3.9.2001 8:05:00 Martino Bittnerová, pamatuješ si opravdu velmi málo. Tuzexové koruny byl oficiální název těch peněz; bony byl název neoficiální, který se ujal. A co se ostatního v tvém projevu týče - já, na rozdíl od tebe, jsem na setkání autorů přijel a se všemi, se kterými se na síti přu, se tam domluvil. U mne chyba v komunikaci není. Danulko, já samozřejmě odpovím, ale rovnou teď z voleje bych to asi nedokázal. Měj se mnou, prosím Tě, trpělivost. A děkuju za otázku. MM

2.9.2001 15:57:00 No kam se ta debata zase zvrhla.Už jsem se těšila, že se v nastalém tichu budu s panem Matouškem zase bavit o literatuře a teď tohle. Přese všechno, tady je diskusní příspěvek: Michale Matoušku, pojď si zase povídat o literatuře. S jistou volností by se dalo říci, že ve svém románu "Scény a postavy" píšeš o skutečnosti. (Postavy a události si částečně vymýšlíš.) Jako by sis vybíral ty nepěkné nebo trapné stránky skutečnosti. Proč? Kvůli dojmu reality? Nebo chceš říkat "běda ti, zkažený světe"? Nebo ti to připadá zároveň krásné? Když Zola v "Germinalu" píše o podvyživených lidech, kteří v matně osvětleném uhelném dole vykašlávají černý prach, cítím, že je to krásné. V tvém románě vnímám krásy málo, ačkoli inzeruješ v anotaci, že tam nějaká bude. Dana Mentzlová

2.9.2001 15:17:00 Pane Machku, je mi hrozně líto, že se tahle diskuse a tenhle web zvrhnul tak špatným směrem. Někdy je nedemokratické rozhodnutí lepší než ta volnost, co tu probíhá. Dokud zde budou takoví lidé jako pan Matoušek, který mi svým chováním připomíná komunistické funkcionáře ze socialistických filmů, tak to tu nebude stát za nic, protože když si někdo zvolil za svou životní cestu napadat druhé, povyšovat se nad nimi a ponižovat je, tak ten bude škodit vždycky a panu Matouškovi o nic jiného nejde. Jen ubližovat a prskat kolem sebe a dštít síru. Myslím, že by chtělo jedno jediné - prostě odtud pana Matouška nedemokraticky vyloučit. Hned by to tu nabralo jiný směr a zlepšila by se atmosféra. On asi pan Matoušek stejně pouze naprosto uboze provokuje. Martina Bittnerová ps. tuzexová koruna, co je to za pojem? Pokud si pamatuji, tak fungovaly pouze tuzexové bony.

28.8.2001 19:14:00 Jo tak ja jsem zabil debatu v diskusnim foru?! - To tedy pred tebou smekam, tuzexova koruno. Nebo co to znamena TK? Co jsi pro ni kdy udelal ty? MM

28.8.2001 16:45:00 Matousek zabil debatu v diskusnim foru a ted jeste navic kvuli nemu bude koncit i debata u jednotlivych knizek? No to snad ne! Nebylo by lepsi kdyby se Matousek nad sebou zamyslel a zacal psat trosku kulturneji, nebo at se radeji odmlci. TK

24.8.2001 10:10:00 Nerad, ale musel jsem několik "příspěvků" z názorů na jednotlivé neknihy vymazat. Bude-li pokračovat debata na úrovni osobního napadání, ukončíme možnost zadávání Vašich příspěvků. Pavel Machek PC-GURU

17.8.2001 18:23:00 Smysl téhle debaty nechápu...

14.8.2001 15:15:00 pepík je papoušek kakadu.

13.8.2001 11:48:00 Pane Matoušku, tady není co přerušovat. Pepík

9.8.2001 15:45:00 Že vás ještě přerušuju, vážení diskutující - nebudete se zlobit, když vám povím, jak nad vaší věcnou a přitom myšlenkově bohatou diskusí pociťuju veliké zadostiučinění? MM

8.8.2001 10:27:00 Mně se film líbil. Kristián :-)

6.8.2001 11:05:00 Film je špatnej. Fax

6.8.2001 9:30:00 Film je dobrej. Max

5.8.2001 10:08:00 Co říkáte na film Tmavomodrý svět?

27.7.2001 23:14:00 Nebo pro příznivce dr. Mentzlové aneb ať žije fan klub?

26.7.2001 21:02:00 Pro příznivce Akademického koutku: už jsem napsala další díly, jeden o nešvarech současného jazyka a jeden o metafoře. PC-Guru už je obdrželo, zatím nebyly zveřejněny, paní Kotenová je pravděpodobně zaneprázdněná. Ke starším dílům Akademického koutku se dostanete z hlavní stránky přes titulek "Naše ankety". Mentzlová

17.7.2001 14:31:00 No to je už vrchol sebežerství.

17.7.2001 9:29:00 Všem Adéliným nepřátelům musím doporučit, aby si šetřili sliny; A. odjela na stáž do Států (doufejme, že nedopadne jako Lewinská) a bude mít asi onačejší starosti., než si prohlížet vaše zasvěcené komentáře. Napsal jsem, že na vás kašlu, a to pořád platí. Chtěl bych to jen poněkud rozšířit. Třicátého března jsme se (v návaznosti na jeden spor) s Hornerem dohodli, že vypracujeme na sobě nezávislé recenze Štenglových Básní a společně je uveřejníme. Sedmnáctého května jsem svůj text odevzdal (s omluvou, že tak pozdě, přímo do textu vtělenou). Máme sedmnáctého července. Spor už dávno utichl, a mezitím mi také zavolal Petr Štengl a poprosil, abych se ujal redakce nad novou verzí jeho sbírky (trochu jsem doufal, že to udělá). Takže i kdyby nakonec přece jen došlo k uveřejnění obou recenzí, budou naše úvahy v podstatě neaktuální, neodpovídající momentálnímu stavu rukopisu ani problémům, s nimiž se básník potýká. Za dané situace už nad udělením souhlasu k uveřejnění svého textu váhám. Tato debata začala někdy před rokem zkoumáním, jaké mají být recenze. Jednu věc jsme tu o nich ještě neřekli: mají být také do jisté míry pohotové. - Vás ale asi spíš zajímá, zda spolu Adéla a já něco máme, či zda vůbec nejsme jedno tělo a jedna duše. Nejsme. Mezi Adélou a mnou jsou jisté rozdíly, které by šlo rozeznat nejlépe ve sprše. Také je Adéla chytřejší než já; byli jsme spolu na inteligenčních testech. Konečně se dozvídáte něco intimního! Ona je chytřejší, a já zase umím líp psát. Já už dovedu psát velice dobře – až na bezvýznamné výjimky jste to o mně říkali vlastně všichni. I ten čuník Martin. Jenže pro vás už z toho nic zajímavého neplyne. MM

