Trofej

Muž středního věku nenápadně vešel do honosné krčmy "U Černého štítu". Rozhlédl se, a když viděl, že ho od stolů nikdo nepozoruje, zašel do kuchyně za hostinským. Ten se točil okolo rožně, kde pekl maso, a zároveň povykoval na služebné, aby s sebou hnuly, ať zákazníci nečekají. Muž hospodskému něco pošeptal, tomu zazářila očka a hned se nechal u rožně vystřídat jedním z učňů. Pokynul příchozímu, aby jej následoval, a vykročil do schodů vedoucích do horního patra.
Jakmile osaměli, opadlo z hosta nenápadné chování a začal hospodského netrpělivě postrkovat k rychlejší chůzi. K nenápadnému chování měl muž důvod. Nepřišel si do hospody nacpat své objemné břicho, ale přišel strávit bouřlivou noc s některou z vyhlášených "kněžek lásky", které poskytovaly "U Černého štítu" za zlaťáky svá těla vojákům i stárnoucím vyžírkům. Kdyby ho tu někdo poznal, jeho vážnost by utrpěla. Návštěvník prošel spolu s hospodským celou chodbu s pokoji a jakmile zaplatil hospodskému hrst zlaťáků, nedočkavě vklouzl do jedněch z mnoha dveří.
Mlsně se rozvalil na posteli s medvědí kožešinou a pozoroval svůdné tělo "dámy" čekající v pokoji na toho, koho jí hospodský přivede. Poté, co zatancovala břišní tanec, ho dívka vyzvala, ať chvilku počká, než se ve vedlejší komůrce vykoupe ve vodě s vonnými bylinami. Host se svlékl, zavřel oči a představoval si, jaké to bude, až se dívka přivine k jeho sudovitému, potem páchnoucímu a chlupy porostlému tělu.
Po chvíli vrzly dveře, a muž uslyšel tiché kroky mířící k němu. V tu chvíli vycítil, že něco není v pořádku. Možná mu přišlo divné, že dívka víc funí, možná se mu zdály kroky hlučnější. Otevřel oči, ale už bylo pozdě. Nad ním nestála dívka, s níž hodlal strávit příjemnou noc, ale postava v masce z prasečí hlavy, která držela v rukou kovářské kleště. Hned poté se patrem rozlehl mohutný výkřik a zoufalý nářek. Dole v hostinci si nikdo ničeho nevšiml, jednak probíhala divoká pitka vojáků, kteří měli po službě, a celým hostincem se rozléhal hlasitý zpěv, a jednak pravidelní zákazníci krčmy byli na nářek zvyklí, jelikož za kněžkami lásky chodili občas zvrhlí návštěvníci, kteří se na pokojích vyžívali v mučení dívek nebo naopak se rádi nechávali bičovat. Sténajícího muže objevil sluha až druhý den v poledne.

Vysoce postavený šlechtic Alberius právě večeřel. Seděl sám u dlouhého stolu ve svém domě a v jeho žaludku právě mizelo stehno pečené husy. Venku běsnila bouře a celým domem se rozléhalo šumění deště dopadajícího na střechu v pravidelných intervalech větrných poryvů. Vichřice cloumala se zavřenými okenicemi, ale ty nepovolily. Chvíli co chvíli zaburácel hrom a Alberius si mezi sousty pobrukoval jakousi písničku. Ačkoli bylo pozdě večer a navíc venku zuřila taková bouře, ozvalo se zabouchání na dveře.
"Někdo klepal, můj všemocný pane", uklonil se Alberiovi sluha, který až doteď stál tiše opodál.
"Nejsem hluchý, ty červe", řekl sluhovi tichým syčivým hlasem Alberius a probodl ho pohledem.
"Jak to, že ještě není otevřeno, pse?" pokračoval šlechtic a ukázal směrem ke dveřím na nádvoří. Sluha otevřel dveře a do místnosti vstoupil statný muž v promočeném plášti, který hned odložil na paroží za dveřmi. Alberius na sobě nedal znát překvapení, ačkoli šlo o celkem neobvyklou návštěvu. Příchozím byl totiž sám král Imonth Veliký.
"Zalez do komory, špíno, a mysli na to, že tě důkladně ztrestám", prohodil Alberius ke sluhovi tak, aby to král neslyšel a uvedl hosta do přepychově vybaveného pokoje.
"Čemu vděčím za vzácnou návštěvu?" tázal se uctivě šlechtic a posadil se do pohodlného křesla pokrytého huňatou kožešinou z jakéhosi zvířete.
