Bratrstvo stříbrné dýky
Osudná chyba
Nad městem se válela tma a v hustých neproniknutelných chuchvalcích bránila i tak slabému měsíčnímu svitu proniknout do města.Pod ní, v jedné uličce, spal mladý muž. Byl přikrytý kusem kabátu, který pamatoval lepší časy a teď sloužil jen jako přikrývka. Spal velmi neklidně, převaloval se z boku na bok, téměř celou noc.
S ranním rozbřeskem, když kohout zakokrhal a první sluneční paprsky se odrazily od helmic procházející hlídky, se posadil. Pozorný pozorovatel by si povšiml slzavých stop ve tváři. V prachu, kterým byla pokryta, si prorazily cestičku a ta teď značila místa, kudy v noci odtékaly slzy bolesti.
Mladík se posadil, složil svou hlavu do rukou a opět se rozplakal steskem po svých rodičích a bratrech, ale všichni byli již mrtví, skolila je černá hrůza, která obcházela v těchto dnech město a brala lidské životy po stovkách, MOR. Neměl peníze, jídlo, rodinu, přátele, nic. Jediný majetek, který skutečně vlastnil, byl jeho život a i o ten mohl kdykoliv přijít.
Uličkou pronikly podivné zvuky. Jako by někdo týral nemocnou kočku. Mladík se jen temně usmál a pohladil si břicho. Podivuhodné zvuky vycházely z jeho žaludku. Jsou to již čtyři dni co nejedl a dnes by snědl třeba i krysu, kdyby uměl některou z nich chytit. Ale neuměl.
Nad městem se vytvořila atmosféra, tak typická pro ranní město obklopené morem. Ulicemi se nesl zápach hořících těl, křik nemocných a zvonky vozů vezoucích mrtvé. Nikdo nevycházel pokud nemusel a tak ulice osiřely. Zůstali tam jenom ti kteří, neměli kam jít.
Mrtví a chudí. Mladík byl ten chudý, zatím.
Pomalu vstal a vydal se směrem k místu, kde býval trh, v očích se mu to blýskalo nadějí že najde alespoň něco k jídlu. Několik obchodníků stále prodávalo a na nepříznivé situaci vydělávali ohromné sumy.
Trh tvořilo malé náměstí nedaleko centru města a ústí otevřené stoky. Páchlo více, nežli ostatní části města, dá-li se něco takového vůbec říct.
Mladík se blížil k tržišti. Po cestě jej pozorovalo několik ubožáků stejných jako on, kteří se smířili se svým životním údělem a teď už jen čekali, kdy si pro ně přijde Smrt. Líně došel až k tržišti a tam jen pozoroval dva otylé obchodníky, kteří nabízeli chleba za 2 a drůbež za 5 zlatých. Přitom normálně se ceny pohybovaly okolo několika měďáků.
Mladík se přiblížil a ochomýtal se kolem stánků, z úst mu tekly sliny. Jeden obchodníků se na něj otočil a spustil: "Vypadni, prevíte, prachy nemáš a z huby mu teče jak miminu, jestli nevypadneš nechám tě odvést hlídkou, tak co ty ..." svou větu už nedokončil, mladík se pohnul rychlostní blesku, sebral jeden z chlebů a dal se na zběsilý úprk.
Obchodníci se rozječeli, jako by je na nože brali, "Chyťte ho!!! Zloděj!!"
Jako na povel se několik vojáků rozběhlo za prchajícím mladíkem ale ten vyvinul ještě vyšší rychlost a pomalinku se začal vojákům vzdalovat. Ale těm jako by to vlilo do žil novou energii, zdvojnásobili svou rychlost. Po pěti stech metrech šíleného sprintu, mladík padl na zem a upadl do mdlob. První z vojáků, který k němu doběhl, jej nakopl svou okovanou botou přímo do žaludku. Mladík zachroptěl a vykašlal několik krvavých slin, které dopadly přímo na špinavou zem.
Po chvilce, ve které vojáci do mladíka kopali a nadávali mu, jej popadli a odnášeli do městské věznice.
Věznice
Vald se probudil a nechápavě hleděl na zamřížované okénko, kterým dovnitř pronikalo slabé sluneční světlo. Velmi matně si vzpomínal na dobu před tím než usnul, stráže jej prohledali a pak bez jediného slova vhodili do této studené kobky. Vald přistál na kusu roztrhaného slamníku, který zde zbyl po předchozích majitelích. Okamžitě vyskočil na nohy a jako zuřivý pobíhal celou a hledal způsob jakým se z ní dostat. Vyčerpán prohledáváním cely usnul na slamníku a znovu se probudil.Tělo měl rozlámané a smysly otupené neustálým náporem zimy, která útočila ze všech stran. Posadil se na slamníku a stejně jako desítky lidí před ním začal čekat na to co se mu zdálo nevyhnutelné. Trestem za krádež bylo useknutí ruky, ale v těchto dobách se rovnou věšelo. Bylo to jednoduší a rychlejší.
Smrt nabývala konkrétní podoby konopného lana na jeho krku. Přízrak šibenice se začínal zhmotňovat v místnosti a Vald věděl, že je reálnější než-li cokoliv jiného.
Dveře do cely se s s rámusem rozletěly a dovnitř napochodovali vojáci. Všichni byli oblečeni v černých stejnokrojích popravčí čety. Jejich velitel s oprovržením pohlédl na Valda a pronesl: "Vstávej, holomku, pokud se nebudeš bránit a dělat hlouposti, slibuji, že to bude rychlý. Teď jdeme." Vald se na něj podíval a přikývl.
Pomalu vstal a nechal se vyvést na hlavní nádvoří, kde stálo na dva tucty šibenic v jedné řadě. Pod každou z nich jeden odsouzenec. Muži i ženy ve chvíli, kdy si všichni byli rovni. Vald byl odvlečen k poslední prázdné šibenici. Když jej postavili na propadlo a přivázali smyčku kolem krku, nohy jej neunesly a on se zhroutil.
Odsouzený muž na vedlejší šibenici, se zašklebil a zakřičel na něj: "Chlapče, neudělej jim tu radost, aby ses oběsil přečasně. Sakra! Jsi snad chlap. Tak taky i umři jako chlap!"
Valdovi jako by jeho hlas dodal novou energii, která ho opustila s vědomím blízké smrti. Postavil se a držel hlavu pěkně zpříma. Opětovně otevřel oči a snažil se hledět smrti do tváře. Přesto mu z koutků očí začaly stékat slzy. Copak si asi říká máma, pomyslel si, její syn umírá na šibenici jako protřelý kriminálník.
Stráže dokončily poslední přípravy k popravě a jejich velitel přistoupil k velké páce uprostřed nádvoří. Od ní vedl mechanismus, který spustí propadla u všech šibenic, odsouzenci se propadnou a svou vlastní vahou si zlomí vaz. Precizně přesné. Pro případ, že by se některému z odsouzenců povedlo přežít svou vlastní smrt, měl velitel v ruce dekret, který jej omilostňoval z hříchu, který spáchal. Ale to se zatím nestalo. Velitelovy ruce sevřely páku a prudce jí trhly. Propadla se otevřela, ale místo, aby se smyčky zadrhly, proletěli odsouzenci volným pádem na zem, kde se rozplácli.
Stráže přispěchaly ke každému z nich a okamžitě jim svázaly nohy, které byly do této doby volné, na rozdíl od rukou, které měl každý svázán za zády.
Na nádvoří vstoupil nový aktér. Byl jím postarší prošedivělý muž, jemuž se táhla přes tvář velmi hluboká jizva, jeho rysy připomínaly kámen a oči byli ledově šedé a téměř nehybné. A přesto se v jejich nehybnosti odrážela moudrost a velmi vysoká inteligence. Na sobě měl tmavé oblečení neurčité barvy s pláštěm, který splýval dolů z ramen. U pasu měl dlouhý meč a něco v jeho postoji naznačovalo, že s ním umí velmi dobře zacházet.
"Jmenuji se Belinus Thurgoner," pronesl autoritativním hlasem, který nesnesl opozice,"od této chvíle až do své smrti mi vděčíte za svůj život. Váš život je mi naprosto lhostejný, nemá pro mě žádnou cenu. Kdykoliv vám jej můžu vzít. Máte cenu jenom toho, co dokážete a jak dobře budete poslouchat rozkazy. Otázky nepřipouštím, nic nevysvětluji." Pohledem přejel všechny odsouzence, u některých se chvíli zdržel jako by zkoumal jejich myšlenky a pak se usmál a s podivným zábleskem očí pronesl. "Má někdo nějaké otázky?"
Odsouzenec, který stál vedle Valda se podíval přímo do očí Belinusovi. "Si sakra piš, že mám otázky, jakým právem si myslíš že mě budeš komandovat, ty náfuko, mě starého Tonyho."
Belinus místo odpovědi vytáhl kuš, kterou měl do té doby uschovanou pod pláštěm a vystřelil šipku, která neomylně přistála staříkovi v hrudi. Ten se na ni podíval a s němým výkřikem se zhroutil k zemi. Po tváři mu začala stékat krvavá slina.
"Na otázky neodpovídám, nic nevysvětluji. Chce se ještě někdo na něco zeptat?" Když se ale nikdo k tomu neměl, zastrčil kuš zpátky pod plášť. Otočil se a mávl rukou směrem k veliteli stráží.
"Seržante, rozvažte jim nohy, ale ruce nechte svázané za zády." Velitel jen pokynul vojákům a ti začali překotně plnit rozkaz. Nikdo z nich se nechtěl znelíbit Belinusi Thurgonerovi.
Všichni vězni, jakmile měli rozvázané nohy, rychle následovali Belinuse ven z nádvoří před městskou věznici. Venku stál jen jediný vůz pro osm osob. Na kozlíku seděl kočí a pohrával si s velkou kuší, kterou měl položenou na kolenou. Za vězni vyšla i stráž a utvořila kolem kočáru neproniknutelný kruh. Vězni byli nahnaní dovnitř a stále nechápali, co se bude dít.
Valdovi začalo pomalu svítat. Vzhledem k tomu, že se do kočáru vejde jen osm osob, jich také jen osm můžou vzít, ale jich bylo téměř čtyřiadvacet. Jakým způsobem je asi vyberou. Vald pomalu ustupoval k vnitřní straně kruhu dále od kočáru, jako by kočár sám byl proklatý. Pomalu mu začínalo být jasné, jakým způsobem se bude vybírat. Nejsilnější přežije. Ale nebyl jediný kdo to pochopil, tím kdo to jako jeden z prvních pochopil a uvedl v praxi, byl to ohromný muž s potetovanou tváří a hřívou mohutných blonďatých vlasů. Vypadal jako barbar ze severních krajin. Kolem pasu měl pouze bederní pásku a mohutné pletence svalů mu hrály po celém těle.
Uchopil dva nejbližší za krk, z hrdla se mu vydraly skřeky, při kterých tuhla krev v žilách, a srazil je hlavami k sobě. Okolím zaduněla rána a oba odsouzení se sesunuli k zemi. Než-li se ostatní vzpamatovali, barbar stačil poslat k zemi další dva muže a chytil dalšího, kterým máchal kolem sebe jako kyjem.
Vypuklo vražedné šílenství, všichni se vrhli na všechny. Vald ve své smůle, co jí dnes měl, čelil malému prckovi, který se jej pokusil několika kopy do břicha zneškodnit, Vald se jen taktak vyhnul jeho ranám. A začal přemýšlet jak vyhrát bitvu proti tomuto zdatnému protivníkovi.
Celá skupina vězňů se rozpadla na malé hloučky po dvou až třech bojujících lidech.
Vald se vyhnul jedné ráně zprava a další zleva mu zlomila ruku. Zařval bolestí a zmocnilo se jej bersekovské šílenství, prudce vyrazil vpřed a podařilo se mu prcka srazit jediným úderem své zdravé ruky do bezvědomí.
S ulehčením vydechl a rozhlédl se kolem sebe. Zbylo přesně 9 vězňů. Jedna krásná žena, ohromný barbar, dvojčata, která si byla k nerozeznání podobná a čtyři muži, o kterých bylo jasné, že jejich bývalé povolání je nelegální pašeráctví a pirátství.
Devět osob, blesklo Valdovi hlavou o jednoho víc, než je třeba. A pro všechny byl snadnou kořistí. Vražedné šílenství opadlo a zbývající čekali kdo bude ten poslední, který vypadne. Nikdo nechtěl bezdůvodně zaútočit na ty ostatní.
Belinus prolez kruhem, který vytvořila stráž, každého důkladně prozkoumal pohledem a pak s jistou nudou v hlase řekl: "Jeden z Vás se vejde na kozlík vedle kočího. A teď se rychle pohněte, dovnitř."
Vězni se narvali do kočáru a protože barbar by zabral příliš mnoho místa, usedl na kozlík on. Kočár se rozjel a kodrcal se směrem ven z města. Okénka byla zevnitř začerněná, aby cestující netušili kam jedou a barbarovi na kozlíku pro jistotu zavázali oči.
Žena si sedla vedle Valda a zeptala se jej: "Pokud budeš chtít mohu ti pomoci, dříve než jsem se dostala do vězení byla jsem kněžkou Lathandera a jisté schopnosti mi snad zůstaly."
Vald již téměř omdléval bolestí a tak s úsměvem přikývl. Kněžka uchopila jeho ruku, zavřela oči a Vald cítil jak se hojení urychluje, kost srůstá a bolest odeznívá v oparu zapomnění. Když otevřel oči, mohl s rukou normálně pohybovat a po zranění nezbyla ani stopa.
"Děkuji ti. Jak se ti můžu odvděčit?"
"Mě?" zasmála se a lehký zvonivý smích se nesl kočárem a uvolnil napětí po přestálé bitvě.
"Já jsem pouze služebník svého boha, jemu adresuj své díky. Jak pak se jmenuješ?"
"Vald Ashalson." Řekl Vald a lehce sklonil hlavu v úctě před kněžkou.
"A ty má paní?"
"Se´Nedra."
"A co vy ostatní, jaká jsou vaše jména?" zeptala se Se´Nedra, "náš 'hostitel' má s námi jisté záměry, asi se bychom se měli lépe poznat."
Jako první promluvilo jedno z dvojčat: "Já se jmenuji Kail - a můj bratr je Joran." Doplnil jej jeho bratr. "Máme takový hloupý zvyk," řekl Kail. "Doplňovat za sebe věty," dořekl Joran. Všichni v kočáře se rozesmáli. Vystoupení obou dvojčat mělo blahý vliv na morálku celé skupinky.
"Za naší malou skupinku," začal rozvláčně nejstarší muž z podivné pirátské čtveřice, "asi budu mluvit já. Alespoň na naší lodi to tak bylo." Rozhlédl se po ostatních, ti přikývli a tak pokračoval, "jsem starší lodník a mám za sebou 15 let služby na jedné lodi." Slovo "jedné" tak nějak zdůraznil a usmál se. V puse mu chybělo několik zubů a vydával nepříjemný pach.. "Vy byste asi řekli, pirátské lodi, já si myslím, že to je obchod jako každý jiný. Někde je toho moc a my to vezli tam, kde toho bylo málo. Díky tomu, že jsme neplatili cla, jsme měli nejlepší nabídku na trhu a prodávali. Lecos. Koření, látky, otroky prostě všechno. Občas jsme za zboží nezaplatili a vzali si ho násilím z jiných lodí. Mě říkají Divokej Jack, tohle je Arnulf, Barry a Arrutha." Rychle představil všechny muže. "Řekl bych, že teď máme něco společného, jsme v průseru."
Se´Nedra se na něj podívala, jako by zkoumala kolik toho může říct nebo neříct. Ale nakonec jí to nedalo a osmělila se. "Řekněme, že si myslím, že jediná logická věc, kterou můžeme teď udělat, je uzavřít spojenectví. Je to jednoduché, nepůjdeme si po krku dokud z toho nebudeme bezpečně venku. Ten Belinus mě děsí a vás by měl taky."
Na kočár se sneslo ticho, když všichni přemýšleli, do jaké míry mohou těm ostatním věřit. První prolomila bariéru mlčení dvojčata. Joran pronesl vážným hlasem: "Slibujeme, - ano od této chvíle vám věříme," dodal Kail.
"Já taky, všem kdo jsou zde, se zavazuji," řekl Vald a přiložil pravou ruku na srdce, aby podpořil svá slova. Se´Nedra se na ně podívala vděčná za takovou podporu. "Já také," celkem zbytečně dodala.
Piráti se chviličku dohadovali a pak se divokej Jack podíval přítomným do tváře: "Nemáme na výběr, naše krev za tu vaši a nikdy jinak," vyřkl pevným hlasem starou pirátskou přísahu.
Po zbytek cesty si vyprávěli své životní příběhy. Se´Nedra pocházela z rodiny chudého kupce a tak měla velké štěstí, když ji představená Lathanderova chrámu vybrala ke studiu za chrámovými zdmi. Postupem času se vypracovala na kněžku a pomáhala nemocným, kteří přišli žádat o pomoc do chrámu. Ve chvíli, kdy vypukl mor, pomohla jednomu šlechtici k uzdravení a on, když se navrátil do svého paláce, vše vyprávěl vévodovi, který měl nemocného syna. Vévoda ji nechal zavolat, aby mu pomohla. Bohužel nestihla to včas. Vévodův syn zemřel a vévodův hněv dopadl na její hlavu. Usoudil, že za svou neschopnost doplatí svou hlavou a nechal ji odvést do vězení, aby ráno byla popravena.
