CHVÍLE MINULOSTI
Lístky se jemným a houpavým pohybem snášely k zemi. Ne, tak jako předtím, nepadaly, protože by chtěly, ale protože musely. Jeden pochroumaný lístek mi spadl až k nohám. Člověk se neudrží a již ze sentimentu si jej sebere a vloží do kapsy. Opatrně jsem jej vzal do dlaní a uschoval do jedné z kapes. Snad je to naposled, co musí padat. Možná to bude naposled, co vůbec padají. Vzpomněl jsem si na krásné podzimy na Zemi. Procházel jsem se parkem se psy. Listí si poletovalo vlhkým podzimním větrem a bylo dobře. Tady to také bývalo takové. Kdysi.
"Procházel jsem se."
"Měl by ses šetřit, toto klima ti nedělá dobře." Už zas, to snad umírám? Nenastydni se, moc neběhej. Bere vše moc vážně.
"Je mi dobře, mami."
"Nelži mi, zas jsi bledý. Doktor říkal.."
"Co doktor? Doktor říká.., pořád se mám řídit něčími příkazy! Nechci!" Odstrčil jsem talíř s jídlem a odešel jsem do svého pokoje. Pocítil jsem tísnivý pocit viny, neměl jsem být na ni tak hrubý, ale jsem v právu. Pořád mi někdo rozkazuje. Vyndal jsem z kapsy lístek a pečlivě jej uložil do knihy. Byla to má oblíbená, od Dr. Edwarda Hilda. Psalo se v ní o objevování nových světů. Miloval jsem ty povídky o spoustě dobrodružství. Věděl jsem, že toliko vzrušení mě nikdy nepotká. Hlavně ne zde, na poloopuštěném zámku uprostřed zahrad, kousek od města.
Lehnu si a usnu. Alespoň si o tom nechám zdát.
Probudil jsem se ve tři v noci. Zdálo se mi skvělé cestě kamsi do neznáma vesmírnou lodí. Něco uvnitř mi našeptávalo, ať to zkusím. Po chvilce to již nešeptalo, promlouvalo to ke mně. Snažil jsem se to ignorovat, začalo to na mě křičet. Jak pod vlivem drog jsem napsal cosi matce. Zabalil jsem si nejdůležitější. Sebral nějakou hotovost a vydal se pryč. Měl jsem cíl. Vesmírné středisko pro výzkum a kolonizaci nových světů.
"Thomas Harshaw."
"Evidenční číslo!"
"Osm pět pět jedna lomeno nula tři sta patnáct."
"Vyplnit, odevzdat, přihlásit se u zkoušek!" Zakřičel urostlý černoch a já jak malá figurka vojáčka plnil ukřičené rozkazy. Vzal jsem formulář a snažil se jej vyplnit. Hromada nesmyslných otázek. Odevzdal jsem jej a šel na testy. Nebylo to nic složitého. Nějaké psychologické testy, pohovor, několik příkladů z matematiky. K čemu tohle potřebují kolonizátoři? Na vysoké nás nepřipravovali na osídlení jiné planety. Krom dnešní Země-Marsu. Testy fyzické kondice nebyly problém. Nebýt přehnané starostlivosti mojí matky o mé zdraví, mohl jsem být nejlepší.
"Nechť se tito kandidáti dostaví do haly číslo 17. James Hill, Michael Collins, Thomas Harshaw…" Sebral jsem to málo, co jsem měl a pln očekávání se vydal vstříc novému osudu.
Několik lidí má podobný osud jako já. Michael je mohutný, vypadá jak Rambo, ale přitom je to velmi inteligentní chlapec. Studoval na stejné vysoké škole jako já. Rozumíme si.
Byl jsem na sebe pyšný. Nejdříve se na mě dívali opovržlivě a čekali, že to nevydržím déle jak týden. Teď mám úctu, co si zaslouží každý správný kolonizátor.
