"Příteli, Oswalde, neříkám, že ti nevěřím, ale uvaž to, myslíš, že by tímhle městem mohli procválat koně, aniž by si toho někdo všiml? Mohlo se ti to jen zdát. Říkal jsi přece, že tvé sny byly poslední dobou divoké."
"Možná..." soudce se pokusil opřít o ruce a narovnat se, ale ochablé svalstvo neuneslo váhu jeho těla a on opět padl na polštář.
"Neplýtvej silami, do měsíce budeš v pořádku. Do té doby lež v posteli a předstírej, že si užíváš dovolené, když už sis jí vybral," Heider se najednou tvářil přísně a tvrdě, jak si Wackoff nemohl nevšimnout. Změna ve výrazu jej poněkud zaskočila. Přesto se rozhodl přednést svoji prosbu.
"Heidře, slibuji, že když mi pomůžeš dostat se na Steinův pohřeb, budu potom už jen pěkně hajat v postýlce a pít mlíčko. Ten pohřeb ale musím vidět."
"Vůbec netuším, co tím sleduješ. Myslíš, že se to celé vysvětlí na pohřbu? Navíc netuším, jak chceš přesvědčit doktora, aby tě tam pustil. Ale jestli je to všechno, budiž ti požehnáno."
"Žerty stranou, prosím. Nevím, jestli to chápeš, ale celý život jsem vždy měl pocit, že jednám správně. Každé rozhodnutí, které jsem udělal se mi zdálo pochopitelné a tudíž správné. Dokud jsem neposlal na šibenici Karla Steina. Užírám se, Heidře. To je celý důvod, proč dosud zůstávám v Teutonhaagenu. A události těsně před mým zraněním mnohé objasnily, a, ano, položily další otázky, na které musím znát odpověď, pokud chci nadále vykonávat své ctihodné povolání."
"Chápu tě. Budu ti pomáhat, to přece víš. Ale proč zrovna na Hansově pohřbu? Jde přeci o Karla, ne? Podezříváš snad z té vraždy Hanse?"
"Nechci vynášet předčasné soudy. Na Hansově pohřbu budou všichni obyvatelé města. Jestli zabil Doris někdo jiný, je pravděpodobné, že tam bude také. A je jisté, že mě tam nebude čekat. Když si dám dobrý pozor, vsadím se, že v jeho očích uvidím záblesk strachu.
Navíc tam na Hanse budou všichni vzpomínat v dobrém - dozvím se tedy o něm tu méně známou část pravdy."
"Aby ses nezklamal... Ale budu tam s tebou."
Heider se po těchto slovech již nechtěl pouštět do další diskuze a tak se vrátili k nedohrané šachové partii.

Bylo po páté, když Heider odešel. Slunce teď svítilo do oken přesně proti Wackoffově posteli a celá místnost jím byla náhle zalita a zaplavena. Ale právě, když je světlo nejjasnější, začne si člověk všímat stínů. Byly všude - pod postelí, za stolkem, pod okny... Temnější a tajmnější, než kdykoliv předtím. A cosi se v nich hýbalo. Nepatrně. Pomalu. Skrytě. Wackoff to zpozoroval. Ten pohyb jej zpočátku fascinoval. Až po hodné chvíli mu došlo, že to, co se tak neslyšně a skrytě plíží stíny, nejsou švábi, krysy ani jiní tvorové. Došlo mu, že se vůbec nejedná o tvory. Ten pohyb byl mnohem základnější, podstatnější než pohyb jakéhokoliv živočicha. Zaplavil jej strach. Pokoušel se křičet, sápal se pryč, ale soustava pásků jej stále držela. Některé přetrhal. Rval se od těch tmavých míst, blíž k oknu, ke světlu, poháněn neuvěřitelnou silou vesmírného děsu. Děsu odnikud. Děsu z ničeho. Přesto děsu naprosto osobního, konkrétního a zničujícího. Svezl se z postele a se strašnou bolestí se doplazil k oknu. Tam usnul, obklopen světlem, s pocitem bezpečí.

