Malé filozofické zamyšlení nad existencí života a vesmíru
(C) Y2k Kopromaster
Obsah:
Co je to život?
Existuje bůh?
Existuje ráj, peklo, Valhalla nebo jiný posmrtný život?
Existuje reinkarnace?
Vyšší formy organismů
Mikro a makro svět
Cestování v prostoru
Vícerozměrný prostor
Lze cestovat v čase?
Můžeme být nesmrtelní?
Závěr
Co je to život?
Mozek, orgán, ve kterém se odehrává náš život, si představuji jako složitý analogový paralelní počítač. V něčem dokonalý, v něčem naopak nedokonalý. To, čemu se obvykle říká "duše" je nejspíše jen stav neuronů v našem mozku, obdoba software. Mozek se od našich počítačů liší tím, že během "programování" mění svojí strukturu. Jednou v televizi běžel dokumentární film, kde bylo názorně vidět, jak se mozek myši pod mikroskopem mění, nervová tkáň roste a neurony se vzájemně propojují. Zrychlený film také ukázal, že postupem času tato schopnost mozku klesá, počáteční zběsilé "bujení" se změnilo v rozvážné reakce, čímž je vysvětleno, proč se malé dítě snadno naučí tisíce nových věcí, kdežto důchodce zapomene i to, že si má při sraní sundat kalhoty. Malé dítě (nebo obecně mládě) je ještě nenaprogramovaný kus živé hmoty a je třeba, aby se naučilo co nejdříve vše, co potřebuje k životu. Když se to prošvihne, může se stát, že se dotyčný nikdy nenaučí mluvit, sociálně cítit, vnímat okolí třírozměrně a nebude schopen "přežít". Viz různé "vlčí děti".Nicméně to, že tušíme, jak mozek funguje, neznamená, že víme, proč má každý svoji "duši" a vědomí, proč nefungujeme jen jako stoje, ale máme své emoce a vůli. A nejde jen o lidi. To, že zvířata nemají duši a jsou jen souborem podmíněných reflexů může říci jen ten, kdo se se zvířaty setkal jen na obrázku.
Mozek je díky tomu, že během učení mění svoji strukturu, nezávislý na těle, ve kterém se nachází. Pokud například ztratíme zrak, začne lépe vyhodnocovat sluch. Vědci dělali pokusy s opicemi, kterým implantovali do mozku snímací elektrodu. Elektroda byla pomocí počítače připojena k mechanické ruce. Mozek opice se časem byl schopen naučit používat mechanickou ruku tak, jako kdyby šlo o ruku vlastní. Proto těm, kteří se narodí postižení, jejich handicap nepřijde jako něco zvláštního, problémy mají ti, kteří přijdou o smysl nebo část těla až během života. Adaptace na nový stav těla jim pak může trvat i léta. Kdyby se tedy narodil někdo s osmi chapadly, mozek by byl schopen naučit se je normálně používat a dotyčnému by jistě nechyběly ruce a nohy. Akorát by se mu ve škole smáli :-)
Existuje bůh?
Vzhledem k tomu, co jsem napsal v předchozí části, musím říci, že pravděpodobně ne. Alespoň ne takový, jak si ho představují křesťané, židé, muslimové a další náboženství a sekty. Bůh není dle mého názoru něco jako stvořitel světa a lidí, ale naopak něco, co jsme si my sami vytvořili a čemu věříme (nebo nevěříme). To také vysvětluje, proč je na zemi tolik náboženství a "všichni mají pravdu". Náboženství mohou být vymyšlená "v dobrém" nebo "ve zlém". V dobrém třeba tak, že ponižovaní otroci si v dávných dobách sami vsugerovali představu, že za své utrpení budou po smrti odměněni rájem, kdežto jejich páni přijdou do pekla. Takové pojetí náboženství je pro lidi prospěšné, jelikož nahrazuje do jisté míry psychiatra. Svému svědomí jistě ulehčili severští bojovníci, kteří věřili, že čím více nepřátel zabijí, tím více otroků budou ve Valhalle mít. Takovéto pojetí bohů a posmrtného života bylo prospěšné když ne pro společnost, tak alespoň pro jednotlivce. Náboženství však může být pojato i "ve zlém", tedy v něčí prospěch, k manipulaci s lidmi a k ovládnutí celých národů. Pokud lidé uvěří, že když poruší "nejsvatější zákon", tak přije po smrti jejich duše do pekla, stanou se loutkou v rukách náboženských vůdců.Jako příklad uvedu u nás nejrozšířenější křesťanství. V dobách starého otrokářského Říma jistě drželo otroky a chudáky v naději lepšího života a tím se jim žilo lépe i v drsných podmínkách tehdejší doby. Časem se ale zvrtlo v druhý případ. Díky němu bylo vedeno mnoho válek, miliony lidí bylo upáleno a církevní hodnostáři měli díky prodávání odpustků zdroj peněz i moci. Také ono známé desatero je velice mocný nástroj ovládající ty, kteří opravdu věří.