Velí nám John Warn. Říká se mu "stíhač". Velí naší lodi Art 757. Raději ji nazývám Arta, píšu o ní jako o Artemis. Tahle holka mi pomůže dovršit můj sen a také tu nejbláznivější věc, co jsem si kdy vymyslel.
"Sakra, u plešatejch koček, tohle se mi musí stát, zrovna mě!"
"Pane.."
"Co je, k sakru?"
"Našli jsme vodu!"
"Nejseš tak hloupej jak vypadáš, Harshawe, možná bych tě i povýšil, nebejt na týhle zasraní hroudě hlíny!" Kapitán John Warn neoplýval zrovna slušnou mluvou, snadno se rozčílil a nejvíce jej podráždila zlomená noha při havárii.
"Tohle je jak z centovýho mizernýho comicsu! Hněte sebou, bude se stmívat. Ohně! Chci tu ohně!" Řval a pajdal po táboře. Bylo nás jen dvacet šest. Ostatní nehodu nepřežili. Arta se rozlomila v půli a po výbuchu z ní zbyla jen hromada zčernalého kovu. Stíhač měl pravdu, opravdu to bylo jak z hloupého comicsu. Havarujeme na neznámé planetě při objevování nových světů a má se stát naším domovem. Trochu jsem se vyhýbal pracovním činnostem a věnoval se příčině naší havárie. Měl jsem pár teorií.
"Pane.."
"Doufám, že je to lepší důvod, než si myslím, že máš!"
"Asi ano."
"Tak to vyval, nemám čas se vybavovat vo vašich přitroublejch problémech!"
"Možná jsem přišel na to, proč jsme havarovali."
"Zpátky nás to nedostane, kocábka je na sračku, možná ti vomluvým to tvý věčný flákání a vochomejtání se vokolo trosek!" Křičel, až mi praskaly ušní bubínky.
"Když letíme skokem, vytvoří se kolem lodi tunel.."
"Nepoučuj nadřízené!"
"No, pak se něco porouchalo.."
"To vim i bez tebe a tvejch teorií, Harshawe!"
"Problém je v tom, pane, že jsme se dostali mimo tunel.." Kapitán mlčel, pokračoval jsem.
" ..A při té obrovské rychlosti jsme vlastně.."
"Co Harshawe?"
"Skočili v čase!"
"Co. Ee. To má bejt?"
"Je to teoreticky možné.. pane, nikdo se nezabýval možností, že se loď dostane mimo tunel, byli si tak jistí, že to vypustili. Není to skvělé?"
"Je a jako střevní chřipka! Chlape, jseš možná génius, ale tohle nám nezachrání naše zadky z týhle hroudy!"
"Pane, my jsme na Zemi.."
"Já se poseru!"
" Kdy nevím, nikdo nenapsal teorii o.." Nenechal mě dokončit větu a drtil mě ve svém svěrákovém objetí. Začal jsem modrat.
"Sice nevim, jak si k tomu dospěl, budu ti věřit, když se mejlíš, ustřelim ti zadek, Harshawe, ale teď jsem nejšťastnejší.." Začal jaksi chrochtat, snad vzlykal či se smál, běhal po táboře a rozhlašoval a zvěstoval nové zprávy. Znovu jsem si probral všechny důkazy, byl jsem si na devadesát procent jistý, že se jedná o Zemi. Nebo je další planeta se stejným oběhem, časovými údaji a faunou a flórou jako Země?
Jednou přinesl Michael zvláštně tvarovanou umělohmotnou! láhev od nějakého nápoje. Našel ji na průzkumu.
"Viděl jsem to v muzeu, zakázali to pít okolo roku 2050, jmenovalo se to koukla nebo tak nějak…"
"Ne koka ko…la!"
"Nó jó, hele, je tu datum!" Podíval jsem se na hrdlo a tam byl droboučký nápis.