17.7.2001 7:23:00 Ale odkáď si, ty pablbe, zebrál, že Marta ví, na co nemá právo? Tys ju slyšál něco takového řéct? Zas něco z prstu vycucaného. Elliot

14.7.2001 13:32:00 Oslavuji lidi, kteří vědí, že na všechno nemají právo. Marta B. ví že nemá právo napsat gramaticky správnou větu, či snad jiný útvar, důležité a hřejivé je tu to, že ona to skutečně ví. Co paní Adélo vy víte? Na co vy máte právo? Co všechno dokážete? Kolik lidí jste v životě urazila? Mluvíte upřímně? Máte ráda sama sebe? Ráda posloucháte sama sebe? - to určitě (na poslední otázku)... ale jenom se ptám, mám prázdniny, a tak jdu P. W. Zatloukal

14.7.2001 9:05:00 Není Adéla Matoušek?

13.7.2001 23:53:00 Adélo, svými duševními výlevy mi skutečně čím dál tím víc připomínáte Matouška. Gratuluji!

13.7.2001 14:29:00 Radost a zázrak... pěkné, Adélko. Pan Eisner by řekl: Chrám i tvrz.

13.7.2001 13:50:00 Jinými slovy: Havlíček, Neruda, Šalda, Čapek a Kundera působí asepticky? Jenom proto, že česky umějí? Že u nich nenajdeme ty hřejivý chyby, který děláme my sami? Myšlenkový prázdno je hlavně tam, kde je lenost něčemu se naučit fakticky pořádně. Pro mě pěkná a správná čeština není prázdná a studená. Pro mě je to pořád radost a zázrak. Adéla

13.7.2001 12:34:00 Možná Adélo, že je to pro psaní potřeba. Ale vůbec to není to důležité. Je to jen klišé, za které se dá schovat duševní prázdno. Ono psaní, které je dokonale gramaticky vycizelované, působí asepticky... a po pravdě řečeno je trochu jako sterilní operační sál - prázdné a studené. H.

13.7.2001 7:56:00 Martě B.: Asi neumíte ani číst. Nikoho se nezastávám. Řekla jsem jenom, že to a to je chyba. A Vy nedokazujete, že to a to chyba není, ale rovnou se zeptáte, jestli se máte odstřelit. Ptáte se doopravdy? Tak teda nemáte. Ptáte se taky, jestli já umím psát. Já nevím. Ale používat slovesa v jejich správném významu dokážu. Pro psaní je taková věc dost potřeba. Adéla

12.7.2001 23:11:00 Nedivím se, že se Adéla až nekriticky zastává Matouška, ona má totiž úplně stejné chování a zřejmě i myšlenky. Není to náhodou Matoušek?

12.7.2001 11:30:00 Milá Adélo, od srdce se mi protiví, když někdo zastává se druhého takovým stylem jakým to provádíte Vy. Jsem ale skutečně ráda, že mi někdo řekl, že neumím vůbec psát, takže mi radíte odstřelit se rovnou nebo za deset minut? Co si tady vůbec dovoluju dělat, že? A Vy teda psát umíte? Kdo vůbec umí psát? Bože, jaký má tohle význam. Marta B.

11.7.2001 10:08:00 Tak vidíte, jak se tady diskutuje. Jenom Martě B. opravím chybu a zmíním přitom něčí jméno, a hned se nějaký hlupák blbý anonymní stará, s kým spím. Paní V. V. navrhovala, aby tu o diskusi pečoval nějaký moderátor, a pan Matoušek s ní nesouhlasil. Když to má vypadat takhle a když už pan Matoušek diskutovat nechce, skoro bych se přikláněla k návrhu paní Veroniky. Adéla

10.7.2001 1:47:00 Neni nahodou Adelka milenkou skveleho Matouska? At zije dusevni onanie!!!!!!!!

10.7.2001 0:16:00 Adéle: Máte pravdu, Matoušek je BŮH!

9.7.2001 9:51:00 Martě B: ať už jste toho přečetla, kolik chtěla, pořád toho není dost. Sama psát neumíte. Jestli pan Matoušek paní Mentzlovou pustil na nějaké své místo, to místo jí postoupil, a ne podstoupil. Když někdo něco podstoupil, tak to zkrátka zažil. Absolvoval. A máte tam i jiné nesmysly. Adéla

2.7.2001 12:34:00 dědek

2.7.2001 1:10:00 baba

2.7.2001 0:19:00 Nekteré projevy nejsou o recenzích, ale o bídě ducha a duše jejich autorů., kteří nedostatek myšlenek nahrazují hloupými, sprostými slovy.

26.6.2001 6:19:00 Pro Adélu: Recenzi od pana Matouška i s vyjádřením autora mám, čekám na recenzi od pana Horného. Jemu recenze obvykle trvají déle. Jakmile budu mít obě recenze, zařadím je na naše stránky (na tom se oba pánové dohodli, aby od sebe "neopisovali") Pavel Machek PC-GURU

25.6.2001 15:06:00 Tedy ještě dodatek: přečetl jsem si ten odstupný dopis pana Matouška... většina z nás je mu pod úroveň, to nás ani nemusí znát, aby tomu tak bylo. Když někdo zapomene tečku za větou, je to asi důvod k rozvázání přátelství a nazvání tohoto člověka prasetem, ano... Debata o literatuře? No nesmíte se divit, někteří ji raději chtějí psát, nebo se o to pokouší, nebo jinak řečeno, jiní by pořád jenom debatovali, ALE: jakápak debata, když pan Matoušek nejen má svůj názor na literaturu, ale bohužel taky přesně ví, co literatura je - jak se lidově říká: když literaturu vidí, tak ji pozná ... to je asi ono co provokuje na jeho osobě nejvíce, stavění do pozice jasnovidce... Díky pane Matoušku, že mne řadíte ke konzumní společnosti, opravdu noviny ani televize XY mi nepotrvrdili vaše schopnosti, na takové potvrzení já ale nečekám. Zároveň - jak daleko je od konzumní společnosti váš názor na literaturu? Vždyť vy když napíšete pokus o recenzi, recenzí to nazvete, je to kus práce, která by se v kapitalistické společnosti měla platit. Ovšem, viz předešlý můj příspěvek, musíte si také uvědomit, že nikdo nemusí být zvědavý na to, že to co tu předvádíte je jen nějaký přenos, že tam, kde byste si měl své účty vyřizovat, tam to neděláte, a tato zástupnost vám to snad načas umožnila - abyste si ulevil...proč ne? Jak vás vlastně nemít rád, když nejste spokojen s průměrem a snad i s podprůměrem, apriori jsem podprůměr asi i já, jak jste naznačil, aniž byste mne znal v debatě s Martinem Horným, budiž, ale jak můžete chtít odsranit průměr? Kdo by byl pak ten nadprůměrný? Doufám, že uděláte malou výjimku, a zamyslíte se naopak vy. Kdybyste přece jen měl nějaké nadávky, které jsem od vás ještě neslyšel, poslouží adresa amadeusa@post.cz. Kdybyste chtěl odpovědět nějak seriózně pak Wolfgangerl@seznam.cz. Loučím se P.W.Z.

