Letní tábor

Druhý den mě ve tři ráno probudil budík. Odjezd byl totiž netradičně už ve čtyři a vpůl čtvrté byl sraz na nádraží. Vlak měl tři hodiny zpoždění, takže jsem se klidně mohl doma prospat, ale kdo to měl vědět. Dětí jelo na tábor spoustu a všechny se do vlaku nevešly. Vedoucí ale hodil řeč s výpravčím a k vlaku byly připojeny dva dobytčáky, přesně ty, ve kterých vozili židy do plynu. Děti chtivé dobrodružství se hned začly hlásit do dobytčáků, ale já se chtěl cestou ještě vyspat, tak jsem zvolil standartní vůz druhé třídy. Při odjezdu jsem spatřil, jak někdo dobíhá vlak a skočil přímo pod kola. Ani nevím, jestli přežil, protože vlak vjel do zatáčky a louže krve mi zmizela z dohledu. Jeden z prcků na něco venku ukazoval a když jsme míjeli sloup, s výkřikem se chytil za krvavý zbytek ruky.

Cesta proběhla v klidu, i jsem se vyspal, a když jsme přijeli do jakési vesnice, kde vlak zastavil, děti vypadaly z dobytčáků a strašně chrchlaly a smrkaly. Asi trochu v otevřeném vagónu nafoukaly a taky se asi trochu nadýchaly výfukových splodin dieselové lokomotivy. Hned nato vyběhl strojvůdce a začal řvát, kdo jako zatáhl za tu záchrannou brzdu a ať z vlaku vypadneme a jdeme dál po svých. Stejně už to bylo jen kousek a po hodině chůze lesem jsme došli k ostnatým drátům s cedulí: "PRACOVNÍ TÁBOR JÁCHYMOV-POZOR RADIOAKTIVITA". Několik dětí se toho zděsilo a tak je vedoucí uklidnil se slovy, že pracovat budem jen za trest a že jsme tu na rekreaci. Jarda, který je z nás největší a bude mu už 15 se ušklíbnul a pravil ke kamarádovi: "Cha ! To jsem zvědavej, kterej debil tu bude za trest jako první makat !"
Asi to ale řekl moc nahlas, protože ho vedoucí chytil za ucho a dotáhl ho k horníkům, chvíli s nimi něco probíral, pak ukázal na Jardu a od horníků vyfásnul nějaké peníze. Horníci strčili Jardovi do ruky lopatu a krumpáč a odtáhli ho do šachty. Pak jsme šli ještě asi sto metrů a spatřili jsme řadu chatek.

"Zde budete čtrnáct dní bydlet. Dneska už nebudeme nic dělat, jenom se tu zabydlíte. Rozchod !", oznámil nám vedoucí a zamířil k hospodě. Když řekl "nic dělat", nenapadlo nás, že tím myslel i jíst, ale většina lidí byla vybavená z domova sušenkama a díky horku trochu zeleným salámem a tak nikdo hlady neumřel. Dva malý smradi se bavili tím, že lezli po střeše chatky a jeden z nich spadl a přitom zlomil hromosvod. Při pádu se mu nic nestalo, ale v noci přišla bouřka, do chatky uhodil blesk a oba haranti uhořeli.

V noci nás napadlo, že se pomstíme strojvůdcovi, který nás nechal jít pěšky a šli jsme na nádraží a přenesli panel, co ležel v jednom vagónu, na koleje. Nečekali jsme dlouho a blížil se vlak. Když strojvůdce spatřil nečekanou překážku, začal brzdit, ale samozřejmě to neubrzdil a souprava vykolejila. Když se kolem začali motat policajti, stáhli jsme se do tábora.

Ráno se dopotácel do tábora Jarda. Hned po příchodu zvracel a za dvě hodiny mu začly padat vlasy a zuby. Zdravotnice ho vyhodila s tím, že simuluje a po snídani přišel za vedoucím jeden z horníků a řekl mu, ať mu neposílá takový sráče, že dobývat uran není pro děti a že chce vrátit peníze. Vedoucí mu tedy s lítostí vrátil tři stovky a pochmurně prohlásil, že půjdeme na celodenní výlet a že když budeme hodní, tak nás večer nechá hrát hry na počítači.