Bůh tedy není někdo, kdo nás stvořil, ale jen naše představa, kterou jsme si stvořili my. Když popustím uzdu fantazii, tak by mohl být bůh skutečný jen v případě, že náš svět je jen simulace, podobně jako my dnes dokážeme částečně simulovat na počítači nebo pomocí zvláštních obvodů neuronovou síť (využívá se to například při počítačovém rozeznávání písma.) Náš svět simulovatelný jistě je, vždyť biologie je jen chemie, chemie je jen fyzika, fyzika je jen matematika a s matematikou se dají dělat pravá kouzla :-) "Bůh" by tedy mohl být jakýkoli tvor, který si hraje s něčím, jako je počítač a jistě by se při pohledu na nás ukrutně bavil. Dodávám ale, že rozhodně nevěřím tomu, že by nás a náš svět někdo simuloval.
Existuje ráj, peklo, Valhalla nebo jiný posmrtný život?
Jak je to s rájem, peklem, Valhallou, nirvánou a dalšími posmrtnými "lahůdkami"? Je možné, že se člověk dostane do ráje, či tam, kam slibuje jeho náboženství?Ano, je to možné! I když ne tak, jak si věřící představují. Ráj nebo peklo mohou lidé prožít díky posledním reakcím poškozeného mozku během umírání. Nikdo neví, co se v mozku děje poté, co se zastaví srdce a mozek přestane být okysličován. A je velmi pravděpodobné, že se samovolně začnou vybavovat různé věci, které si člověk zafixoval během života. Křesťanovi se tedy může zjevit ráj, když ho tíží svědomí, tak peklo a severský válečník se objeví ve Valhalle. A jak jistě každý zažil v obyčejných snech, může se jednat o velice živé vnímání. I během obyčejného spánku může člověk zažít panickou hrůzu (i když se zdá něco normálního, nad čím by se člověk ve dne ani nepozastavil) nebo naopak pocit štěstí (i když je ve skutečnosti nemocný, zraněný nebo nešťastný). Také vnímání času je během snů překroucené. Kolikrát se mi zdál velice dlouhý sen, ale pak se ukázalo, že jsem si schrupl jen minutu poté, co jsem zamačkl budíka. Během umírání tedy může člověk zažít neskonalé štěstí v ráji, nebo nekonečná muka v pekle. A tyto pocity mohou být pro umírajícího člověka velice reálné, protože mozek neví, jestli bolest přichází ze skutečných nervových zakonční na těle, nebo zda poškozenou nervovou soustavou přišly falešné impulsy. Uvedu zase příklady ze života: hluchý člověk může nepřetržitě slyšet pískání a člověk, který přišel o končetinu může cítit její svědění (obojí musí být pro dotyčného utrpení, jelikož s tím nemůže vůbec nic dělat). Ten, kdo se chová během života špatně, může být potrestán nikoli bohem, ale vlastním svědomím, díky kterému se umírajícímu mozku zjeví "peklo". A nemusí jít jen o lidi věřící. Během obyčejných snů se zdá (leckdy dost překrouceně a pomíchaně) o tom, co člověk jen slyšel, aniž by tomu kladl nějaký význam. Doporučil bych každému, aby si vytvářel během života co nejméně negativních myšlenek a pocitů (svědomí, strach, ...), které by se mohly při smrti náhodně vybavit a díky poškození nervové soustavy zesílit a změnit v "peklo".
O těchto pocitech by mohli vyprávět lidé, kteří zažili klinickou smrt. Někteří lidé byli překvapeni příjemným pocitem a popisují, že díky tomuto zážitku ztratili strach ze smrti. To ale neznamená, že při dalším umírání se jim nevybaví naopak pocit děsu a utrpení.
Částečně lze tyto pocity štěstí a děsu demonstrovat na duševně nemocných pacientech. Někteří blouzní a prožívají pro ně jistě reálná muka i přes to, že o ně pečují jako v bavlnce a nemají žádné zranění ani nemoc, a někteří se spokojeně usmívají a blahem slintají i když jim típnou cigaretu o čelo. Lidský mozek se prostě může chovat nevyzpytatelně.