25.6.2001 14:32:00 Tedy: Nevím kdo je Petr Albl, nevím kdo je Adéla - a proč se vyžívá v prznění jmen / a proč vlastně nechápe, že mne výroky ze světových a jiných encyklopedií nezajímají, a tudíž podobné "předvádění" jaké by chtěla vidět je pro mne bez debaty k ničemu - , apod. Nijak mne to však nebolí. Dokonce nevím, že to tady Matoušek balí (k p. Alblovi, snad jej to potěší)- co se týče mne, asi řeknu: moudré - nijak osobně. Jenom si dovolím takovou poznámku, modelový příklad - vím jak se na to všichni z vás těší, a že se hned vrhnou oponovat. Jsem deviant, úchyl, který s radostí rozšlapává dětské hlavičky - ani mne nenapadne, aby mi za to někdo PLATIL(!). Pana Matouška, toho taky ani nenapadne, že by jej za to, co dělá, někdo PLATIL(!, i když je tu vlastně rozdíl, u pana Matouška ta potřeba křičet!) - má jej snad někdo platit za to, že vám tyká, vyká, tento barevný člověk - že vás taky ponižuje kdy se mu zachce (ponižovat, jako vytýkat něco někomu z vlastního nepochopení jediné věty). O deviantovi víme že je deviant, o panu Matouškovi nic nevíme. Přesto, to slovo PLATIT, které vlastně odmítají jen dokazuje, že jsou do práce strašně zažraní, že je to jejich záliba, že to dělají pro radost i poučení. A tedy: O deviantovi víme že oborem jeho zájmu je nějaké prznění - viz výše, o panu Matouškovi však nevíme, co je jeho hlavním oborem, v čem je to tak zaujat, jestli literaturou nebo kýdáním hnoje, nebo přece jenom jen trochu jiným způsobem prznění - někteří to asi ztěží tuší, já to tuším velmi silně, ale tedy ať mlčím navždy. Petr W. Zatloukal člen Apeyronu

25.6.2001 12:28:00 Paní Mentzlová,tak jsem čekala, kdy to přijde a přišlo. No díky moc, jsem ráda, že jste si dala tu práci. Koukám, že Vám své výsostné místo podstoupil pan Matoušek a nebo přijde i posouzení od něj? Moc se těším a jen houšť. Strašně dlouho mi chyběla Vaše uhlazená řeč. Jinak o Rajské toho vím docela dost a sama jistě uznáte, že by to bylo na román. Nejen Vy čtete knihy. I takový barbar (bez titulu) jako já toho hodně přečetl. Jen na to nemám papír. Opravdu mi asi šlo ukázat, že i literátka je žena se svými slabostmi i starostmi. A pozn. Rajskou, což moc dobře sama víte, ovlivnil v rozhodnutí vzít si Čelakovského dopis Boženy Němcové a nátlak jejích sester.Mimo jiné byla už docela na tehdejší poměry "starou nevěstou". Obávám se, že při péči o děti své a Čelakovského neměla zrovna na nějaké své literární působení čas, natož, aby pomáhala svému muži při přepisování a korekturách. Marta B.

25.6.2001 8:40:00 Když Petr WC Zatloukal umí vzít do ruky encyklopedii, ať ji do ruky veme a něco předvede. Když je Pepík pro konstruktivní debatu, ať konstruktivně debatuje a o pana Matouška se nestará. Chtěla bych se zeptat na něco jinýho. Na konci března se pánové Horner a Matoušek veřejně dohodli, že napíšou společnou a na sobě nezávislou recenzi na Štenglovy Básně. Tři měsíce jsou pryč, a kde nic, tu nic. Co je s ní? Jestli to má být poslední věc, co si tu od pana Matouška přečteme, tak jsem na ni docela zvědavá. Adéla

21.6.2001 23:13:00 Jsem pro konstruktivní debatu a ne pro nadávky. To na vysvětlení. Pepík p.osta@atlas.cz

21.6.2001 23:03:00 Pane Zatloukale, podepisuji. Pepík p.osta@atlas.cz

21.6.2001 19:24:00 Vážená paní Bresslerová, četla jsem zde na Neknihách Vaši esej o Zapomenuté Bohuslavě Rajské, ale nemám z ní dobrý dojem. Vy se soustředíte na milostný život této ženy, ale málo píšete o tom, co vykonala. Vůbec se nedozvíme, co napsala a jak, ačkoli je toto literární server. Píšete o jejích literárních pokusech (nebylo by lépe použít označení "literární díla"?), že zapadly, protože reflektovaly příliš svou dobu. To ale není u literárního díla žádná vada. Realistické nebo naturalistické umění pouze reflektuje svou dobu. Nebylo to spíše tak, že díla Rajské, stejně jako díla jiných obrozenců, reflektovala více německou či francouzskou poezii než českou skutečnost? Zmiňujete pedagogické působení Rajské. Jaké byly její pedagogické myšlenky nebo plány? Měla nějaké? V pedagogice mají i myšlenky a plány svou cenu. Vysmíváte se Čelakovskému, že daroval Antoniin portrét Hroboňovi. Přitom podle Vaší eseje se Antonie sama rozhodla, že milého Hroboně opustí a vezme si Čelakovského, a muži její rozhodnutí respektovali. Antonie potom vedla domácnost a vychovávala děti. Je to práce málo slavná, ale ne méně užitečná, než například psaní vlasteneckých článků. Jistě tím pomohla svému muži, který se tím pádem mohl soustředit na svou práci. Jaká díla v té době napsal Čelakovský? Pomáhala mu Rajská při přepisování nebo korekturách? Mohla jste také více napsat o dětech, které Rajská vychovávala a zrodila. Čelakovský a Rajská mají společný hrob v Praze na Olšanech mezi hroby jiných významných Čechů. Občas to tam bývá strašně zarostlé a k hrobům všech osob bez rozdílu pohlaví a vlasteneckých zásluh se musíte prodírat vysokým houštím. S pozdravem Dana Mentzlová

