Jardovy tipy a triky pro Windows9x

Internet domů

Zatímco pro tisíce domácností u nás je připojení k internetu každodenní realitou, pro mnoho jiných jen snem. Jeho uplatnění spíše než technické a finanční problémy brání spousta dogmat, kterými je domácí připojení doslova opředeno.

Prvním a zřejmě nejrozšířenějším z nich je představa říkající, že k internetu se lze připojit jen dvěma způsoby. Telefonicky (pro horních deset tisíc) a pomocí pevné linky, bez upřesnění, co to ta pevná linka je (pro horní asi tak dva tisíce).

Ve skutečnosti existuje široké spektrum cenově dostupných způsobů připojení k síti. Navzájem se liší technickou podstatou, rychlostí, stabilitou, ale také využitelností pro různé druhy práce na síti a především systémem, který určuje, jak za konektivitu zaplatit. Ne všechny z možností, jež dále uvedeme, jsou dostupné všude, ne všechny se všude vyplatí. Přesto je z čeho vybírat a ze všeho nejdůležitější je výběru se nebát. Pojďte se dnes s námi podívat do světa, kde internet není ani zdaleka tak nedosažitelnou záležitostí, jak to v pověrách a lidových mýtech ještě dodnes mnohdy vypadá.

Teorie práce se sítí
Různí lidé potřebují různé věci. Pod pojmem připojit se k internetu si obvykle představíme možnost procházet webové stránky, vyhledávat jejich obsah a pracovat s elektronickou poštou, mnohdy také z rozhraní WWW prohlížeče. To je, spolu s různými chaty a konferencemi, jistě široká paleta využívaných služeb, všechny jsou ale založeny na jediném rozhraní, jediném nebo maximálně několika málo síťových protokolech. Pokud bychom chtěli zůstat u samotného webu, vystačíme si s relativně pomalým připojením. Nároky se navíc prudce sníží když k práci s elektronickou poštou budeme místo WWW rozhraní používat nějaký off-line klient (součást každého prohlížeče, také MS Outlook, Paegasus Mail a mnoho dalších). Chceme-li používat služeb Instant Messagingu (programy typu ICQ), zůstávají nároky na propustnost naší linky stále relativně malé, přidává se k nim ale podmínka trvalého připojení. Stahování větších objemů dat, typicky různých aplikací, a především pak provoz P2P sítí, vyžaduje dostatečně rychlou a zároveň stálou konektivitu. Potřeba využití různých telekonferencí, zvláště když přenášíme i obraz a služby typu VoD, znamená nutnost rychlého stálého připojení, u něhož je navíc garantována kvalita. Tak jsme se od relativně malých nároků, spojených s procházením stránek a výběrem pošty, dostali až k nárokům poměrně značným.

Značná část uživatelů při rozhodování o podobě svého připojení k internetu vychází z chybně minimalistických nároků. Samotné surfování po WWW a výběr pošty přestanou velmi brzy stačit, chybné rozhodnutí se však napravuje obtížně a draze, nevhodná linka nedokáže uspokojit zvýšené potřeby uživatele. Předtím, než se rozhodneme pro kteroukoliv z variant připojení, je více než dobré prostudovat všechny a porovnat je nejen se svými aktuálními potřebami, ale také s jejich rozvojem do budoucna.

Dočasně nebo trvale?
Ještě než se podíváme na jednotlivé možnosti domácího připojení k internetu, je dobré zodpovědět si otázku, která byla již naznačena v předchozím odstavci. Existují v zásadě dvě koncepce. První z nich vychází z představy, že uživatel chce internet používat jen několik desítek minut, maximálně hodin denně (v krajních případech ještě méně). Ve zbývajícím čase připojení nepotřebuje a proto není nutné, aby jeho koncové zařízení (PC, PDA, Set-Top Box atd.) bylo on-line. Připojení je závislé na čase, a proto by mělo být i časově tarifikováno. Typickým zástupcem dočasných připojení jsou Dial-up, ISDN, HSCSD.

V protikladu k tomu stojí koncepce permanentní linky. I když tato koncepce už postupně vytlačuje předchozí, stále ještě ne tak, aby pro ni existovala jen pozitiva. Uživatelské zařízení, neustále ve spojení se sítí, může fungovat na rozdíl od dočasně připojeného jako komplexní terminál různých služeb i v době, kdy osoba s ním pracující není přítomna. Protože na čase zde nezáleží, budou provozovatelé takovýchto druhů konektivity požadovat peníze na základě něčeho jiného, a to objemu přenesených dat, rychlosti, respektive rychlostních limitů. I zde ale vývoj směřuje k obecné unifikaci, která se dá nazvat paušálem.

Pokud své připojení poddimenzujeme (což je častější), může se stát, že za dočasnou konektivitu zaplatíme více, než kolik by nás stála trvalá. Není to dáno vyděračskou obchodní politikou, ale jen chybným rozhodnutím, které zapříčinilo špatné využívání určitého druhu služeb. Totéž platí i v případě naddimenzování. Rozhodnutí o konkrétním typu přístupu na internet by tedy mělo být kombinací potřeby rychlosti a přesnosti komunikace, spolu s reálnou potřebou dočasné nebo trvalé konektivity. Všechny dostupné kombinace přitom mají své opodstatnění.