Když někdo nadhodil, kam že to vlastně půjdeme, dostalo se mu od vedoucího odpovědi, že do Německa a že doufá, že máme všichni pasy. Nikdo jsme je samozřejmě neměl, kromě malého Káji, který se nám v noci svěřil, že chce konečně vypadnout pryč z naší kapitalistické diktatury a všichni jsme si mysleli, že kecá. Vedoucí si nás změřil pohledem, pak zašel ke sporťákovi pro brokovnici a řekl: "Dobrá, půjdeme lesem. Ale když někoho chytí, ostatní ho neznají! Jasný ?"
"Jasný !", ozvalo se sborem a vyrazili jsme. Po chvíli vedoucí zavelel, ať se přikrčíme. Spatřil totiž jako první statného chlápka v maskáčích s dobrmanem. Nabil tedy brokovnici a na třetí pokus se mu povedlo skolit chlapa i psa. Když jsme se přiblížili, zasažený zasténal: "Proč ?... proč už mi nenechají ani vyvenčit psa ?..?!"
Vedoucí to nechal bez odpovědi a odtáhl těla do mraveniště, poučujíc nás o tom, jak nejlépe zahladit stopy.

Po chvíli jsme spatřili vesnici. Jakýsi člověk nás otázkou "Wie spät ist es ?" ujistil, že jsme konečně ve třetí říši, ale když na něj vedoucí namířil brokovnicí, asi usoudil, že už je dost pozdě, protože začal někam utíkat. Vedoucí řekl: "Tady máte dvě hodiny rozchod a jak zjistím, že někdo něco ukradl, urazím mu pracky." Za dvě hodiny jsme se opět všichni sešli, kromě Káji, kterému se asi splnil jeho sen a všichni byli ověnčeni zbožím všeho druhu. Nevím, kde to vzali, protože když nikdo neměl pas, neměl asi ani Marky, ale byl jsem zticha, protože i vedoucí měl pěknou koženou bundu, kterou si těžko jako skladník mohl dovolit.

Do tábora jsme dorazili šťastně a vedoucí splnil slib: totiž, že nás nechá hrát ty hry. Hrál se samozřejmě Doom síťově a byla to ohromná zábava. Když se vedoucí vytratil, Jirka, co počítačům asi rozumí, skončil hru a začal někde typovat hesla. Po chvíli se trefil a jeden adresář na disku promazal. Pak chtěl pustit asi jinou hru s názvem Purge, ale nepovedlo se, napsalo to jen seznam souborů, které smazal. Pak se vzdálil, protože se vracel vedoucí. Ten, když spatřil počítač, zbledl a zařval: "Kdo to byl ?! Přiznejte se a nic se vám nestane !"
Jeho pohled padl na Davida, který se smál, protože si s Martinem vykládali vtipy. Vedoucí ztuhnul, pak popadnul baseballovou pálku a se slovy "Ty svině, to byla má celoživotní práce !" mu jí nakouřil do tlamy. David se složil, začal plivat zuby a krev a když dostal druhou do týla, tak znehybněl. Překvapilo mě, že se vedoucí tak nasral, protože soubory tam nebyly žádné důležité, tedy BAT, COM a EXE, jak jsme se učili ve škole. Jen nějaké ASM, C a PAS o kterých jsem neslyšel a ve škole taky nikdy nebyly. "A teď všichni spát !" zavelel vedoucí a vrhl se k počítači a něco začal zuřivě vyťukávat.

Ráno, když jsme šli na snídani, David tam pořád ležel a vedoucí zavolal jeho rodičům domů, že se Davidovi stala nehoda, že upadl ze schodů a vážně se poranil a ať si pro něj přijedou a nezapomenou si černý pytel. V poledne byl David olezlý mouchama a Martin se vytasil s akvárkem, co někde našel, že zná prima hru "Na vojáky". Nachytal deset masařek a deset normálních much a zeptal se mě, který chci. Vybral jsem si masařky, protože jsou větší a tudíž i silnější, ale Martin mě ujistil, že ačkoli jde o vojenskou hru, nejde v ní o sílu. Pak mě naučil, jak změnit mouchy v elitní jednotku:nejdřív vytvořil pěšáky tak, že mouchám utrhl křídla a pak výsadkáře-to jim utrhl nohy. Pak odběhl a přinesl dvě psí hovna. Opět se mi zeptal, který chci a když jsem byl s volbou hotov, přikryl mouchy i hovna akvárkem otočeným dnem vzhůru. Pravidla byla jednoduchá:na čím hovně bude víc much z protivníkova týmu, ten prohrál, protože přišel o území. Po obědě jsme se šli na arénu kouknout a mouchy nás pěkně přechcaly. Na hovnech nebyla ani jedna, zato po stěnách jich lezlo a naráželo do nich. Pár jich už chcíplo a Martin smutně prohlásil, že doma to funguje, že ho to naučil brácha a že tady lítaj blbý mouchy.