21.6.2001 16:15:00 Tak voni se apeyróni prosmrděli až sem! Myslel sem, že už je vod nich pokoj, a zasejc mluvěj vo hovně. Pořád dokola. Těm se v ňom nějak zalíbilo. Elliot

21.6.2001 13:13:00 Vy jste taky chytrák! Počkáte si, až to tady Matoušek zabalí, a pak si kopnete. Svět potřebuje hrdiny - díky bohu, že jste! Jediným tématem posledních příspěvků je Matoušek. To je mi tedy smutná bilance. Petr Albl

21.6.2001 12:09:00 Ano, asi výjimečný den. Zhovadilost čouhá všude, ale už ani nečouhá, vše zeje! zhovadilostí. Nějaký pan Matoušek, který říká, že udělal kus poctivé práce, navíc neplacené (na prdel sedáme!) - už když se trochu pořádně podíváte žádný kus poctivé práce nevypadá tak, že nějaké individuum každý den vpisuje své názory tadyhle A KYDÁ INTENZIVNĚ HNŮJ, doporučoval bych x-chat nebo něco podobného, neboť: koho to tady zajímá? Proč měl pan Matoušek tak špatné dětství? Proč jej někdo zneužíval a proč teď musí zneužívat všechny ostatní? Dobrá pana Matoušku, hledat v encyklopedích umím i já, bohužel pro vás, mne by spíše zajímalo co máte v hlavě - ovšem neobtěžujte se, vše už je tady na webu, každý se bojí pohnout aby to nerozmazal Zvláštní den. Zvláštní server! Krása je vlastnost nemnoha lidí s pozdravem P. W. Zatloukal

18.6.2001 19:56:00 Milý pane Pepíku, aby Vás Matoušek nesjel za to protěžování, tak Vás sjedu sama: správně jste měl napsat "protežovaná vlastnost" (= ochraňovaná), bez háčku. Mentzlová

15.6.2001 23:21:00 Tak jsem to pročetl, což byl dost nadlidskej úkol. Matoušek je beze sporu chytrej chlap (četl jsem i jeho některý recence - je vidět, že je do problému zažranej) ale tu svoji chytrost dává všem děsně sežrat, což činí tuto diskuzi nepoživatelnou. Líbí se mi na něm,že má takový vysoký sebevědomí, ale inteligentní člověk, pokud za něco stojí, se k méně chytrým nechová tak, jako on. Hrubost je ale v poslední době protěžovaná vlastnost, čehož si je asi Matoušek vědomý. Nezaujatý čtenář, jinak Pepík, p.osta@atlas.cz

14.6.2001 0:17:00 Pane Matoušku, neošklíbám se nad ostatními. Jenom jsem konstatoval, že úroveň této diskuse poněkud upadla (i díky Vám). Těžko se vyjadřuje názor k fekalizmu, který tu panuje. Jirka

12.6.2001 8:16:00 ano, Matoušku.

11.6.2001 16:12:00 Tak se na ně zaměř, Alešku.

11.6.2001 16:06:00 Spousta knížek tady nemá recenze. Je dost složité orientovat se jen ukázkami. A diskuse jsou katastrofa, to jsou jenom přestřelky, vzájemné nadávky, nic jinýho! Nikoho nebaví to číst. Nebylo by dobré zaměřit se na recenze? Aleš

11.6.2001 14:40:00 A mimochodem slečnu nebo paní Andreu Štolbovou bohužel neznám, ale umí říct otevřeně svůj názor, což se mi líbí a upřímně jí fandím, protože málokdo si dovolí něco zde proti Vám říci. Rezi

11.6.2001 14:36:00 Opravdu pane Matoušku na vás nikdo nemá. Jasně, že musíte upozornit ostatní, jak by se pobavili na můj účet, ale o tom kritika a literatura snad není, nebo ano? Vy jediný zde píšete o literatuře? Hm, literatura by se měla asi spíš číst či tvořit, ale ve Vašich ústech a psaní se z ní stává terč a zároveň zbraň, kterou zabíjíte všechny lidi, kteří si dovolí něco vůbec napsat. Víte, nerozumím psychologii, ale myslím si, že někteří lidé potřebují otravovat vzduch a když nemohou normálně, mají tu dnes internet. Znám osobně Zdenka Hornera, je to naprosto hodný a skvělý člověk. Jeho názory se tu rovněž objevují, docela spolu diskutujete. Jeho si opravdu vážím. Je slušný a umí sdělit své stanovisko tak, že nikoho neuráží. Měl by jste se to od něj naučit. A být panem Machkem, tak Vás zcela nedemokraticky pošlu do kytek. Protože na internetu jsou Neknihy nechvalně známé Vaší osobností a dost jim to ubírá na čtenářstvu.Rezi

