Dva mohutné výbuchy krátce po sobě v noci 26. dubna 1986 zničily čtvrtý blok jaderné elektrárny Černobyl poblíž Kyjeva v bývalém SSSR a radioaktivní zplodiny vzniklého požáru roznesené větrem ohrozily nejen její okolí, ale i řadu sousedních států. Chladící systémy sovětského typu kanálového grafitového reaktoru RBMK-1000, v jehož více než šestnácti stech samostatně chlazených kanálech varem vody vzniká přímo pára, jsou sami o sobě mimořádně komplikované. Fyzikálně značně nestabilní aktivní zóna reaktoru, obklopená navíc hořlavým grafitem, postrádá ochrannou obálku (viz kontejnment), a ani systém řízení reaktoru neodpovídal bezpečnostním požadavkům MAAE. Tzv. inherentní nestabilita těchto reaktorů spočívá v tom, že dojde-li k růstu teploty a v kanálech roste počet bublinek páry, pak reaktivita a tím i výkon mají tendenci stoupat, na rozdíl od vodo-vodních reaktorů, u kterých by byla reakce naopak tlumena. V osudné noci měli operátoři provést neodborně připravený pokus o využití elektrického výkonu dobíhajícího turbosoustrojí ke krátkodobému nouzovému chlazení reaktoru. Se souhlasem nadřízených vyřadil vedoucí směny bezpečnostní automatiku bránící připustit riskantně nízké hodnoty výkonu reaktoru. Regulační tyče byly zdviženy v takovém počtu a tak vysoko, že když se v 1 h 23 min 40 s ukázalo, že následkem zmíněného kladného koeficientu reaktivity začíná výkon snížený jen na 200 MWt s růstem páry v kanálech bouřlivě stoupat, nestačily dostatečně rychle klesnout zpět do aktivní zóny. O pouhé 4 sekundy později tepelný výkon vzrostl nejméně na stonásobek a došlo k parní explozi, která odhodila tisícitunové víko reaktoru stranou. Do rozžhavené masy rozervaného bloku vnikl vzduch a reakcí vodíku vzniklého stykem vodní páry a žhavého grafitu došlo vzápětí k druhé explozi, která rozmetala část aktivní zóny. Vyletující žhavé trosky zapálily asfaltový potah střechy. Když se střecha propadla, bylo tudy s mračnem kouře do vzduchu vyvrženo 5 tun radioaktivních látek. Silné úniky radioaktivity se podařilo omezit až po desetidenním hrdinném zápasu špatně vybavených záchranářů a vojáků, na jejichž životy a zdraví se v prvních dnech vůbec nebral ohled. Proměnlivé větry zanesly radioaktivní mračno a nejméně dvěma miliony TBq radioaktivních látek (zejména jódu a cézia) v několika tazích nad Skandinávii, střední Evropu a Balkán.

Katastrofa si bezprostředně vyžádala 31 mrtvých z řad zaměstnanců elektrárny a požárníků, a 237 lidí onemocnělo akutní nemocí z ozáření. Tisíce záchranářů a pomocníků dostaly ekvivalentní dávky od 300 do 500 mSv. Oblast o průměru 30 km v okolí elektrárny je stále ještě veřejnosti nepřístupná, škody na půdě, hospodářství a majetku byly později odhadnuty na víc než 10 miliard amerických dolarů. Při pozdější rozšířené evakuaci pomáhalo přes půl milionu osob, z nichž čtvrtina postižená silnějšími látkami je dodnes pod lékařskou kontrolou. V průběhu dramatické záchranné operace byly trosky reaktoru zasypány tisíci tunami hlíny, dolomitu a olova a s pomocí dálkově řízené těžké mechanizace byla zničená reaktorovna uzavřena komplikovaným betonovým sarkofágem o hmotnosti 3/4 milionu tun. Ten je pod stálou kontrolou, ale musí být nyní rekonstruován, protože hrozí jeho “proděravění“.