Průvodce možnostmi připojení na internet

Na počátku stojí modem

Modem je zkratka znamenající MOdulátor/DEModulátor. Toto zařízení slouží ve stručnosti k převodu digitálního signálu na analogový a naopak. Digitálním koncem se připojuje k počítači, nebo jemu podobnému zařízení, analogovým pak ke klasické telefonní lince. Ta umožňuje modemu přenášet data ve formě modulovaného signálu na velkou vzdálenost. Dříve existovalo pro modemy mnoho různých využití. Aplikace pro přímý přenos dat mezi dvěma počítači byly velice populární, a to nejen proto, aby si dva kamarádi z různých měst mohli proti sobě zahrát. Masovému rozvoji internetu předcházelo obdobní existence tzv. vývěsek (BBS), ke kterým se přistupovalo výhradně za pomoci modemu a telefonní linky. V poslední době je ale, s několika výjimkami, tohoto zařízení využíváno v domácích podmínkách prakticky pouze k přístupu na internet.

Modemové (také komutované, nebo Dial-up) připojení prošlo několika historickými zlomy, právě nyní se se vší pravděpodobností nacházíme na jednom z nich. Uživatelé připojení k analogovým ústřednám Českého Telecomu (ČTc) mohli dlouho využívat internet za prakticky paušální částku několika stokorun měsíčně. Bylo to dáno neschopností těchto ústředen ratifikovat místní hovor. To platilo v době, kdy byl přístup jako místní hovor tarifikován, a tehdy monopolní operátor data prakticky nerozlišoval. Po pokusu o prudké zvýšení cen a následných protestech uživatelů byl zaveden speciální tarif Internet 99, pak 2000, 2001 a 2002.

Komutované připojení k síti je tarifikováno v závislosti na čase, bere se tedy jako dočasné. V našich podmínkách dosahují modemy obvykle rychlosti 33,6 Kb/s. Tam, kde existují kvalitnější telefonní linky, lze pracovat i s 56 Kb/s ve směru downloadu. To je rychlost zcela dostačující pro základní použití webu, elektronické pošty, dočasného Instant Messagingu.

Pokud jde o provedení, existují dva typy modemů, interní a externí. I v odborných periodikách občas narážíme na názor, že mezi nimi není většího rozdílu. Interní modemy (určené pro platformu PC a sběrnici PCI, alternativně rozhraní AMR) bývají obvykle velmi levnou záležitostí. Lze je zakoupit za několik stokorun, nebo dostat ve formě bundle balíčku k novému počítači, nebo dokonce nějaké jeho komponentě. Jedná se dnes již téměř výhradně o takzvané Soft (Win) modemy. Jsou osazeny pouze částí nezbytné elektroniky. Značný kus práce, kterou by jinak zajišťovala vnitřní logika modemu, je přesunut na centrální procesor počítače. U nových strojů je rozdíl ve výkonu a stabilitě minimální, u starších ale nemusí být zanedbatelný. Proto se u nich (a také u starších notebooků) vyplatí sázet na plnohodnotné externí nebo interní modemy. Ty jsou, zvláště v externím provedení, o hodně dražší než předchozí uvedené (například Origo FM56 stojí okolo tří tisíc korun). K počítači se připojují pomocí sériového (RS-232) portu nebo USB. Pro notebooky (ale nejen pro ně) existují i varianty zabudované do pouzdra PC karty (PCMCIA obvykle typu I, zřídka II). Že je modem externí ale nezaručuje (u USB variant), že bude plnohodnotný.

Samotné připojení se realizuje pomocí speciálních telefonních čísel (začínají na 97) k přístupovým jednotkám provozovatelů, takzvaných ISP Internet Service Providers. V současné době většinu provozu komutovaného připojení představuje tzv. internet zdarma. Firmy, které jej provozují, jsou financovány podílem z částky, již jejich uživatelé protelefonují. Reálná cena za připojení se různí podle provozovatelů a tarifů, u ČTc vychází na zhruba 15 Kč za hodinu v klidovém pásmu. Neexistuje povinnost, aby měl uživatel s ISP podepsanou "skutečnou" smlouvu.

Kromě toho je možné si v oblasti komutovaného připojení vybrat i placenou variantu. Měsíční "paušál" několika stokorun pro ISP znamená obvykle přednostní přístup do sítě, kdy uživatel nemá šanci se potkat s obsazovacím tónem, má lepší podporu a alternativně více místa v e-mailové schránce. Nijak se tím samozřejmě nesnižuje nutnost platit za provolaný čas.

Dial-up je cestou na internet nejrychlejší a až doposud nejsnazší. Instalaci modemu a telefonického připojení sítě v populárních operačních systémech zvládne i laik. Vytvoření účtu u ISP je také relativně jednoduchou a plně automatizovanou akcí. Pokud vám chodí domů telefonní výpis, objeví se na něm internet jako zvláštní položka a pro více surfujících existuje výběr několika různých tarifů. I tak se ale jedná o přístup nejpomalejší a nejméně progresivní.