Existuje reinkarnace?
Těžko říct. Ještě nám nikdo nepověděl, co se stane po smrti. Asi se těžko někdo reinkarnuje ve vlastního pravnuka, ale je určitá šance, že někdy během existence života na zemi, popřípadě během existence vesmíru, se objeví mozek, který bude mít natolik podobnou výchozí strukturu, že začne vnímat stejné "já" jako někdo před ním. V jednom čísle časopisu 100+1 psali článek o vzniku a zániku vesmíru a o tom, že vesmír jednou pravděpodobně zanikne a zrodí se zase jiný, přičemž rozhodně ne v každém jsou podmínky vhodné pro vznik života. Bylo tam zmíněno, že mohlo vzniknou a zase zaniknout miliardy vesmírů trvajících miliardy let, aniž by v nich mohl vzniknou život, ale pak tam byla jedna velmi podstatná poznámka: "nebyl zde nikdo, kdo by si na to stěžoval."Pokud je tato teorie pravdivá, tak z toho vyplývá, že úplně každý se někdy v něco reinkarnuje. Jen to nemusí být na Zemi, v našem současném vesmíru a v blízké době. A protože "duše" existuje jen po dobu bezproblémové funkce "hardwaru"=mozku, nové zrození by se pro nás uskutečnilo zdánlivě ihned po smrti, ačkoli od poslední smrti ve skutečnosti miliardkrát zanikl a znovu vznikl vesmír. Problém je v tom, že nový mozek bude mít sice takovou strukturu, že bude vnímat své "já" stejně, jako vy teď, ale nebude mít vaši paměť, takže se každý bude muset učit žít v prostředí, kde se narodil, a používat své tělo. Je velmi pravděpodobné, že "reinkarnace" může proběhnout jen do velmi podobného mozku, takže asi nehrozí, že by se někdo znovu narodil, jako červ. Jedině jako červ s mozkem podobným lidskému (ale to by se dotyčnému ve škole smáli :-) ).
Vyšší formy organismů
Všiml jsem si, že živé organismy mají tendenci se shlukovat a žít spolu, čímž získávají různé výhody (nebo i nevýhody). Na počátku byly jen jednobuněčné organismy. Ty začaly žít v koloniích a časem došlo k tomu, že některé začaly vykonávat jen jednu funkci, čímž se staly závislé na jiných (například na dýchacích). To byl vznik prvních mnohobuněčných organismů, jakým je i člověk. Je to ale vše? Může přejít živý organismus do ještě vyšší úrovně?Podívejme se na mravence, vosy a některý další hmyz. U tohoto hmyzu došlo k tomu, že někteří jedinci jsou schopni se rozmnožovat (královna), jiní zajišťují potravu a staví úkryt (dělníci/dělnice). Další oplodňují královnu. Mezi sebou se všichni domlouvají pomocí pachů. To je velmi podobné struktuře jednoho mnohobuněčného organismu - jedna buňka zajišťuje dýchání, jiná tvoří nervovou soustavu a dorozumívají se enzymy. Zajímavé je i to, že lidstvo se chová podobně. Každý člověk umí něco jiného a díky mluvení a později telefonu, poště, televizi, Internetu a dalším médiím se začínají chovat jako vyšší forma organismu. Již málokdo z civilizované země by byl schopen přežít sám v divočině bez vymožeností moderního světa. A přesně tak, jak je nepodstatný život jedné buňky pro zachování života člověka, tak je nepodstatný život jednoho člověka pro přežití společnosti a lidstva. Představme si, že několik lidí bude vysazeno na cizí planetě, kde jsou podmínky vhodné pro život. Tato malá část lidstva se začne chovat tak, jako se chovají buňky při rozmnožování organismu. Nejprve je třeba vybudovat organismus tak, aby byl funkční. To se děje pomocí informací obsažených v DNA. Vyšší forma organismu používá místo DNA archívy, knihovny, ústně předávané "know-how". Buňky vytvoří kostru, orgány, nervovou soustavu. Lidé si analogicky vytvoří domy, zdroje potravy (pěstování rostlin a chov zvířat) a místo nervové soustavy se sestaví vláda (ať už se jedná o náčelníka, krále, prezidenta, diktátora) a jednotlivé části společnosti spolu začnou komunikovat pomocí médií. Pokud se setkají dva organismy, jsou přizpůsobeny k tomu, aby si vyměnili DNA a rozmnožily se. Pokud se setkají dvě kultury, dojde také k výměně informací a životních stylů a vznikne kultura nová (pouze jedna nejmenovaná velká země za mořem si raději místo informací vyměňuje bomby, ale to sem nepatří :-) ). U buněk dochází k samovolným mutacím DNA, u lidstva dochází k vědeckému (uměleckému, ...) pokroku. Analogie mezi lidstvem jako celek a běžným organismem je více než zřejmá. Co je však u lidstva mozkem? Prezident nebo král? Určitě