"Tak tentokrát jsi to přehnal Alberie!" zahřměl král. "Víš, s kým jsi měl včera co do činění? Svými choutkami jsi zmrzačil Veredia, mého bratrance! Jednoho z nejmocnějších mužů v našem království!" pokračoval král a odmlčel se.
"No, včera nevypadal zrovna mocně," podotkl Alberius, ale raději zase zmlkl.
"Tentokrát ti to neprojde! Dlouho jsem tě kryl, ale už mi došla trpělivost. Měl jsi zůstat se svými choutkami jen u špinavých tuláků a raději nechat na pokoji měšťany nebo dokonce členy královské rodiny! Tentokrát nenechám za tebe narazit na kůl a upálit nějakého žebráka jako loni kvůli tomu mistru cechu stříbrotepců. Tentokrát si svůj pohár vypiješ až do dna. Každý tu ví o tvé hnusné zálibě," ukázal král na stěnu pobitou seschlými kousky kůže, pocházejících z různých částí lidského těla.
"Ale včera jsi zašel příliš daleko, abychom to jen tak spláchli tím, že za tebe z někoho vynutíme v mučírně přiznání."
Alberius mlčel a krále rozčilovalo, že na něm není absolutně poznat, co si myslí.
"Přemýšlej o tom přes noc a připrav se na královský soud," ozval se naposledy Imonth Veliký.
Král ještě jednou pohlédl do Alberiových očí, otočil se, chňapl po svém plášti a zmizel z Alberiova domu. Tu noc byl Alberiův sluha bičován obzvláště dlouho.
Hned ráno zašel Alberius za velitelem stráže a chvíli s ním něco projednával. Odcházel od něj lehčí o pořádný měšec zlaťáků.
Doma na Alberia už čekali královští vojáci. Nasadili mu okovy na ruce, ale nechali ho jít po svých, protože by nebylo důstojné, aby ho vláčeli koněm za nohu až do cely jako nějakého obyčejného vězně. Vojáci zatčeného šlechtice zavedli do nejhořejšího sklepa královského vězení a dokonce odklidili hnijící mrtvolu předchozího vězně a na podlahu dali čerstvou slámu. Nicméně zápach hniloby a výkalů pronikal ze sousedních kobek a kazil Alberiovi chuť pečeně, kterou jako jeden z mála vězňů dostal. Alberius ukusoval maso a aby zahnal nudu, dráždil jím hladového vězně z kobky na druhé straně chodby, který se živil už několik měsíců jen červy rozežírajícími mrtvolu jeho předchůdce a občas i masem krysy, pokud se mu ji podařilo chytit. Alberius natahoval ruku s masem do úzké chodby a zarostlý vězeň chtivě prostrkoval kostnaté ruce s povislou kůží k němu, ale šlechtic vždy zavčas s masem ucukl a na tváři se mu vyloudil zlomyslný úšklebek. Když to Alberia omrzelo, nechal zoufale sténajícího vězně svému osudu a rychle maso zhltl. Pak hrábl rukou pro starou, časem vybělenou lebku ležící v rohu, položil jí doprostřed kobky a posadil se na ní jako král na trůn. Prozpěvoval si, poslouchal občasné výkřiky a sténání z různých částí sklepení a čekal.
Nejhořejší část sklepů, ve kterých byl uvězněn, byla osvětlená loučemi, mohl tedy skrze zamřížované okénko ve dveřích pozorovat okolní vězně. Jen několik jich bylo ještě naživu. Všichni byli jen obyčejní poddaní, takže jediný, komu stráže nosily jídlo, byl Alberius. Ačkoli první den Alberius trápil hladového spoluvězně z protější kobky slintáním nad pečeným masem a gesty, že se přejedl tak, že zbylé maso musí hodit krysám, začal jej postupem času krmit zbytky jídla. Nikdy se zarostlým mužem ale nepromluvil ani slovo. Vypadalo to, že ačkoli Alberius o muže nejeví žádný zájem, chce, aby zůstal naživu.
Asi za měsíc šlechtic při jídle kousl do něčeho tvrdého. Byl to malý železný klíč. Alberius klíč zastrčil do rohu pod otep slámy a jako obvykle dojedl maso. Tentokrát ale spoluvězni žádný zbytek nehodil a muž, který si mezitím zvykl na vykrmování, hladově sledoval Alberia, jak si utírá mastnotu z rukou, a s otevřenými ústy prostrkoval kostnaté paže mřížemi. Vysloužil si jen hrst výkalů, kterou mu šlechtic hodil do obličeje.