Kail a Joran se ubytovali v jednom z posledních hostinců, který nebyl zasažen morem a začali hrát karty. Ne úplně fér. Zmátli hráče a začali vyhrávat. Jenže nic netrvá věčně, byli dopadeni a v dobách, kdy se ulicemi města plížil mor, byl jediný trest. Šibenice.
Piráty chytli, když se domlouvali s několika obchodníky na tom, že je odvezou pryč z města. Shodou okolností trestem za úprk v době moru byla smrt. Pro ně i obchodníky.
Tábor smrti
Kočár jel celou noc nepřetržitě a cestující brzy usnuli neklidným spánkem. Když slunce vystoupalo po obloze už hodně vysoko, kočár s trhnutím zastavil. Dvířka se otevřela a dovnitř vniklo trochu denního světla. Zvenku se ozval vojenský křik."Kde se flákáte!!?" celá skupinka se s překotem vydrala ven z kočáru. Ocitli se na nádvoří, tvořeném udusanou hlínou. Uprostřed nádvoří stál muž, celý v modrém, který v ruce držel důtky. Mohutnými kroky si to rázoval ke skupince a že to nebude příjemný pohovor to už bylo teď jasné.
Muž došel až k nim a z bezprostřední blízkosti na ně zařval: "Do řady!" Bezmyšlenkovitě se zařadili do řady před kočárem. Barbar slezl z kozlíku a postavil se k nim.
Muž v modrém si všechny důkladně prohlédl, nevěřícně pokýval hlavou a šlehl do vzduchu důtkami. "Tohle není žádnej šlechtickej dýchánek! Jste mrtví! Zemřeli jste na šibenici, tady jste jen proto, že je to strašnej omyl. A já jsem tady abych ten omyl napravil. Tamtou bránou odejdete jen dvěma způsoby. Buď budete lepší než já nebo nohama napřed. Je tady někdo kdo si myslí, že je lepší než já?"
Arnulf vycenil zuby. Promnul si ruce a řekl: "Já." Muž v modrém se otočil, máchl rukou a rozbil Arnulfovi nos. Arnulf se předklonil a začal dávit krev. Muž nelenil a nakopl Arnulfa do žeber. Ozvalo se křupnutí. Arnulf se jen nevěřícně zhroutil. Muž se k němu sklonil a pootočil mu hlavou. Praskl vaz a Arnulf vydechl naposledy. Celá bitka trvala jen několik desetin vteřiny. Než-li kdokoliv stihnul něco udělat, muž byl opět na nohou a připraven čelit novému střetu.
"U Loviatar." Ujelo Divokému Jackovi. Muž beze slova vrazil Jackovi ránu do břicha a Jack spadl na zem.
"Dobře, tak tohle máme jasné. Zatím nikdo lepší není. Druhá cesta je stále otevřená," muž v modrém je beze slova přejel pohledem jestli někdo nemá zájem.
"Stejně vás má být jen osm. Teď vás je jen osm. Zatím. Jmenuji Velitel Roald. Nemám vás rád, stejně jako tuhle práci, ale dokud jsem nejlepší, budete dělat, co vám říkám. Nějaké otázky?" zeptal se. Nikdo nehnul ani brvou.
"Výborně v tomhle si rozumíme. Stejně jako v tom, že ten kdo se pokusí o útěk bude nějakou dobu umírat. Hodně dlouhou dobu."
"Teď zmizte, najděte poručíka Gardana a hlaste se u něj." Velitel se otočil a odešel někam k vnitřním budovám tábora. Až teprve teď měli čas se trochu rozhlédnou kolem sebe. Stáli nedaleko masivní brány, která by odolala několika měsíčnímu obléhání, kolem obvodu tábora stála masivní zeď vysoká kolem tří a půl metru a po jejím obvodu se procházelo několik vojáků jako hlídka. Celkově působil tábor značně rozlehlým a přísně vojenským dojmem.
Vald s úkosem pohlédl směrem, kterým zmizel Velitel, "Asi bychom si měli pospíšit, nemyslíte?" Se´Nedra kývla hlavou. "Rychle nebo se vrátí."
Piráti jemně nadzvedli tělo svého kamaráda a následovali skupinku směrem k budovám. Po deseti minutách vyptávání a marného hledání se jim povedlo najít poručíka Gardana v jedné z nízkých budov.
Za nízkým vchodem byla jen matně osvětlená místnost s osmi postelemi a velkým stolem uprostřed. V čele stolu seděl trpaslík s mohutným vousem a metodicky mlátil do stolu mohutným kladivem. "Čekám tady na vás déle než pět minut. Okamžitě padesát kliků!" zařval na ně.
Za těch několik hodin co byla skupinka vystavena novým zkušenostem s Belinusovými důstojníky se naučila základní věc pro přežití. Poslouchat. Padli na zem a začali dělat kliky. Barbar, piráti i dvojčata to zvládli jen s lehkou námahou, ale Vald a Se´Nedra měli skutečné potíže dokončit svých padesát.
Gardan s opovržením shlédl jejich výkony a kladivem ukázal na Valda a Se´Nedru. "Ty a ty znova a zkuste jich udělat stovku."
Se´Nedra i s Valdem začali klikovat ze všech sil ale brzy jim došel dech. Vald se po další padesátce zhroutil a stočil do klubíčka, námaha mu rvala plíce z těla ven. Několikadenní strádání jej obralo i o poslední zbytky síly. Se´Nedra dokončila jí uložených sto kliků a vrhla se k Valdovi. Jeho hlavu vzala do svých rukou a začala žádat pána úsvitu Lathandera o posilnění tohoto mladíka.
Vald ucítil příliv nové síly proudící skrze Se´Nedřiny ruce a skutečně se mu povedlo dokončit zbývajících padesát kliků. Gardan jejich výkony shlédl s opovržlivým úsměvem. "Lidi. Zatracení lidi." Zakroutil hlavou a připjal kladivo zpátky k mohutnému koženému pásku, který mu ovíjel těžkou plátovku.
"Teď se posaďte a buďte ticho." Všichni beze slova zaujali místa kolem stolu. Trpaslík s těžkým žuchnutím dopadl na svou židli v čele stolu.
"Ták, oběd. Asi máte hlad." Gardan zahvízdal a jakýsi voják ve stejnokroji přinesl ohromný hrnec nevzhledné kaše, která voněla i chutnala přesně tak jak vypadala. Hnusně. Dřevěné misky i s vydlabávanými lžícemi měli u postelí. Sebrali je a nabrali si plné misky, všichni měli velký hlad, ve vězení nic nedostali a během cesty občerstvení chybělo taky.
Gardan počkal až všichni dojí a okamžitě se pustil do vysvětlování.
"Za druhý, já jsem váš velitel a první hned po bohu," zahřměl jeho hlas. "Za třetí vaše šaty, dolů. Hned. Smrdíte jak trpaslíci. Ha ha ha ha." Gardan se smál až se za břicho popadal.
Mužům netrvalo dlouho sundat vše co měli na sobě, ale Se´Nedra propichovala Gardana ostrými a všespalujícími pohledy, ale poslechla.
"Šaty máte v těch skříních vedle postelí. Jsou napuštěny vůní, která neodolatelně přitahuje psy. I když si je sundáte ulpí toho na vás dost, aby vás psi vystopovali během několika minut." Za několik minut byli všichni oblečení ve volných šatech neuvěřitelně ostré červené barvy. Jejich nechápavé pohledy Gardan odbyl několika slovy: "Lučištníci. Taky chtějí mít z toho nějakou srandu" A z pod vousu se usmíval.
"To je všechno, co potřebujete vědět." Zamumlal Gardan a velitelsky vyšel ven před barák. Skupina jej následovala a bez reptání se postavila do jedné řady.
"Tady vás zocelím až k neuvěření. Vycvičím Vás v tom, v čem budete dobří, abyste byli ještě lepší. Až s váma za ten půl rok skončím nepoznává Vás ani vlastní matka. A teď začneme s výcvikem."
O šest měsíců později.......
"Díky Kasumi," řekl Vald a vyhnul se výpadu, který prováděl mohutný barbar dřevěným mečem. Odrazil jej a kontroval výpadem na břicho, Kasumi jeho meč srazil k zemi a namířil meč na jeho krk.
Vald se usmál, vymrštil pravici kterou srazil Kasumiho meč a nakopl barbara do holeně. Síla úderu podrazila barbarovi nohy a on spadl na zem. Okamžitě vyskočil a vrazil Valdovi pěst do břicha. Vald se bolestí předklonil, a zároveň provedl kotoul mezi nohy Kasumiho a nakopl jej zespodu do rozkroku.
Kasumi zavyl bolestí a dupl na místo, kde ještě před chvíli ležel Vald. Ale ten se mezitím postavil a v zápasnickém postavení vyčkával dalšího útoku. Kasumi se na něj překvapeně podíval a pak se rozesmál.
"Lepšíš se Valde. Za chvíli budeš lepší než já." Vald potřásl hlavou. Příliš dobře věděl, kdo je nejlepší.
"Ale no tak, Kasumi, Roalda stejně nepřekonám, to oba víme. Takže každé zlepšení je naprosto zbytečné. Stejně se odsud nedostanu. Tak dobrý nikdo z nás není."
"Bohužel máš pravdu, Valde. Roalda opravdu neporazíme, ale snad se brzo dozvíme proč tady jsme, nemyslíš? Zítra to bude šest měsíců, kdy nás sem převezli...." Rozhovor ustal stejně náhle jako začal. Vald i Kasumi se postavili do pozoru, protože se k nim přiblížil poručík Gardan.
"Copak to tady vedete za řeči?" zeptal se s přísným výrazem v očích.
Vald okamžitě odpověděl: "Kasumi mě poučoval o mých chybách při pěstním zápase, pane!"
"Opravdu Kasumi?" otočil se na Kasumiho. "Ano pane! Vald stále neumí vykrýt pravý hák..." Gardan ho poslouchal s pozvednutým obočím a jakmile uslyšel 'pravý hák', vymrštil svou pravačku proti Valdově tváři.
Vald bez jediného hnutí ve tváři zareagoval, ještě dříve, než-li mu došlo co se děje. Pozvedl levačku, zastavil ránu a pravačkou zkroutil Gardanovu ruku a pak pouhým přenesením váhy z nohy na nohu jej poslal k zemi.
Gardan se pomalu zvedal ze země, plival kolem sebe hlínu a prach, který se mu uchytil ve vousech. "Kasumi! Cos to říkal?"
"Je vidět, že se Vald stále učí, pane. Očividně mě poslouchal..."
"Ticho! Kasumi mě z tebe třeští hlava. Nemůžeš být chvíli ticho?" zařval Gardan na Kasumiho, který byl o téměř metr vyšší než on.
"Ano, pane!"
"Tak buď!" Gardan něco zamumlal pod vous, otočil se, pomalu odcházel ke své ubikaci a cestou neustále rozhazoval rukama a něco vykřikoval na všechny strany.
Vald i Kasumi stáli v pozoru dokud nezmizel za nejbližším rohem a potom se rozesmáli.
"To, to... bylo ....dobrý...," vykřikoval Kasumi a smíchy se celý třásl. Vald jen souhlasně přizvukoval, "pra....pra... pra... vý hák!"
Za chvíli oba přátelé odešli směrem ke svému obydlí. Přitom se stále ještě smáli. Byla to jedna z mála chvil, kdy se mohli naplno zasmát. Když vešli do jejich obydlí, přivítala je Se´Nedra: "Kde jste se tak zdrželi?"
Kasumi se okamžitě jal velkolepými slovy líčit dobrodružství, jak Vald povalil poručíka Gardana na zem a ani se u toho nezapotil. Se´Nedra se jen usmála, když si to představila. A vzápětí se jí nakrčilo obočí. "Valde? Nezlámal jsi mu třeba nějaký kosti, že ne?"
"Neboj Se´Nedro, Gardan je z pořádně tvrdý hmoty."
"Kdyby se zranil, všichni bychom na to doplatili, to je ti doufám jasný."
"Jó, asi je. Ale za tu srandu by to snad i stálo."
"Valde! Zapomněl jsi, jak dopadl Divokej Jack, když napadl Gardana?"
Vald lehce zbledl, když se mu vybavila vzpomínka na nelítostný osud Divokého Jacka. Divoký Jack zákeřně napadl Gardana při výcviku s nožem a ošklivě jej poranil. Gardan několik hodin zápasil se smrtí a nebyl by jí porazil, kdyby mu Se´Nedra nepřispěchala na pomoc se svými léčitelskými schopnostmi.
Ale jakmile se cítil dost silný na to, aby vstal z postele, vyzval Jacka na souboj s nožem. Ve férovém souboji jej zabil, a jako trest pro ostatní, že nezabránili napadení, jim uložil dodatečný dvoudenní výcvik. Bez jídla a chvilky odpočinku běhali na nádvoří a ten kdo, na chvíli zpomalil, byl ošklivě zbičován.
"Ne nezapomněl. Na tohle se jen těžko zapomíná," pronesl s odporem Vald a lehce se otřásl. Ještě dnes měl jizvy na zádech po tom několikadenním bičování.
"Gardan nezapomíná. Mysli na to Valde."
"Neboj budu," přitakal Vald.
"Kde jsou ostatní?" zeptal se Kasumi.
"Dvojčata a Arrutha trénují jízdu na koni. Barry šel pro jídlo," vypočítávala Se´Nedra na prstech, "ale za chvíli by měli být zpátky."
Kasumi se usmál: "Doufám, že přinese něco pořádného."
"Kasumi," otočila se na něj Se´Nedra, "dneska je středa." Kasumi se na ni podíval s vytřeštěným zrakem.
"Ale to znamená...," zůstal stát s otevřenou pusou. Se´Nedra se k němu přitočila a rukou mu přiklapla čelisti k sobě.
"Jo. Jsme tady už šest měsíců. Dnešek je ten den, kdy nás vlastní matka nepozná."
"Konečně," dodal Vald.
Za několik minut po tomto rozhovoru dovnitř vešel Arrutha a v patách měl dvojčata. Něčemu se smáli, ostatně dvojčata už měla takový vliv na lidi, nikdo se nedokázal nezasmát, když spustila. Nikdo s výjimkou Belinusových důstojníků. Ti se nesmáli nikdy.
Kasumi s Valdem se s nimi přivítali a s veselím se pustili do příjemného rozhovoru.
Do rozhovoru jim brzo vpadl Barry i s ohromným pekáčem plným grilovaných kotlet. Pekáč položil na stůl a společně s ostatními se na něj vrhl. Kotlety mizely pod náporem jejich hladových úst a když zmizela i poslední, Kasumi se natáhl na své židli a pořádným říhnutím zakončil oběd.
"Tak to by bylo," řekl Barry a chystal se odnést pekáč zpátky do kuchyně, když dovnitř vstoupila osoba, kterou tady nikdo nečekal. Belinus Thurgoner.
Na sobě měl stejné šaty jako tehdy, když jej uviděli poprvé. Neurčitá tmavá barva. Přes záda přehozený plášť, který byl sepnutý sponou ve tvaru malé stříbrné dýky. Belinus s naprostou samozřejmostí přešel do čela stolu a sednul si na židli, kde jindy sedával poručík Gardan.
"Koukám, že kotlety na mě nezbyly." Usmál se a každému z přítomných se zahleděl do očí, jako by přemýšlel nakolik je pobyt zde změnil.
"Snad nastal ten správný čas vysvětlit vám, proč jste tady." Belinus na chvíli pozastavil svoje vyprávění a napil se ze džbánku, který byl před ním.
"Jsem agentem bratrstva stříbrné dýky," řekl Belinus a špičkou prstu se dotkl spony v jeho plášti, "a vy jste členy mého týmu. Jako agent mám velmi mnoho povinností vůči koruně a tak potřebuji pravou ruku. Nástroj, kterým budete vy. Velitel Roald mě informoval o vašem výcviku a o tom, kdo a jak postoupil. Řekl bych, že to bude oboustranně výhodné. Já vám nabízím vše co budete chtít, zlato, víno, luxus jaký jste dosud nepoznali. A po čase dostanete i to nejcennější. Svobodu." Belinus opět upil ze svého džbánku. "Na oplátku chci vaše služby. Za hodinu vyrážíme," dodal Belinus a odešel z místnosti bez jediného pohledu zpět.
Kasumi popadl džbánek, který zbyl po Belinusovi na stole, polohlasem zamumlal: "Takový dobrý pivo. Sakra." A džbánek vyzunkl na ex.
"Řekl bych, že stejně nemáme na výběr, alespoň je to pro korunu," řekl nahlas mínění všech Arrutha.
"Snad se z toho dostaneme se zdravou kůží," dodal Vald.
Kasumi si odporně krknul a kývnul: "Jo, škyt. Doufám. Škyt."
Za hodinu byly veškeré osobní věci zabalené a nesourodá skupinka stála na opuštěném nádvoří.
Belinus přišel za malou chvíli. "Pojedu napřed, čekám vás zítra ve Suzailu v hospodě U zlatého goblina. Doufám, že to pěšky zvládnete."
Barry se na něj podíval s úžasem ve tváři a vyprskl: "40 mil?"
Belinus se shovívavě usmál: "Ber to jako vstupní test. A není to 40 mil. Je to 42 mil." Otočil se a prošel otevřenou branou. Tam nasedl do svého kočáru, kočí práskl bičem a kočár vyjel na cestu.
Se´Nedra zlostně dupla: "Co si sakra myslí?"