ne. Zatímco organismy mají své orgány vcelku, lidstvo má své "orgány" promíchané, jako kdyby se vhodila žába do mixeru a přesto dále žila. Každý člověk je něco jako buňka na nožičkách. Každý má po narození dispozice k tomu, aby se stal něčím. Někdo zůstane tupým dělníkem (=některá buňka bude tvořit svalovou tkáň), někdo má tendenci se stát vojákem nebo policistou (zde si odpustím výraz "tupým", i když mě to napadlo :-) ) (=některá buňka se stane bílou krvinkou), někdo bude zemědělcem (=některá buňka bude zajišťovat dýchání), někdo se stane prodavačem (=jiná buňka bude červenou krvinkou), někdo chce pracovat v televizi (=některá buňka zajišťuje produkci enzymů a hormonů) a někdo je předurčen k vládě (=nervová soustava). Všimněte si, že názory a společenské chování lidstva (nebo jednotlivých kultur) téměř nikdy neřídí jeden člověk. "Myšlení" společnosti je výsledkem všech jednotlivců, kteří mají schopnost (a možnost) něco dokázat nebo změnit. Chování celého lidstva je většinou z pohledu jednotlivce nelogické a nepochopitelné. Je známá věc, že psychologie davu je úplně jiná, než psychologie jedince. Obzvláště schopní lidé jsou toho schopni využít. Velmi nelogické je i ekonomické a estetické chování společnosti. Téměř nikdy není v módě to nejlepší, ale to, co se podaří na základě "něčeho vyššího" prosadit. Každý cítí, že to, co se hraje v rádiích není zrovna po umělecké úrovni nic extra. A přes to se to poslouchá stále. Stejně tak předměty obchodu. Například VHS norma domácích videorekordérů nebyla nikdy tím nejlepším řešením a přes to se uchytla. Vědci zkoumali ekonomické chování a ukázalo se, že společnost prosadí jednu věc bez ohledu na to, jestli je to nejlepší řešení a po čase se zcela chaoticky situace změní a na výsluní se dostane něco jiného (také nemusí jít o nejlepší variantu). Jak to vysvětlit? Myslím, že se jedná o "přemýšlení" vyšší formy organismu, tedy lidstva. Chování davu je jakási "vyšší duše".
Proč se lidstvo zajímá o vesmír? Proč rádi cestujeme? Asi proto, že lidstvo jako celek hledá nový prostor pro "rozmnožení". Aby lidstvo přežilo i kdyby původní "makroorganismus" na zemi zahynul. Války mezi národy jsou pravděpodobně přirozená věc, podobně jako spolu zápasí dva vlci o teritorium. Stejně tak přirozená je hierarchie lidí a tendence k různým diktátorským formám společnosti. Kdo se protiví státu, je bez milosti zlikvidován (ať už uvězněn nebo popraven) úplně stejně, jako je v organismu bílými krvinkami zlikvidována škodící buňka.
Jednou se možná dočkáme toho, že jednotlivé vrstvy společnosti se změní i geneticky tak, že budou určeny jen k určité činnosti prospěšné pro lidstvo.
Mikro a makro svět
Náš svět je planeta Země. (Ne! Opravdu? :-) ) Naše Země spolu s dalšími planetami (Merkur, Venuše, ...) obíhá okolo Slunce. Slunce tvoří s miliardami dalších hvězd galaxii pojmenovanou Mléčná dráha. Proč Mléčná dráha? Protože sousední rameno naší spirální galaxie vidíme na obloze jako mléčný pruh. Mléčná dráha je součástí tzv. místní skupiny galaxií. Tyto skupiny tvoří supergalaxie. Hmota vesmíru má tendenci obíhat okolo hmotných středů, které obíhají okolo ještě hmotnějších a tak dále. Co je na "kraji" vesmíru zatím nevíme.Vědci kromě vesmíru zkoumají také mikroskopický svět, který je neméně zajímavý. O molekulách, prvcích, atomech, protonech, elektronech a neutronech se každý učil ve škole. Vědci však objevili, že i protony, elektrony a neutrony se skládají z ještě menších částic (kvarky). Nedávno objevili japonští vědci novou částici (Cituji ze serveru www.novinky.cz: ' "Tajemný meson" zaznamenali Japonci ve výzkumném ústavu v Cukubě na vysokoenergetickém urychlovači jako vedlejší produkt při získávání známých typů mesonů, miniaturních fyzikálních částic, vznikajících při destrukci atomů. Oficiálně byl označen X(3872) a jeho existenci vzápětí potvrdila i americká Fermiho laboratoř v Illinois, která má k dispozici největší atomový urychlovač na světě. ')
Jsou mesony nejmenšími částicemi? Jsem přesvědčen o tom, že ne. I mesony jsou jistě tvořeny menšími částicemi, ty ještě menšími a takto bychom mohli pokračovat. Dále budu psát o "mikrosvětě", ale ve skutečnosti půjde o pikosvět, "pikosvět pikosvěta" a o ještě menší rozměry.