Probudil jej hovor. Nemocnice. Stín. Musí pryč. To si uvědomil ještě dřív, než otevřel oči. Vlastně to byla jediná myšlenka, kterou si pamatoval ze svých snů. Utéct! Ale kam? Hovor. Zaposlouchal se.
"Nebojte se, doktore, postarám se o něj."
Ženský hlas. Agnes. Mluví o něm, to je jasné.
"Když myslíte. Taky se mi zdá, že mu nemocniční prostřední nevyhovuje, už jen ta nehoda večer..." doktor Schöpke zanechal na slově "nehoda" velmi zvláštní přízvuk. Takže si ho Agnes bere k sobě? Proč? Ví o tom Heider? Něco ho nutilo téhle dívce nevěřit, i když jejich poslední schůzka proběhla...bez problémů. Ale třeba se tak doví víc.
A pak si pro něj přišli. Dva zřízenci ho vlekli mezi sebou, tak, jako se vláčejí figuríny na cvičištích. Hrůzná přesnost tohoto přirovnání jej zaskočila. Před nimi, v čele tohoto miniaturního průvodu, kráčela krátkými krůčky Agnes Blausternová, až po uši zachumlaná do slušivého kožíšku.
Ranní město. Mléčná obloha byla zatažená, jen tak, aby se dalo rozpoznat, že je den. Vše bylo bílé, rozmazané, nekonkrétní. A potom zlom. Konkrétní bod ve zmatku. Ten pevný bod, který potřebuje každý, kdo chce pohnout vesmírem. Mohutná silueta, která mohla patřit jedinému muži - Heideru Kraftovi.
Zamířil k Agnes. Útržky hovoru. Změna směru. Když soudce usínal, vláčen dvěma hromotluky mrazivým ránem, věděl, že teď míří ke svému příteli.

Opět se probudil. Nevěděl už po kolikáté. Věděl jen, že v sobě musel mít nějakou látku podporující únavu. Muselo být okolo poledne. Do pokoje svítilo slunce. V krbu plál oheň, v křesle zády k němu seděl Heider.
"Heidře!"
Zvolání se mu vydralo z hrdla samo a skoro hlasitěji než chtěl. Heider zavřel knihu a položil ji na stůl vedle křesla. Pak se překvapeně otočil.
"Myslel jsem, že budeš spát až do večera. Chceš oběd?"
"Počkej, příteli. Jak to, že jsem u tebe doma?"
"To je na delší povídání. Chtěl jsi utéct z nemocnice. Agnes se nabídla, že se o tebe postará, ale naštěstí jsem jí to vymluvil a vzal tě k sobě."
"Děkuji ti."
"To bylo samo sebou. Víš, nechtěl jsem tě prohledávat, ale věděl jsi o tomhle?"
Heider sáhl do kapsy svého saka a vytáhl přívěšek s obráceným černým půlměsícem. Byl celý popsán neznámým písmem. Velmi dobře čitelná byla jen dvě slova: "Oswald Wackoff"
"Můj není. Kdes ho našel?"
"V nemocnici, ve tvém kabátě. A jsem si jist, že ho tam dala Agnes. Víš co to je?"
"Černý půlměsíc? Něco málo tuším. Ta sekta německých čarodějů, ne? Jednoho jsem kdysi usvědčil a odsoudil. Ale myslíš, že zrovna Agnes?"
"Já nemyslím. Je to psáno v té knize, na které Hans Stein pracoval. Byl nějakou dobu městským kronikářem. Když ho opustila Agnes, chtěl se k tomu vrátit."
"A to mi říkáš až teď?!? To je přece přesně to, co hledám. Jak se ta kniha jmenuje? A kde ji seženu?"
"To je ten problém. Hans ji dokončil, ale byl to brak Jediný výtisk byl spálen. Ale možná má Hans doma nějaké rukopisy..."
Wackoff se vymrštil z postele, ale opět poklesl, když zadlahovaná noha nevydržela váhu mužského těla.
"Počkej. Donesu ti berle. Dali mi je v nemocnici. Ale jistě víš, že bys neměl chodit,že?"
"K čertu s doktory. Pojď se mnou."