Pak jsme se šli věnovat odpolednímu programu. Vedoucí řekl, že nám už počítače nesvěří, aby nemuselo znovu dojít ke včerejší politováníhodné události, ale když se nám ten Doom tak líbil, má pro nás něco jiného. Rozdal vzduchovky, broky a motorkářské helmy, aby jsme nepřišli o oči a řekl, že kdo ucítí štípnutí, vypadává ze hry. Popadl jsem zbraň a zaběhl do lesa. Měl jsem štěstí, moje vzduchovka měla zásobník a nabíjela se pákou. Někdo dostal obyčejnou a tudíž musel po každém výstřelu lámat hlaveň. Pár lidí jsem zasáhl a několikrát jsem byl také zasažen, ale nikomu jsem to samozřejmě neřekl, protože jsem nechtěl ukončit zábavnou hru. Pak jsem spatřil, jak Vašek rozbil pažbou Jirkovi helmu a využil jsem příležitosti a vypálil. Jirka se chyt za oko a začal bulit. Náhle se Vaškovi rozlítla hlava a mozek pomalu stékal po stromě zanechávajíc žlutočervenou stopu. Překvapením jsem otevřel ústa a pak jsem spatřil, že někdo ukořistil sporťákovo brokovnici. Teď začalo jít do tuhého. Ukryl jsem se za strom a pak jsem zaslechl další výstřel. Ze stromu se ozval křik a skoro na mě spadl nějakej harant, kterýmu výstřel urval obě nohy. V duchu jsem střelci poděkoval, protože jsem o smradovi nevěděl a opatrně vykoukl spoza stromu. Dotyčný střelec s brokovnicí se rozhlížel a spatřil pohybující se křoví. Zamířil a já toho využil a dostal jsem se z jeho dosahu dříve, než dostane toho chudáka v křoví. Pak jsem zaslechl zvuk motorové pily. Nejdřív jsem si myslel, že jí má někdo jako zbraň, ale pak jsem zaslechl praskání a ránu. Opatrně jsem vylezl z úkrytu a uviděl tělo toho s brokovnicí ležet pod stromem a spoustu krve okolo. Popadl jsem jeho brokovnici, ale hned jsem ji zahodil, protože náraz stromu ohnul hlaveň. Hra se hrála ještě asi čtvrt hodiny a pak nás vedoucí svolal na večeři. Díky ztrátám bylo jídla víc, ale všechno sežral vedoucí. Další den byla na programu soutěž. Vítěz měl dostat obrovský dort a ani další pozice neměly být bez cen. Vedoucí pro nás připravil spoustu disciplín a za každou jsme mohli dostat body. Kdo bude mít nejvíc bodů, vyhraje, samozřejmě, a kdo nejmíň, tak bude muset uklidit celej tábor. Jedna z disciplín měla být střelba z brokovnice, ale ta přišla k úhoně při bojové hře, takže jsme se museli spokojit se vzduchovkami. Střelba byla hned jako první, protože vedoucí prohlásil, že na konci soutěže stejně nic netrefíme, jak se nám budou klepat ruce. Vedoucí někde sehnal hejno slepic a v první disciplíně se hodnotilo, za jak dlouho soutěžící opeřence sejme. Trefil jsem ptáka hned první ranou, ale nezabil a slepice začala lítat po ohradě, že jsem ji nemohl dostat. Nakonec mě napadlo ji mrdnout pažbou a když spadla na zem, střelil jsem ji zblízka do hlavy. Většina lidí svého ptáka také nezabila napoprvé a protože málokoho napadl trik s pažbou, disciplína se dost protáhla. Vedoucí se nervózně díval na hodinky a když skončil poslední se střelbou, řekl, že je málo času, tak si trochu zaběháme. Běhat se mělo do padnutí, což je pro někoho brutálnější, než maratón. Vyrazili jsme a po pár minutách začali odpadávat malí haranti. Vedoucí nás povzbuzoval tím, že za běh je nejvíc bodů a že jestli nechceme do konce tábora mejt hajzly, ať koukáme makat. Sralo mě, že Tonda měl viditelně víc síly než já, tak jsem mu u rybníka nastavil nohu a strčil do něj. Stačil zařvat jenom "Ty svině !" a pak se za ním zavřela voda. Když jsem běžel další kolo, koupal se pro změnu jeden z harantů ze druhého oddílu a Tonda se sušil u chatek a zuřivě na mě gestikuloval. Po šedesátém čtvrtém okruhu se mi začla motat hlava a v hubě jsem měl pachuť krve. Pak jsem zakopl a neměl sílu se zvednout. Doplazil jsem se k chatkám a myslel na to, že Tonda vlastně dopadl líp. Na trati bylo ještě asi deset dětí a jeden z nich, mohutný tlouštík, od kterého bych takovou výdrž nečekal, se s funěním ke mě dovalil a vytrhl mi dvoulitrovku coly a na ex ji do sebe dostal. Asi to neměl dělat, protože stejně nevyhrál, zato dostal zápal plic a protože zdravotnice neměla antibiotika, tak v noci umřel. Po běhu následovala půlhodinová pauza. Po ní, prý aby jsme se zchladili, následovaly skoky do vody. Z patnáctimetrové skály se skákalo na styl a vedoucí hodnotil například, kolikrát se soutěžící ve vzduchu otočil. Disciplína začala dost nešťastně, protože hned první soutěžící skočil placáka a při té výšce si roztrhl břicho a jeho střeva teď plavala po hladině a jako by té smůly nebylo dost, druhý skočil šipku do bahna u břehu a už se nevynořil. Já jsem skočil co nejdál, abych nedopadl na břeh, ale dalšího soutěžícího Petr strčil a ten, protože se pořádně neodrazil, dopadl na kameny před jezerem. Vedoucí řekl, ať si toho nevšímáme, že my ostatní jsme aspoň trochu šikovný, a ať se soustředíme na svůj výkon. Když jsme skončili se skoky, čekala nás poslední a to, alespoň podle mínění vedoucího, nejtěžší a zároveň rozhodující disciplína-a to plnění bobříka odvahy. Měli jsme bez jištění vylézt na místní skálu a zase se dostat dolů. Kdo to zvládne v nejlepším čase, dostane nejvíc bodů. Petr prohodil k vedoucímu, ať nám to předvede a vedoucí řekl, že nám nemusí nic předvádět a že Petr poleze první. Petr se rozběhl a vyskočil co nejvýše na skálu. Dál mu to šlo dobře. Povedlo se mu vylézt nahoru a když se tam postavil a podíval se dolů, tak se mu rozklepaly nohy a začal vrávorat. S hlasitým "UAAAÁÁÁÁÁ" sletěl ze skály a protože si při pádu zlomil páteř, tak se mu nepodařilo postavit. Vedoucí to komentoval s tím, že je diskvalifikovanej, a ať nastoupí další. Harant, co měl jít po Petrovi se rozběhl pryč. S ním několik dalších. "Zpátky svině, všichni jste diskvalifikovaný !", zakřičel na prchající hlouček vedoucí a aby ocenil alespoň Petrovu snahu, napsal parchantům mínusové body. Teď přišla řada na mě. Nesměle jsem se zeptal, jestli se nestačí vrcholu jen dotknout a vedoucí odvětil, že po nás nikdo nechtěl, abychom nahoře poskakovali a uť už lezu. Opatrně jsem se škrábal nahoru a tipoval jsem, co si asi zlomím. Lezl jsem poslepu, abych neviděl dolu a když jsem nemohl nahmatat další skálu, ozval se zezdola vedoucí, že už to stačí a ať se jako Petr nezdržuju nahoře. Dolu to šlo hůře, než nahoru, ale za chvíli jsem stál na pevné zemi vychutnánaje krásu země, asi tak, jako ztroskotanec, který se vyplazí na ostrůvek. Mé úvahy přerušil vedoucí s tím, že ten čas byl dost mizernej a že on v mých letech by to zvlád třikrát tak rychle. Ale když nastoupili další, o moc lepší nebyli. Nehoda se stala už jen jednou a dotyčným chudákem byl Jarda, který se ještě ani nevzpamatoval z ozáření v uranových dolech. Protože sebou při pádu dost mrskal, nedopadl na záda, jako Petr, ale na hlavu a dost hlasitě to křuplo. Hned nato opustil bojiště další hlouček harantů, kteří byli odměněni zápornými body.