A zde je na první pohled patrná podobnost okolního vesmíru a mikrosvěta. Představme si, že bychom fiktivním mikroskopem neustále zvětšovali jednotlivé částice. Co kdyby se najednou z některé částice vyloupla miniaturní "supergalaxie"? A z ní miniaturní "galaxie", poté miniaturní "místní skupina galaxií" a pak "mikrohvězdy"? Pokud platí v makrovesmíru i mikrovesmíru stejné fyzikální zákony, lze říci, že takovéto "mikrohvězdy" by mohly mít své planety a na nich by klidně mohl být život. Třeba podobný našemu, jen by byl "o sféru níže". Teď jistě někoho napadne, že bychom se s pidimužíčky (a s pidiženuškami, abych nediskriminoval opačné pohlaví), popřípadě s pidivetřelčáčky mohli pomocí nějakého zařízení "domlouvat" a zeptat se jich, jak to v tom mikrosvětě vypadá. S tím se ale můžeme rovnou rozloučit. Čím menší částice, tím rychleji se pohybují (mikromotory mají za vteřinu nesrovnatelně vyšší otáčky, než běžné motory za minutu) a tím rychleji reagují s okolním světem. Zatímco u nás uplyne vteřina, v takovém mikrosvětě stačí molekuly natolik změnit vlastnosti, že je vše úplně jinak. Pro ilustraci si představme, že naopak my jsme tím mikrosvětem a někdo, kdo se nachází ve světě, jehož atomy jsou tvořeny našemi supergalaxiemi, pozoruje nás. Zatímco my zestárneme, naše Slunce se změní v supernovu, naše galaxie se srazí s jinou, vlastnosti naší supergalaxie se změní tak, že je v naší oblasti vesmíru vyloučen jakýkoli život, ve světě ve "vyšší sféře" se nestane vůbec nic, možná nervový impuls takového pozorovatele poposkočil o neuron vedle. Možná i každý kousek našeho světa (ať už se jedná o lidské tělo, o kámen nebo povrch Slunce) je pokryt miliardami vyspělých civilizací žijících v mikrosvětě, které však zaniknou ve zlomcích pikosekund proto, že se změní podmínky v jejich části mikroprostoru. Škrtněte sirkou a pozorujte pomalu plápolající plamen. V mikrosvětě takový plamínek pravděpodobně vypadá tak, že nepředstavitelné množství žhavé hmoty postupuje obrovskou rychlostí prostorem a likviduje celé galaxie. Pokud v některé byla hvězdná soustava s planetami vhodnými pro život, je tento život postupně zahuben rostoucí teplotou a zvětšující se intezitou různých záření.
Pokud by se někdo z našeho světa dostal do mikrosvěta, mohl by v něm strávit celý svůj život, zestárl by a po návratu do našeho světa by zjistil, že se v něm vůbec nic nezměnilo. Ale kdyby se někdo z mikrosvěta dostal do našeho, tak i kdyby se po jedné vteřině vrátil zpět, jeho galaxie už by dávno neexistovala a v tom samém prostoru by už možná ani nebyly vhodné podmínky pro život. (Tato věta mi nějak připomíná hodiny němčiny: "kdyby byl býval byl nebyl, tak by byl..." :-) )
Dá se očekávat, že i mikrosvět je tvořen dalším mikrosvětem. Také takto lze pojmout náš vesmír, jen by mě zajímalo, jak takovou myšlenku ověřit v praxi.
Ještě se vrátím k reinkarnaci. Je klidně možné, že včera zemřelý děda prožil během jediného dne milióny životů v různých sférách mikrosvětů a právě se reinkarnoval do vyšší sféry, jejíž atomy jsou tvořeny našimi galaxiemi, kde z našeho pohledu "zamrzne" na příští bilióny biliónů let.