Jak jiný mu nyní připadal Teutonhaagen! Chmurné ulice, zavřené okenice, lezavá zima... Dokázal si představit obyvatele těch domů okolo. Malí, špinaví a odporní skřeti. Nejlépe by udělal, kdyby je na šibenici poslal všechny. Jenže visel jen Karl Stein. Karl Stein, který možná vůbec za nic nemohl.
Rodiný dům Steinů stál naproti hotýlku, kde Wackoff bydlíval. Při pohledu na blátivou ulici si nemohl nevybavit tu noc. Ty jezdce... Každá vzpomínka sála z jeho srdce životní sílu. Proč? Co tu dělali? A kdo byli? Nakonec byl rád, když ho z těchto chmur vytrhl Heider. Otevřeli dveře a stoupali po úzkých kamenných schodech vzhůru do podkroví, kde bydlel Hans. Dva rozlehlé pokoje na půdě měšťanského domu byly prodchnuty mystickou atmosférou. Po stěnách, na trámech, na nábytku i na oknech, všude visely nejrůznější poznámky, lístky a vzkazy. Dva vikýře vpouštěly na půdu alespoň trochu světla, ale soudce se svým přítelem stejně rozžhuli petrolejku. Wackoff se jal prohledávat Steinův psací stůl. Zběžně listoval zažloutlými poznámkami a pomalu si začal dělat vlastní obrázek uzavřeného Hanse. Vysvětlivky, komentáře, citace z bible a koránu, dodatky ke kronikám a zemským knihám, legendy a pověsti, to vše psáno úhledným a pečlivým rukopisem, nasvědčujícím nezměrné trpělivosti umělcově. Teutonhaagen byl v těchto listech vykreslován jako tajemné místo nekalých rejdů, starých křivd a otevřených ran. Nebylo snad obyvatele, o kterém by se poznámky nezmínily. Hans je pročítal se skutečným zápalem. Heider mu četl přes rameno a oba se divili. A děsili.

König... Königové jsou jedním z nejstarších rodů v kraji Teutonhaagenském. Již když jeho výsost, hrabě von Freide osidloval tento kraj, stál po jeho boku ortodoxní kněz jména König. O několik století později, když Německem otřásala reformace, byl jistý Wilhelm König jejím velkým stoupencem. Tento muž měl na starost mnoho mil země okolo Teutonhaagenu. Není bez zajímavosti, že téhož kněze v zimě roku 1612 upálili, neb podle církevních análů "měl na svědomí černé mše, rouhání a smilstva s dětmi počestných křesťanů..."
Ludwig König byl v roce 1874 obviněn z vraždy svého bratra, jehož tělo nikdy nebylo nalezeno. Vyšetřující soudce žalobu stáhl a pak zmizel, stejně jako celý případ, do neznáma. Jen málo lidí je ochotno toto připustit a ještě méně o celé věci vyprávět. Zvláštní...

Wackoff odhodil list. König! To je zvrácené. Zvláštní. Jakmile se vrátí do Mnichova, musí prohlédnout soudní spisy. Četl ale dál.

Blausternová... Má drahá Agnes i její sestra Doris pochází ze starého rodu zchudlých šlechticů. Ti vládli velkou mocí ve 14. století, ale poté se záhadně dostávají na mizinu (pověsti říkají cosi o cikánské kletbě...) a odchází do světa. 1513 popraven Ignatius Blaustern za lapkovství a loupežnictví. 1548 upálena Gladis Blausternová - čarodějnictví. 1728 říká Schnellbachská legenda cosi o čarodejnici s modrou hvězdou a černým půlměsícem, která vylákala všechny děti z vesnice do hor, kde je vařila a jedla. Zmizela a společně s ní i dva rytíři s družinami, kteří ji vyrazili zabít. Co se tehdy stalo na horských hřbetech...se neví. Doufám, že má drahá Agnes je jiná...

"Krutý omyl," podotkl Heider Kraft trpce.
"Nebuď cynický, Heidře. Nevíme nic jistě."
Oswald se protáhl a dál listoval papíry.