V současné době existující model placení za komutované připojení, na němž je vystavěn "internet zdarma", zřejmě vstupuje do poslední fáze své existence. ČTc se pokusil zavést nový tarif Internet Plus a vypověděl stávající smlouvy s ISP firmami, byl ale zablokován rozhodnutím ČTÚ (Český telekomunikační úřad, kontrolní orgán). Tarif Internet 2002, provozovatelé "zdarma" a celý dosavadní koncept připojení tak zůstaly zachovány. Vzniklo fórum odborníků a zástupců zainteresovaných stran, které má za úkol vymyslet nový, všeobecně dostupný koncept. Pokud by se dohodlo na tzv. plném paušálu (Flat Rate) nebo alespoň jeho částečné variantě, je možné, že by se Dial-up, jinak již pro pokročilého uživatele zcela nezajímavý, stal znovu středem pozornosti. Paušál by znamenal zrušení tarifikace v závislosti na čase po celý den, nebo alespoň o svátcích a mimo špičku. Uživatel by platil buďto jen za sestavení spojení plus měsíční částku, nebo pouze ji. Prosazení tohoto konceptu by pochopitelně znamenalo definitivní konec "internetu zdarma", ISP by již nemohli dostávat provizi zprostředkovanou operátorem telekomunikační linky, a tak by museli vybírat peníze od uživatelů. Ti by na druhou stranu měli mnohem větší pole pro vlastní rozhodnutí ohledně podoby svého připojení, než je tomu dnes, kdy v této oblasti existuje jen minimální konkurence. Nevýhodou za to by zřejmě bylo celkové zvýšení nákladů na Dial-up. Předností by naopak bylo zvýšení mobility uživatelů, co se různých variant připojení týče. Nechtějme ale dále spekulovat.

Dial-up v kostce
- modemy existují interní a externí, výběr konkrétního typu je lepší probrat s odborníkem
- v případě internetu zdarma je možné si účet u ISP aktivovat automaticky. Stačí obvykle nastavit telefonické připojení na požadovaného ISP a vytočit je se speciálním jménem a heslem.
- za hodinu připojení ve špičce z ČTc zaplatíme 48,60 Kč, mimo špičku 15,30 Kč (Home Standard)
- maximální rychlost stahování je 56 Kb/s (V.90), závisí na typu modemu a možnostech telefonní linky. Mnohem častější je obousměrné připojení 33,6 Kb/s. To je dostačující pro většinu WWW prezentací, elektronickou poštu, nebo krátké a velmi nenáročné streamované video
- Dial-up se hodí pro krátké připojení k síti, práci s off-line e-mailovými účty, jednorázovému stahování např. zpravodajství, je vhodný jako záložní linka k jinému připojení a tam, kde není možná jiná varianta
- potřebujeme počítač, modem, telefonní linku (modem by měl být homologován pro provoz v naší síti), ISP poskytovatele.

ISDN o stupínek výše

Prvním z takových pokusů je ISDN, ve zkratce Integrated Services Digital Network. Původním účelem bylo sjednotit do jedné sítě několik diametrálně odlišných služeb, v současnosti se ale prakticky používají jen dvě. Klasická hlasová telefonie (maximálně ve spojení s přenosem faxů) a přístup na internet (opět s malými výjimkami).

Standardní domácí ISDN linka vzniká adaptací linky telefonní a má dva kanály (plus jeden servisní). Díky tomu je možné např. telefonovat i udržovat připojení k internetu zároveň. Každý z obou kanálů má šířku 64 Kb/s, v případě vyšších nároků lze oba spárovat. Kromě vyšší nominální rychlosti ve srovnání s maximálně 56Kb hodnotou modemu je v případě ISDN linky vyšší především rychlost reálná. Modem se musí potýkat s množstvím chyb vzniklých v síti, která je uzpůsobena pro přenos analogových dat. ISDN zařízení koriguje chyb mnohem méně, navíc nemusí velmi složitě sestavovat spojení a pak je stejně složitě udržovat, jako je tomu u klasické komutované linky. Výsledkem je z pohledu uživatele velmi plynulý a relativně rychlý internet. Bohužel, všechno má své ale.

ISDN je tarifikováno stejně jako komutované připojení časem. Pořizovací a udržovací náklady na ně jsou vyšší. V posledních měsících se tu a tam objevují akční reklamní nabídky na různé varianty ISDN balíčků, pocházející od ČTc. Tyto balíčky se v lepším případě hodí pro malé a nenáročné kanceláře, které potřebují dvě telefonní linky, jednu jen pro hovory a druhou pro posílání faxů a práci s internetem. Domácnostem nabídnou sice vyšší rychlost, ovšem základní problémy Dial-up systémů, tedy nedořešené placení a v případě častějšího využívání také drahotu, nijak neřeší. Podobně jako u vytáčeného připojení se i ISDN týká současná potenciální krize stávajícího systému ISP. Tento systém se tak hodí domů hlavně tam, kde se extrémně hodně telefonuje a poměrně málo připojuje k internetu, v opačném případě je ISDN drahým luxusem.

ISDN v kostce
- ISDN je Integrated System Digital Network, u nás se používá převážně k přístupu na internet a ke klasickému telefonování
- v základní podobě má 2 linky: zatímco jedna z nich je např. využívána pro internet, druhá zůstává volná pro telefonování
- kapacita jedné "linky", B kanálu je 64 Kb/s. Pokud to nestačí, je možné obě linky spojit dohromady a dosáhnout tak dvojnásobné rychlosti
- předchozí ovšem znamená platit za provoz na obou linkách zvlášť (jako za dva modemy na dvou tel. číslech připojené k jednomu PC)
- převod klasické telefonní linky na ISDN2 od ČTc přijde na cca 1 000 Kč
- měsíční paušál za provoz ISDN začíná na cca 600 Kč (+ provolané a prosurfované minuty)
- potřebujete speciální ISDN zařízení (klasický modem nestačí), lze je koupit nebo pronajmout