Cestování v prostoru
Po Zemi není problém se pohybovat, to se dá zvládnout i s kriplkárou. Do okolí Země se také s potížemi dostaneme. Ale co dál? Ve spoustě sci-fi filmech používají hlavní hrdinové teleporty. Bylo by možné něčeho takového využít? Nedávno jsem četl článek o kvantové teleportaci. Vědcům se podařilo "propojit" vazbou dva fotony tak, že jejich vlastnosti (například polarizace) byly vázané bez ohledu na to, jak daleko byly od sebe. V článku bylo popsáno, že foton, jehož vlastnosti se teleportují, ztrácí své původní, což bylo přirovnáno k seriálu Startrek, kde je tělo kapitána Kirka během teleportace zničeno a je zhmotněno nové. Mylím, že časem bude objeven způsob, jak rozložit lidské tělo a opět jej celé složit. Jen si neodpustím jednu poznámku: co by se stalo, kdyby vědci strukturu a vlastnosti původního objektu přenesli na dva nové objekty? Jak by se potom taková dvojčata chovala a co by to udělalo s jejich "duší"? Třeba se to někdy dozvíme.Ve sci-fi filmech se často jako "dopravní prostředek" používá černá díra. Narozdíl od teleportů mi však takový způsob cestování přijde velmi nereálný. Černá díra, alespoň ta, jaká je popisována v odborné literatuře není trychtýř do jiného prostoru, ale hmota (například bývalá hvězda), která se vlivem své vlastní gravitace zhroutila do sebe. Obrovská gravitace brání světlu vyletět "ven" a tak není černá díra vidět. Černá díra je pravděpodobně těleso, do kterého lze snadno spadnout, ale ven už se nic nedostane. To platí pravděpodobně do doby, než z nějakého důvodu černá díra zanikne. I kdyby nebyla jiná překážka, tak díky obrovské gravitaci není možné, aby v ní člověk přežil. Již během pádu by byl roztrhán na kusy, protože na nohy by působila o tolik větší gravitace než na hlavu, že by je rozdíl sil prostě odtrhl. Tedy ne, že by utrhl nohy, které by padaly rychleji, ale člověk by se odspodu rozpadl na atomy.
Černá díra se může chovat jako oddělený vesmír, který se může rozpínat nebo smršťovat, ale je oddělen od okolního vesmíru gravitační bariérou (toto je nevědecký pojem, pravděpodobně se tomu říká jinak), přes kterou nepronikne ani ten světelný paprsek. Možná i my jsme uvnitř černé díry a to, čemu se říka "Velký třesk" a rozpínání vesmíru, je ve skutečnosti exploze čeré díry a třeba jednou dojde k porušení gravitační bariéry a zmizí současná hranice vesmíru, aby se náš prostor objevil jako součást jiného obrovského vesmíru, ve kterém jsme se v "černé díře" nacházeli. Protože v černých dírách je obrovská hustota hmoty, byl by takovýto okolní vesmír daleko řidší a chladnější, než náš prostor, na který jsme zvyklí.
Co je vlastně hranicí vesmíru? Je vesmír nekonečný? Vesmír může být snadno ohraničený i nekonečný současně. Stačí si uvědomit, že časoprostor nemusí být lineární. Pro představu si stačí nakreslit graf funkce Y=1/X. Můžete se na souřadnici X pohybovat konstantní rychlostí od výchozího bodu (třeba od jedničky) k nekonečnu, ale na grafu se nikdy nedostanete pod nulu. Budete se k ní přibližovat, ale nikdy jí nedosáhnete. Stejně tak si představuji okraj vesmíru. Také si k němu můžete letět jak rychle chcete, ale nikdy se přes něj nedostanete. Kromě černých děr se ještě ve sci-fi příbězích cestuje pomocí červích děr. Červí díra není zhroucená hvězda, ale zakřivení časoprostoru tak, že skrze ní jsou dvě vzdálená místa ve vesmíru blíže, než "klasickou cestou". Odborníci předpokládají, že takováto brána propojuje nejen prostor, ale i čas. Jev nazývaný červí díra je dle mého názoru také reálný, ale zatím není známo, kde se nějaká červí díra vyskytuje a zda se dá uměle vytvořit. Podrobnosti najdete na Internetu, když si v Google necháte vyhledat pojmy jako "kvantová fyzika", "teorie relativity", atd.