Kasumi se ji snažil uklidnit: "Nevím, ale třeba to bude opravdu vstupní zkouška. Tak půjdem, ne?" Sotva to dořekl, na nádvoří přišel poručík Gardan.
"Cože? Vy tady ještě jste?" zařval na ně, "no vono je to vlastně dobře, něco pro vás mám. Pojďte se mnou." Otočil se a celá skupinka jej následovala ke stájím dobře skrytým pod hradbami. V nich byla ustájena dvacítka koní, připravená k různým vyjížďkám, které musely stráže čas od času absolvovat.
"Vyberte si," pronesl zdvořile Gardan, "každý jednoho, že Kasumi." Dodal když zahlédl záblesk v Kasumiho šedých očích. Dlouhé prsty Kasumiho byly v táboře velmi dobře známy.
"Jo, já vím, ale když voni jsou tak krásný, třeba se podívejte na tohohle." Řekl Kasumi a ukázal na jednoho z hřebců. "Vždyť tamhleta klisnička i s tím hříbětem k němu neodmyslitelně patří, jak bych je mohl oddělit. Na to prostě nemám srdce." Dodal a se skloněnou hlavou očekával Gardanovu jedovatou poznámku. Ale ten místo, aby reagoval podrážděně, zasmál se a řekl: "Dobře Kasumi, vždycky si měl velkou hubu. Uvidíme jak se s tím vypořádáš. Všichni tři jsou tvoje. Ale to ti říkám, starej se o ně pořádně. Nebo uvidíš." Kasumi překvapeně zamrkal, ale na to, aby vzal svá slova zpátky bylo již pozdě.
Rozběhl se ke svým koním a začal je zkoumat. Hřebec patřil k tomu typu těžkých válečných zvířat na kterých vyjížděli do boje rytíři v plátových zbrojích. Byl to statný kůň tmavě hnědé barvy s malou bílou skvrnou na pravé pleci. Klisna byla spíše menší, ale svůj menší vzrůst si kompenzovala mrštností a rychlostí. Její tělo bylo jako napjatá pružina, která čeká jen na příkaz svého pána, aby vyrazila kupředu.
Kasumi, když skončil s prohlídkou i mladého hříběte, se otočil na Gardana a ze rtů mu splynulo jediné slovo. "Děkuji." A poté se poklonil. Věděl, že koně mají hodnotu několika stovek možná i tisíc zlatých a jejich darování nebylo snadnou záležitostí.
Gardan nad tím jen mávnul rukou, "Zítra budeme mít nové."
I ostatní si vybrali své koně, na kterých snad dojedou až do Suzailu. Ale žádný nebyl tak skvostný jak koně, které dostal Kasumi.
Nedlouho poté co si koně osedlali, zmizeli v prachu cesty z dohledu pevnosti. Na jejím ochozu stál velitel Roald se svým poručíkem Gardanem.
"Pane?"
"Ano Gardane."
"Myslíte že naše práce má nějaký význam?"
"Sloužíme koruně, jestli myslíš tohle."
"Ne to jsem nemyslel. Učíme je jak přežít ve světě plném nástrah, ale přežijí? Mají nějakou šanci?"
"Jen takovou jakou si sami zvolí, a jejich šance jsme zvýšili na maximum."
"Já nevím, jaký význam má zabíjet je při výcviku, když jediný důvod který nám k tomu dali byla krátká slabost.."
"Uvědomí si blízkost smrti, a to jim snad někdy zachrání život ve skutečné misi."
"Snad máte pravdu, ale nebyli tak špatní co myslíte..." řekl Gardan a pohledem spočinul na veliteli.
"Máš pravdu, nebyli. Oni přežijí."
Suzail
U zlatého goblina to dnes vřelo. Do města přijela nová eskadra purpurových draků na zítřejší přehlídku a většina z nich se ubytovala v tomto hostinci. Ačkoliv si hostinský mnul ruce nad zlaťáky, které mu tak náhle spadly do klína. Štamgasti z toho byli očividně nervózní. Ne že by jejich obchody nebyli čestné, ale byli radši když na ně koruna neviděla. Stejně jako většina podaných Azouna IV. platili daně a to by mělo koruně stačit.Malá sedmičlenná skupinka proto unikla jakékoliv nežádoucí pozornosti. Jako první vstoupil do zakouřeného a zapáchajícího prostředí Kasumi. Těsně za ním vešel Vald. Ostatní zatím čekali venku až podomci přijdou pro jejich koně. Nikdo je nechtěl nechat bez dozoru. Na to byli příliš cenní.
Vald s Kasumim se prodrali skrze zapáchající vojáky až k nálevnímu pultu, kde obsluhoval vysoký hostinský s pronikavým zrakem. Chvíli si je ostražitě prohlížel a pak opatrně přistoupil ke Kasumimu a do ucha mu pošeptal: "Budete čekat na Belinuse?" Kasumi od něj krok odstoupil a velmi pozorně si hostinského prohlédl. Byl to vysoký hnědovlasý muž, jemuž umaštěné vlasy padaly až na ramena. Na sobě měl obyčejnou tuniku přepásanou umaštěnou zástěrou. Celkově nevypadal nějak důvěryhodně.
Kasumi potichu opověděl: "Co vy o tom víte?" Hostinský se vševědoucně usmál.
"Koruna potřebuje informace, a kde jsou informace tam jsou i lidé Belinuse Thurgenera." Kasumi se na něj opět podíval. "Dobrá. Budeme na něj čekat. Ubytujete nás?"
"Vemte si pokoj číslo tři. Je dole ve sklepě, nikdo vás tam nebude rušit." Kasumi přikývl. "Máme venku koně, tak ať se jim nic nestane." A usmál se takovým způsobem jakým to uměl jen on. Hostinský nasucho polknul. "Zajisté, budou v pořádku, pane."
"Já vím, že budou," odpověděl Kasumi a stále se usmíval. A poté se bez dalšího slova vydal směrem do jejich pokoje. Vald ho těsně následoval.
Během chvíle prošli skrze temnou chodbu, kde byly uskladněny zásoby pro chod hospody a dorazili před pevné dubové dveře, na nich bylo neumělým písmem namalováno číslo tři. Kasumi rozrazil dveře a podíval se dovnitř. Místnost byla skutečně velmi prostorná, uvnitř se nacházelo na deset postelí a několik bytelných skříní na zbraně. Na stěnách hořely pochodně a matně osvětlovaly místnost.
Vald vešel jako první. "No tak Kasumi, trochu důvěry do toho hostinského. Není důvod, proč by nás chtěl podříznout," řekl a lehnul si na nejbližší postel.
"Já mu prostě nevěřím, tady ta místnost je jako past. Past na přerostlý krysy. A já nemám ani blbou dýku. Nic. Cítím se jako nahej."
"Stejně nemáme na výběr, za chvíli přijdou ostatní a teprve pak můžeme něco vymyslet," oponoval Vald. Kasumi jako by jej neslyšel přešel k nejbližší skříni a otevřel ji. Slabý svit pochodní osvětlil několik pouzder na meče, dýky a také jeden toulec na šípy.
"Skvělý, obal bychom měli, teď ještě něco do něj," řekl Kasumi a ze skříně vyndal pouzdro na meč. Důkladně jej prohlédl a pak vhodil zpátky.
"Copak?" zeptal se Vald. "Je to pobitý nějakými cvočky s kameny a vypadá to příliš cenně," odsekl Kasumi.
"Netušil jsem, že zrovna tobě vadí známky bohatství," oponoval Vald.
"Mě nevadí bohatství," vysvětloval Kasumi, "mě vadí známky bohatství, který přitahují pozornost špatného typu lidí." Konečně Kasumi vytáhl pouzdro na meč, které mu vyhovovalo. Bylo ušito z těžké kůže a v citlivých místech vyztuženo ocelí.
"To je ono," řekl Kasumi a připjal si pouzdro k pasu, "teď ještě nějaký obsah."
Rychle otevřel další skříň, ale v ní se nacházelo jen několik napůl rozedraných drátěných košil. "Sakra," zamručel a prásknul dveřmi. Pomalu a metodicky postupoval od skříně ke skříni, ale nepovedlo se mu najít žádné známky kusu pevné oceli, jak se vyjádřil.
Z chodby se ozval hlahol hlasů přicházejícího zbytku skupinky a Kasumi otráveně padnul do měkké postele.
Jako první vešel Arrutha s Barrym a očividně se neustále dohadovali o jakési holce, kterou zahlédli při průchodu hospodou. Za nimi vešla Se´Nedra společně s dvojčaty. Dvojčata se rozhlédla a když zahlédli Kasumiho a Valda, jak se válejí v měkkých postelích, následovali jejich příkladu a ulehli. Se´Nedra zakroutila hlavou nad tou mužskou leností, ale neodolala svodům chvilkového lenošení v pohodlných postelích.
Barry s Arruthou na ně pohlédli a pak se Arrutha zeptal: "Řekl vám hostinský o tom skvělém průchodu za třetí skříní, který vede do tajné zbrojnice?"
Vald se usmál, a mrknul na Kasumiho: "Past s východem? No teda Kasumi, ten tvůj instinkt je asi porouchaný, že." Ale Kasumi na jeho jízlivou poznámku téměř nereagoval a okamžitě se rozběhl ke třetí skříni. Rozrazil její dveře a začal prozkoumávat zadní výplň skříně.
V pravém horním rohu ucítil malou proláklinu a zatlačil na ní. Regály i se zadní stěnou skříně bezhlučně zajely dovnitř a za nimi se objevila krátká chodbička. Kasumi se otočil na Barryho.
"Barry, pohlídej mi tady ty dveře, jen nerad bych zůstal vevnitř až se zavřou." Barry přikývl a postavil se ke skříni, Kasumi už napůl zmizel v tmavém průchodu, když Arrutha na něj zakřičel: "Kasumi, pochodeň. Bude tam tma." A sundal jednu z pochodní ze zdi a hodil ji Kasumimu.
Ten ji zachytil a s planoucím světlem se vydal do hloubi průchodu. Po deseti metrech chodba zatočila a vydala své tajemství. Před Kasumim se objevil poklad, po kterém marně touží každé srdce vojáka. Zbrojnice pro osobní použití.
U stěn se matně rýsovaly obrysy oštěpů, pík a několika dalších tyčových zbraní. Další regál obsahoval desítku mečů všemožných zbraní od šavlí ze Sambie, tolik oblíbené mezi korzáry, až po gigantické meče válečných rytířů. A v posledním regálu leželo na tucet poskládaných kroužkových košil. Ale přes to Kasumi neviděl vše, protože svit pochodně ozařoval jen několik nejbližších metrů.
Kasumi se otočil a houknul do tmy, "Arrutho, Barry, Valde všichni sem." Za dvě minuty už všichni procházeli rozsáhlou zbrojnicí a hledali kusy výzbroje, které by mohli použít pro své účely.
Když po půl hodině vyšli ven, všichni byli těžce ozbrojení. Kasumi měl na hrudi připevněn mohutný hrudní plát s vyrytým symbolem zlatého draka, nohy a lýtka měl kryté novými pevnými koženými kalhoty. U pasu mu visel bastard a na druhé straně opasku měl pověšenou bojovou dýku.
Kail si vybral lehčí kroužkovou košili, která kryla všechny důležité orgány, k pasu si připjal dvě dýky a jeden z těch hezčích zdobenějších krátkých mečů. Na zádech se mu houpal skutečně úctyhodný dlouhý luk spolu s toulcem plným loveckých a válečných šípů. Jeho dvojče si zvolilo lehkou koženou vestu a přes ní si zavěsilo pás plný vrhacích dýk. K pasu si potom pověsil obyčejný meč a střední štít zavěsil přes pravé rameno na záda.
Barry zvolil koženou zbroj, ve které se mohl rychle pohybovat a na opasek si zavěsil scimitar, který ačkoliv ležel pod notnou vrstvou prachu lesknul se a blýskal modravými záblesky studené oceli.
Arrutha si našel kroužkovku, vhodnou tak akorát pro něj. Na ramenu se mu houpala kuš a váček na šipky si nechal na opasku na kterém visel scimitar.
Vald nezvolil žádnou zbroj a ve zbrojnici si vybral pouze jeden ze speciálních postrojů pro lezení po zdech a několik vrhacích dýk. Své staré škrpály vyměnil za lovecké boty z nejjemnější kůže. Připadali mu velmi pohodlné.
Se´Nedra všem vysvětlila, že její síla nespočívá v jakémkoliv máchání jakkoliv těžkým předmětem, ale víře ve svého boha. Nikdo se jí nesnažil vysvětlit, že než se bůh odhodlá zasáhnout, mohla by útočníka alespoň praštit kyjem. Bylo by to marné.
Převlékání do všechny velmi unavilo a tak se rozhodli před finální schůzkou s Belinusem pořádně prospat. Porůznu ulehli do postelí a usnuli sladkým spánkem.
V nebezpečí života
Ranní slunce proniklo svými paprsky do malého sklepního pokoje skrze miniaturní okénko ve zdi a šimralo Barryho pod nosem. Ten několikrát odfrknul, jako by se chtěl zbavit nepříjemného pocitu a poté otevřel oči. Sluneční svit jej udeřil plnou silou do očí, aby mu připomněl, že nový den právě začal. Barry zachraptěl a odkašlal si."Vstávejte!" zakřičel a rozhlédl se po místnosti. Všichni se začali pomalu probouzet a připouštět si, že se vyspali nejlépe za posledních šest měsíců, když spali na tvrdých pryčnách ve výcvikovém táboře. Se´Nedra se na něj naštvaně podívala a velmi rozhněvaným hlasem odpověděla: "Si stávej, když vo to tak stojíš, ty bastarde." Barryho naprosto zaskočil Se´Nedřin přízvuk, její hlas laděn do nejemnějších odstínu ženského altu, byl po ránu rozmrzelý a sakra nespisovný. "Ale copak?" zeptal se jí. Se´Nedra místo odpovědi hodila polštář. Ten proletěl vzduchem s neomylnou přesností zasáhl Barryho do obličeje. Prudká rána Barryho srazila k zemi, kam s hlasitým žuchnutím také dopadl. Celou půtku sledovali všichni s velkým zaujetím, neboť bylo jasné, že s tohohle se ještě něco vyvine.
Arrutha moudře pokýval hlavou, a pak spadl zpátky do postele. "Asi tě chápu Se´Nedro a navrhuji abychom mu rozbili ciferník."
Druhý polštář skončil na obličeji jemu. Se´Nedra se na něj obořila: "Nikomu tady nejsem pro srandu!"
Kasumi se jí pokusil uklidnit: "Nebuď hysterická, Se´Ned..." zbytek věty už nedokončil neboť jej přerušil Se´Nedřin výstup: "HYSTERICKÁ?" poté mávla rukou a Kasumimu u postele přistál blesk. S hlasitým bouchnutím explodoval a ožehl Kasumiho obočí. "Já nejsem hysterická!" řvala Se´Nedra, "jednou za šest měsíců se chci, vy hulváti, vyspat a vy mě musíte probudit." Pak pokračovala: "Všichni vypadněte!", zařvala na ně. "Hned!" dodala, když nikdo nereagoval.
Jako na povel se všichni zvedli a vyběhli z místnosti na chodbu. Kasumi se uličnicky usmíval: "Tak to bych chtěl vědět, jak vypadá, když je hysterická." Vald za nimi zabouchl dveře a odpověděl: "Já ani ne. Nerad bych abych při tom přišel k úrazu."
Kasumi jej plácl po zádech. "To si nesmíš tak brát, hochu, je to jenom kněžka. Ty byly vždycky trochu šoufl. To já si vzpomínám, doma u mého kmene na severu, jsme měli šamana, voni totiž jsou si dost podobný šamani a kněží, a ten si vybral za svou nástupkyni dceru náčelníka. Vona byla moc krásná a každý muž z vesnice po ní toužil. Ale šaman, prohlásil že je to přání bohů a že musí jít s ním." Kasumi si odkašlal a šouravou chůzí se vydal chodbou k hospodě. Všichni jej následovali. "Mě bylo úplně jasný, vo co tady jde a tak jsem mu dal přes držku. A von nevydržel. Hele Valde, jenom takováhle malá rána," šťouchl Valda do žeber, "a on se zhroutil. A večer na to umřel. Chudák jeden chlípnej. No a tak jsem navrhl náčelníkově dceři, že když jsem ji jako zachránil, že by si mě vzala..." Kasumi společně s ostatními vstoupil do zaplivaného lokálu a než-li se stačili rozkoukat, přispěchal k nim Belinus ve svém plášti a rychle na ně spustil: "Kde je Se´Nedra?!"
Kasumi nechápavě zavrtil hlavou: "Další jeden?" odpovědí byl smích celé skupiny. Belinus přešel do vražedného šepotu: "Tohle není sranda." Mrazivý šepot pronikl všem až do morku kostí. Arrutha zakoktal: "Ještě leží vzadu." Belinus si mezi nimi prorazil cestu a běžel k zadnímu traktu chodby. Prudce rozrazil dveře a rozběhl se k Se´Nedře. Když k ní přišel, zavrtěl hlavou.
"Co se stalo?" zeptal se Barry.
"Je mrtvá." Odvětil Belinus s lítostí v hlase.
"To není možné." Vykřikl Arrutha a rozběhl se k Se´Nedře, ale než k ní doběhl, Belinus ho zadržel. "Mě je to také líto, ale teď se s tím musíš smířit. Radši k ní nechoďte moc blízko. Ještě by tady někde mohl být."
