A. Výklad a ukázkové příklady
Chemický vzorec se skládá ze značek prvků, indexů a dalších znaků (závorek, teček).
Například vzorec dihydrátu vápenatého je CaSO4.2H2O
Názvosloví anorganických sloučenin vychází z oxidačního čísla prvku.
Oxidační číslo prvku je rovno náboji skutečnému nebo pomyslnému (který by vznikl na atomu prvku, kdyby elektrony
každé vazby vycházející z tohoto atomu byly přiděleny elektronegativnějšímu atomu).
Oxidační číslo se označuje římskou číslicí se znaménkem (je-li záporné) vpravo nahoře u značky prvku , např S-II
Počet nábojů iontů se udává arabskými číslicemi se znaménkem náboje, tedy např. Al3+ , O2-
Určení oxidačního čísla:
- Volný atom nebo atom v molekule prvku má oxidační číslo 0 (např. O2 , P4 )
- Jednojaderný ion má oxidační číslo rovné náboji (např Al3+ má oxidační číslo +III)
- Některé prvky mají ve většině sloučenin stejná oxidační čísla.
vodík má oxidační číslo I (pouze v hydridech kovů má -I , např. LiH , CaH2 )
kyslík má oxidační číslo -II (pouze v peroxidech má -I , např. H2O2 , Na2O2 nebo superoxidech a fluoridu kyslíku OF2)
fluor má oxidační číslo -I
alkalické kovy (s1 prvky) mají oxidační číslo I
kovy alkalických zemin (s2 prvky) mají oxidační číslo II
u víceatomových částic (molekul, iontů) se pro určení ox.čísla vazebné elektrony přidělí atomu s větší elektronegativitou
- součet oxidačních čísel všech atomů prvků obsažených v elektroneutrální molekule je roven nule.
Příklad: H2SO4 --> oxidační čísla prvků HI , SVI , O-II --> součet ox.čísel 2.I + 1.VI + 4.(-II) = 0
- součet oxidačních čísel všech atomů prvků obsažených ve víceatomovém iontu je roven počtu elementárních nábojů
Příklad: PO43- --> oxidační čísla prvků PV , O-II --> součet ox.čísel 1.V + 4.(-II) = -3
- maximální kladné ox.číslo prvku ve sloučenině je (u většiny prvků) rovno číslu skupiny period.soustavy, ve které se nachází
|
(1)
(2)
(3)
(4) |
|
|
|
Příklad1: Určete oxidační čísla prvků ve sloučenině H2SiO3.
| = |
Vodík má v této sloučenině (není to hydrid kovu) podle (1) oxidační číslo I --> HI
Kyslík má podle (1) oxidační číslo -II --> O-II (není to peroxid , nemá skupinu O-O )
Pro oxidační číslo Si - označme ho x - platí podle (3) :
2.I + x + 3.(-II) = 0
Odsud dostáváme po vyjádření x:
x = 6 - 2 = 4
Výsledek: Křemík má v této sloučenině ox.číslo +4 --> SiIV
|
Příklad2: Určete oxidační čísla prvků v aniontu Cr42-.
| = |
Kyslík má podle (1) oxidační číslo -II --> O-II (není to peroxid , nemá skupinu O-O )
Pro oxidační číslo Cr - označme ho x - platí podle (3) :
x + 4.(-II) = -2
Odsud dostáváme po vyjádření x:
x = - 2 + 8 = 6
Výsledek: Chrom má v tomto aniontu ox.číslo +6 --> CrVI
|
Oxidační číslo určuje název sloučeniny.
Záporné ox.číslo prvku vyjadřuje zakončení -id , připojené ke kmenu latinského názvu prvku
(bez ohledu na velikost náboje). Například Br-I --> bromid , O-II --> oxid ,
N-III --> nitrid , C-IV --> karbid ). Tuto koncovku mají i některé anionty - hydroxid,
peroxid, azid, kyanid apod.
Nulové ox.číslo prvku vyjadřuje první nebo druhý pád názvu prvku ve sloučenině. Například Ni(CO)4
nazýváme tetrakarbonylnikl nebo tetrakarbonyl niklu.
Kladné ox.číslo prvku vyjadřuje osm názvoslovných zakončení:
| Oxidační číslo |
kation, oxid |
kyselina |
anion, sůl |
| I |
-ný |
-ná |
-nan |
| II |
-natý |
-natá |
-natan |
| III |
-itý |
-itá |
-itan |
| IV |
-ičitý |
-ičitá |
-ičitan |
| V |
-ičný, -ečný |
-ičná, -ečná |
-ičnan, -ečnan |
| VI |
-ový |
-ová |
-an |
| VII |
-istý |
-istá |
-istan |
| VIII |
-ičelý |
-ičelá |
-ičelan |
Pro vyjádření počtu se používají tyto číslovkové předpony:
| počet - předpona |
| 1 |
mono- |
2 |
di- |
3 |
tri- |
4 |
tetra- |
5 |
penta- |
6 |
hexa- |
7 |
hepta- |
8 |
okta- |
9 |
nona- |
10 |
deka- |
| 11 |
undeka- |
12 |
dodeka- |
13 |
trideka- |
14 |
tetradeka- |
... |
20 |
ikosa- |
Počet složitějších víceatomových částic se vyjadřuje násobnou číslovkovou předponou:
| předpona |
význam |
| bis |
dvakrát |
| tris |
třikrát |
| tetrakis |
čtyřikrát |
| pentakis |
pětkrát |
| hexakis |
šestkrát |
| atd. |
|
|
(5)
(6)
(7)
|
Názvy anorganických sloučenin můžou být triviální, které mají historický původ a nevyjadřují
chemické složení látky (např. soda, čpavek, kys.solná) nebo racionální, vycházející z přesných pravidel.
Racionální název se skládá z podstatného a přídavného jména.
Podstané jméno udává druh chem.sloučeniny a je odvozeno od elektronegativní části (oxid, hydroxid, kyselina, síran).
Přídavné jméno charakterizuje elektropositivní část sloučeniny a jeho zakončení vyjadřuje oxidační číslo (vápenatý, hlinitý,
křemičitý).
V názvu se dodržuje pořadí - podstatné jméno + přídavné jméno, ve vzorci jsou značky prvků opačně:
chlorid draselný ... KCl
|
(8)
|
|
B. Příklady s krokovou kontrolou e-učitele
C. Příklady na procvičení učiva
Na následujících příkladech s výsledky se můžete zdokonalit ve znalostech učiva této lekce.
Pokud si nevíte s příkladem rady, užijte stručné nápovědy - Help.
| Příklady označené | A mají největší obtížnost, | B střední a | C nejmenší. |
D. Kontrolní test
E. Hodnocení výsledků a komunikace s učitelem (tutorem)
Vytisknout certifikat
Hodnocení výsledků:
Komunikace s učitelem (tutorem):
Tato část je určena pouze pro registrované uživatele. Zaregistrujte se!
|