ADSL o dva stupínky výše

Druhým pokusem o adaptaci telefonní linky na rychlejší a komfortnější komunikační uzel, co se alespoň připojení na internet týče, jsou technologie patřící do rodiny DSL - Digital Subscriber Line. V České republice se vede dlouhý, avšak poslední dobou docela perspektivní boj o provoz připojení na bázi ADSL (Asymetric Digital Subscriber Line). Tato forma využívá různých rychlostí na různých směrech přenosu (upload a download), díky frekvenční separaci umožňuje zároveň telefonovat a být na internetu, to vše mnohem rychleji, než jak je tomu u ISDN. Bez ohledu na teoretické předpoklady lze očekávat, že v reálném životě by se rychlost ADSL pro uživatele mohla pohybovat okolo 256 Kb/s v obou směrech. ADSL se od ISDN liší v jedné, velice podstatné věci. Je od počátku koncipováno jako připojení trvalé. O tarifikaci v závislosti na čase se neuvažuje, její dodatečná implementace by byla náročná a především by šlo o porušení tohoto standardu.

Veřejná telefonní síť je u nás na příchod ADSL v podstatě připravena, služba funguje zatím v Praze, Brně a Ostravě. ADSL je ideálním řešením připojení k internetu nejen pro domácnosti, ale i pro malé a střední firmy. Bohužel prakticky existující monopol v této oblasti jej zatím brzdí. ČTc tak spíše preferuje ISDN, i když je víceméně zastaralé a vůči konvenčnímu Dial-upu toho příliš nenabízí.

ADSL v kostce
- ADSL Asymetric Digital Subscriber Line širokopásmové připojení
- umožňuje současné připojení k internetu a telefonování
- ADSL je ideální brána k dalším službám (VoD, telekonference atd.)
- komunikační rychlost je v praxi okolo 256 Kb/s, teoreticky mnohem vyšší
- nepočítá se s tarifikací v závislosti na čase, ale jen s "flat rate" paušálem
- zavedení ADSL může být průlomem nejen v domácím, ale i firemním přístupu na internet
- existují obavy z nasazení vysokých cen

Pevná linka

Pevná linka, tedy připojení na bázi Frame Relay je synonymem luxusu, který si může dovolit, jak jste si již v úvodu mohli přečíst, horních asi tak dva tisíce. Základem je datový okruh mezi uživatelem a poskytovatelem připojení realizovaný pomocí infrastruktury Českého Telecomu. Propustnost se pohybuje v řádech megabitů za sekundu. Kvalita připojení se liší podle providera, větší zpoždění by ale byla zlou vizitkou, a proto se spolu s neplánovanými výpadky konají jen velice zřídka. Bohužel, ceny jsou už kvůli technické náročnosti zcela mimo zorný úhel domácího uživatele. Sporná je také budoucnost pevných linek. Pro klasickou práci s desktopem se pevná linka hodí tehdy, když ji využívá značně velká podniková síť. Výhodné je její využití pro připojení webového, nebo třeba aplikačního serveru, na který pak přistupují klienti zvenčí z internetu. I pro takové nasazení ale není nutné, aby si firma pevnou linku objednávala, server je možné poměrně levně zahostovat u specializovaných společností.

Kabelová televize
Jestliže je možné pro přenos dat využívat telefonní síť, proč by to stejným způsobem nešlo udělat i v případě kabelové televize? Šlo, a nešlo. V podstatě u nás existují dva druhy kabelových rozvodů. Starší z nich umožňují přenos informace pouze jedním směrem z centra provozovatele kabelovky k jednotlivým klientům. To pro přenos obrazu a zvuku zcela dostačuje, pro internet ale v žádném případě ne. Ještě dříve, než došlo k masovému rozšíření internetu do domácností, se ale hovořilo o technologiích VoD ( video na zakázku, Video on Demand), jejichž základem měly být právě kabelové televize. Předpokládalo se, že divák si prostřednictvím nějakého interaktivního menu vybere, jaký film by chtěl vidět, pak mu (a pouze jemu) bude puštěn, načež za něj zaplatí buďto prostřednictvím standardní faktury za kabelovou televizi, nebo formou předplatného podobného, jaké existuje u mobilních telefonů.

Původní koncepce VoD v podstatě zkrachovala, dnes se obnovuje v souvislosti s vysokorychlostním připojení k internetu, zejména s xDSL. Datových schopností kabelových televizí, jsou-li vybaveny aktivními rozvodnými prvky s obousměrným provozem, lze ale využít jinak, třeba právě pro zajištění konektivity do sítě.

Základem je přetvoření klasické kabelové koncovky u zákazníka na podvojnou. Jedna část slouží i nadále pro připojení koncového zařízení typu televize, druhá se spojí se speciálním kabelovým modemem. Ten se musí dále připojit k počítači, nejčastěji pomocí standardní síťové karty, i když existují i varianty založené na USB. Po nastavení nového síťového prvku a aktivaci linky na straně operátora je vše připraveno, a internet přes kabel může začít fungovat.