"Kdo" zeptal se Kasumi a vytasil meč.
"Nejjedovatější pavouk v těchto končinách. Zelený grolh," vysvětlil Belinus a o krok odstoupil od Se´Nedry. Podezřívavě si jí prohlížel, jako by její mrtvá schránka byla útočištěm pro zeleného grolha. Pak odepnul od pasu malý váček a vyňal z něj špetku tajemného prášku. Lehce poprášil Se´Nedřino tělo. Ne místě těsně nad hrudí se fialově zablesklo a Belinus šáhl do těchto míst, když znovu ruku otevřel držel v ní svraštělé tělo malého pavoučka. Jeho slabé zelené končetiny byly v ostrém nepoměru k ohromným jedovým zubům.
Belinus prudce sevřel dlaň a rozdrtil pavouka na jemný prášek. Pak ruku znovu otevřel a foukl do něj. To co zbylo z neskutečně nebezpečného pavouka se rozletělo po celé místností, jako jemný prášek.
Klekl si k Se´Nedře a důkladně prohlížel její tělo a hledal stopy po kousnutí. "Dnes ráno mi jeden z mých špiónů infiltrovaných do Sambijské tajné výzvědné služby přinesl zprávu, že se jakýmsi způsobem dozvěděli o vašem příjezdu a během rána se vás pokusí zavraždit, jako varování. Tady..." zamumlal a prohlídl si místo na paži, kudy pavouk vpustil své jedové sliny. "Příliš pozdě. Někdy je možné oběť znovu přivést k životu v chrámu, ale v tomto případě ne. Jed byl posílen magií. Zatraceně!" zavrčel, když se nechtěně otřel o místo kousnutí.
"Vodu," naléhavě pronesl. Arrutha s Barrym se otočili a z vědra na umytí, které stálo na chodbě přinesli v džbánku trochu vody.
Belinus opět vyndal svůj váček a nasypal trochu tajemného prášku do vody. Ta změnila barvu na prudce červenou. Belinus si několika kapkami přetřel místo, kde se dotkl smrtelného vpichu a zbytek rychle vypil.
Zavrtěl hlavou a dodal: "Snad není příliš pozdě. Protijed by měl zabrat, ale jed účinkuje během několika vteřin. I pouhý kontakt s ním je smrtelný. Obávám se, že se teď na několik hodin zhroutím." Belinus těžce oddychoval a začal si rozepínat svou košili "Následky protijedu, jsou velmi podobné jako jedu. Nikam nechoďte a nikoho sem nepouštějte," jen s velkou námahou se mu povedlo usednout na holou podlahu. "Čekejte útok od ...." Belinusova poslední slova zanikla v chrčení, které provázelo upadnutí do mdlob. Vald se k němu rozběhl a přiložil ucho k jeho ústům v bláznivé snaze, že zaslechne několik dalších slabik popisující nepřítele.
Kasumi přehlédl místnost, která se kdykoliv mohla změnit v bitevní pole.
"Arrutho! Barry!" vykřikl velitelským hlasem "barikádu na chodbu z postelí a hlídat. Kaile, Jorane." Otočil se na dvojčata. Ta se postavila a čekala na kasumiho rozkazy. "Vy je budete krýt šípy. Jasné?" Oba dva kývli hlavou a rozběhli se do hlavní chodby krýt Arruthu a Barryho.
"Valde?"
"Ano, Kasumi?"
"My dva opevníme tajné dveře od zbrojnice a pak budeš hlídat Belinuse. Jasné?" Vald se místo odpovědi rozběhl ke skříni, která skrývala tajné dveře vedoucí do zbrojnice. Přitáhl jednu z velkých postelí a začal vršit barikádu.
Arrutha s Barrym si počínali velmi podobně, natahali postele a skříně do hlavní chodby a připravili si obranu z této provizorní barikády. Joran i se svým dlouhým lukem vylezl na jednu z židlí, kterou mu přinesli a začal vyhlížet do hlavní chodby nepřítele.
Když Vald dovršil svou barikádu před skříni a tak zablokoval potenciální přístup pro nepřítele, přistoupil k Belinusovi a přenesl ho na jednu z posledních postelí, která zde zůstala.
Belinus lehce oddychoval a zdálo se, že jinak je v pořádku. A tak se Vald otočil k Se´Nedře, která mu mnohdy v těžkých dnech byla velmi dobrou oporou. Svou vírou ve svého boha léčila jeho tělo a vírou v lepší lidi vyléčila nejen jeho duši. Její přítomnost vyhledávali všichni, neboť instinktivně věděli, že ona bude znát řešení na všechny jejich problémy. A teď si ji jakýsi bezejmenný agent dovolil zabít jen proto, že poslouchala rozkazy Belinuse.
Valda se na chvíli zmocnil pocit naprosté marnosti a uchopil svou dýku za jílec. Pomalu se mu vynořovala představa dýky nořící se do Belinusových plic a ukončující jeho život. Potřesením hlavy tuto představu vyhnal z hlavy a začal střízlivě uvažovat. Belinus jim dal nový i když trochu krutý život, bez něj by zemřeli před šesti měsíci na šibenicích. A teď Se´Nedra dokončila nevyhnutelné co před šesti měsíci začala. Zemřela. Ale i teď ve stínu smrti se její zavřené oči jakoby usmívaly a klidný úsměv, který měla za svého života ji na tváři zůstal i ve smrti. Alespoň netrpěla pomyslel si Vald. Poté vzal jednu z dek, která ležela na zemi a zakryl tělo Se´Nedry.
Z chodby uslyšel jakýsi řev, uchopil krátký meč, který někdo nechal válet opodál a několika skoky překonal vzdálenost, která jej dělila od temného ústí chodby. Tam se v tratolišti krve válel Kail a jeho bratr stál vedle něj a bezmocně zatínal pěsti. Vald se podíval odkud se krev valí a Kailovi přímo v hrudi vězel šíp se zlatým opeřením na konci. Život mu prchal z tváře a čím dál tím víc bledl. Joran se několikrát nadýchnul a vzal svého bratra do náruče. Držel jej jako malé a bezmocné mimino, ačkoliv právě Kail byl tím odpovědnějším z obou dvojčat.
"Nééééééééé!" zakřičel Joran a vyběhl na barikádu, odkud se vrhl na zem a vyběhl do chodby před ním. Přímo před ním se zjevila ďábelská silueta válečníka v plné plátové zbroji, jak tasí svůj ohromný meč a ten se jako anděl smrti snáší na Joranovu hlavu. Joran se úderu bez problému vyhnul a vrazil svůj vlastní meč přímo do válečníkova břicha. Ale meč jen bezhlučně projel skrz a ze stínů na konci chodby se ozvalo pobavené odfrknutí. Ale ve chvíli, kdy se Joran otočil a byl připraven čelit protivníkovi, ten vystřelil další šíp.
Joran s naprostým úžasem sledoval šíp, který směřoval na jeho hlavu. Rovina vidění byla přímo v jedné rovině s letícím šípem. Od zlatého opeření se odrážel lesk pochodní a stříbřitá špička krájela vzduch s lehkým hvizdem. Jako omámený pozoroval celý let šípu, ten se blížil víc a víc. Nyní již Joran věděl, že je jeho osudem v tento okamžik zemřít po boku svého bratra, kterého neopustil po celý život. A teď ve smrti nebude dělat vyjímku.
Joran padl na studenou chodbu i se šípem, který měl zabodnutý v levém oku. V ten samý okamžik, záblesk studeného světla odrážejícího se od mohutného prsního pancíře seskočivší postavy z barikády narušil dokonalé ticho, které se při Joranově smrti rozhostilo.
Kasumi, který dorazil jen těsně po Kailově skonu, nestihl sebevražedné akci Jorana již zabránit. S neuvěřitelným hněvem se hnal na postavu ve stínech, která odhodila svůj tmavý plášť pod kterým se skrývala. V očích se mu mihl záblesk překvapení, když zahlédl svého protivníka, ale hněv byl silnější než-li cokoliv jiného.
Pod černí pláště se skrývala hadí postava v zeleno zeleném hávu, na ramenou měla toulec šípů a nyní držela ve velmi krátkých rukou meč, se kterým zaútočila na Kasumiho. Barry a Arrutha seskakovali z barikády a vydali se na pomoc Kasumimu.
Kasumi se vyhnul prvnímu seku vedeném s daleko větší silou než-li bylo třeba. Využil krátké ztráty rovnováhy svého protivníka k jeho usmrcení. Svým bastardem jej rozťal vejpůl. Hadí muž se rozpadl na dvě části a lepkavý sliz vytékající z jeho těla bublal a leptal zem, na kterou se dostal.
Chodbou se rozšířil zápach síry, Kasumi jen otřel meč a vložil jej zpět do pochvy. Otočil se a došel až k Joranovu nehybnému tělu, jemně ho uchopil a přenesl přes barikádu. Vald mezitím tělo Kaila uložil na studenou zem vedle postele na které spočinula Se´Nedra. Kasumi složil Joranovo tělo hned vedle.
"Tohle se nemělo stát, tři z nás zemřeli ještě dřív, než-li stihli vykonat hrdinské činy. To je moc špatná věštba," řekl Kasumi a tiše i s ostatními stál nad mrtvolami svých přátel.
"Pomstíme je, Kasumi, zjistíme kdo a proč. Přísahám, že tohle nenechám nepotrestané," slavnostně pronesl Arrutha.
"Další mrtví Arrutho?" zeptal se Vald tiše, "to opravdu chceš další mrtvé."
"Ne, ale pokud to bude nutné, aby se jejich smrt pomstila, rád položím život za kteréhokoliv z nich."
"Vald má pravdu," řekl Barry, "jsme jenom hračkou v rukou tohohle zparchantělého zloducha." A ukázal na nehybné tělo Belinuse Thurgenera.
"Víš stejně dobře jako já, že nebýt jeho, jsme mrtví. Pokud sis toho nevšiml měli jsme zemřít před šesti měsíci. A jen díky němu máme zatím svůj život," obhajoval Arrutha Belinuse.
"Dost!" rázně je přerušil Kasumi. "U nás na severu, když zemře přítel rukou vraha, je naší svatou povinností vraha vypátrat a zničit. To teď uděláme, a Belinus je jediný, kdo něco o něm ví." Když Kasumi skončil s plamennou řečí, otočil se a vydal se do chodby, kde se odehrála krátká bitva s tak špatným koncem.
"Budu hlídat," pronesl znechuceným hlasem, "a pokud se nehodláte zamordovat hned teď, tak byste mi mohli pomoct."
Vald se šouravou chůzi vydal k němu a přitiskl do stínů chodby, která nyní byla nasycená pachem smrti a krve.
Minuty se pomalu měnily v hodiny a slunce neúprosně pokračovalo ve stejné dráze jako miliony let před tím. Nic se nezměnilo a čas dále běžel neúprosně vpřed.
Pět hodin po přepadu se Belinus s velmi unaveným výrazem posadil a rozhlédl kolem sebe.
"Co se sakra stalo?" zeptal se při pohledu na mrtvá těla dvojčat. Vald mu to v krátkosti vysvětlil, jak byli přepadeni a co se stalo.
"Musíme rychle odsud, čím dřív tím líp." Belinus se na posteli posadil, jako by nabyl svého ztraceného elánu a rychle svolal zbývající členy skupinky.
"Teď se musíme každý zvlášť dostat odsud pryč, je to tady příliš nebezpečné," rychle vysvětloval. "Za hodinu se sejdeme v hlavní budově Bratrstva. A pospěšte si." Když viděl jejich nechápavé výrazy dodal: "Tam vám vše vysvětlím." Odmlčel. "Prosím, musíte mi věřit, oni nezemřeli zbytečně. A teď rychle, musíme se vydat na cestu."
První mise
Za několik minut po Belinusově rozhodnutí byla místnost, kde zemřela Se´Nedra spolu s dvojčaty prázdná. Jejich těla zde zůstala jako připomínka, neblahých událostí a skutků neznámých vrahů.Belinus je vyvedl na povrch zadním východem a cestou jim vysvětlil kudy se dostanu do hlavní budovy bratrstva stříbrné dýky. Všichni se nenápadně vmísili do davu a když se ujistili, že je nikdo nesleduje měli přijít do hlavní budovy.
Za pětačtyřicet minut co se nenápadně procházeli městem, každý z nich přemýšlel o svém osudu a jeho změně přijetím do bratrstva. Když se na konci svých úvah sešli v nenápadném a ošuntělém skladišti v docích, Belinus už seděl na jedné z beden a pomalu kouřil dýmku napěchovanou vonným tabákem. Přemýšlel.
Kasumi s Arruthou přišli ze všech nejdřív, potichu se posadili a nechali Belinuse jeho úvahám. Když se konečně všichni shromáždili, Belinus pomalu vstal, narovnal záda a usmál se na malou skupinku která před ním stála.
"Situace je vážnější než se zdá. Hadí muž, kterého jste napadli pochází z rodu, který nazýváme Yan-ti, u našich hranic se Sambií mají velké bažiny, které odedávna patří jen jim a jejich předkům. Ale náš král Azoun IV.," vyprávěl Belinus a odplivl si, "se naprosto neřídí rozumem. Začal je vysušovat. A prostor pro žití se jim tak razantně začal zmenšovat. Tohle má být jejich pokus o vzpouru, proti tomuto našemu konání. Už dva dny mi přicházejí rozporuplné zprávy o jejich útocích v Sambii, které nesou pečeť bratrstva. Našeho bratrstva!" dodal Belinus rozhněvaně a začal přecházet po místnosti. "Mezi námi a Sambijci nikdy nebylo daleko k nějaké půtce, ale pokud si budou myslet, že chceme zavraždit jejich nejvýznamnější obchodníky, vypukne otevřená válka. Válka, kterou nikdo nevyhraje. Jen Yan-ti. Král bude mít jiné starosti a přestane s vysoušením jejich bažin. A navíc pokud poskytnou koruně své bojovníky, králova vděčnost nebude znát mezí. Podle posledních zpráv mají na 600 mužů v plné zbroji. Na poražení armády málo, ale na zničení rovnováhy mezi našimi a Sambijskými vojsky to naprosto stačí. Zrovna teď jsou naše síly vyrovnané a nikdo to nechce zničit. Prospívá to obchodu. Více obchodu, větší daně a více slávy pro Azouna IV. A ten osel to nechce pochopit." Rozčiloval se jindy tak klidný Belinus.
"A proč mu to nevysvětlíte?" zeptal se Barry.
"To už jsem udělal a víte co mi řekl," odsekl Belinus a úplně zfialověl v obličeji, "že ti hadi nejsou takového plánu schopni a pokud snad ano, tak ať zlikviduji jejich agenty." Belinuse jeho výstup unavil a tak se posadil zpátky na bednu.
"A po nás chcete, abychom je zlikvidovali, že?" Zeptal se naprosto klidným hlasem Kasumi.
"Ne, nic tak náročného není v našich silách. Ale platí jedno heslo: Odsekni hadovi hlavu a zhyne. Tak to zkusíme," vysvětlil Belinus.
"A co když tenhle had má víc než jen jednu hlavu?" zeptal se Vald.
"To nech na mě. Vy se musíte postarat o Yan-ti, který nařídil vaši smrt. Nebudete jediní, kdo bude likvidovat jejich agenty. Yan-ti o kterém mluvíme má svůj úkryt ve stokách dole pod městem. Ale tam je velmi dobře chráněn a obehnán mnoha pastmi. My ho zlikvidujeme jinak. Tady jsem vyznačil místa kam je zapotřebí položit tyto výbušné nádoby plné zvláštní tekutiny, kterou připravil náš alchymista," vysvětloval Belinus a mezi řečí rozložil velký plán městských stok na druhou bednu.
"Tady, tady a tady. Jsou to hlavní vchody do jeho hnízda. Měl bych spíš říkat její, je to totiž samice. A mimořádně prohnaná. Jenom zjistit, kde přesně je si vyžádalo životy více než deseti dobrých agentů. V tomto městě začíná být dobrý agent nedostatkové zboží," povzdychl si Belinus.
"Nádoby jsou pod tlakem a vy je aktivujete tak, že zapálíte doutnák. Až dohoří nádoby explodují. Abychom měli jistotu, že vybuchnou současně, zapálíme je na povrchu a vy je odnesete hořící dolů. Položíte a rychle utečete. Pokud to nezvládneme, je možné že další cíl může být, kterýkoliv z našich generálů, při zítřejší přehlídce. Král by nemohl ignorovat takový pokus o smrt jednoho z nich a zvláště, kdyby použili Sembijské metody a zřejmě by napadl Sembii, dřív než ona napadne nás. V poslední době je naprosto hluchý k mým zprávám, že veškerá aktivita pochází z bažin. Nevěří mi. Spolu s vámi zaútočí na stovky agentů proti tajným domům Yan-ti v celém Cormyru. Doufám, že to zvládnete. A tenhle teror ustane."
"Jednu věc jsem nepochopil,"začal Vald, "my je zničíme tady v Cormyru, ale co ti v Sembii? Co když oni vyprovokují jejich armádu."