Když odcházeli z mrtvého domu byl už pozdní večer. Wakoffovi vířily myšlenky hlavou a skládaly se do roztodivných obrazů. Celé to do sebe nezapadalo. Stále nemohl najít to potřebné vodítko. Vše bylo pokroucené, podivné a, právě tehdy jej to poprvé napadlo, hrůzné. Vše co se kolem dělo mělo nějaký zkažený, zvrácený vyšší cíl. Dnes si v tom ale udělá jasno!
"Heidře, běž domů. Musím si ještě něco zařídit," řekl před domem příteli.
"Víš, že bych tě neměl nechávat toulat po nocích samotného."
"Heidře, tohle je důležité a osobní. Prosím, odejdi."
Umělec nebyl rád, ale přesto se nakonec otočil a odešel do mlhavé noci. Wackoff vyběhl do svého pokoje v hotelu a zašátral pod postelí. Stará prachová pistole tam stále ležela. Vzal ji a nabil. Pak opět sešel do mlžné noci. Odhodlání, děs i náhlé osvícení myšlenkou jej donutilo sáhnout ke krajnímu řešení.

Farář s ženou a synem Ernhartem právě večeřeli. Pečená husa voněla domem a poklidný rodiný hovor podbarvoval dokonalou rodinou idylu. Náhle je však všechny vyrušilo klepání na dveře.
"Kdo to může v tuhle hodinu být?" Ludwig König vyrazil ke dveřím viditelně překvapen. Otevřel a lekl se, když uviděl mrtvolně bledou tvář Oswalda Wackoffa.
"Co chcete?" zeptal se kněz.
"Zabil jste svého bratra?"
"Cože?"
"A zabil svého bratra Ernhart?"
"Chlape, zbláznil jste..."
Nedokončil. Kulka provrtala jeho hruď a farář se zhroutil. Krev zbarvovala koberec, když soudce odcházel. Nikdo mu v odchodu nebránil.
Tu noc se ozvaly celkem tři výstřely. Doktor Schöpke, Agnes Blausternová a Ludwig König zemřeli rukou pološíleného soudce. Wackoff nikomu nedal šanci. Střílel do překvapených tváří s ledovým klidem. Svou vnitřní bitvu již prohrál. Naposledy zaklepal na dveře Heidera Krafta.

"Bože, Oswalde, není ti nic?" zděsil se Kraft, když uviděl jeho pobledlou tvář a rozcuchané vlasy. Oswald jenom pozvedl svou zbraň.
"Chceš mě zabít? Proč?" tón umělcova hlasu se náhle změnil. Nyní hovořil hlasem cynického obchodníka. Obchodníka se smrtí.
"Přišel jsem na to. Pochopil jsem a vynesl rozsudek. Teď jsem vzal na sebe roli kata."
"Znáš svou roli, že? Takže jsi je už zabil?"
"Ano. Schöpke, Blausternová i König jsou mrtví. Zbýváš ty."
"Tuhle hru hraješ lépe než kdy dřív. Vzal jsi oba střelce, královnu a teď mě stavíš do šachové situace."
"Tohle je mat, Heidře. Jen ti dávám možnost vyslovit se k důvodu celého toho masakru."
"Ach, ano. Zvrtlo se to. Už když Agnes zabila svou sestru jsem věděl, že nastávají problémy. Někoho jako ty jsem ale opravdu nečekal."
"Agnes? Čekal jsem, že jsi Doris zabil sám."
"Nene, drahý příteli. To byla věc dvou žen a jednoho muže. Vysávat sílu z Hanse bylo obtížné. Agnes záviděla, že sestra má tak snadný zdroj životní energie, jako byl Karl. Zabila ji. Když z toho byl problém, pokusila se Hanse donutit k sebevraždě. Ale, bohužel, depresivní kouzla fungují velmi pomalu..."
"A když jsem se tu objevil já..."
"Bylo by lehké tě odstranit, kdyby ten hlupák Schöpke nechtěl hračku na pokusy. Když jsi začal zlobit i v nemocnici, museli jsme s tvou likvidací pokročit."
"Měli jste mě v hrsti - mrzáka, nic netušícího, vystrašeného..."
"Ano, ale byl jsi silný protihráč. Chtěl jsem ti ukázat pravdu. Chtěl jsem vidět, jak zešílíš."
"Užij si to. Bude to poslední co uvidíš," řekl soudce Oswald Wackoff a naposledy zmáčkl spoušť.

Ještě té noci si narychlo sbalil a obstaral si kočár. Odjížděl a Teutonhaagen se opět ponořil do té zlé ranní mlhy. Až u Mnichova si všiml dopisu, který mu kdosi nechal v kapse.

Podle arabské tradice šachová hra nekončí sebráním krále...

Stálo v něm.