Kabelový internet u nás zatím není ani zdaleka standardem. I tam, kde existují patřičné rozvody, jej ne všechny společnosti provozující kabelovou televizi podporují. Rychlost připojení se pohybuje od 64 Kb/s do 128 Kb/s. Často se jedná o sdílené linky, takže do pásma dejme tomu 96 Kb/s se musí vejít více zákazníků najednou. Podle toho, kolik jich je právě připojených a jak moc jsou na internetu aktivní, se pak liší vlastnosti jejich jednotlivých linek. Spojení je trvalého charakteru, což je jeho základní přednost. Tarifikace je obvykle založena na paušálu, který se mění v závislosti na šířce komunikačních kanálů a také na výběru sdíleného, respektive výhradního režimu. Instalační poplatky se pohybují v rozsahu od jednoho do tří tisíc korun, závisejí jednak na konkrétních provozovatelích a jednak na jejich aktuálních nabídkách, měsíční paušál lze obvykle pořídit již od tisíce korun. Bohužel, ceny za kabelový internet jsou u nás ještě stále velmi variabilní, bez možnosti, aby si zákazník mohl svého provozovatele vybrat (obvykle může mluvit o štěstí, že je vůbec v jeho dosahu). Existují dokonce firmy, které určují měsíční objem dat, jež mohou od a k jednotlivému zákazníkovi sítí projít. Za překročení tohoto limitu se platí tarifní sazba.

Kabelová televize v kostce
- ne všechny kabelové rozvody mohou být použity pro připojení k internetu
- tam, kde to možné je, se musí adaptovat zásuvky
- kabelový modem se spojí s PC a chová jako síťový prvek
- kabelová televize je univerzální systém, přístupný takřka ve všech větších městech
- může časem představovat zdatnou konkurenci nejen v oblasti ISP, ale v oblasti telekomunikačních služeb vůbec
- potřebujeme počítač, kabelovou přípojku provozovatele, který podporuje přístup na internet
- instalace stojí do 3 000 Kč, měsíční provoz okolo tisícovky
- ceny i podmínky se liší, proto je nejlépe se zeptat svého provozovatele kabelové televize

Bezdrátové připojení

Tímto jsme v podstatě vyčerpali přehled možností "pevného" připojení k internetu, založeného obvykle na sítích postavených původně k jiným účelům. Některé z jmenovaných možností jsou pro domácnost výhodnější, jiné méně. Zcela nepoužitelná není žádná z nich, zcela ideální ale také ne. Kromě toho existuje určité množství možností připojení bezdrátového. V současné době nejdiskutovanější z nich je technologie založená na standardu IEE 802.11b, zvaná WiFi. Je to právem, WiFi toho nabízí poměrně hodně, na druhé straně ale není zdaleka jedinou možností připojení vzduchem. Ani nejrozšířenější, ani nejuniverzálnější, ani nejlevnější, ani nejmobilnější.

Bezdrátové připojení obecně se vyznačuje nižší náročností na instalaci, než vytvoření nové pevné, telefonní nebo kabelové linky. Problémy s poslední mílí tedy trasou od přístupového bodu poskytovatele připojení nebo telefonní ústředny k uživateli, se do značné míry redukují. Nevýhodou je oproti tomu určitá omezenost. Frekvenční spektrum, ve kterém lze přenášet data, má vždy svá omezení. U radioreléových pojítek a laseru je tímto omezením nastavení antény, u veřejných celulárních sítí se zase většinou jedná o šířku frekvenčního spektra a počet využitelných časových jednotek, nic z toho se nedá dělit donekonečna. Snad právě proto jsou bezdrátové varianty mnohem více provázány s určitým účelem využívání internetu, ale nejen jeho. Stejně jako pro pevná připojení zde platí zásady o šířce spektra a o časové variantě připojení, pevné nebo dočasné. Na rozdíl od většiny "pevných" řešení však u bezdrátů existuje větší skutečná konkurence, a tudíž mnoho různých možností. Pojďme se na ně podívat.

Mikrovlnné pojítko aneb maskovaný favorit
ISP společnosti poskytující konektivitu prostřednictvím mikrovlnných linek, nejčastěji s využitím technologie Breezenet, existují u nás již mnoho let. Jejich služeb využívaly v minulosti prakticky pouze střední firmy a také školy. Základem je v tomto případě systém přístupových bodů s relativně krátkým dosahem. Body se montují na střechy výškových budov, lze je instalovat také na terénní vyvýšeniny. U zákazníka se pak nainstaluje koncové zařízení, jehož anténa musí mít přímou viditelnost na přístupový bod, k němuž má být připojena. Přestože i zde existuje několik výjimek, většinou tomu tak je. Chybějící viditelnost lze podle podmínek překlenout buďto za pomoci kabelu, nebo krátkého rádiového či laserového "skoku", kdy se koncový bod umístí tam, kde viditelnost je, a se zbytkem infrastruktur zákazníka spojí jinak.

Koncové zařízení se za standardních podmínek chová jako síťový prvek. Poskytuje obvykle asymetrickou konektivitu, pro kterou existuje celá škála různých tarifních programů. Bezdrát, a to nijak pomalý, si tak mohou dovolit i domácnosti.

Mnoho firem poskytujících breezenetové, resp. radioreléové připojení umožňuje vytvářet takzvané skupinové sítě. To můžeme v současné době prohlásit za zcela ideální metodu připojení se k internetu pro domácnosti žijící na panelových sídlištích, a postup je asi následující:

Stačí, když se v jednom domu domluví dvě až tři domácnosti. Uvnitř konstrukce budovy se, pokud to je možné, provleče síťový kabel (kroucená dvojlinka, je možný i koaxiální) směrem od člověka, který bydlí nejvýše, dolů k ostatním. U tohoto se pak nainstaluje přepínač, do nějž se zapojí jak koncový bod, tak účastnické kabely ostatních uživatelů. Je zajímavé, že zatímco přednedávnem tento postup považovala část operátorů za ilegální, dnes je mnoho z nich vytváření takových uzlů nápomocno. Třeba tím, že každý účastník dostane přímo od ISP svou IP adresu, a tím odpadá nutnost dodatečného proxyserveru.