Belinus se usmál: "Ale, ale chlapče snad nechceš moje místo?" trochu se uchichtl a začal vysvětlovat: "Náčelník sembijské výzvědné služby je mým odvěkým nepřítelem, ale v tomhle si rozumíme. Oni udělají něco podobného v jejich říši. Tohle je náš píseček a oni nemají ten správnej kyblíček, aby si s náma mohli na něm hrát." Oči se mu blýskly a ztvrdly. "Nemyslete si, že jsem vyměknul a tohle vysvětlení vám tady poskytuju jen tak pro nic za nic. Až tahle operace skončí, budu potřebovat další agenty pro své operace a vaše schopnosti, jak je popsali vaši instruktoři, jsou velmi dobré a hodí se mi. Stále platí zásada, Kdo moc ví, nežije tak dlouho, aby to mohl říct. A teď do práce."
Belinus vstal z bedny na které seděl a oddělal dřevěné víko. Ze slámy vyndal tři stejné těžké koule z velmi tmavého skla. Z každé z nich čouhal metr dlouhý doutnák. Belinus je rozdal Kasumimu, Arruthovi a Barrymu.
"Valde, ty tady zůstaneš, dostaneš zvláštní úkol. Zatím se posaď." Vald s odevzdaným výrazem se posadil a obklopil bariérou mlčení.
"Dobře, vy tři," řekl Belinus a ukázal na ně, "rychle dovnitř a ještě rychleji ven. Poklop do kanálů najdete za skladištěm. Ještě jednou si prohlédněte mapu a pak můžete jít. A až budete připraveni zapálím doutnák, bude hořet třicet minut a to i pod vodu, to vám musí stačit. Kdo se nevrátí, bude považován za mrtvého. Jasné?"
Všichni tři přikývli, chvíli stáli nad mapou a pak Kasumi povídá: "Šéfe, já myslím, že to máme." Belinus k nim přistoupil, podržel konce doutnáků u sebe a o rozžhavenou hlavičku dýmky je zapálil. Vzplály ostrým modrým plamenem a ten začal stravovat dlouhé konce doutnáků, jako by chtěl zajistit, že tak dlouhé nezůstanou.
"Běžte, budu vás tady čekat." Kývli na souhlas a rozběhli se za skladiště, ozval se zvuk poklopu odsouvaného nad kanálem a poté už jen monotónní ticho, které narušovalo jen vytrvalé bafání z Belinusovy dýmky.
"Víš, proč jsem tě tady nechal?" zeptal se Belinus a s klidem se opřel o bednu za ním.
"Netuším," s klidem odpověděl Vald.
"Salmissira," nahodil Belinus.
"Kdo?" zeptal se Vald.
"Salmissira," vysvětloval Belinus, "je královna Yan-ti a jí podléhá celé království. Bez jejího vědomí se tam nehne ani stéblo. Ona musela nařídit veškeré operace včetně zabití Se´Nedry, Jorana a Kaila. Pokud chceme skutečně zastavit tu jejich šílenou intifádu, musíme ji zabít. A to Valde bude tvůj úkol. Ode mě dostaneš velmi rychlý jed, jediné co musíš udělat je vmíchat jí to do jídla. Jed je naprosto bez chuti a bez zápachu, účinkuje dvě hodiny po podání se smrtící jistotou. Ale to už bys měl být pryč."
"A jak se tam dostanu? Nemyslím si, že královna bude zrovna nakloněná mě zaměstnat jako svého kuchtíka," vyzvídal Vald.
"O to jsme se už postarali. Za dvě hodiny odjíždí ze Suzailu jistý kuchař, kterého pozvala sama Salmissira na svůj dvůr. O tobě ví, že se k němu přidáš, myslí si, že jsi syn jednoho z našich šlechticů, který ti chce usnadnit cestu na scénu diplomacie. Bohatě jsme mu za to zaplatili, tak by tomu měl věřit."
"Takže mám vsypat jed do jídla a okamžitě odjet pryč?"
"Přesně tak, chlapče. Shrnul jsi to dokonale," řekl Belinus a z opasku si odvázal malý měšec, který se běžně používal na mince.
"Tady," řekl a podal měšec Valdovi. "Máš v něm dostatečné množství zlaťáků na tvůj šlechtický původ a na dně je tajná kapsa, v ní je kousku papíru zabalen jed. Šaty a ostatní převlečení máš už připravené v hospodě u Zlaté růže. Za dvě hodiny vyrážejí na cestu, tak se tam běž ukázat a ještě něco - kdyby se vyskytli jakékoliv problémy v téměř každém městě mám někoho, kdo ti pomůže. Heslem pro tuto operaci je Had. Napiš to křídou na dveře hospody v jakémkoliv městě a pak se schovej. Oni si tě najdou." Belinus poposedl a opět si vložil do úst svou vyřezávanou dýmku a mohutně zabafal. Rukou naznačil Valdovi, aby odešel, že už k tomu nemá co dodat.
Ale Vald se ještě nechystal k odchodu, v zásobě měl ještě jednu otázku.
"Jaký jed je v tom sáčku?"
Belinus se usmál, jako by mu došly určité souvislosti, které před tím neviděl a odpověděl: "Jed zeleného grolha."
Začátek cesty
Vald prošel celou cestu z přístavní čtvrti svižnou chůzí a lehce si prozpěvoval. Pomstí Se´Nedru i dvojčata. Při chůzi zatínal pěsti v tichém hněvu a soustředil se jen na svůj úkol. Najít hospodu U zlaté růže nebyl problém, patřila k nejvyhlášenějším krčmám, které byly v Suzailu, k vidění. Jen pro ty nejbohatší a nejmocnější z celé říše hlásala vývěsní tabule nad dveřmi, kterými Vald vstoupil dovnitř.Uvnitř pobíhalo několik překrásných žen, jejichž jediným úkolem bylo rozptylovat pozornost hostů a roznášet pivo. Velmi výnosný byznys, pomyslel si Vald a usmál, protože jedna z těch krásných žen prošla kolem něj a usmála se.
"Co si budeš přát mládenče?" zeptala se medovým hlasem.
"Mám tady pokoj," odpověděl Vald, duchem naprosto nepřítomen a konsternován faktem, že s ním ta krásná žena mluví.
"Jo, to je skvělý, ale nějaký přání budeš snad mít?" provokativně zamrkala očima.
"Ano, budu," urychleně odpověděl Vald, "hledám svého mistra, "koktal překotně.
"Mistra?" skočila mu do řeči servírka.
"Ano, kuchaře, který cestuje ke královně Salmissiře," snaživě nahazoval Vald.
"Ach ano mistra kuchaře, Pale Moonlighta."
"Ano to bude on," přikyvoval Vald.
"Tak ten sedí támhle u toho stolu," vysvětlila servírka a odešla pro další várku piva. Vald se otočil směrem, který mu naznačila a uviděl poměrně pestrou společnost, která se bavila na účet dlouhána, který seděl uprostřed stolu. Něco ostatním vysvětloval a oni mu opláceli bouřlivým smíchem.
Vald se k přiblížil ke stolu zrovna ve chvíli, kdy se dlouhán rozčiloval nad neschopností malého tlouštíka pochopit jakýsi záhadný recept z citrónů, kobřího jedu a několika dalších přísad.
"Říkám přece naprosto jasně, že ten kobří jed je pro žaludek naprosto neškodný, jen tomu dodá ten správnej šmrnc," vysvětloval ohnivě dlouhán a udeřil pěstí do stolu.
"A já ti říkám," pořvával tlouštík, "že to pít nebudu."
"A já ti říkám, že nic lepšího si nikdy nepil."
"Ne, ne, a néé!" začal řvát tlouštík. Očividně mu došly argumenty. V tu chvíli dlouhánovi povolily nervy. Popadl malý kalíšek, plný olejové tekutiny a nalil to do tlouštíkovy otevřené pusy. Ten se zakuckal a polkl. Oči se mu rozšířily překvapením a radostí. Lehce potřásl hlavou.
"Wow!" vydechl, "to bylo opravdu dobré Pale. Nejlepší kořalka, kterou jsem kdy pil."
"A já mu to říkal. Všichni jste to slyšeli, ne?" zeptal se Pale celé společnosti. Ta vypukla v ohromný smích, který jasně naznačoval na čí straně stojí.
Pale se i s tlouštíkem posadili a teprve poté si Pale povšiml chlapce, který stál před ním.
"Hej ty!" zakřičel na Valda, "co na mě tak zíráš?"
Vald se jenom ušklíbl. "Na Vás? A kdo by nezíral na velkého Paleho Moonlighta, když má s ním jet až k samotné Salmissiře."
"Jó, tak ty jsi ten slavnej šlechtickej potomek?"
Vald pohodil hlavou a přikývl.
"No dobrá," řekl Pale, "věci ti přinesli do pokoje dvanáct, nebo tak, je to hned vedle mě. Převleč se do cestovního a za dvě hodiny vyrážíme. A mladej, jednu věc si ujasníme, nepleť se mi v kuchyni. Jasné?"
"No jó," řekl Vald a odešel do svého pokoje připravit si věci na cestu. Pokoj číslo dvanáct, kam ho Pale poslal, byl velmi vkusně a luxusně zařízen. Masivní nábytek z těžkého dřeva, vypolstrovaného velmi jemným hedvábím. U nohou postele ležela velká přepravní truhla, které se obvykle používaly pro dlouhý transport.
Vald nadzvedl víko truhly, aby se podíval na její obsah a odkudsi zdáli zaznělo velké zahřmění. Víko nárazem zvukových vibrací spadlo. Vald se usmál, Kasumi s ostatními byl úspěšný.
Teď je řada na něm. Opět otevřel truhlu a pohlédl na dno. Belinus byl neobvykle štědrý, na dně leželo několik kompletních oděvů z nejlepšího hedvábí a malá šperkovnice vybavená všemi důležitými šperky, které náleží k postavení šlechtice.
Pečetní prsten, mohutný medailon s erbem jeho rodiny a několik dalších velmi cenných cetek. Prsten si Vald dal na ruku a důkladně si jej prohlédl. Na rubu prstenu byl vyznačen rodový erb rodiny Cormerilů. Jestřáb se stříbrným šípem v zobáku. V oku jestřába se blýskal veliký rubín a stříbrný šíp byl vyložen bílým zlatem. Celkově to byla dokonalá ruční práce.
Vald si povzdech a vložil prsten zpátky do truhly, v těchto dobách nebylo jednoduché ochránit si své bohatství. Truhla bude nejlepší.
Vyndal několik kousků oblečení hnědé barvy a příjemného luxusního střihu, dokonale mu padly.
K pasu si připjal masivní opasek a na něm krátký meč vykládaný zlatem.
Prohlédl si sám sebe a naprosto spokojen vyšel na chodbu. Zamířil přímo do výčepu, kde čepovala ta nádherná dívka se kterou začal tak špatně. Vykasal si rukávy a pohledem pátral po oné dívce v nádherné halence, která tak mnoho nechávala domyslet.
Pomalu postupoval výčepem, když jej někdo uchopil za ruku.
"Hele mladej, čas balit, budeš muset pomoci, chtíc nechtíc," pomalu pronášel veliký ork opásaný sadou několika mečů a táhl Valda za ruku směrem ven z hospody.
"Jó já chápu, mám jít za tebou," řekl Vald a vyškubnul se mu. S odhodlaným výrazem následoval orka do vnitřního dvoru hospody.
"My jet na koni, věci vůz," drmolil ork a ukazoval na veliký vůz, který stál uprostřed dvora a dvacítku přivázaných koní.
Vald přikývl a metodicky začal nakládat věci na vůz. Velké bedny naložili jako první a ty menší uložili nahoru, kde byla menší pravděpodobnost jejich poškození. Nebyla to jednoduchá práce a Valdovy svaly se napínaly pod tíží beden, ale nepovolil. Za dvacet minut stál před nimi naložený a zajištěný vůz, dokonale připravený na cestu.
Vald si jej s ulehčením prohlédl a podíval se na orka.
"Tak to by bylo. Ještě něco?"
"Ne," usmál se od ucha k uchu ork a podával Valdovi svou mohutnou pravici. "Já Kern," řekl ork a potřásal ohromnou silou Valdovi rukou.
"Jo, já Vald. Hodný, ne zabít. A teď už pusť mou ruku!" zařval Vald.
"Já nechtít ublížit. Já přítel. Přítel Paleho Moonlighta," rychle pokyvoval hlavou Kern. "Ty se zlobit?" zeptal se Kern s nevinným výrazem ve tváři.
"Né, jen máš strašnou sílu. A málem jsi mi rozdrtil ruku. Pojď dovnitř, dáme si pivko po práci," vysvětlil Vald.
"Kern rád pivko po práci. Velký," dodal a pospíchal za Valdem, který směřoval zpátky do výčepu. Sednul si přímo naproti stolu Paleho Moonlighta a s klidem ve tváři sledoval svého budoucího zaměstnavatele.
Pale byl vysoký muž, s dlouhou hřívou vlasů v nádherně černé barvě, zelených očí a pletí osmahlou pobytem na jižním slunci. Jeho ruce neustále poletovaly vzduchem, jak něco ohnivě vysvětloval a jazyk měl ostřejší a rychlejší než většina lidí, které Vald znal.
Kern si přisedl vedle Valda a u servírky objednal velké pivko pro orka. Přinesla mu pořádný tuplák, za který by se nemusel stydět ani král všech ožralů. Kern vypil polovinu naráz a když pomalu dopíjel zbytek, malá prasečí očka rejdila pod sukně všech přítomných dam. Ačkoliv intelektem by je nejspíš neoslnil, spíše naopak, svou postavou předčil veškeré sny. Měřil něco přes dva a půl metru, mohutné svaly vynikaly pod jeho starou, ale čistou halenou, dva meče křížem na zádech mu dodávaly jakýsi divný výraz v celkovém vzezření, ale korunu tomu všemu nasadil svou třetí zbraní, mohutný kyjem, který měl pověšený na opasku. Stará kmenová zbraň budila hrůzu od pohledu.
Přesto Vald vedle něj spokojeně upíjel svou dávku piva a tvářil se nadmíru spokojeně. Po vykonané práci, správná odměna, vždy říkala jeho matka a asi měla pravdu. Pivečko chutnalo jako máloco jiného.
Pale se náhle zvedl a mávl na Valda a Kerna, aby přišli za ním. Oba dva vyskočili, nechali pivo pivem a přispěchali za ním. Pale na ně podíval a když viděl, že jdou za ním, vyšel až do svého pokoje, kde na ně počkal.
"Valde zavři dveře," řekl když Vald s Kernem vešel dovnitř. Vald se otočil, aby udělal, co mu bylo řečeno, když v tu chvíli na něj skočil Kern a celou vahou svého mohutného těla jej přišpendlil na dveře. Odebral mu meč, dýku a hodil je Palemu, sedícímu u masivního stolu, který vévodil v místnosti. Vypadal jako starobylý soudce, vědom si své morální převahy nad svou ubohou kořistí.
"Valde, teď nelži, Kern to z tebe i tak vymlátí. Začni rovnou pravdou. Jak se jmenuješ?"
"Vald Cormeril!" vykřikl Vald, snažící se o hraní své role. Pale nevěřícně pokýval hlavou: "Kerne!" řekl a pokynul mohutnému orkovi. Ten lehce zatlačil na Valdovu pravou ruku a jediným trhnutím mu ji vykloubil. Valdovi se podlomila kolena a zařval bolestí.
"Jaké je tvé skutečné jméno?" zeptal se monotónním hlasem Pale.
"Vald Cormeril!" řval nepříčetně Vald. Pale opět pokynul Kernovi. Kern uchopil Valdovu hlavu a udeřil s ní o nejbližší stěnu. Vald nyní i krvácel z rozbitého nosu a několik zubů skončilo venku.
"Jaké je tvé skutečné jméno?" zeptal se Pale a vyndanou dýku si začal vybírat špínu za nehty.
"Vald Cormeril," odpověděl šeptem Vald. "Vald Cormeril," opakoval tiše.
Kern se podíval na Paleho v tichém očekávání dalšího příkazu, ale ten jen zavrtěl hlavou. "Dobrá usnadním ti to. Rod Cormerilů má mnoho a mnoho členů, většina z nich je naprosto neznámá a stejně se k němu hlásí, protože mají blízko královské linii, ale ty jsi jiný. Ty nepatříš mezi šlechtice, tvé tělo je zocelené tvrdou prací nebo tréninkem a máš tu tichou chůzi zabijáka, co nechce být viděn. Rozhodně nekomunikuješ se ženami jako šlechtic, ty se jich bojíš. Oni si berou služky bez problémů a ty máš problémy jenom s ní promluvit. U nakládání, které bylo dost pracné i pro Kerna, jsi se ani nezapotil a posunoval jsi stejné bedny jako Kern. A on má nadlidskou sílu. To není normální, chci vědět, kdo jsi ve skutečnosti a proč jedeš se mnou. A máme na to ještě hodinu." Poslední větu Pale vyslovil s velkým důrazem na poslední slovo a usmál se.
Vald vykašlal krev a zašeptal: "Jsem Vald Cormeril a můj otec se o tom dozví."
"Lepší, ale ne dost. Nemluvíš jako šlechtic, nejsi šlechtic, tak si přestaň hrát." Pokynul Kernovi.
Ten jako by chvíli přemýšlel, Valda na okamžik pustil a volnou rukou ho udeřil do ledvin. Vald se bezhlesně zhroutil k zemi. Na dveřích zůstala krvavá skvrna a ta skapávala pomalu dolů, přímo na bezvládné Valdovo tělo.
"Kerne, ty mě štveš!" vykřikl Pale dopáleně, "říkal jsem ti, že to musí bolet a né, že ho máš zabít."
"Já nechtěl," odpověděl Kern a provinile se zadíval do země.
