Původ a osudy

 Původ

Teorii o velké kulové slupce obalující Sluneční soustavu, tvořenou kometárními jádry, poprvé srozumitelně rozvinul význačný holandský astronom Jan Oort a van Woerkom. Tato skrytá zásobárna komet se na Oortovu počest nazývá Oortův oblak. Něco takového tušili i astronomové předtím, např. Laplace. Věděli, že komety ze Sluneční soustavy pomalu mizí a to znamenalo že buď musejí skrytě vznikat nabo být odněkud neustále doplňovány. Ale odkud? Na to přišel až Oort. To, že je Oortův oblak kulatý, se zjistilo velice jednoduše. Dráhy komet jsou totiž různě skloněny k rovině oběhu planet. Oortovo mračno bylo pravděpodobně původně ploché. Později se nějaká cizí hvězda hodně přiblížila ke Slunci a dráhy komet rozházela. V Oortově mračnu je skryto ještě asi bilion kometárních jader, které díky gravitačnímu působení okolních hvězd pomalu prosakují až do vnitřních oblastí Sluneční soustavy. Na to aby nějaké hvězdy mohly způsobit zmíněné gravitační poruchy, musí se k Oortově mračnu přiblížit na dostatečně malou vzdálenost, a takových hvězd je 5 až 10 za milion let. Svět kometárních jader se rozkládá od Slunce na třetinu cesty k nejbližší hvězdě. Kometární jádra jsou v Oortově mračnu ale celkem daleko od sebe, protože jejich množství je na to, aby zabíraly tak velký prostor příliš malé. Z Oortova mračna pocházejí dlouhoperiodické komety. Další, sice daleko menší, ale zato bližší zásobárna komet je Kuipierův pás planetek. Zde se nacházejí komety, ale i planetky a dokonce i tělesa smíšená.

Na původ komet byly dříve jiné teorie. Například Lyttleon předpokláda, že Slunce při svém objehu galaxií prochází mezihvězdnou látkou, kterou při cestě nabírá. Za ním se tvoří kondenzační pásmo, v němž vznikají nové komety.

Možnosti zániku

Když se kometa dostane do blízkosti Slunce, bývá dráha komety ovlivněna některou z planet a její dráha se většinou zkrátí. Potom se z dlouhoperiodické komety stává krátkoperiodická. Ta dříve vyčerpá své zásoby ledu, prachu a plynu a dříve zanikne. Může se ale také stát, že nějaká planeta kometu vymrští ze Sluneční soustavy.

Když kometa vyčerpá zásoby zmrzlých plynů a ledu, tak je z ní buď tzv. vyhaslá kometa (planetka) nebo se rozpadne na částice prachu a ledu a způsobuje meteorické deště. Vyhaslá kometa je taková kometa, která neprojevuje žádnou kometární aktivitu. Takové těleso si astronomové mohou jednoduše splést s obyčejnou planetkou. Jako pomoc jim přichází tvar dráhy, planetky je mají kruhové nebo mírně elipsovité, ale kometární dráhy jsou výrazné elipsy.

Příkladem vyhaslé planetky je například Phaeton. Dráha planetky dobře souhlasí s meteorickým rojem Geminid. Phaeton nejevil žádné stopy po kometární aktivitě., to znamená, že to musela být vyhaslá kometa. Dalším podobným tělesem je Chiron. Jeho průměr je asi 200 m. Má protáhlou dráhu a v době objevu byl asi 16 AU od Slunce. Astronomy překvapilo, že se mu ve 12 AU od Slunce začala tvořit řídká koma z SO₂, metanu a N₂. Ještě zajímavější bylo, že se koma v 8,5 AU od Slunce rozplynula. Uvidíme, co se bude dít zase přibližně 19 AU od Slunce.

Chiron náleží ke kentaurům, což jsou "kříženci" komet a planetek z Kuipierova pásu planetek. První důkaz o Kuipierově pásu planetek podali američané David Jewitt a Jane Luuová po pětileté práci na Hawajských ostrovech s 2,3 m teleskopem. Dnes je zjištěno přes 40 planetek za drahou Neptuna.

Na oběhu okolo Slunce se kometám neustále zmenšují zásoby ledu, plynu a prachu. Prach se roztrousí po dráze komety a při setkání Země s dráhou komety vnikají částečky prachu do atmosféry jako meteorické deště.

Daleko zajímavější je ale osud komety Shoemaker-Levy9, která narazila do Jupitera.

Shoemaker-Levy 9 

 Byla objevena v r.1993 téměř zároveň manžely Shoemakerovy a Davidem Levy. Shoemaker-Levy 9 je nejznámější kometa z Jupiterovy rodiny komet: způsobila zatím jedinou pozorovanou srážku komety z planetou (r. 1994). Srážka probíhala takto: Nejprve se kometa pod vlivem gravitace stále přibližovala k Jupiteru, až ji roztrhalo jeho silné slapové působení na 21 ze Země viditelných a mnoha dalších kusů. Tyto kusy se nadále projevovaly jako malé komety. Měly oběžnou dobu cca 2 roky. Při srážce zaznamenala sonda Galileo záblesky okolo 4% jasnosti celého Jupitera. Po ní byly na Jupiteru vidět tmavé skvrny, přičemž délka trvání viditelnosti na Jupiteru byla až několik měsíců.