"Spo..třeb..ujte do dvacátého osmý dva tisíce jedna." Davem to zasyčelo. Všichni jsme začali kalkulovat časové údaje, vyšlo nám, že se pohybujeme od 1999-2001. Byli jsme zmatení více, než když jsme netušili kde a kdy jsme.
"Nemůžeme tu zůstat, najdeme civilizaci!" Zařval někdo ze skupinky.
"Civilizace? Rok dva tisíce? Možná ještě lezou po stromech!" Ozval se někdo jiný.
"No tak klid. V roce dva tisíce na tom nebyli tak špatně." Určitou autoritu jsem si získal svými znalostmi a tak se každý usadil na něco pohodlného a začal poslouchat.
"Dalo by se říci, že to již byli velmi vzdělaní lidé. Disponovali velmi primitivní umělou inteligencí, měli jakási písí, v muzeu to byla taková bílá krabice, několik křemíkových obvodů, jednoduché paměťové disky, no hrůza. Ale fungovalo to.. na jejich dobu. Znalost jaderné energetiky byla dosti povrchní, měli jaderné elektrárny a prý se proti nim dosti bouřili. Dokonce prý využívali velmi hojně tuhá paliva. Vím, že se vědci velmi zajímali o jejich formu literatury. Psali totiž na papír, z celuózy, a také tiskli knihy. Věděli, že kniha skoro nic nevydrží, ale oni si tam věci zapisovali raději, než na ty jejich legrační písí."
"O tom jsem slyšel." Ozval se Mike. "Oni byli hodně zvláštní a hlavně neucelení."
"To mi, bando, připomíná, že haž najdeme ty vopičáky, chovejte se jak voni, mnohejm to nebude dělat problém . De tu vo narušení budoucnosti, hlavně se nevytahujte, že jste z budoucnosti a voni jsou ti primitivové. Mě dalo hodně práce, než sem přišel, jak se to.. no vyměšovali na ty směšný bílý věci z porcelánu, co sou v muzeu, takže si užijem!" Stíhač nebude mít problémy zapadnout, protože se prý na přelomu dvacátého a jednadvacátého století mluvilo velmi slangově.
"Koleje."
"Co? Tohle?"
"Asi ano, jezdili na tom s velkými stroji na tuhá paliva."
"Hmm, asi ještě nepřišli na magnetické pražce, tak za deset let…" Usmál se Mike.
"Myslím, že ten tvůj stroj na tuhá paliva jede." Ten někdo měl pravdu. Po těch pásech se plížil velký stroj. Plížil, protože nejel více než 80 mílí v hodině. Zahučel a prořachtal kolem nás s takovými kójemi, které táhl. Vzdáleně se to podobalo našim vlakům. Nebylo to tak aerodynamické a rychlé, ale podobaly se.
"Tak tohle jelo na elektrickou energii. Vidíš ty dráty?"
"Voni maj dráty? Bože, kdy tu proběhne dinosaurus?"
Město bylo krásné. Prošli jsme se a málem bychom pozapomněli na jejich peníze. Bohužel jsme spadli do doby, kdy se ještě užívaly. Být o pár let později, nebyl by to takový problém.
Našli jsme bazary. Používají to za jakousi směnárnu, kde prodáte věci za cenu menší, než je hodnota předmětu, dostanete peníze a nový majitel cenu předmětu zvedne. Primitivní způsob, ale na tuto dobu velmi účinný. Prodali jsme hromadu věcí, co nám nebylo k ničemu. Od několika nefunkčních komunikátorů, po pár šperků. Chytře jsem si zjistil, přibližnou hodnotu těch cetek a prodal jsem je s minimálními ztrátami. Dotyční prskali, ale my měli peněz asi tak na dům. Dle jejich kurzů. Všechno jsem dělali velmi opatrně, Stíhač radil velmi prozíravě, bylo na něm vidět, že podobnou dobu zažil jako malý. Pohyboval se městem, jako by jej znal. Věděl co se smí a co ne.