"Panebože, kdo mi tě postavil do cesty," povzdychl si Pale, "co teď?" pronesl řečnickou otázku a pozoroval Valdovo tělo, které leželo pode dveřmi.
Pak jako by ho napadla spásná myšlenka. Pokynul Kernovi, aby si přehodil Valda přes rameno a nesl ho za ním.
Vyšel ze svého pokoje a Kern ho následoval s odstupem několika metrů. Zašli do pokoje, který měl na svých dveřích jednoduché označení Helma, boha úsvitu. Uvnitř seděla kněžka v dokonale sněhově bílém hávu a přes oči měla černou pásku, která kazila dojem dokonalosti.
"Má paní, chtěl bych tvému chrámu zde uvnitř tohoto domu věnovat malý dar. Sto zlatých. Doufám, že tvůj pán bude potěšen mou štědrostí."
Kněžka mu během hovoru skočila do řeči: "Položte toho chudáka, na stůl přede mnou. Peníze dej támhle na tu poličku po tvé pravici a přestaň se mi tady vykrucovat. Nejsi první, kdo má podobný problém a bohužel ani poslední." Tiše povzdechla a ze šuplíku vyndala mast v malém hliněném kalíšku. Místností se nesla silná vůně řebříčkové masti s několika jen velmi špatně identifikovatelnými přísadami.
"Musíš mě k němu dovést, jsem slepá," poprosila kněžka Paleho. Ten jenom překvapením vyvalil oči: "Ale jak jsi mohla vidět to vše..."
"To co mi bůh vzal mi vrátil, vidím, ale jinak než ty nebo ten ork. Já to prostě vím." Povstala a podepřená o Paleho se přišourala k Valdovi. Rukou několikrát přejela nad jeho tělem a otočila hlavou do míst, kde stál Pale.
"Je velmi vážně raněn. Pokud mu okamžitě nepomohu, zemře. A já mám tak málo léčivých mastí," povzdechla si, "půjde to jenom velmi těžko."
Pale kývnul hlavou: "Bohové své vyvolené obdařují i smyslem pro obchod, to jsem netušil," dodal ironicky "dobrá, 150 zlatých."
Ale v tu chvíli kněžka již roztírala mast po bezvládném Valdově těle. Místností voněl řebříček a vznášel se jako tichá upomínka na násilí spáchané před několika minutami. Když kněžka rozetřela veškerou mast, kterou měla, natáhla své ruce směrem k nebesům. Několik malých modrých světýlek se vyrojilo v jejich okolí a jak je pomalu dávala níž a níž, množství světýlek stále rostlo, za chvíli již měla celý roj kolem svých prstů. Vířil a přeléval se z jedné strany na druhou.
Ruce se přiblížily k Valdovi a světýlka jedno po druhém vnikala do něj a uzdravovala jej. Jeho tep se zklidnil a barva kůže, bílá ztrátou krve, získala svou růžovou barvu. Zuby, které ztratil při úderu do dveří, dorůstaly samy od sebe a Vald se za chvíli naprosto uzdravil.
"Za hodinu se probudí a potom bude opět v pořádku," řekla kněžka a pak natočila svou hlavu do míst, kde stál Pale, "a zkuste mu už neublížit. Příště bych nemusela být poblíž."
"Rozumím," přikývl Pale, "udělám pro to vše."
Kern jemně přehodil Valdovo spící tělo přes rameno a odnesl jej zpět do pokoje. Tam jej uložil do postele.
"Tak fajn, Kerne, co teď?"
"Kern nevědět."
"Přestaň si hrát Kerne na debila nebo ti to zůstane."
"Dobrá šéfe, já nevím. Ani jak dál a ani proč mu nevěříte. Ale je mi jasné, že může ohrozit naši misi. Bylo to divné, jak žádali jeho přijetí, kvůli tomu, aby poznal mravy jiné země. Vůbec mi to k němu nesedí."
"Máš pravdu. Nebude to šlechtic. Všechny šperky mu poslali se zavazadlem, ani jedinou cennost neměl u sebe. Nelíbí se mi. Může nás ohrozit."
Kern naznačil nůž na krku, že ho snadno podřízne.
"Pane, půjde jako kuře."
"Je v tom moc velké riziko, někdo ho může očekávat. Jsme na nepřátelském území, nezapomeň."
"Na to se nedá zapomenout, už abychom byli doma, v Sambii," řekl Kern a podíval se na Paleho.
Ten něco nesrozumitelně zachrčel. Za ním se z čirého vzduchu zhmotnil Vald a držel mu na krku dýku, kterou nechali ležet na nočním stolku. Očima probodl Kerna a přitlačil na dýku, ta pronikla tenkou vrstvou kůže, a na krku Paleho se objevila malá stroužka krve.
"Ani se nehni a ruce na stůl," poručil Vald orkovi. Ten se podíval na Paleho a když nepatrně přikývl, položil je na stůl.
"Ty taky mistře kuchaři." Pale bez reptání uposlechl a položil ruce před sebe tak, aby na ně Vald viděl.
"Teď se budu ptát já. Co chcete Salmissiře a kdo vás posílá?" ptal se Vald dokonale klidným hlasem.
Pale se podíval na Kerna a odpověděl: "Dobrá konec hry. Kerne zbraně na zem. Ty pane drsný, mě pusť a můžeme si promluvit naprosto vyrovnaně. Ty si necháš dýku a my budeme mít početní převahu. Souhlasíš?"
"Dobrá, Kerne slyšel jsi?" Kern otráveně přikývl a odložil veškeré své zbraně, které měl u sebe, bylo jich dost pro malou jednotku. Vald pustil Paleho a ustoupil o krok dozadu a dýku měl připravenou na odražení jakéhokoliv myslitelného útoku.
"Kerne, ne!" vykřikl Pale, když viděl orka, jak se připravuje ke skoku na Valda. Zarazil a s mumláním se posadil. Pale vstal obešel stůl a postavil se ke zdi, tak aby viděl na Valda a zároveň měl krytá záda.
"Kolik jsi toho slyšel?" zeptal se Pale a upřeně se zadíval na Valda.
"Pravidlo první, jednu otázku já, jednu ty," odpověděl Vald a vrátil pohled Palemu.
Ten přikývl.
"Dost na to, abych si udělal představu, kdo jste. Jste pravděpodobně agenti Sambie, ale nevím co chcete."
"Můj styčný důstojník nám zadal jednoduchý úkol likvidaci Salmissiry," odpověděl Pale, "a ty?"
"Jsem agentem bratrstva Stříbrné dýky, a úkol mám tetntýž," řekl Vald a lehce uvolnil postoj.
Pale se usmál: "Dobrá, můžeme se určitě nějak domluvit. My ji máme zlikvidovat v noci, dostat se přes stráže a v noci ji podříznout."
"Jed. Zelený grolh. Začne účinkovat dvě hodiny po podání."
"Skláním se před tvým mistrem, jeho nápad je lepší než náš. Jako mistr kuchař, to budu mít jednoduché. A mám ještě otázku, hodláš s námi spolupracovat? Použijeme tvůj plán a až, když to nevyjde, zkusíme to po našem."
"Vyjde, my neděláme chyby," oponoval Vald a zastrčil dýku za opasek. "Budeme spolupracovat," řekl potom, podal pravici Palemu a společně si potřásli jako rovnocenní partneři.
"Kdy vyrazíme?" zeptal se Vald.
"Během čtvrt hodiny se máme všichni sejít ve dvoře a připravit na cestu," odpověděl Pale a chystal se vyjít na chodbu, ale Vald jej zadržel ještě jednou otázkou.
"Kolik lidí z našeho doprovodu je členem vaší služby?"
"Nikdo. Jen já a Kern, zbytek jsem najal zde, jako pomocný personál do kuchyně."
Vald se na chvilku zamyslel a poté souhlasně potřásl hlavou.
"Souhlasím, čím méně lidí něco ví, tím to je bezpečnější." Poté následoval Paleho a Kerna do vnitřního dvoru hospody.
Cesta k Salmissiře
Když skupinka dvaceti jezdců následovaných velkým nákladním vozem vyjela z bran Suzailu, slunce bylo vysoko na obloze a přehouplo se přes polovinu své dráhy. Stíny byly z celého dne nejkratší a vytvářely abstraktní obrazce. V čele skupiny jel Pale s Kernem, ostražitě si prohlížejíc cestu před nimi. Vald uzavíral kolonu a držel se vedle vozu. Ačkoliv slunce pálilo a neúprosně spalovalo zem před nimi, byl Vald zachumlán v těžkém plášti a tvářil se nanejvýš nevyzpytatelně.Jeli pět nebo možná i šest hodin, nežli Pale dal pokyn k zastavení. Během té doby proud obchodníků a jiných pocestných čím díl tím víc řídnul, až během poslední hodiny nepotkali ani jednoho pocestného.
Utábořili na otevřené pláni, kde, jak doufali, by noční hlídky zpozorovali jakéhokoliv vetřelce. Postavili dva velké stany, do kterých natahali zavazadla, která by neměla zmoknout. Sami zůstali tábořit pod širákem.
Několik mužů se ujalo rozdělávání ohně a za nedlouho se opékaly velké kusy masa. Vůně pečínky se vznášela nad celým táborem a vplížila se do všech koutů.
Vald spokojeně ukusoval svůj kus masa a spokojeně si pomlaskával, když k němu přistoupil Kern a začal vyprávět bez jakéhokoliv úvodu.
"V mých končinách žije kmen, jehož jediným smyslem je zabíjet a zabíjet. Kohokoliv. Kdykoliv, pokud se jim naskytne šance, a jakýmkoliv způsobem. Jsem jedním z nich, Valde. Díky Palemu jsem odtamtud odešel ale občas se mi stane, že některé staré pudy převládnou. Tehdy, když se tě Pale vyptával, se mi to stalo. Praštil jsem tě příliš velkou silou, aniž bych na cokoliv myslel a ty jsi málem kvůli tomu zemřel. Příště se již budu ovládat. Slibuji." Dokončil Kern svůj proslov.
"Jsem rád, že jsi mě nezabil, Kerne. A díky za tu omluvu a tak." Vald a podal Kernovi ruku. Ten ji s váháním přijal a potřásl si Valdem jako se starým přítelem.
"Tak to zapijem, ne?" vykřikl Kern a odskočil pro mohutný džbánek piva. Lok po loku z něj upíjeli a když v něm už více nebylo, Vald se s mohutným říhnutím zhroutil na zem. Škytal a válel se po zemi jako staré prase. Kern nad tím jen potřásl hlavou a poté vzal Valda na ramena a odnesl jej k nedalekému místu pro spaní, které zatím stihli postavit z několika kmenů mladých stromů. Hodil ho na zem, až do zadunělo a pak odkráčel porazit další z mnoha džbánků.
Ráno bylo krušné, Vald měl pocit jako by někdo zabalil zlatou cihlu do plátku citrónu a mlátil ho do hlavy. Hlava třeštila, a pulzovala bolestí. Vald tiše zavyl, žaludek měl na vodě a chuť k jídlu nulovou.
Kern se k němu přihnal jako vítr. "Tady ti nesu trochu ovesné kaše, nejlepší snídaně co znám."
Vald se na ni podíval a poté vše vyrazilo ven. Smíchalo se to s ovesnou kaší a získalo ještě odpudivější vzhled. Kern se zazubil a vylil kaši nedaleko do trávy. Pak se vrátil se sklenkou husté olejovité tekutiny, která nevábně voněla.
"Vypij to?"
"Prosím? Tohle no to si snad děláš srandu?" vyvalil oči Vald.
"Věř mi. Pomůže ti to," odpověděl Kern.
Vald s odporem uchopil sklenku a snažil se ji nevylít, olejovitá tekutina se přelévala ze strany na stranu. Vald ji upřeně pozoroval a náhle ji jediným pohybem obrátil do sebe.
"Áaaa, co to má být!" řval a klepal se hnusem.
Kern se lehce usmál, "Maminčin recept, fakt dobrej."
"Dobreeej?" zeptal se Vald a snažil se aby mu čelist příliš nedrkotala.
"Jo," odpověděl Kern a odešel zpátky pomoci při nakládání vozu.
Vald se ještě chvíli klepal, potom pohárek odhodil do trávy a odešel si sbalit věci na cestu.
Slunce vystoupalo nad lesy a ozařovalo výpravu, která se jako ostrý nůž bořila do travnatých stepí, které se zdánlivě nekonečně rozpínaly od obzoru k obzoru. Dva dny putovali touto přehlednou krajinou, poté se tráva začala vytrácet a udělala místo malým mokřinám, ty se postupně zvětšovaly a třetí den byla vidět mračna komárů, která se vznášela nad gigantickým mokřadem.
Bahnitý zápach stoupal kolem a všichni cítili jak jimi prostupuje nenávist vůči tomuto místu. Hniloba se vznášela nad močálem, jako příslib brzké smrti.
Kolona se nořila hlouběji a hlouběji do mokřadů. Pale měl nákres chodníčku, po kterém se dalo projít až k Salmissiřině sídlu, ukrytém hluboko v srdci mokřadu.
Hvězdy se rozsvítily a společně s měsícem ozařovaly postupující kolonu, která musela k Salmissiře dorazit do svítání, jinak hrozilo, že je komáři sežerou zaživa.
Pale se několikrát nadechl a poté zkontroloval mapku, už to nebylo daleko.
"Valde?!" zakřičel na konec výpravy a jeho hlas se nesl nad ztichlým močálem jako burácení hromu, vyplašil hejno malých hus, které plavaly nedaleko. Vald se odpoutal od konce výpravy a přijel až k Palemu.
"Co se děje?" Pale místo vysvětlování ukázal před sebe, v mlžném oparu se rýsovaly obrysy mohutného hradiště, opevněného mocnou hradbou kůlů.
"To je ono. Salmissiřino sídlo. Za půl hodiny tam dorazíme."
"To je dobře, že jsou alespoň nějaké příjemné zprávy," řekl Vald a ohnal se po jednom z miliónů dotěrných komárů. Naprosto zbytečně. Na jeho místo ihned dosedla desítka dalších.
Karavana postupně zdolávala metr za metrem, brodila se bahnem, až stanula před dřevěným mostem,který vedl přímo k hlavnímu vchodu celého komplexu. Když jej přecházeli, jejich kroky hlasitě duněly po dřevě, které bylo částečně ztrouchnivělé věkem a částečně podmínkami, které zde panovaly.
Dveře se otevřely s hlasitým skřípotem a zvenku zavanul odporný pach. Celá skupina se jako jeden muž zastavila a čekala na další povely.
Pale se na ně otočil a velitelsky mávnul rukou. Pomalu vyrazili vpřed. Sotva poslední muž vešel dovnitř, vrata se zabouchla.
V komnatě, do které po průchudu branou vstoupili, panovalo hrozivé přítmí, které snížilo náladu všech přítomných pod bod mrazu.
Na vzdáleném konci chodby se ze stínů vyloupla osoba, kterou zde nikdo nečekal.
Belinus Thurgoner.
Vstoupil do světla, které dopadalo z jednoho okna a tajuplně vytvořilo auru světla kolem jeho osobnosti.
"Vítejte," pronesl nad dokonale ztichlou společností.
"Co, co tady děláte?" zeptal se Vald.
"Totéž co ty. Čekám. Ale na rozdíl od tebe vím na co."
Pale se pomalu vzpamatovával z toho, že zde potkal svého protivníka. A otázal se: "Na co, zde čekáš Belinusi?"
Belinusovi se na tváři objevil tajuplný úsměv. "Na vás. Na tebe, Valda i Kerna. Na Vás všechny." A z jedné kapsy vyňal dlouhý obětní nůž, jehož čepel byla poskvrněná krví. A začal si s ním pohrávat.
"Proč na nás čekáš?" zeptal se Vald.
"Dostali jste se příliš blízko, a mohli by jste vše zkazit."
"Takže to vše, abychom odklidili Salmissiru a všechny její agenty byla jen hra na odlákání pozornosti?"
"Jsi skutečně pozorný žák, škoda jen, že jsme se nepotkali za lepších okolností. Ano, před hodinou zavraždili krále, a zanedlouho bude celé království v panice. A do tohoto zmatku vstoupí jeho zarmoucený bratr a převezme vládu a vyvede lid z této neblahé situace," vysvětloval Belinus a po rtech mu přejížděl ďábelský úsměv.
"Vrahu!" zakřičel Pale a vrhl jeden ze svých nožů přímo na Belinusovo srdce. Nůž rotoval směrem k vůdci Bratrstva stříbrné dýky, ale několik centimetrů od Belinusova těla se zastavil ve vzduchu. Belinus jej uchopil a mrštil jím nazpět k Palemu. Nůž se s neobyčejnou lehkostí zabodl do jeho srdce a Pale s lehkých zachroptěním a udiveným pohledem padl mrtev k zemi.
"Ať tě to ani nenapadne," pronesl Belinus k mohutnému Kernovi, který se chystal vyrazit na Belinuse, "mám i jiné hračky."
Kernovy svaly se uvolnily, ale výraz v jeho tváři napovídal mnohé o vnitřním boji, který probíhal hluboko v jeho nitru.
"Síly všech tajných služeb byly zaměřeny na nebezpečí z venku, ale všichni zapomněli na nebezpečí vnitřní. To se jim i vám stane osudným. Dnes nezemřete, ale stokrát si budete přát, aby jste mohli zemřít. Salmissira totiž potřebuje stálý přísun otroků."