Při večeři bylo slavnostní vyhlášení výsledků a já samozřejmě nevyhrál, protože jsem měl slabý běh. První byl Pepa, který bydlí s tlouštíkem v jedné chatce. Tlouštík, u kterého se už začínal projevovat zmíněný zápal plic využil příležitosti, kdy se Pepa nekoukal a dort mu spořádal na místě a ještě hladově koukal po sladkostech, které dostaly děti za druhé až desáté místo. Já za deváté místo dostal čokoládu, ale raději jsem ji daroval tloušťovi, protože už byla rozbalená, trochu smrděla a lezli po ní mravenci. Na posledním místě byli rovnou tři smradi. Všichni totiž ani netrefili slepici, v běhu odpadli nejdříve a byli mezi těmi, co se proradně vzdálili od skály. Vedoucí k nim pomalu přišel a oznámil jim, že do rána budou čistý záchody a ať je vydrbou třeba kartáčkem na zuby a teď si každej z nich udělá 300 kliků za to, že utekli od skály a že na to dohlídne Tom, který je znám tím, že šikanuje malý haranty. Přesvědčil se, že malí začli klikovat a šel pro Toma. "Tohle sou kliky, vole ? A co ta prdel ?", ozvalo se nad jedním z hajzlů, když k němu přišel Tom, který mu vzápětí přidup vystrkující prdel. "A ty se tomu nesměj !", otočil se ke druhému, ačkoli se vůbec nesmál, a podrazil mu ruce. Smrad spad na hubu a začal kolem sebe prskat zuby. Tom si toho nevšímal a přišel ke třetímu a kopnul ho mezi nohy: "To abys nebyl takhle rozkročenej !"
Za chvíli už parchanti nemohli a Tom do nich kopal tak dlouho, dokud neudělali zmíněných tři sta kliků. Pak nastoupili na toalety. Jeden z nich obětoval houbu na mytí, ale další dva měli jen kartáček na zuby. "A jako na vojně !", ozval se za nima vedoucí a dohlížel na ně tak dlouho, dokud nebyly mísy čisté.