11.6.2001 7:40:00 Slečna B. tedy nemá konkrétní návrhy. Slečna B. je popuzena úlisností, se kterou si plete obyčejně slušný dotaz, zda si přeje či nepřeje o svých esejích hovořit. Já samozřejmě můžu o těch esejích napsat, aniž bych se jí ptal, a nikdo mi v tom nezabrání. Internet už je prostě takový. A že byste se pobavili na její účet, přátelé! - Ale pokud jsem o svolení požádal a toto svolení nedostal, nic psát nebudu. To je snad jasné. Moje slídění má své limity, celkem pochopitelně. Jsou věci, které nepoznám, a přibývá věcí, které ani poznat nechci. Pokud ovšem taková andrea štolbová tvrdí, že tu půl roku nebyla, a obviňuje mne z toho, že na vás něco vylévám, a za pár dní nás tím samým, jen zlehka formulačně obměněným, ohromuje Rézi, uznáte sami, že nejde o neřešitelný rébus. Ale my jsme se zde nesešli nad rébusy; my jsme se zde sešli nad literaturou, a o té se nějak nemluví. Ať se vám to líbí či ne, jediný, kdo tu o literatuře občas mluví, jsem já. Já osobně si myslím, že to na mně vadí ze všeho nejvíc. Nikomu z vás, kteří neustále poukazujete na moje manýry, nic nebránilo o literárních problémech či otázkách vyjadřovat se naprosto svobodně. Jenže vy nemáte žádné problémy či otázky literární. Vy máte jediný problém: Matouška. Ten věci věnoval čas i námahu a věnuje je i nadále. Na jeho psaní je to zatraceně vidět: jeho názory bývají srozumitelně formulovány a tvoří přehledný celek. Gramatický standard, který požaduje po jiných, bez obtíží dodržuje, a kdyby mu bylo co vytknout po stránce stylistické, jistě byste to už dávno udělali. Jenže nemáte co. A tak mu aspoň vyčítáte, že je. Že přesahuje váš myšlenkový obzor. Protože vám televize a noviny stokrát nezopakovaly, že on je ten pravý, předpokládáte automaticky, že není důvod mu naslouchat. Když něco uveřejní, nepřemýšlíte o tom - vás to jen uráží. Věty, které jsem právě napsal, mi hlavě straší už tři nebo čtyři měsíce. Doposud jsem váhal s jejich napsáním, protože po nich přirozeně už nemůže z mé strany následovat nic dalšího. V těchto dnech je tomu plus minus rok, co jsem do zdejších debat vstoupil. Vstupoval jsem do nich s představou, že se tu o to, co vím a umím, podělím, a oplátkou že se dozvím a naučím něco nového. Místo toho jsem celý rok kdekoho přesvědčoval, že je dobré vědět a umět ALESPOŇ NĚCO. Valná většina z vás si myslí, že psát je relativně snadné; stačí jen, když se pro to po absolvování obecné školy definitivně rozhodnou. Což ve svých důsledcích vytváří prostředí, ve kterém se myšlenkově obohatit může opravdu jen ten absolvent obecné školy. Pan Machek mi svého času připomněl, že jakkoli kritický názor lze vyjádřit formou, která neurazí. Dobrá. Ale budeme-li donekonečna hledat formu, která neurazí, lenost a tupost nikdy nic nevyžene z jejich zasmrádlé spokojenosti se sebou samými. V tomto ohledu jsme neuspěli ani on, ani já. Neříkám, že uplynuvší rok byl rok bezcenný; ale napadá mne, jestli to nebyla spíš cena varování. - Potkal jsem tu pár milých a chytrých lidí, kteří o svůj vztah k literatuře opravdově zápasí, a udržuju s nimi kontakt. Potkal jsem tu talentovaného básníka, který podle mého nejhlubšího přesvědčení pěknou a silnou knížku veršů časem vydá. Potkal jsem tu mladé (a krásné) holky, které by jednou mohly psát strašně dobře, pokud na psaní nezapomenou kvůli kariéře, manželství, dětem či čemukoli jinému. (S těmi budu musit udržovat kontakt poněkud opatrněji.) Potkal jsem tu i - na internetu je to, zdá se, běžné - lidi s několikanásobnou identitou. Nemám teď na mysli vepříka nebo ty přímočaré jedince, jimž literární ctižádost velela pouze formulovat postřeh, že jsem vůl, ale lidi, kteří mi chtěli něco říct a pod svým pravým jménem mi to z různých důvodů říkat nechtěli. Většinou myslím vědí, že to o nich vím a že mne to nepohoršuje; koneckonců, dělal jsem to také. I když já měl, na rozdíl od nich, jedno pravidlo a striktně je dodržoval: nakonec jsem vždycky nechal svou skutečnou totožnost vyplout na hladinu. Jako smetanu v mléce. Ale teď už musím a chci dělat zase něco jiného. A vy ostatní, které jsem nejmenoval, vy si strčte nohu za krk. Zrovna Vy, pane Jirko. Vy mne kultuře vyjadřování učit nebudete. Chybí Vám k tomu úplně všechno, a bohužel i to nejpodstatnější: mít co říct. Neřekl jste tu zatím jedinou positivní věc, nic! Ono to s sebou totiž nese riziko, že Vám někdo prokáže, že jste se mýlil. Vy se jen ošklíbáte nad ostatními. Zkuste, přátelé, beze mne dát této debatě podobu, kterou jste jí se mnou dát nedokázali (nejspíš jste přesvědčeni, že kvůli mně). - Třeba se ve vás mýlím. Třeba se vám to podaří. Michal Matoušek

10.6.2001 22:19:00 Doporučoval bych větší kulturu vyjadřování, jak ze strany pana Matouška, tak i ze strany ostatních diskutujících. Začíná to být trapné. Děkuji. Jirka

8.6.2001 6:40:00 Ad záznamy z Cibulkových seznamů - datum narození Michala Matouška nesouhlasí (o mnoho let) se záznamem v seznamech, bude to jen náhodná shoda jmen. Pavel Machek PC-GURU

7.6.2001 21:50:00 Kdo chce Matouška si najde. www.cibulka.com

7.6.2001 21:47:00 Známe svoje lidi Matoušku, nebo lépe řečeno Matěji. Očerňuješ tu lidi pitomče, sám nepřiznáš Lidové milice. Přítel

7.6.2001 13:22:00 Inu - ženská dokáže divy. To je nesporný fakt. Manželka by sice asi zůstala koukat, ale třeba bych to nějak okecal, kdybych se snažil. Máte snad pro mne nějaký konkrétní návrh, slečno B.? MM

7.6.2001 13:10:00 Zajímavý výsledek. Člověk by opravdu nečekal, že v kolonce Bydliště i v kolonce Typ spolupráce bude identický záznam. Že Evidující správá StB bude mít jen číselný kód. Že číslo svazku nebude vůbec uvedeno. - Ten Cibulka! Ten ale zdědil po bolševikovi bordel!

7.6.2001 13:05:00 Ach jo, opravdu se tu nic nezměnilo. Pan Matoušek si zde vylévá své názory (ty nejlepší na světě) a ostatní občas oponují a jinak věší hlavy a nechají se urážet. Tohle není web Neknih, ale exhibice pana Matouška. Možná by to pane Matoušku chtělo ženskou, pokud již nějakou nemáte:-)). Ale nevím, zda by Vaše ponižování vydržela, mne jste onehda napadl docela sprostě a pak jste se úlisně ptal, zda nestojím o kritiku svých esejí, ale to jste mne již nazval kolegyní. Inu pseudonym dělá divy!!! Rezi

7.6.2001 12:07:00 Výsledek hledání "Matoušek" pořadové číslo výsledku: 537632 Osoby zapsané ve svazcích STB Příjmení, jméno Narozen(a) Bydliště Typ spolupráce Evidující správa STB Krycí jméno Svazek Matoušek Michal 22.01.1935 Lidové milice Lidové milice 11766 Slídil / okopírováno z Cibulkových seznamů/

6.6.2001 12:36:00 líbí se mi, jak to tu soudcujou idyjoti, co sem přídou jednou za půl roku a hned věděj, kdo má komplexy... ale sami sem nikdy nic nenapsali

1.6.2001 0:23:00 Jedině správná literatura je ta, co produkuje Matoušek. A basta! Je jenom škoda, že na to ještě čtenáři nepřišli. Ale měl by dostat Nobelovu cenu za blbost a aroganci. Matěj

31.5.2001 15:29:00 lidi, mějte rozum, jestli si někdo tohle všechno přečte, nemůže mu to nepřipadat na hovno.