Náklady na instalaci a provoz se dají snadno rozdělit mezi jednotlivé účastníky. V minulosti byla domácímu nasazování mikrovlnných linek zábranou především nutnost poměrně vysoké investice do koncového zařízení, pohybovala se podle typu od deseti tisíc výše. Nyní se ale stává běžnou možnost jeho dlouhodobého pronájmu. To umožňuje srazit instalační náklady na polovinu. Provoz pak stojí podle cenového programu, například na severní Moravě lze sdílenou linku o rychlosti 96/96 Kb/s, tedy symetrickou, pořídit již za něco málo přes 1 000 korun měsíčně. Představa, že i tato částka se vydělí dvěma nebo třemi, pak činí mikrovlnné připojení velmi výhodným.

Nedostatky mikrovln vyplývají z technických podmínek a tarifních programů. Sdílená linka je obvykle dosti nehomogenní. Linka využívaná především firmami bývá po pracovní době volná. V době, kdy jsou připojeni všichni účastníci, klesá rychlost na minimum, v případě negarantovaného řešení může dojít k úplnému výpadku. Anténa koncového bodu musí být, jak již bylo uvedeno, v přímé viditelnosti k přístupovému bodu. Omezena je rovněž efektivní vzdálenost mezi oběma body, prakticky může být maximálně několik kilometrů. Přesné nastavení antény činí problémy, zvláště na vnějších stěnách výškových budov, převážně panelových domů, kde se můžeme setkat se silnými poryvy větru.

Mikrovlnná řešení v kostce
- technologie je používána již delší dobu pro firmy, hodí se i pro připojení domácnosti
- linky jsou obvykle sdílené, rychlost je často asymetrická
- pořizovací cena je podle typu a ISP od pěti do cca patnácti tisíc korun
- tarifní programy se pohybují od několika stokorun po cca tři tisíce Kč měsíčně. Zajímavé jsou plné, tedy dále netarifikované paušály
- podle obchodní politiky ISP lze jednu linku, resp. fyzické připojení rozdělit do více domácností, to podstatnou měrou redukuje náklady. Model, kdy byl v měsíčním paušálu zahrnut objem dat a dále se platilo za jeho překročení, je postupně opouštěn
- prostupnost linek je individuální, liší se v závislosti na vytížení, denní době, stavu infrastruktury na straně providera atd.
- linky jsou závislé na přímé viditelnosti, ačkoliv je to vzácné, může docházet k jejich rušení
- pokud máte v dosahu vhodného providera, patří mikrovlnné připojení, zejména ve středních městech kam ještě nedorazilo WiFi, k nejlepším možnostem
- potřebujete počítač, přímou viditelnost na přístupový bod provozovatele

Internet po mobilu

Celulární sítě typu GSM využívají datových přenosů standardně pro zajištění jednak hlasové komunikace, jednak pro služby typu SMS nebo WAP. Proč by tedy nebylo možné je využít i k plnohodnotnému připojení k celosvětové síti?

V rámci GSM lze data standardně přenášet rychlostí 9 600 b/s (respektive 14 400). To je zvláště v kombinaci s časovou a ne příliš výhodnou tarifikací problém, který tuto metodu odsuzuje do role druhořadé. Podmínkou je vlastnit mobilní telefon vybavený hardwarovým modemem (alternativou byly telefony se softwarovým modemem a speciální PCMCIA kartou) a portem pro připojení k počítači, typicky notebooku, nebo PDA. Tuto službu plní infračervené rozhraní typu IrDa, datový kabel se sériovým nebo USB zakončením, aktuální je pak technologie Bluetooth. Jinou alternativou jsou speciální GSM PCMCIA (PC Card) karty, jakési jednoúčelové mobilní telefony, nebo zařízení integrující funkci GSM terminálu s PDA (slavné MDA, nebo levnější produkty, například firmy Handspring).

Aby bylo možné urychlit datovou komunikaci, vznikly dvě technické varianty připojení, nazvané GPRS a HSCSD. GPRS (General Packet Radio Service) využívá paketového přenosu dat. Ten je trvalého charakteru, proto dochází ke zpoplatnění zákazníka ne na základě času stráveného on-line, ale podle množství dat, jenž bylo přeneseno. GPRS je ideální k použití u integrovaných karet a kombinací PDA/mobilní telefon například pro služby Instant Messagingu, práci s elektronickou poštou, nebo nenáročné procházení webových stránek. Naopak nehodí se, jak svou rychlostí (asi 56 Kb/s i když možná je i větší), tak povahou pro příjem nebo vysílání multimediálního obsahu.

V rámci digitální mobilní sítě dochází k dělení nejen přenosových rychlostí, ale také času, který mohou v rámci jedné frekvence jednotlivá zařízení využívat. Jednotka tohoto času se nazývá timeslot a standardně je pro hovor k dispozici jeden. Pokud zařízení "obsadí" těchto jednotek více, zvýší se v konečném důsledku jeho rychlost. Obsažené jednotky ale jednak nebudou moci využívat jiná zařízení, a jednak je to také jak technicky, tak energeticky náročné. HSCSD (High Speed Circuit Switched Data) využívá svázání více těchto timeslotů. Umožňuje kombinovanou maximální rychlost 57,6 Kb/s na vyhrazeném kanále. Jedná se o dočasné, proto časem tarifikované spojení. Je vhodné pro stahování objemnějších balíčků dat, a díky své povaze i pro jednoduchá multimédia. Je to proto, že souvislý tok dat, který umožňuje, není na rozdíl od GPRS ovlivňován možným zpožděním nebo změnou pořadí přicházejících, respektive odcházejících paketů.