V noci, jakmile sklepením zazněl gong ohlašující výměnu stráží před vchodem do podzemí, Alberius ožil. Hrábl do slámy pro klíček a protáhl ruku mřížemi. Stěží dosáhl k zámku, ale po chvíli se mu podařilo zasunout klíč a odemknout. Ke vchodu nešel. Dobře věděl, že hradními chodbami plnými stráží by nepozorován neproklouzl ani náhodou. Místo toho potichu odemkl kobku naproti, kde pobýval špinavý pobuda, kterého "vykrmoval" ohlodanými zbytky. Špatné světlo pochodní hořících v chodbě stačilo akorát na to, aby rozeznal vyhublé tělo spoluvězně. Zarostlý muž chrápal s otevřenými ústy, ze kterých mu koukal jazyk, a ve spaní slintal. V tu chvíli ho Alberius kopl do čelisti tak, že si spící vězeň jazyk ukousl. Chodbou se rozlehl nářek a nesrozumitelné mumlání. Šlechtic neváhal a strčil spoluvězni zarostlý obličej do čerstvé hromady výkalů. Křik přestal a tiché sténání a mumlání bylo slyšet nanejvýš v sousedních kobkách. Alberius popadl muže za zbytky pytloviny, ve které byl oblečen a odtáhl ho k sobě do kobky. Strhl ze skuhrajícího vězně jeho cáry a oblékl se do nich. Své oblečení pohodil vedle nahého, krví potřísněného muže a zamkl ho tam. Pak si vlezl do kobky po muži odnaproti a zamkl za sebou.
Ráno Alberia probudilo chrastění řetězů a hlahol vojáků.
"Vstávat, vy zvířata! Nadešel čas vašeho rozsudku!" rozléhal se sklepením silný hlas velitele stráže.
Vojáci rozráželi postupně dveře kobek a vytahovali z nich vězně, kteří přežili. Také Alberia i muže, s nímž si vyměnil celu, vytáhli nešetrně ven a každého před jeho kobkou drželi tři statní chlapi.
"Dnes tu máme jednu lahůdku!" zvolal velitel stráže a četl z pergamenu první královský rozsudek.
"Šlechtic Alberius se za spiknutí proti královské rodině odsuzuje k naražení na kůl a upálení zaživa. Veškerý jeho majetek připadne královskému výběrčímu daní Veneovi a jeho popel bude pro výstrahu rozmetán na tržišti."
Všichni vězni i někteří vojáci vzhlédli překvapením. Takový rozsudek vskutku nebyl vynesen každý den a jen málokdo věděl, kdo tu mezi zatčenými žebráky a ostatní holotou pobýval. Velitel stráže pokynul a svalnatí strážci popadli muže naproti Alberiovi, nasadili mu na hlavu pytel a táhli ho ven z kobek. Muž se rozječel a začal s sebou házet. Ale jediné, co dokázal, bylo nesrozumitelné mumlání a sténání. Jeden ze strážců muže několikrát přetáhl bičem přes záda a zařval, aby držel hubu, a další ho vyvlekli ven. Šílený řev prozradil, že královské rozsudky jsou jako obvykle vykonávány ihned.
"Kupec Anatun se za okrádání zákazníků odsuzuje ke dvěma stům ranám bičem a k zabavení veškerého majetku."
Vojáci vytáhli na světlo dalšího vězně a velitel pokračoval:
"Žoldák Xavien se odsuzuje za vyvolání rvačky v opilosti ke třem stům ranám bičem a k vyhoštění z království. Jakmile bude od zítřka přistižen na území krále Imontha Velikého, bude ihned oběšen."
Po vynesení tohoto rozsudku popadli Alberia a vlekli ho na nádvoří.
"Zloděj Kurhus se odsuzuje za krádež v královské klenotnici k pěti stům ranám bičem a useknutí pravé ruky," pokračoval velitel stráže a Alberia už přikovávali k lavici, kde se provádělo bičování.
Zvrhlý šlechtic byl na bičování zvyklý. Často nutil svého sluhu, aby ho bičoval a poté se pokračovalo bičováním sluhy, kterému se ovšem tyto "hrátky" ani trochu nelíbily. Po dokončení rozsudku hodili Alberia do kašny s vodou, mrskli mu přes krvavá záda roztrhaný oblek z pytloviny a dotáhli ho před bránu nádvoří, kde ho pohodili do hromady odpadků. Tam ztratil vědomí.