31.5.2001 14:54:00 :-) nebyla jsem tu pul roku:-)) koukam, ze se tu nic nezmenilo. porad si tu pan matousek exhibicne vyleva sve komplexy :-) ale jo, proc ne. :-) jenom se divim, jakou muze mit nekdo vydrz:-)) andrea stolbova

31.5.2001 14:46:00 tahle diskuse už je jen přestřelkou mezi obecenstvem a matouškem. k čemu je vlastně dobrá? k čemu sou vůbec diskuse, když už na nich k žádný diskusi nedochází? obecenstvo se chová jako blb, matoušek dělá zařezy na pažbě. to má být vše?! začíná z toho být mrtvá site. Králík

31.5.2001 9:18:00 matoušek je děsnej kretén

31.5.2001 7:48:00 A je to. Mám další zářez na pažbě. - Pan Vinařický, povoláním matěj, se odebral do věčných lovišť, aby neriskoval, že ho oslovím jeho pravým jménem a on bude musit veřejně žít s cejchem člověka, který SPOLUPRACOVAL. Nikdy bych nic podobného neudělal, jenže to on pochopit nemůže. Nemá na to buňky. - Přiznal jsem minule, že jsem slídil; bez toho se žádný pořádný prozaik neobejde. Možná jsem i docela schopný slídil, ale jedno určitě nejsem: udavač. Na tomto rozdílu mezi mnou a všelijakými matěji já si zakládám. Čas od času vám tu povídám, přátelé, co tedy jaksi spisovatel ano a co naopak rozhodně ne, a nastal čas začít diferencovat. Řada z věcí, které zneklidňují a trápí mne, nemusí trápit básníky. Básník, a lyrický básník především, má na světě jediný úkol: stát se sám sebou. Stvořit svůj vlastní vesmír (ať už tím, O ČEM povídá, nebo tím, JAK povídá) a způsobit, že v ten vesmír uvěříme. Musí svou dovedností jeho existenci ospravedlnit. (Něco podobného říkám i v recenzi Štenglových Básní, kterou si budete moci přečíst, až Zdenda Horner konečně odevzdá, o čem už před měsícem tvrdil, že má hotové.) Ferlinghetti praví: „... aby moje duše vrhala stín.“ To byl můj raný ideál, ideál všeho, čemu se („z nedostatku pokrokovějšího názvosloví“ - Škvorecký) říká mládí. - Když jsem ve dvaaosmdesátém ineditně vydával Rozloučení, věděl jsem, že jsem tomu ideálu docela blízko (hlavně technicky), ale zároveň už od něj nepřekonatelně daleko, protože první, kdo v můj lyrický vesmír neuvěřil, jsem byl já sám. Nebylo tomu tak proto, že by můj vesmír postrádal jakékoli kouzlo. (Zeptejte se třeba Ivanky Rybákové, která část Rozloučení má.) Bylo tomu tak proto, že jsem přestával chtít být jen sám sebou (nějak jsem asi tušil, že už sám sebou jsem) a cosi mne čím dál víc táhlo dovolávat se naší společné (chcete-li: všelidské) zkušenosti. Povídky, se kterými jsem tou dobou vážněji začínal, byly samozřejmě mnohem horší než verše, kterými jsem se v Rozloučení loučil; viděl jsem to zřetelně, mrzelo mne to, ale dělat se s tím stejně nic nedalo, jen psát, psát a psát. Prozaik má jiný problém než básník (doufám, že si všichni uvědomujeme, že toto není zcela vážně míněná úvaha, nýbrž jen imprese literátova). Prozaik hodný toho jména především hledá rovnováhu mezi tím, co napsat musí, a mezi tím, co napsat chce. Krásně to kdysi řekla Jindřiška Smetanová: „Já musím ubírat, aby mi lidi věřili!“ - Já bych k tomu dodal, že „lidi“, o nichž mluví J.S., nemusí nutně být čtenáři myšlení ve svém co největším úhrnu, nýbrž třeba jen čtenáři, které si autor při psaní představuje, jež hlavně touží oslovit a na jejichž počtu mu zase tolik nezáleží. Proto se tady na webu na mnoha místech setkáváte s mou vzpourou proti diktátu úspěchu; diktát úspěchu způsobuje, že autor nehledá pomyslnou rovnováhu svého tématu, zkušeností a imaginace, ale jen to, co nejvýhodněji prodá, a čím dál častěji se nezastaví před ničím. Já se znovu na okamžik vrátím ke knížce, o níž jsem se v nelichotivých souvislostech už několikrát zmiňoval, totiž ke Svorovým Deseti dnům. Zdálo by se, že Deset dnů můžeme v pohodě odzívnout jako komerční sračku na pomezí žalovatelného, když i autor bezostyšně přiznává, že si určité části textu, který se tváří div ne jako literatura faktu, prostě vymyslil (aby se knížka lépe prodávala). Ale lhali bychom sami sobě, kdybychom si nepřiznali, že vzbouřit jsme se měli daleko dřív a že nyní jen sklízíme nedobré plody něčeho, co bylo zasazeno v zahradách zdánlivě nejpěstovanějších. Mám na mysli Český snář Ludvíka Vaculíka. Píšu a uvědomuju si přitom, za co za všechno česká literatura i konkrétně já Ludvíku Vaculíkovi vděčíme. Nikdo nedokázal jako on vtisknout češtině jak svéráz, tak i náměsíčnou přesnost vyjádření, nikdo tak neovládl taje výběru slov a slovosledu a neučil nás jim rozumět. Jednotlivé stránky či odstavce Českého snáře jsou, řečeno s Lubošem Dobrovským, skutečným jazykovým černokněžnictvím. Jenže osudy lidí, skutečných lidí dodnes žijících, jmenovaných svými občanskými jmény nebo pod snadnou šifrou tak ledabyle skrytých, aby ani jednoduššího čtenáře nikdy neunavilo po jejich totožnosti pátrat, jsou v Českém snáři bez skrupulí nejen popisovány, ale též křiveny či přímo pozměňovány s odkazem na svobodu činu po výtce estetického. Jistě si vzpomenete, že takové nebo velmi podobné svobody se i tady mezi námi dovolávalo už mnoho lidí, a nejen lidí, dokonce i škapíků a jandů (hlavně kvůli tomu, aby se nemusili učit pravopisu), a mne těžko kdy omrzí říkat, že taková svoboda ve skutečnosti žádnou svobodou není. Nýbrž jen zakořeněným návykem podřizovat svět, jenž nás obklopuje, diktátu či omezeným schopnostem sebe sama. „Proč vám tohle vůbec vykládám?“ ptá se sám Vaculík v textu Žlutý papír, a hned si odpovídá: „Protože vás to zajímá.“ - Ano, i Svorovy kecy o presidentském páru nás, ať už si to přiznáme nebo ne, koneckonců zajímají. Ale jsou prostě věci, které by literát dělat neměl, přestože ví, že by u čtenáře nalezl zájem enormní; a jsou i chvíle, kdy by literatura měla zmlknout, nedokáže-li dodržet dobrý mrav. Nemylte se, přátelé - není prohřeškem proti dobrému mravu hodnotit vaše začátečnické texty, jak zasluhují, tedy převážně jízlivě. Ba ani má arogance a pýcha, které vás tolik provokují k soustavnému a, nezlobte se, dětinskému nadávání, nejsou takovým prohřeškem. Prohřeškem proti dobrému mravu je především brát do ruky cizí osud, měnit jeho směr a smysl pro svou potřebu, úspěch, chuť či zlost. A není už tak důležité, zda se něčeho podobného dopouštíte ve své pracovně u psacího stroje, v kavárně na konfidentské schůzce nebo přímo v prostorách, po nichž se s vlastnickou samozřejmostí pohybuje tajná policie. Obvinění z takového prohřešku nemůžete vyslovit a zároveň myslit vážně proti slídilovi z nezbytí, jakým jsem třeba já. - Proti udavači však dokonale sedí. Sbohem, pane Vinařický. Michal Matoušek