Připojení k internetu pomocí technologie GSM, můžeme zatím považovat za dočasné a náhradní řešení. Nejblíže univerzálnímu použití se pohybují ona kombinovaná zařízení, jejich prohlížeče a klientské programy jsou uzpůsobeny specifikám GSM datových přenosů. Mít mobilní telefon připojený k domácímu počítači a surfovat s ním po WWW stránkách je sice možné, ale krajně nehospodárné, a bývá to využíváno jen v naprosto extrémních případech (podotýkám, že jsem se s takovými případy setkal).

Určité zlepšení by měl přinést nástup mobilních sítí třetí generace (3G). Ty kromě bohatých možností přenosu multimédií do přenosných zařízení počítají i se stabilními koncovými body, které budou moci využívat jejich megabytové kapacity. Kolik to bude stát a především, kdy to bude fungovat, prozatím není jasné.

Mobilní telefon v kostce
- základní připojení je pomalé, drahé (2 Kč/min. a více), hodí se pouze k základní práci s e-mailem
- technologie GPRS je vhodná pro konstantní připojení s malým objemem přenesených dat, HSCSD pak pro jednorázový přenos většího množství
- budoucnost mobilního připojení je v hustěji obydlených centrech spíše ve WiFi
- potřebujeme mobilní telefon s HW modemem nebo PCMCIA kartou, notebook, PDA, nebo Smartphone (MDA, Nokia 9xxx, Ericsson R380 atp.), mobilního operátora (www.t-mobile.cz, www.eurotel.cz, www.oskarmobil.cz)
- cena je v závislosti na tarifním programu a typu připojení jednotky korun za minutu

Talířovité řešení chcete satelit?

Představa použití satelitní komunikace k připojení k internetu kohokoliv jiného než nadnárodní korporace byla donedávna drzostí hodnou autorů science fiction. Přesto se nejedná o nic nereálného. Satelity disponují dostatečnou datovou kapacitou, služby ISP jsou zase solidním výdělkem pro jejich provozovatele, zejména tehdy, hovoří-li se čím dále tím více o digitální televizi.

Existují v podstatě dvě cesty, jak satelitního připojení využít. První a jednodušší z nich je založena na takzvaném poloduplexním připojení. Komunikace klient/zbytek světa se rozdělí na dva kanály. Zatímco první z nich vede od klienta ven, druhý opačným směrem. Z technického hlediska se nejedná o nic tak složitého, jak by se to na první pohled mohlo zdát, nastavit to pod Windows je ovšem složitější.

Zatímco o vysílání požadavků například na zahájení downloadu nebo získání WWW stránky se stará libovolná konvenční linka, typicky Dial-up nebo pomalé rádiové pojítko, komunikaci v opačném směru zajišťuje satelitní zařízení. Požadavky jsou zpracovány v serveru provozovatele služby a jejich výsledky se směrem k uživateli prostě jen ubírají jinou cestou. Výhodou jsou značné dosahované rychlosti až 2 MB/s pro stahování objemnějších balíků dat, a multimédií. Nevýhoda je zřejmá. Nejedná se o plnohodnotný přístup, ale vlastně jen o akcelerátor stávající linky. Naproti tomu je u poloduplexního řešení možné sledovat souborovou frontu. Satelit vysílá stahovaná data širokopásmově, nejsou omezena na jediného uživatele. Proto, pokud si někdo objednal soubor, o který máte zájem, můžete si jej stáhnout taky. Podotkněme, že ve frontě se příliš často "legální" obsah nenachází. Ceny za instalaci poloduplexního zařízení se pohybují od dvou tisíc, měsíční poplatky pak začínají na tisícikoruně. Je ovšem dobré sledovat, jak se jednotlivé nabídky mění a hlavně, zda je tento systém tak užitečný, jak vypadá.

Jinou možností je plnohodnotné připojení pomocí satelitu. Zde již můžeme i uploadovat. To samozřejmě vyžaduje výkonné vysílací zařízení, odbornou instalaci a také nemalé poplatky. Rychlost přenosu na satelit je menší než opačným směrem, což je dáno jeho technickou povahou. Měsíční paušály by se měly pohybovat od cca třech a půl tisíce korun. Důležitým faktorem, který toto připojení poněkud degeneruje, je doba zpoždění přenosu dat. Je dána jednak vzdáleností satelitu, dvojím přenosem (tam a zpátky, eventuálně mezi jednotlivými družicemi) a časem na vyřízení požadavku. Může se pohybovat okolo půl sekundy i více. To je pro klasického uživatele navyklého na reakce WWW serverů nepříjemné, pro hráče nebo uživatele multimediálních telekonferenci téměř smrtící. Na druhé straně je ale satelitní připojení ideálním pro příjem například VoD (se systémem ochrany autorských práv) a streamovaných (proudově přenášených) jednosměrným médií vůbec. Celkově se toto řešení příliš nehodí do naší reality. Žijeme v hustě obydlených oblastech, kde je vždy dostatek jiných možností. To ovšem ale již není otázka technologie nebo peněz, ale spíše osobního vkusu.