Když Belinus dokončil svoji řeč, rozesmál se a z výklenků v sále dovnitř vstoupila padesátka ještěřích lidí. Namířili své dlouhé harpuny na skupinku a odváděli ji do hloubi Salmissisiřina paláce. Belinus je sledoval s pohledem upřeným do dáli a když odezněly zvuky kroků, otočil se a pronesl krátkou magickou formuli. Jeho tělo zprůsvitnělo a poté zmizelo pryč.
Převrat právě začal.
V dolech
K tomu, aby člověk zemřel, stačí málo. Jeden úder lopatou je stejně vražedný jako dýka v zádech. Krumpáč v rukou silného dokáže být stejně nebezpečný jako jed v rukou vraha. Vald o tom mnohokrát přemýšlel. Jeho spoluvězni smrděli pachem smrti, každý den někdo z nich zemřel rukou svých bratří, jídla bylo žalostně málo a práce v dolech na stříbro mnoho. Za těch 5 měsíců, kdy neviděl denní světlo a čas jim odměřovalo střídání směn v dole, zemřeli všichni, kteří s ním upadli do zajetí. A Valdův čas se také blížil, usilovná práce zvětšila jeho svaly a nebezpečné prostředí zostřilo jeho smysly. Dokázal vycítit nebezpečí a čelit mu. V temnotě jeskyně, ve které je drželi Yuan-ti, se jej několik mužů pokusilo zabít, nepovedlo se jim to a zbytek vězňů začal uznávat jeho autoritu. Autoritu pocházející z moci silnějšího nad slabším."Valde, přivedli nové vězně," pošeptal mu Jodar.
"Budou problémy Jodare," dodal celkem zbytečně Vald.
"Vím Valde, ale nic, co bychom nezvládali," Jodar svá slova podpořil mocným zapnutím svalů a na hrudi mu vystoupili mohutné pletence svalů.
"Po směně to vyřešíme," odpověděl Vald.
Yuan-ti zahnali pracující muže zpět do jejich páchnoucí jeskyně a nešetřili při tom ranami bičem. Když zajatci přišli do absolutní temnoty své jeskyně, zarachotily mohutné dveře za nimi.
"Světlo!" zakřičel Vald a počkal než jeden z mužů rozsvítil pochodeň, kterou odcizil ve vnitřní chodbě. Rudé světlo pochodně částečně ozářilo mohutný prostor. Počet mužů stísněných uvnitř převyšoval stovku. Nově příchozí stáli u severní stěny v hloučku a snažili se tvářit odhodlaně, ale odvaha jim z tváří mizela vzdáleností, kterou Vald ukrajoval svými mohutnými kroky.
Zastavil se čtyři kroky před mužem, který vystoupil z hloučku a byl připraven vyjednávat za celou skupinu asi dvaceti mužů oblečených do špinavých košil a stokrát sepraných kalhot. Přestože jejich vzhled působil přímo úděsně, pod nánosem špíny se daly vyčíst svaly získané jedině dlouholetým výcvikem se zbraní a rozhodně zde byli náznaky vojenského chování. Muž který stál před nimi se tvářil jako jejich kapitán, stál široce rozkročen a ruce složené křížem na hrudi.
Vald se spolu s kapitánem chvíli upřeně pozorovali. A poté Vald promluvil jako první.
"Jmenuji se Vald Ashalson a jsem tím, čemu by se dalo říkat kapitán zdejších vězňů."
"Těší mě, já jsem urozený pán Fallyd. A toto jsou mí družiníci, byli jsme posláni do dolů za trest za vzpouru proti Ildoolovi, pánu Cormyru." Když říkal tuto větu jeho obličej se zahalil opovržením, které by dokázalo i zabíjet.
"Král padl?" vydechla stovka hrdel najednou.
"Ano přátelé, a ačkoliv se jeho tělo nenašlo, o jeho smrti nejsou žádné pochyby, opevnil se ve svém paláci a spolu s palácovou gardou vzdorovali tři dny téměř desetinásobné přesile, desítka proti stovkám Ildoolovým věrným. Byl to velký boj a jeho činy jsou navěky zapsány v našich srdcích. Když bylo jasné že útočníci prolomí všechny ochrany, oblékli se do nejskvostnějších brnění, která měli, tou dobou žili už jen tři. Glond, Azoun a Zaknafein. A vyšli na královský dvůr, a tam svedli závěrečnou bitvu. Padlo mnoho nepřátel, ale po čase je přesila začala udolávat a v tu dobu král zmizel spolu s bojovníky." Fallyd si oddychl a trochu se pousmál, pochodeň začala pohasínat, neboť již ve chvíli, kdy ji ukradli, byla už téměř spálená.
"Ildool, ta Marsamberská svině, ho prohlásil za mrtvého, ale my víme že se vrátí a všechno mu oplatí." Pochodeň zhasla.
"Urozený pane Fallyde, nepozastavuj se nad ztrátou světla v těchto temných dobách informace, které nám přinášíš, jsou jediným zábleskem poznání o tom, co se děje nahoře."
"Ano, budu pokračovat. Ildool má k ruce jakéhosi agenta, který zbyl z Bratrstva stříbrné dýky. Jen nemnoho členů tohoto spolku přežilo první dny panování Ildoola. Ti, kteří měli to štěstí, se schovávají po celém světě. O tom agentovi se říká, že je rychlejší než sokol a vražednější než červený drak. A mstí se způsoby, o kterých je lepší nemluvit. On vyřídil královy bratrance v pevnosti na východě a severu země, veleli téměř polovině všech Purpurových draků. Zmatek, pánové, jaký nastal, dosud naše země nezažila. Ildool převzal zemi jako zralé jablko, naši spojenci nejenže nezasáhli, oni z toho těží. Dokud se naše říše zmítá v krizi, vydělávají ohromné peníze. Ildool vládne železnou rukou a drtí jakoukoliv opozici. Kdo se mu postaví, druhý den zemře."
"A jak to že ty žiješ?" přerušil jej Vald.
"Proč? Z milosti a rozmaru, na poslední chvíli byl můj rozkaz k popravě odvolán a všichni muži se mnou posláni do vyhnanství sem do stříbrných dolů královny Salmissiry."
"Vyprávěl jsi dobře, můj pane. Vítej mezi námi a buď naším hostem, místa je zde dost."
"Děkuji ti Valde Ashalsone."
"Mě neděkuj, za všechno vděčíme královně Salmissiře," s hořkým tónem dodal Vald.
Po chvíli jim vyčlenili dostatek místa, aby si Fallydovi muži mohli udělat pohodlí a přestát chvíle, kdy se nepracovalo. Hovor mezi nově příchozími a starými vězni brzy utichl a místností se neslo jen neklidné chrápání.
Přesto Vald nemohl usnout, stále počítal počty královniných mužů a jejich sílu. Na ostrahu vězňů byl vyčleněn jeden ozbrojený Yuan-ti na každých deset pracujících vězňů. Najednou pracovalo vždy 70 až 80 mužů Jediné, co zbývalo bylo přemoci 8 Yuan-ti a poté uprchnout, plán dávali dohromady s Jodarem celých čtrnáct dní, než si byli naprosto jisti, že vyjde.
Ve chvíli, kdy je odvedou na pracoviště a rozdají jim krumpáče a lopaty, můžou zaútočit na své strážce s obrovskou přesilou. Pokud je zabijí dostatečně rychle, aniž by varovali kohokoliv jiného, osvobodí ostatní a společně se probijí přes bažiny do Cormyru, ne do Cormyru ne, čím více o tom Vald uvažoval, tím více se mu jeho plán zdál založený jen na pouhé intuici a náhodě. Ne rozhodně tam nepřidá další náhodný faktor, musí utéct směrem k Sambii. Tam naleznou pomoc jistěji než v Cormyru, zmítaném občanskou válkou. Zbývá poslední věc, kdy začít?
Zítra bude dozajista ten nejlepší den, muži dnešní noc nepracovali, budou odpočinutí a navíc dostali nenadálé posily válečníků barona Fallada. Takže zítra....
Útěk
"Jodare, řekni našim mužům, aby se připravili, dnes to začne," pošeptal Vald Jodarovi těsně po svém probuzení. Ten přikývnul a poslal dál jasné instrukce, aby se všichni připravili.Za hodinu se otevřely hlavní dveře a do temné komnaty proniklo světlo z loučí nesených Yuan-ti. Vyhnali obvyklý počet vězňů ven do chodby a začali jim rozdávat krumpáče. Netrvalo dlouho a také poslední muž dostal do ruky svůj krumpáč, s dokonale tichým klidem jej potěžkal a vrazil Yuan-ti přímo do oka. Ještěr zařval a zhroutil se k zemi. Ostatní také nelenili a srazili ostatní Yuan-ti na zem, tam je utloukli k smrti a vzali jejich velké meče do svých rukou.
Otevřeli mohutné dveře, které bránili vězňům v útěku. Rychle rozdali zbývající zbraně mezi muže, kteří ještě žádné neměli. Vald si stoupnul na jeden z nejvyšších schodů a muži utichli ve svých činnostech.
"Zabili jsme naše strážce, pokud nás chytí živé, zabijí nás také. Musíme se probít ven a dále do Sambie, co nejdál od této bažiny. Je nás mnoho a všichni dohromady budeme příliš nápadní, proto se, až si probijeme cestu ven, rozdělíme do skupin po deseti a každá z nich ať si probije svou cestu do Sambie nebo do Cormyru. A teď vpřed na povrch!" zařval Vald a celá masa těl se dala do pohybu, vykřikovala svůj válečný pokřik, který přehlušil vše ostatní. Vězni se valili jako ohromná přívalová vlna a nedali se zastavit, těch několik Yuan-ti, kteří se jim postavili, zemřelo dříve, než-li se zmohlo na jakoukoliv obranu. Byl to naprostý masakr. Nikdo ze strážců nepřežil.
Slunce stálo vysoko na obloze, když se celá masa vyvalila na slunce, chvíli stáli jako u božího zjevení a byli oslepení šíleným žárem a jasem, které vyzařovalo. Mrkali a snažili se pochopit, že po mnoha měsících utrpení žijí a jsou na svobodě. Masa se rozdělila na skupinky mužů, kteří se úprkem rozbíhali do všech směrů a prchali pryč od tohoto dolu, kde jich mnoho zemřelo. Pryč od vzpomínek na své kamarády, kteří měli méně štěstí, než oni.
Vald vyšel ven jako jeden z posledních a udiveně se rozhlédl, muži které ještě nedávno vedl, se rozprchli jako stádo ovcí. Tiše zaklel. Copak ti hlupáci netuší, že jejich nadějí je utíkat v malých skupinkách a ne každý sám? Sakra! Takhle je velice rychle pochytají a vrátí do dolu, nebo ....
Ani na to nechtěl pomyslet. Bude nejlepší se spolehnout sám na sebe. Vald se začal prodírat bažinou všude okolo a dbal, aby na něj po celou dobu jeho putování svítilo slunce z pravé strany, jen tak se dostane do Sambie během několika dní.
Den co den šel spát hladový a vyčerpaný, bál se pít vodu, protože nevěděl zda není zkažená. K jídlu nic nenašel, ale tyto nesnáze v něm jen posilovaly vědomí, že musí dosáhnout svého cíle - Sambie.
Pět dní ho sužovali komáři, pět dní měl žízeň a neskutečný hlad. Po pět dní bloudil bažinou jako smyslu zbavený, udržovaný naživu jen svými instinkty.
Když dorazil na okraji bažin, byl podobný spíše zvířeti než člověku, který vyšel z dolu.
Blouznil v horečce, kterou chytil z některého komářího štípnutí, jichž měl po svém těle nepočítaně. Ve svém blouznivém pomatení došel až na začátek jedné z mnoha vesnic, které byly rozptýleny v pohraničí mezi Sambií a Cormyrem.
Když místní lidé viděli, jak se sotva vleče, přivedli jej ke svému knězi. Ten mu poskytl nezbytné ošetření a podal mu tišící léky, které zahnaly bahenní horečku v samém zárodku.
"Kde to jsem?" zeptal se Vald, jakmile procitl a rozhlédl se. Postarší kněz, který mu byl nablízku, okamžitě přispěchal. Vzal jej za ruku a zkontroloval puls. Mezitím, co mu dvakrát za sebou měřil puls, odpověděl na jeho otázku:
"Momentálně jsi v naší vesnici, Ranli, pokud ti to něco říká. Vesničané tě našli na začátku vesnice a udělali to nejrozumnější co je napadlo, přinesli tě ke mně do chrámu Chauntey, mé bohyně. Měl jsi velmi vážnou horečku a také jsi byl ve velmi špatném stavu, jako by jsi po dlouhou dobu dýchal mnoho prachu." Kněz se tázavě Valda podíval, a nevyřčená otázka zůstala viset ve vzduchu.
"Děkuji otče," odpověděl Vald a upadl do předstíraného spánku, ještě si musel rozmyslet kolik toho řekne tomuto muži, kterého ani neznal.
"Jen spi, spánek posilní tělo i mysl," zašeptal kněz a přikryl jej lehkou přikrývkou.
Lovec lidí
"Nesu ti snídani," zazněl bodrý hlas kněze Dyngana. Dyngan byl malý a podsaditý chlapík s rozježenými vousy a velikou chutí k jídlu i dílu. Pocházel z této malé vesnice, ale jelikož jeho otec přišel o všechny své polnosti, prodali jej a jeho děti ve veřejné dražbě. Dyngan měl to štěstí, že jej koupil místní řád bohyně Chauntey a vycvičil na svého kněze. Kde skončila jeho rodina, to netušil."Děkuji," odpověděl slušně Vald, již zde byl pátý den a s tímto malým chlapíkem se již velmi dobře spřátelil, jen opravdu velmi nevlídný člověk mohl odmítnou společnost Dyngana.
"Dnes jsem ti přinesl opravdovou lahůdku, pečenou slaninu s několika volskými voky a také, tohle," Dyngan vyndal z malého vaku, který stále nosil přehozený přes své pravé rameno, karafu elfího vína. Jemně zdobená karafa byla označena nezaměnitelnou pečetí s vyrytým zlatým dubem.
"To přeci nemůžeme, Otec Clawg nás zabije. Je to přece jediná karafa v celém chrámu!" vykřikl zděšeně Vald.
"Proč ne? Copak ty nemáš rád elfí víno?" ptal s lišáckým výrazem v očích Dyngan.
"Mám, ale Otec Clawg byl na mě tak milý, že mu to nedokáži udělat. Vypít jeho nejoblíbenější víno," vysvětloval Vald.
"Valde s tebou není žádná zábava," řekl znechuceně Dyngan odzátkoval karafu a vyzunkl mohutným lokem téměř polovinu lahodného moku.
"Vynikající. Opravdu nechceš?" potměšile se usmál Dyngan.
"Ne opravdu. Otec Clawg by mě asi vyhodil," zasmál se Vald. Otec Clawg byl jeden z nejpřísnějších mužů, kterého znal, ale zároveň asi nejvíce myslel na svého bližního.
"Dobrá, když nechceš, tak alespoň sněz tu snídani, pak za tebou přijde starej." Když Dyngan odcházel trochu se motal a nahlas si pobrukoval jakousi starou melodii "Já jsem malý mysliveček".
Vald se s chutí pustil do vydatné snídaně a doufal, že rozhovor, který bude následovat, bude alespoň trochu příjemný.
Netrvalo dlouho a do dveří vstoupila postava Otce Clawga.
"Chutnalo Valde?" zeptal se Clawg.
"Velice otče," řekl Vald a trochu se uklonil, aby vyjádřil svůj vděk.
"To jsem rád," řekl Clawg a přitáhl si židli k Valdově posteli.
"Víš Valde, ležíš zde několik dní a za tu dobu jsem o tobě leccos zjistil. Nejsi náhodný kolemjdoucí, který chytnul horečku a doplazil se do naší vesnice. Rád bych znal tvůj příběh a důvod proč jsi tady. Neptám se bezdůvodně, potom ti to vysvětlím."
"Není to jednoduché otče," řekl Vald a posadil se na posteli, "začalo to téměř před rokem. Mor v mém městě byl strašný a zabil mi celou rodinu." Vald zatnul pěsti, když na to pomyslel. "A já jsem to jako zázrakem přežil. Měl jsem hlad a tak jsem ukradl bochník chleba, jistě víte otče, že v pokud je město obklopeno morem je za to jen jediný trest. Smrt. Druhého dne jsem byl vyveden pod šibenici a tam mi přivázali provaz na krk. Víte konopí strašně škrábe, kolem toho provazu jsou takové drobné uzlíky a ty šíleně dřely můj krk. Bylo to velmi nepříjemné."
"Ale jak jsi unikl?" zeptal se Clawg.
"Belinus Thurgoner, pokud vám toto jméno nic neříká, ani se nedivím, patří mezi nejlépe utajené osoby v celém Cormyru. Je jedním z vůdců Bratrstva stříbrné dýky."
"Ano Bratrstvo, jedna z nejprohnanějších organizací v celém Cormyru, vyprávějí se o ní přímo legendy. Naše tajná služba z ní má přímo úděsný strach."