Procitl navečer, když začalo být chladno. Byl zesláblý, ale sebral se a zmizel ve vedlejší uličce. Nešel však rovnou k městské bráně, jak mu nařizoval královský rozsudek. Místo toho vklouzl do kanálu a došel tajnou chodbou do sklepa svého domu. Veneus, to vyžrané páchnoucí prase, co si nechávalo pro sebe značnou část vybraných daní, se rozvaloval přímo na Alberiově posteli, vedle něj ležela jakási vysloužilá děvka a oba chrápali jak dva medvědi. Alberius kolem nich potichu prošel a protáhl se do své bývalé komnaty. Oddychl si. Jeho příšerná sbírka byla zatím na svém místě. Alberius strhal všechny své trofeje ze zdi a nastrkal je do koženého vaku. Poté se vrátil do ložnice, kde se vyvaloval Veneus, a nebohému muži chrstl do obličeje rozpálený olej, který se vařil v kuchyni. Ozval se šílený výkřik a Alberius mezitím zmizel ve sklepě. Než Veneova štětka někoho přivolá, bude už dávno pryč.
Alberius se zahalil do hadru, ve kterém ho vyhodili vojáci z nádvoří, v kovárně ukradl krátký meč, jímž se mu bojovalo nejlépe, a osedlal si nejlepšího koně, kterého měl kovář již připraveného pro zákazníka. Teď šlo do tuhého, jelikož kdyby Alberia chytili, usekli by mu ruku. Jestli se mu podaří ujet, přijde o ruku kovář. Když projížděl vraty kovárny, sebral ze zdi dlouhý bič a zkusmo s ním pobídl koně. Ten zaržál a vyrazil kupředu. Maskovaný šlechtic projel prázdnými ulicemi a kus před městskou branou přibrzdil, aby nebudil zbytečně pozornost.
Stráž mu otevřela, ven je puštěn každý, dovnitř by to bylo teď v noci horší. Za Alberiem se už zavírala brána, když tu se ozval výkřik: "Stůj, to je můj kůň!"
Alberius na nic nečekal a přetáhl koně bičem. Urazil skoro celou cestu k lesu, když za sebou zaslechl dusání kopyt. Ohlédl se a ulevilo se mu. Ten hlupák jej vyjel pronásledovat sám. Alberius zahnul v lese na starou cestu a jel tryskem vpřed. Znal to tu dobře a navíc mu cestu osvětloval měsíc. O strážném se to ale říci nedalo. S bídou dokončil výcvik, v lese byl zatím jen výjimečně a teď se proklínal, že se za zlodějem pustil. Zasténal pokaždé, když ho švihla větev stromu do obličeje. Ale mělo být hůř. Alberius po chvíli cvalu zastavil a zahnul nenápadně za skálu. Pronásledovatel pádící za ním vjel přímo do bažiny, ve které končila cesta. Kůň upadl a muž byl vymrštěn ze sedla. Hřebec zafuněl, zvedl se a zmizel do lesa. Jezdec dopadl zády na kámen a nemohl pohnout nohama. Ležel v bahně a bezmocně pozoroval Alberiovy obrysy proti měsíci. Zoufale zavyl, když jej Alberius začal stahovat z kůže, ale nikdo jej neslyšel. Byli příliš daleko od města a mužův řev se ztrácel mezi vytím vlků. Pokud stahování kůže přežije, pocítí jejich tesáky. Alberius nasoukal čerstvě staženou kůži do vaku a oklikou se vrátil na hlavní cestu z města.
Projel několika vesnicemi, aniž by jej kdokoli pronásledoval a po několika týdnech dorazil na hranice se sousedním barbarským královstvím. Cesta končila u opuštěného strážního srubu a na obě strany byly vidět až k obzoru hraniční kůly, na jejichž koncích byly lidské lebky. Byly to hlavy královských vojáků, které na kůly narazili barbaři jako varování, co se stane každému, kdo překročí hranici. Uprchlík se rozhlédl a vyrazil přes hranici na sever. Věděl, že pokud přejede barbarské území, dostane se opět do civilizovanější části světa. S bohatstvím a přepychovým majetkem se ale bude muset rozloučit. Země na severu jsou drsné a jediným zdrojem obživy tamních obyvatel je lov a pěstování brambor. Alberius se ještě jednou ohlédl směrem k zemi, ze které prchal, a pobídl koně.
Ještě o něm v království Imontha Velikého jednou uslyší.