Satelit v kostce
- jednosměrné připojení je výhodné pro stahování velkých objemů dat
- jen jako doplněk ke stávajícímu připojení
- lze je využít pro stahování multimédií, sledování digitálního vysílání, zachytávání souborů objednaných jinými uživateli
- obousměrné připojení je dražší (instalace od 30 000 Kč výše, provoz od 3 500 Kč)
- vyznačuje se časovou prodlevou
- jeho vhodnost v našich podmínkách je spekulativní
- potřebujete počítač, koncový bod (satelitní přijímač). Jednosměrný stojí v jednotkách tisíců Kč, obousměrný (s vysíláním) desítky. Paušální poplatky se u různých poskytovatelů liší.

Extrémy - laser a výpomoc

Laserová pojítka představují určitou zvláštní alternativu připojení. Přestože je v oficiálních cenících najdete jen málo, bylo jejich využití spatřeno na několika místech v ČR. Obvykle se používají pro překlenutí vzdálenosti s přímou viditelností, kde není možné natáhnout kabel a mikrovlnné připojení z nějakého důvodu nestačí. Na druhé straně pokud existuje firma nebo instituce s přebytkem konektivity, lze právě laser využít k jejímu "zapůjčení".

Několik uživatelů se tak již dohodlo s většími institucemi a vytvořilo překlenutí prostoru sídlo firmy obytný dům. V něm je vytvořena informační infrastruktura, která zprostředkovává další využití sítě, pojítko je koncovým bodem. Přestože se jedná o zařízení poměrně finančně náročné na pořízení a omezené využitím, pokud se sejdou příhodné podmínky, je možné o něm uvažovat. Není ale jen tak pro někoho.

Existuje ještě jeden extrémní způsob, jak přijít k připojení na internet. Telekomunikační firmy, ISP provideři a další společnosti s nadbytkem konektivity čas od času využívají prostory obytných domů (suterény, střechy) pro instalaci svých zařízení. Za to obvykle platí majitelům těchto domů. V případě družstevních se čas od času dá s dotyčnou firmou domluvit na barteru poskytnutí prostor pro instalaci zařízení výměnou za poskytnutí konektivity. Obvykle ne zcela zdarma, ale za minimální provozní poplatky tak lze přijít k poměrně dobrému přístupu k síti. Jedná se o extrémní možnost s minimálním výskytem, ale protože tato možnost existuje, je dobré ji zde uvést.

WiFi = zaklínadlo třetího tisíciletí

Princip připojení, které poslední dobou otřásá stránkami internetových i tištěných periodik, se podobá systému mobilních telefonů GSM. Základem je vysílač, tvořící okolo sebe oblast pokrytou svým signálem, tedy buňku. Pokud se v dosahu buňky nachází přijímací zařízení, které je správně nastaveno a eventuálně také autorizováno, může být toto zařízení využito k přístupu do sítě, jež je buňkou zprostředkovávána. I když se může jednat o libovolnou lokální síť, typicky se pochopitelně hovoří o internetu. Zařízení jsou založena na společném standardu IEEE 802.11b a využívají frekvenci 2,4 GHz.

Koncové zařízení, typicky karta k notebooku, je snadno dostupné. Co se poskytování služeb týče, existuje několik variant. Z větších telekomunikačních firem poskytuje konektivitu Eurotel, Český Telecom, Tele2 či GTS, známé jsou i WiFi aktivity CZFree.Netu. Přestože se zatím jedná o prostorově omezené nabídky, jejich množství stoupá. Ceny za aktivaci i provoz služby jsou dosti heterogenní a zdá se, že trh teprve čeká na silného hráče, který je sjednotí.

Pokud se váš domov nachází v některé z lokalit pokrytých signálem přístupových bodů, je pro vás WiFi mimořádně zajímavým řešením. Jeho výhodou je, že po úspěšném nainstalování koncového zařízení se prakticky nemusíte o nic dalšího starat. Výhodou je možnost připojení v kavárnách a na dalších veřejných místech, stejně tak jako mobilita v rámci buňky. Nedostatkem, se kterým se tento standard potýká, je rušení. Jednak mezi jednotlivými buňkami, jednak s technologií Bluetooth. Tyto problémy jsou ale postupně překonávány, a WiFi se kromě externích adaptérů objevuje i jako integrální část notebooků, PDA zařízení a základních desek pro stolní počítače.

Technologie WiFi bohužel naráží na hranice technické nedokonalosti. Zařízení mohou být snadno zneužita pro neautorizovaný vstup do cizí sítě, jejich spolehlivost je spekulativní, přístupové body mohou padat. Přesto patří do budoucnosti k nejzajímavějším technologiím v oblasti bezdrátového přístupu na internet.

WiFi v kostce
- WiFi je technologie bezdrátového přístupu do sítě na malou vzdálenost
- pracuje se zařízeními nízkého výkonu ve veřejném frekvenčním pásmu
- existují volné i komerční varianty připojení, velké naděje jsou vkládány do mobilních operátorů
- trpí bezpečnostními problémy
- také má problémy se stabilitou a kolizemi frekvencí
- potřebujete počítač s WiFi zařízením, být v dosahu provozovatele, být oprávněni se k němu připojit, v případě služeb Eurotelu například GO kupon pro placení za využití služby

PC-World 02/2003 - Autor: Vojtěch Bednář (bednar.vojtech@seznam.cz)

Zpět na stranu č.2

Hlavní stránkaFreeware programyOdkazy a jiné doplňkyTipy pro Windows 9x

Úpravy v DOSuÚpravy registruKlávesové zkratkyČlánkyE-mailICQ