23.5.2001 7:45:00 Pane Vinařický, některé moje způsoby jsou opravdu dost agresivní. Máte-li na mysli třeba vedení psané polemiky, nezbývá než s Vámi souhlasit. Lidé, kteří se se mnou setkali a mluvili se mnou, Vám sice potvrdí, že se v osobním styku relativně ovládám a jsem, tu a tam, dokonce i schopen náznaku úsměvu, nenechte se však mýlit; jsou to jen mimikry šílencovy. - Na druhou stranu se ale musím ohradit proti nařčení, že své oponenty kádruju podle toho, kdo jsou nebo kým byli. Nepohoršují mne přehnaně ani komunisté, ani estébáci. Většinou lidem spíš vyčítám, že nevědí, co by vědět měli, když se do hovoru o literatuře pustí. Nebo že se neobratně pokoušejí předstírat, co všechno vědí... Vy se, pane Vinařický, naštěstí nic předstírat nepokoušíte. A legitimitě Vašich názorů nic neubírá fakt, že Vaše občanské jméno se v Cibulkových seznamech skutečně najít dá. Já se Vám prostě nelíbím. - Však jsem se nelíbil ani sám sobě, když jsem Vás hledal po těch seznamech. Jenže já zároveň věděl, že - jakkoli je moje slídění morálně na pováženou - dělám něco, co prostě k mému řemeslu neodmyslitelně patří, co je zakódováno v jeho kostní dřeni; jako jsem se nikdy nestyděl (přes výčitky jistého zdánlivě anonymního votroubka), že jsem před svou první (neuveřejněnou) recenzí pátral a vypátral a oslovil pana Ročovského. Je vlastně trochu podivné, že literární voyeurství dokáže vzbudit tolik pohoršení - když si uvědomíme, jak dokonale úctyhodné a mediálně oslavované je nyní povolání herecké, od věků až po dnešek ušpiněné šmírem kočovnictví, příležitostné prostituce a drobných krádeží. Vysvětluju si to tak, že se z herectví v těch nejvyšších patrech (kam každý sní, že se jednou dostane) stal velice výnosný byznys, a je snad dnes na světě něco úctyhodnějšího než peníze? Už Vám, pane Vinařický, nechci dál říkat: pane Vinařický. Budu Vám říkat: matěji. Vy jste totiž doopravdy matěj, jestli Vám dosud nedošlo, že jsou (pokolikáté už to opakuju!?) zásadně dva druhy psaní: v jednom jde o čtenáře, o ohlas a o peníze, a ve druhém jde prostě o život. Nikdy nebudu brát vážně ani sci-fi, ani fantasy, protože je to jen útěk. Útěk ze světa, který nás obklopuje, do vlastní imaginace. Zatímco já za svou osobu tvrdím, že psaní má své jediné zakotvení v TOMTO světě, nebo ještě přesněji: buď má důvod mravní, nebo žádný podstatný důvod nemá. Ať už ale podstatný důvod ke psaní máme či nemáme, nikdy nesmíme úplně zapomenout, že je to (jako valná většina kumštu) řemeslo smutné, nečisté, pohoršlivé a ponižující: opravdu, nahlížet lidem do soukromí klíčovou dírkou! Slídit! Poslouchat a dál roznášet drby! Je zásadně možné vybrat si toto řemeslo jako způsob obživy, ale pak se budete musit pořád starat (jako se starají vieweghové - Vy tomu ovšem říkáte, že rozdávají radost), aby Vás doopravdy živilo. - A pak jsou i lidé, kteří se tím řemeslem neživí a vykonávají je prostě jen proto, že propadli jeho pohoršlivému kouzlu, našli v něm sami sebe a nic jiného už dělat nechtějí. Což se netýká jen psaní: určitě není méně než deset roků, kdy vrcholy hitparád nakrátko ovládl Bobby McFerrin s pohodovou písničkou Don´t worry, be happy. Kdopak si ještě pamatuje jeho jméno? Bobby McFerrin je zvláštní chlapík, který si zakládá na tom, že vše, co on a jeho parta nahraje, musí být jaksi vylouděno ústy. (Původně jsem chtěl vzdělanecky použít termín „a capella“, ale nejsem si jím jist, protože to vlastně znamená „bez doprovodu“, zatímco zde zpěvák nesporně doprovázen je.) Nahrával alba před tím hitem, nahrává je i po něm, chodí na něj tu třicet, tu dvěstě lidí, je to pořád ta samá muzika k sežrání, ale z hlediska hitparád už nepotřebná. Bobbyho McFerrina to netrápí. Prostě není No.1. Jen dělá, co musí; čím je nezaměnitelný a svůj. Věřím - ne, já to vím! -, že když stojí na podiu, je šťastný. Ale vykládejte podobné věci matějům, matěji! Napsal jste, že se s Vieweghem nemůžu rovnat. Jsem rád, že jste si toho všiml; opravdu bych tak hluboko nechtěl nikdy klesnout. Michal Matoušek