Asi ve dvě v noci nás vzbudili, že je noční hra. Baterky ať necháme v táboře a vyrazíme za vedoucím. Šli jsme po tmě lesem a každou chvíli se ozval výkřik typu "Au, moje voko !". "A teď poklusem", přikázal vedoucí a harant přede mnou zakopl a spadl břichem na ostrou větev a začal skuhrat. Vedoucí na něj posvítil baterkou a řekl, že ho tu musíme nechat, protože hru musíme dohrát do rána, dokud bude tma. Když jsme přišli na mýtinku, začal nás vedoucí posílat po jednom v intervalu deseti minut a řekl, že koho přistihne, jak jde ve dvojici, ten bude zbytek noci ve studený vodě v rybníce a sežerou ho tam pijavice. Úkolem noční hry bylo ukázat odvahu a vydržet minutu u mrtvoly, která je kousek odtud. Cestou se máme držet svíček a prý se neztratíme. Když jsem šel já, půlka svíček už nesvítila, ale já se neztratil, protože jsem zde byl už loni. Jiní asi to štěstí neměli, protože jsem zahlédl nějaké nohy koukat z bažiny, kolem které vedla cesta. Kluci typovali, že "mrtvolou" bude nějakej vycpanej svetr, já jsem však uviděl silně zapáchající tělo, velikost odpovídala Davidovi, ale vsadit bych se nemohl, protože už byl rozežranej červama. Po minutě jsem se vydal zpět a byl jsem rád, že je to za mnou. Né, že bych se bál, ale ten smrad mi vadil nejvíce. Při noční hře se ztratili nakonec jen tři, protože zbytek dorazil k poledni druhý den. Jeden z těch tří se nenašel vůbec, druhého našli okousaného od vlků a medvědů a třetí ležel v bažině, jak jsem si už všiml v noci.