"Ano, běžte touto chodbou do leva a jsou to ty velké dveře. Nemůžete minout." Usmála se, nervózně, ale hezky. Cítil jsem její sympatie až v týle.
"Dobrý den, jmenuji se Tomáš Haršav."
"Posaďte se." Muž pokročilého věku s pleší a mohutnější konstitucí se začal přehrabovat na stole.
"Velmi se mi vaše práce líbí. Mladé kreativní lidé, nová krev, to potřebuji." Drbal si plnovous a zamýšlel se nad mou prací.
"Máte fantazii, to se nedá upřít." Položil kresbu a podíval se mi do očí.
"Beru vás, Tome:"
"Děkuji, jsem strašně rád, já vám mockrát děkuji!" Třásl jsem mu rukou a cítil jsem takový úspěch, který jsem nikdy nezažil. U nás se o práci nežádalo, ani neucházelo. Kdo chtěl někoho najmout, prošel si životopisy, práce, psychologické profily a hodnocení a pak jej zaměstnal. Míst bylo tolik, že nezaměstnanost světa byla pouhé tři procenta.
Byli mezi námi manageři, vedoucí, zaměstnanci několika firem s výpočetní technikou, dokonce Karolína, teda Carol, byla asistentkou veterináře. Až na to, že mívala vlastní praxi, jí to moc nevadilo.
Stíhač pracoval ve firmě, co rozvážela různé věci, chodil, organizovala křičel. Byl jako ryba ve vodě.
Také vymyslel starosti o naše domácnosti. Pět malých bytů, oni je nazývali tři plus jedna, v každém pět lidí, jen v jednom bylo šest. Každý přinesl určité procento svého platu do domácí kasičky a se zbytkem si dělal, co chtěl. Nezvyk na nynější podmínky nám působil mnohé problémy. Třeba ošacení. Ono jít po městě v uniformě USW NSO Art 757 nebylo moc nenápadné, a tak se ženy (bylo jich pět) postarali o naše svršky. A povedlo se jim to. Bylo nás jednadvacet šviháků! Další problém se skrýval v odhalení tajů pozemní a podzemní dopravy. Po několika týdnech jsme byli docela ostřílení měšťáci.
Když budu mluvit za sebe, docela se mi tu líbilo. Bylo to vše jednodušší a tím pádem i krásnější. Polemizoval jsem s myšlenkou zůstat tady, a proto jsem nevyvíjel žádnou aktivitu pro návrat. Užíval jsem si života.
"Hmm.." Ani jsem se neobtěžoval zvednout oči od své práce.
"No, co když se jim stalo to samé?"
"Neblázni Miku, sakra, přetáhl jsem, dvakrát za sebou? Popírá to pravděpodobnost. A když ano, mohli se objevit ve středověku, nebo pravěku."
"No, asi ne, Stíhač našel jednoho z Arty 747."
"Koho?"
"Jamese Hilla."
"Šmarja, to mohli najít pytel bažinejch blech a byl bych šťastnější." James nebyl dvakrát fér ani příjemný člověk.
"Hmm, přijde v šest."
"Mám práci."
"Tome!"
"Fakt někam musím!"
"Thomasi Harshawe!"
"Tak jo…." Souhlasil jsem, achjo. Viva bažiné blechy.
Přemlouvali mě, abych se vrátil. Nechtěl jsem. Pozapomněl jsem na své přátele, matku a známé. Miloval jsem to tu. Něco mi však říkalo, že tohle nikdy nebude pro mě tím pravým. Mnoho věcí bylo jiných.
Sbohem Země, sbohem malá zemičko v srdci Evropy, sbohem Praho.
Minulost je zvláštní, kdo ji nezažil, nepochopí, proč ti lidé měli svůj čas rádi. Nepochopí, proč je každá chvilka a každá vteřinka něčím zvláštní a jedinečná.