Vald se ušklíbnul. "Ani se nedivím, já také. Belinus prostě přišel a řekl, že osm z nás, kteří budou schopni jet se mnou, odvezu pryč. A já jsem zůstal mezi těmi, kteří zůstali stát na nohou. Štěstí stálo při mně, tentokrát. Odvezli nás do přísně tajného tábora, kde nás cvičili ve všem, co jsme mohli potřebovat. Od jízdy na koni, až po lezení po zdech. Museli jsme absolvovat vše, co si jen umíte představit. Výcvik trval 6 měsíců, pár přátel mi tam zůstalo. Pak to šlo rychle, přijel Belinus dal nám jasně na srozuměnou, že nás čeká druhý den v Suzailu v jedné hospodě, už asi ani nepomatuji, jak se jmenovala. Přepadli nás tam Yaun-ti, zemřeli další přátelé. Belinus přišel a vyvedl nás ven, sešli jsme se ve skladišti. Tam nám nakukal jakési nesmysly o nepřátelství mezi královnou Salmissirou a Cormyrem. Lež, jen nás pohnul k činům, které někdo musel vykonat. Bylo to šílené, ztratil jsem další přátele. Já jsem se měl vmísit do výpravy agenta z vaší země, Paleho Moonlighta. Řekl mi, že je to kuchař, který jede k Salmissiře vařit a já že mám přimísit jed do jídla pro ní. Jednoduché jako facka, ani ve snu by mě nenapadlo, kolik zrady se může skrývat v lidském chování." Vald si trochu odkašlal, a zahleděl se do dáli, jako by vzpomínal na nedávné události.
"Pale nebyl žádný zelenáč a ihned odhadl, že se mnou není něco v pořádku. Ale o tom nechci mluvit, vyrazili jsme na cestu a za pár dní jsme dojeli až k sídlu samotné Salmissiry. Rozhodně netrpí megalomanským komplexem. Je to taková smradlavá díra, ten její královský dvůr. Tam nás překvapil Belinus, dal nám jasně na srozuměnou, že je rád, jak snadno zlikvidoval Paleho. Když o tom tak přemýšlím, asi ho chtěl zabít už moc dávno, měl z něho strach. A nás ostatní poslal do dolů, královny děvky. PĚT MĚSÍCU!" vyrazil ze sebe Vald, "všichni, kdo tam přišli se mnou, pochcípali jako krysy. Nezabili je jejich věznitelé, ale jejich spoluvězni, kvůli hloupé porci jídla. Nejhorší smrt, desítka rukou je rozsápala. A pochovat jsme je také nemohli, stráže jejich těla odnesly a někde pohodily. A potom jsme uprchli a já jsem se dostal až sem. K vám otče. Zbytek znáte."
Clawg přikývnul, jen si domýšlel, kolik dalšího mu Vald zamlčel. Takže tento chlapec má cosi společného s těmi událostmi v Cormyru. Bude muset uvědomit, Tajnou službu. Ten chlapec je přímo dokonalý pramen informací.
"Jsem rád, že jsi zde, Valde, v bezpečí. Chtěl bys nám pomoci v boji proti zrádci trůnu Belinusovi?"
"A co asi uděláte?" zavrčel Vald, "vtrhnete tam s těmi svými kupci a všechny koupíte, nebo jim řeknete, nechte toho?"
"Netuším, Valde, ale bezpochyby to nezůstane bez odezvy. Vím, že vy Cormyřané si o nás myslíte, že jsme jen národ obchodníků a tlustých dědků. Na zmatku ve Vaší zemi se dá vydělávat, ale jen krátce, pokud bude ten zmatek trvat příliš dlouho, naše zisky poklesnou. My zasáhneme, jak jen budeme moci, abychom nastolil pořádek."
"Ale nebude vám zrovna záležet na tom, kdo vládne, že?"
"Není důležitá osoba, ale její činy."
"Ildool a Belinus jsou dva vředy na tváři Cormyrského lidu. A vy je budete živit, ale oni se nezastaví na vašich hranicích, budou chtít růst dál. Nakonec skončíte vlastní rukou."
"Tak daleko to nedojde," ohradil se Clawg.
"Když myslíte otče," zabručel Vald.
"Bylo mi radostí si s tebou promluvit, Valde."
"Pro mě to bylo také radostí, otče."
"Zítra se zastavím, musíme se dohodnout, jak zaplatíš chrámu naše služby. Nejsme charita Valde."
"Všiml jsem si, otče," řekl Vald, když Clawg byl na odchodu, ten jej pokrčil rameny a zmizel v chrámovém komplexu. Jak doznívaly jeho kroky po mramorové podlaze, Valdovy myšlenky vířily jako tornádo. Zítra se dozví, jak on, on který nemá jediný měďák, bude platit. Usmál se nad ironií osudu. Skončil stejně jako začal, bez vindry v kapse a v místě odkud se nedá utéci.
"Přeji ti dobré ráno, Valde," pozdravil ho ráno Dyngan o poznání skleslejší než včera.
"Co se ti stalo?" zeptal se soustrastně Vald.
"Víš jak jsem ti nabízel to víno?"
"Jistě ..." Dyngan mu skočil do řeči: "Tak následky se už dostavily. Clawg byl docela rozzuřený a jistě to nechtěl udělat."
"Co nechtěl udělat?" zeptal se Vald, zatímco si sednul k snídaní, několika kouskům chleba a pečeného masa.
"Uvrhnout tu kletbu," zarmouceně odpověděl Dyngan.
"Kletbu?" otázal se zvědavě Vald, zatímco drtil mezi zuby kousek ztvrdlého chleba.
"No přece tu kletbu, které se bojí, každý muž. Tu kletbu co trvá celý rok a víš co..." Dyngan to psychicky nevydržel a do očí mu vyhrkly slzy.
"Chceš říci, že budeš celý rok impotentní?" zeptal se Vald, zděšen vážností tvrzení, které slyšel.
"Jo," špitnul Dyngan.
"Ale vy kněží stejně nemůžete ne?"
"My, kněží Chauntey, můžeme, ale jen z opravdu velké lásky a to za účelem plození dětí, koneckonců Chauntey je bohyně plodnosti, úrody a tak..."
"A ty nemůžeš?" zeptal se ho soustrastně Vald.
"Ne, budu moci až ve chvíli, kdy přivezou nové víno, pak to zase zruší," zabručel Dyngan naštvaně.
"To je teda velice originální trest," neudržel se Vald.
"Tss," odseknul Dyngan a sebral Valdovi podnos a ještě s nedojedenou snídaní odešel pryč.
Jakmile zašel za roh, Vald se neubránil smíchu. Velmi ho to pobavilo, zdálo se že i otec Clawg měl určitý smysl pro humor. Jiný představený chrámu by nechal Dyngana zbičovat, ale otec Clawg ne.
"Neruším Valde?" zeptal se Clawg, když vešel do dveří a viděl tam smějícího se Valda.
"Nikoliv otče, jsem velmi potěšen tvou návštěvou."
"Já nikoliv, Valde, daleko radši bych šel zařizovat jiné okolnosti, ale bohužel to není možné. Musíme to vyřídit spolu."
Vald pozvedl oči a podíval se na otce Clawga. Stál tam zarmoucený a cítil se velice trapně, jako by se chystal k něčemu co bylo naprosto nutné, ale pro něj velmi nepříjemné.
"Podívej se, Valde, není mi to příjemné. Ale tvé léčení nás stálo mnoho peněz a námahy, naše účetní knihy musí být naprosto v pořádku, až za čtrnáct dní dorazí nejvyšší kontrolor. Dlužíš nám 120 zlatých."
Valdovi řečná částka připadala dokonale absurdní. "Otče, tolik peněz nemám a v životě jsem ani tolik neměl a velice pochybuji, že si tolik vydělám."
"Ano, vím to," pokývl hlavou Clawg. "Vymyslel jsem jednu možnost, která bude oboustranně výhodná." Jakmile dořekl tato slova, vyndal z opasku pergamen a podal jej Valdovi. Ten jej opatrně rozbalil.
Z pergamenu na něj zíral muž okolo čtyřicítky, s páskou přes levé oko. Pod ním bylo napsáno: Odměna 150 zlatých. Mrtvý či živý.
"Ale otče, vy myslíte že ho chytnu?" zeptal se Vald.
"Ano jsem o tom přesvědčen, že využiješ své schopnosti získané v onom táboře a chytíš ho. Mám ještě jeden důvod domnívat se, že to zvládneš."
"Skutečně, no tak povídejte otče." Clawg udělal dramatickou pauzu a pak prostě řekl: "My víme, kde je."
"Tak to mi dává jistou výhodu, ale sám beze zbraně, proti tomu, jak se jen jmenuje.. Oldirovi nemám žádnou šanci."
"Ano, máš pravdu, ale jsem domluven s velitelem místní posádky, něco ti poskytne."
"Otče, proč po něm nejdou oni?" zeptal se udiveně Vald.
"Mají z něho strach," tiše odpověděl Clawg a hleděl Valdovi zpříma do očí. Vald tiše polknul.
"Proč ho vlastně hledají za tak vysokou odměnu?" zeptal se Vald.
"Je to tam napsané," odvětil Clawg. Vald se znovu podíval do svitku a četl dále. Po výšce odměny následoval jen stručný popis zločinů, které spáchal.
1) Vražda při hospodské rvačce.
2) Zabití důstojníka městské hlídky.
3) Ničení městského majetku.
4) Přepadání pocestných.
5) Ukradení výnosů z daní.
Vald se usmál, jako vždy odměna se znásobila až se zločiny proti státu. Hlavně proti jeho financím.
"Já to beru, kde se nachází?" zeptal se Vald.
Otec Clawg vyndal další svitek, na kterém byla zakresleno nejbližší okolí městečka a vyznačeno neurčité místo v lese na severu od chrámu. Vald mapu důkladně prozkoumal, několikrát si něco poznamenal na okraj mapy, a pak se znova podíval na otce Clawga, který se mezitím usadil na druhé židli.
"Tak jo, kde je strážnice, budu potřebovat pár věcí."
"Jdeš na to rychle. Strážnice je kousek od nás, jdi cestou k trhu a je to ta budova označená mečem a štítem. Seržant se jmenuje Brolund a je o všem informován."
Vald se podíval na Otce Clawga, přikývl: "Děkuji, snad to zvládnu."
Za deset minut už vycházel z chrámu, oblečen do svých šatů, které měl ještě z dolů nasáklé pachem krve. Nedalo se to vyprat, ať se pomocnice v chrámu snažily sebevíc. Vesele kráčel dolů po ulici a hledal budovu, kterou mu popsal Clawg.
Našel ji asi 800 metrů od chrámu nedaleko tržiště. Byla to veliká dřevěná budova s ohromným vývěsním štítem, na kterém byla nakreslen znak místních strážníků. Meč a štít. Vald otevřel velké dvoukřídlé dveře a vešel dovnitř. Ve vstupní místnosti seděl muž, který byl už trochu při těle, a zrovna se něčím cpal.
"Cosibudešpřát?" vychrlil na Valda s plnou pusou.
"Omlouvám se, ale vůbec vám nerozumím," řekl udiveně Vald.
"Říkám: Co si budeš přát?" odseknul strážník.
"Aha, rád bych mluvil se seržantem Brolundem. Jestli je tady."
"Seržant je vedle v kanceláří, ale pokud s ním chceš mluvit, musíš mi vyplnit tento formulář." A podával Valdovi, svitek na kterém bylo napsáno, důvod vaší schůzky s představeným městské hlídky a několik dalších naprosto evidentně zbytečných údajů.
"Ve které kanceláři, že je." Zeptal se Vald a prohlížel si svitek, který dostal.
"Tamhleté." Řekl strážník a ukázal na jedny z mnoha dveří.
"Díky a s tímhle radši otravuj někoho jiného," řekl Vald a hodil strážníkovi, dokument zpět na stůl, rychlým krokem přešel tu krátkou vzdálenost ke dveřím seržanta Brolunda. Zaklepal a když se zevnitř ozvalo otrávené dále, vešel.
"Co tady chceš?" vyjel Brolund na Valda.
"Chci dostat Oldira," řekl Vald a posadil se přímo před seržantův stůl, na židli, která byla vyhrazena pro lepší návštěvy.
"Aha, ten chlapec z chrámu. Dobrá, jestli si troufáš, tak klidně můžeme jít do zbrojnice, mám tam pro tebe pár věcí."
Vald pokrčil rameny a přikývl: "Čím dřív, tím líp."
Zvedli se a seržant dovedl Valda do zbrojnice, byla hned vedle jeho kanceláře.
Špinavá a zaprášená výzbroj ležela všude možně po regálech a vůbec nebylo jisté, co s z toho se dá ještě použít a co je nadobro odepsané.
"Tady, tady a tady to," ukazoval Brolund části výzbroje naskládané na stolku hned u dveří.
"Prosím?" zeptal se Vald udiveně, "vždyť to jsou kusy staré alespoň deset let. Je na tom rez a ten meč má jílec obtočený kusem hadru."
Seržant Brolund se zamračil: "Podívej se, dávám ti to zadarmo. Nic za to nechci, tak nevím co čekáš. Mithril či co?"
"Ach jo, máte pravdu. Ale snad ten meč bych mohl dostat lepší, s tímhle se nedá bojovat."
"Dobrá udělám to, ale jen kvůli známosti s Clawgem. Počkej tady, něco ti přinesu."
Seržant odešel a Vald si důkladně prohlédl výzbroj ležící před ním. Potrhaná kožená zbroj neposkytovala o mnoho více ochrany než obyčejné oblečení. Na koženém pásku se houpala solidní dýka a samozřejmě boty. Vysoké kožené boty, které chránily nohy, byly sešlapané, ale přesto všechno nositelné.
"Tak jsem tady," ozvalo se přímo za Valdovými zády. Vald se otočil a přímo za ním stál seržant Brolund a nesl v kousku hadru zabalený krátký meč. Rozbalil jej a na světle se zaskvěl meč, který na sobě neměl ani stopičku rzi a ostřím by bylo možné přetnout vlas.
"Přinesl jsem ti svůj starý meč, se kterým jsem začínal v místní hlídce, mnohokrát mi pomohl a doufám, že pomůže i tobě." S těmito slovy podal Valdovi svůj meč. Vald jej uctivě převzal a zkusil několik šermířských gryfů. Meč byl dokonale vyvážený a dokonale poslouchal každý povel.
"Bude vyhovovat," řekl Vald a zastrčil jej za opasek.
"To doufám, že bude vyhovovat," houknul seržant na Valda, "nic jiného nedostaneš a teď se mi kliď z očí a ať tě tady nevidím, dřív než dostaneš toho zatracenýho parchanta."
"Jistě už odcházím." Vald si posbíral výstroj na stole, meč vrazil do pochvy na opasku a odešel ze strážnice.
Když Vald odcházel z města, kde mu vrátili život, přemýšlel zda by nebylo jednoduší utéci. Na dluhy by se za čas zapomělo, a on by žil svobodně někde jinde. Pak tyto myšlenky setřásl a vydal se dle své mapy do hloubi lesa, ve kterém se skrýval Oldir.
"Vítej Valde," pozdravil otec Clawg muže, který právě vešel do chrámu. "Jak se ti dařilo?"
Vald pohodil hlavou: "Nebylo to špatné. Oldir je zpátky ve vězení, a seržant si dá jistě pozor, aby mu neutekl. Odměnu mi vyplatil na místě. Zde je otče vašich 120 zlatých," řekl Vald a vysypal obsah měšce na stůl, před udiveného Clawga. Na stůl dopadaly zlaté mince a jejich vodopádu stále nebyl konec.
"To je vše, otče." Dodal Vald, když poslední mince dopadla na stůl.
"Víš," řekl otec Clawg a pohodlněji se usadil v křesle, "nečekal jsem, že se vrátíš."
"Já také ne, otče," přikývl Vald, "vlastně ani nevím, proč jsem se vrátil, proč jsem se ho vůbec pokusil chytit. Proč jsem ho honil po celém lese a nechával po sobě střílet tou jeho zatracenou kuší. Několikrát to mohlo dopadnou velmi špatně, ale ..."
"Ale nedopadlo," zakončil jeho proslov otec Clawg, "jsme ti velmi vděční, těch zbývajících 30 zlatých, co s nimi uděláš?"
"Netuším, asi to budu považovat za svůj kapitál, najdu si někde práci a budu z toho žít, a jednou si třeba koupím velký dům, někde v Sambii."
"V Sambii? Tebe to netáhne zpět do Cormyru?"
"Táhne, ale ve chvíli, kdy překročím hranice, půjdou po mě Ildoolovi muži. Nemám šanci na přežití, rozhodně ne v Cormyru."
"Asi máš pravdu Valde, bylo mi ctí, že jsem se s tebou potkat."
"Mě také otče. Jenom mi prosím prozraďte, jak to vlastně je s tím Dynganem."
Otci Clawgovi zahořely v očích malé plaménky: "Aha, tak on ti o tom vyprávěl. Nu Dyngan mi vypil mé elfí víno, je nesmírně drahé, ale stojí to za to. Jednoduše jsem ho posypal několika zrníčky červeného býlí, a pronesl první zaklínadlo, které mě napadlo. Samozřejmě jsem ho neproklel opravdu, ale Dyngan je velice pověrčivý, a to bohatě stačí, abych ho vytrestal."
"Děkuji otče za vysvětlení, myslím, že je čas odejít."
"Kam půjdeš?" zvědavě se zeptal Clawg.
"Nevím, chytání lidí za odměnu mi přijde jako docela dobrej obchod, tak asi tam, kde zaplatí nejvíc," řekl Vald, vstal z křesla ve kterém seděl, potřásl si s otcem Clawgem rukou a poté odešel z této malé vesnice, která ležela nebezpečně blízko hranic s Cormyrem. Cormyrem do kterého se nemohl a ani nechtěl vrátit.