Vícerozměrný prostor
O tom, že čas je naším čtvrtým rozměrem, se píše již dávno. Jak si lze vícerozměrný prostor představit? Jako programátor si jeden rozměr představím jako řadu chlívečků. Matematicky je jednorozměrný prostor přímka. 2D a 3D prostory jsou rovina a "krychle". V uvozovkách píšu krychli proto, že krychle má své hranice, kdežto obecný prostor hranice nemá. Jak si představit čtyřrozměrný prostor, neboli časoprostor? Jako programátor si představím řadu krychlí, 5D prostor jako plochu krychlí a 6D prostor jako krychli krychlí.Časový rozměr si lze představit i jinak: stačí se inspirovat filmem. Film je třírozměrný, obsahuje souřadnice X, Y a "souřadnici" T (čas, u filmu je to číslo políčka na pásku, u digitálního videa číslo framu). Čtyřrozměrný by byl film-hologram. Ten by obsahoval souřadnice X, Y, Z a T.
O časoprostoru se obvykle říká, že je čtyřrozměrný. Proč ale jenom čtyřrozměrný? Co když čas není jednorozměrný, ale také třírozměrný, stejně jako prostor? Co když jen my nedokážeme čas správně vnímat, protože jsme ovlivnění tím, že "ubíhá po přímce z minulosti do budoucnosti"? To, že člověk je ovlivněn prostředím, ve kterém žije, je známá věc. Lidé, kteří si v dětství neměli možnost si hrát s kostičkami a dalšími 3D hračkami, mají problémy s vnímáním třírozměrného prostoru. Jako názorný příklad omezené představivosti uvedu trojúhelník se třemi pravými úhly. Když někomu řeknete, aby vám ho nakreslil, jistě si poklepe na čelo a přinese vám studený obklad. Člověk žije víceméně v rovině a tak má omezenou představivost. Ale zkusme se přenést do 3D prostoru. Človíček stojí na rovníku a vydá se pěšky rovnou cestou k pólu. Tato cesta bude s rovníkem svírat úhel 90 stupňů. Když doťape na pól, vezme úhloměr, odměří si 90 stupňů a pokračuje dále tímto směrem. Brzy dojde na rovník, pokud ho nesežere lední medvěd, a když se otočí znovu o 90 stupňů, půjde po rovníku. A hle! Urazí kus cesty a je opět na místě, ze kterého vyšel. Tím, že jsme zakřivili 2D prostor do 3D, jsme byli schopni nakreslit trojúhelník se třemi pravými úhly. Je možné, že i čas má více rozměrů, jen my vnímáme jeden z nich, ten, kterým se samovolně ubíhá náš život. Jak si představit další rozměry času? Co třeba počítačová hra? Pokud nesaháme na klávesnici, naše raketka stojí a příšery se ve virtuálním 3D prostoru samovolně pohybují podle toho, jak plyne čas. Pak ale stiskneme klávesu, raketka se pohne a tím, se změní nejen poloha raketky, ale i obsah 3D prostoru, protože příšerky začnou lézt jiným směrem, než by lezly v paralelním čase, ve kterém je raketka na původním místě.
3D prostor si každý představit dokáže. Naše planeta v něm obíhá okolo Slunce, to zase okolo středu galaxie, galaxie obíhají okolo středu supergalaxií a vše se nějak hýbe.
Teď si představme, že pro 3D čas platí úplně stejné zákony, jako pro 3D prostor. "Náš čas", to, co vnímáme jako stárnutí, může být ve skutečnosti časovými silami (podobnými gravitaci v prostoru) vyvolané obíhání aktuálního časového okamžiku (podobnému bodu v prostoru) okolo "časově hmotného" středu. Tento časový střed se pohybuje okolo ještě silnějšího časového středu a mohli bychom pokračovat dále. Čas se tedy nemusí vůbec měnit lineárně "po přímce", jak se kreslí v učebnicích dějepisu, ale po obecné křivce.
Lze cestovat v čase?