V sobotu nám vedoucí zajistil exkurzi do dolů. Dostali jsme helmy a výtahem sjeli do šachty. Horníci nás při práci zdravili a já si všiml, že je slabé světlo i v místech bez osvětlení. Všude také byly cedule se znakem jaderné reakce a nápisem "VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ". Vedoucí nám začal vykládat princip jaderného štěpení a když se slovy, že se musí spojit dvě podkritická množství na jedno kritické začal nosit uran na jednu hromadu, připoměli jsme mu, že už je čas jít na oběd.

V neděli byl na plánu táborák. Všichni jsme se na něj moc těšili a radost nám nezkazilo ani to, že jsme celej den nosili z lesa dřevo. Dvá byli pověřeni řezáním špalků na cirkulárce a jeden z nich si uříz ruku. Konečně nadešel večer a mělo dojít k velkému opékání buřtů. Problém byl, že hranice nešla zapálit a tak vedoucí přinesl benzín. Poučuje nás o opatrnosti při rozdělávání ohně, lil benzín z kanistru do ohniště a jak tak vykládal, přes proud mu chytil celej kanystr. Vedoucí zařval: "Do p..... !!!" a odhodil hořící kanistr co nejdál. Hořící benzín se rozcák okolo a tři děti chytily taky. Běhaly tak dlouho po táboře, dokud z nich nebyl škvarek, ale vedoucímu se naštěstí nic nestalo. Pak jsme si opékali buřty a asi v deset hodin nastal čas se vytasit se zásobami alkoholu z domova. Nebyl jsem sám, kdo něco přinesl a za chvíli táborem kolovaly lahve s rumem, vodkou, fernetem, dokonce i se zelenou, ale tu jsem nepil, protože mi nechutná. Za chvíli začlo bejt veselo a pár dětí, jak se motalo, spadlo do ohně.

Ráno mě děsně bolela hlava, ani nevím, jak jsem se dostal do chatky a kolem mě bylo trochu nablito. Špinavej jsem byl jako prase, takže jsem asi někde upadl a když jsem vylezl z chatky, zjistil jsem, že jsem byl v cizí. To ale nic nebylo proti tomu, jakej byl bordel kolem ohniště. Válelo se tam spoustu dětí, některé nejevily známky života, včetně těch, které se ohořelé povalovaly v ohništi. Vedoucí se k nám připotácel s ovázanou hlavou a řekl, že dnes bude budíček až ve tři odpoledne a ať jdeme všichni do hajzlu. Toho dne jsme už nic nedělali a dobře mi bylo až v úterý.

Asi v polovině druhého týdne jsme si zopakovali bojovou hru se vzduchovkama a tentokrát se to zvrhlo v krutou řež. Mlátili jsme se pažbama hlava nehlava a vedoucí nás musel rozehnat sekerou. Řval na nás, že už nám nedá zbraň do ruky, že ani nevíme, jak se používá a všichni, co se zůčastnili, tedy včetně mě museli vysbírat tábor od papírků. Ještě ten den odpoledne se k nám nahrnul jinej tábor, s tím, co tu ještě děláme, že oni tu mají být odedneška a jejich vedoucí se s naším pěkně porvali. Ačkoli jsme tomu našemu děsně fandili, dostal přes rypák a byli jsme nuceni opustit prostor tábora. Protože byl večer, museli jsme někde přespat. Vedoucí zvolil nocleh pod širým nebem a asi to nebyl dobrej nápad, protože v noci lilo jako z konve a my promokli až na kost. Všem byla děsná zima a pár nás začlo dost kašlat. Vedoucí se rozhodl, že tábor zabalíme a pojedeme domů o tři dny dřív a když se jeden z harantů zmínil o vrácení části peněz, vedoucí mu jednu vrazil s tím, že jestli chce, může peníze ostatním dát on.

Na nádraží vedoucí zjistil, že nemá peníze na vlak a cestu pro všechny byl nucen zaplatit smrad, co se zmiňoval o tom vracení peněz. Když jsme dorazili do Prahy, s lítostí jsme se všichni rozloučili a slíbili si, že příští rok pojedeme zase.
Pokud se toho dožijem.