Pokud platí to, co jsem popsal v předchozí části, tak ano! Každý se v čase pohybuje "do stran" tím, že koná vlastní rozhodnutí. Ale celý čas se pohybuje zároveň nesrovnatelně vyšší rychlostí okolo časových středů (také se pohybujících). Těžká představa? Opět se vrátím do 3D prostoru. Komu vlak neujel nohy, ten je schopen se pohybovat v rámci možností do všech stran. Ale NIKDY se nelze vrátit na stejné místo, ve kterém se dotyčný před chvílí nacházel. I když udělá krok zpět, je to krok úplně zanedbatelný v porovnání se vzdáleností, kterou zatím urazila Země okolo Slunce a ještě zanedbatelnější, než urazilo Slunce okolo středu galaxie. Galaxie se pohybuje ještě větší rychlostí a tak i kdyby jste se rozkrájeli, už nikdy v životě nebudete stát na stejném místě prostoru jako před chvílí. Na to je člověk příliš malý pán. A teď znovu do 3D času: my se v něm "pohybujeme" tím, že konáme rozhodnutí. Ale tento "pohyb" je v porovnání s přirozeným "ubíháním času" tak zanedbatelný, že se NIKDY nemůžeme vrátit v čase na stejné místo, kde jsme jednou byli . Pokud si současnost představíme jako bod v 3D čase, tak síly působící na tento bod jsou nesrovnatelně vyšší, než síly, kterými na něj působí naše vůle. A tak, jako náraz meteoru do Země "nepřetlačí" síly, díky kterým obrovskou rychlostí obíhá okolo Slunce, středu galaxie atd., tak nikdo z nás nikdy nevyvine takovou časovou sílu, která by překonala síly působící na současnost a ta se vrátila v 3D čase na stejné místo. Navíc, i kdyby se to teoreticky podařilo, tak by to nevypadalo tak, že by někdo mohl ťapat vedle sebe samotného a třeba ho(=se) i zabít, ale celý 3D prostor by se vrátil do stavu, ve kterém byl v minulosti, tedy vědec, který by změnu času vyvolal, by se nezhmotnil v minulosti jako Terminátor, ale vnímal by znovu celé své dětství, pokud tedy již byl na světě. Po přečtení tohoto odstavce již tedy nikdo nemusí přemýšlet, co by se stalo, kdyby někdo zabil svoji babičku, jelikož něco takového je nemožné.Pokud by teoreticky čas obíhal pouze po elipse, tak by budoucnost plynule přešla do minulosti. Daleko pravděpodobnější je ale to, že na současnost působí tolik sil, že se již nikdy nevrátí do stejného bodu.
Plynutím času může dojít k miliardám "zániků vesmíru" (=deformace prostoru) a k jejich opětovnému vzniku a tedy i vzniku života.
Navíc není vyloučeno, že nad časem existují ještě další rozměry, pro nás nepředstavitelné.
Můžeme být nesmrtelní?
Teoreticky ano, ale prakticky určitě ne. Velkého úspěchu můžeme dosáhnout nanotechnologií, která by mohla opravovat poškozené části organismu (mozek, orgány, buňky), které už se nejsou schopny zahojit samy, nebo mají poškozenou DNA (třeba vlivem záření). Takto bychom se ale mohli udržovat při životě jen do doby, kdy se Slunce změní v supernovu. Pokud bychom odletěli k sousedním mladším hvězdám, stejně by jednou došlo k zániku celé galaxie. A i kdybychom utekli ze zanikající galaxie, stejně by časem došlo buď ke zhroucení celého prostoru (opak Velkého třesku) nebo k takovému rozptýlení hmoty, že by přestaly existovat hvězdy, ale prostorem by se pohybovaly pouze ojedinělé atomy (to v případě, že platí teorie o nekonečném rozpínání vesmíru). Buď jedna nebo druhá varianta neslučitelná se životem jednou nastane a tak nelze mluvit o pravé nesmrtelnosti. Aby se dosáhlo opravdové nesmrtelnosti, museli bychom "utíkat" nejen v prostoru, ale i v 3D čase. Museli bychom se pohybovat v oblastech času, ve kterých je prostor vhodný pro život. To je pro nás asi stejně nereálné, jako cestování mezi supergalaxiemi, ale teoreticky to možné je.Pokud ale existuje ještě více rozměrů, než čas a prostor, musel by se vzít v úvahu i jejich vliv na svět.
Závěr
Tyto myšlenky jsem splodil během několika posledních let, obvykle po nějaké té krabici vína či deseti/patnácti pivech, tak to berte s rezervou (možná si založím vlastní filosofický směr "ethanolismus"). Ovšem ačkoli nejsem žádný Doc. RNDr. CSc, mám alespoň "populárně naučný" přehled o současných vědeckých výsledcích a své teorie a filosofické názory odvíjím od toho. Určitě nebudu tvrdit, že mi myšlenky "seslal bůh" nebo něco takového. Využijte diskuzního fóra k vašim vlastním názorům. Věřím, že každý, kdo si myslí, že toto filosofické zamyšlení je kravina, také napíše rozumné argumenty a zdůvodnění, proč má na věc jiný názor. Třeba bude tento text alespoň inspirací pro autory sci-fi a fantasy literatury :-)No, je pátek odpoledne, je čas vyrazit někam se odreagovat :-)