18.5.2001 12:43:00 To MM: Vy hulvate! Vy hnusny hulvate. Tak podle vas je kazdy komu se nezdaji vase spusoby, komous a estebak. Vase recenze jsou zle a plne zavisti. Zavidite kazdemu jeho uspech a nejen uspech, ale i proste to, ze vydal knizku. Co jste dokazal vy? Ty vase recenze… kdo psat umi, pise. Kdo psat neumi, tak jen kritizuje ty druhe. Viewgha zna kazdy a kdo zna vas? Každý jeho roman se prodava na dracku a to je to, co vas boli, hulvate jeden. Nikdo o vas tady nestojí, nikomu jste nikdy s nicim nepomohl, nikoho nepochvalil. Jen ryl. Asi jste pracovity, tomu verim, ale k cemu je to u vas dobre? Mit rad lidi znamena chtit jim udelat radost. Viewgh radost lidem delat chce a proto ho take kupuji. Jemu se nikdy nemuzete rovnat. Karel Matej Vinaricky - Kovan

17.5.2001 15:48:00 Milý pane Vinařický, řeknu Vám sám za sebe (ale Vás k ničemu podobnému nenutím), že já už bych byl velice opatrný při prorokování čísi příští proslulosti či neproslulosti. Udělal jsem to tady na webu jednou: napsal jsem jisté... jisté B., že píše a vždycky už bude psát jen sračky. Dostal jsem hned přes prsty - a bylo to tak dobře. I kdyby později vyšlo najevo, že jsem se nemýlil, dostal jsem právem. Ony totiž proslulost a schopnosti nejsou bábovky z jednoho kyblíčku, víme? Dvě jména (která vyslovuju pokaždé) z nejproslulejších neschopných ocituju i Vám: Viewegh a Knížák. Četl jste z toho všeho, co je tu ode mne k mání, alespoň recenze? Jsou, připouštím, napsány člověkem, který znamená méně než nula před cifrou; je to jejich nesporná vada. Ale co jiného byste jim ještě vytkl? Je za nimi kus poctivé práce… a teď si odpovězte upřímně: co vám doopravdy vadí? Ta práce, nebo já? Jestli Vám vadím já, odložte falešný ostych a prostě o mně s dalšími truhlíky nekomplikovaně pište, že jsem vůl. A jestli Vám vadí ta práce, vyslovte konkrétně, co je na ní špatného. Vy byste možná potřeboval mít odněkud potvrzeno, z novin nebo z Akademie věd nebo třeba od policie, že jsem oprávněn uvažovat tak, jak uvažuju. Že to mám, aby se tak řeklo, schválené. Vy k tomu rozhodnutí nejste schopen dojít sám? - Vás, tipuju, moje práce ani nepohoršuje, ani nezajímá. Vás zajímá a pohoršuje, že vyčnívám, a přál byste si tomu učinit přítrž. Vy jste dokonalý vzorek tohoto národa: od lidí nechcete, aby byli různí a Vy abyste se od každého mohl dozvědět něco zajímavého. Vy si naopak přejete, abychom byli všichni stejní, nikdo nemusel nikomu nic závidět a navzájem jsme se měli rádi. Budete-li mít štěstí a kolo dějin se otočí správným směrem, na takové rošťáky, jako jsem já, si nějaký úřad v brzké budoucnosti zatraceně rychle posvítí. Jistě si o tom se mnou pak budete chtít znovu popovídat, ovšem na poněkud jiné platformě než dnes (nejraději v nějaké vyšetřovně u výslechu). - A to bude teprve průser, milý pane Vinařický! Michal Matoušek

17.5.2001 7:19:00 To MM: Ja se opravdu musim smat! Kdo jste, clovece, ze tolik poucujete? Kdo o vas vi? A kdo o vas kdy vedet bude? Vzdyt vy jste nic, nula pred cifrou. Nikdo z lidi, co v literatur neco znamenaji, ovas neslysel slovo. Na co si to porad hrajete? Vsude, kam prijdete, vzbuzujete jen nenavist. Protoze lidem nuemite rict nic pekneho. Kdo vam dal glejt k tomu vecnemu poucovani? Karel Matej Vinaricky - Kovan

15.5.2001 12:53:00 Ať vlezu, kam vlezu, všude je Matoušek a všude mu nadávaj. Nechcete, lidi, na chvíli vyvěsit bílou vlajku? Ať je aspoň chvíli klid.

15.5.2001 0:18:00 proboha, ten Matousek je ale nafoukanej debil. Troska skromnosti by nezaskodila, inteligentni clovek se takhle neprojevuje. Marek

14.5.2001 7:31:00 Jsem to ale hlupák! - Mělo mi dojít, kdo jste, hned napoprvé. Nedá se nic dělat, asi už stárnu. Býval jsem kdysi všímavější. Nyní vážně, pane Vinařický. Když budu sám k sobě poctivý, přiznám Vám, že lidi skutečně moc rád nemám. Dívám se, co dělají a jak to dělají, poslouchám, čím se po práci baví - od muzikálů až po Halinu Pawlovskou -, a krčím rameny. Jsem jinde. Určitě to není chyba těch lidí, ale nevěřím ani, že jde o chybu moji. Mám právo být jiný? Mohou oni se mnou a já s nimi vyjít, dokážeme jedni druhého a druhý jedny vyslechnout či dokonce navzájem se obohatit, i když jsme evidentně z jiného těsta? Na všechny tyto otázky existuje jediná odpověď: ano. Díky internetu, a v našem případě též díky úsilí týmu PC Guru, vznikl jakýsi prostor, v němž své názory na cokoli, v našem případě na literaturu, může vyjádřit vlastně každý. To je jistě pěkné; volnost tento prostor využívat je pro všechny stejná. Nejsou však stejní lidé, kteří se zde vyjadřují - jsme si rovni ve svém lidství, ale nejsme si rovni ve znalostech, zkušenostech a nasazení, které předmětu našeho zájmu věnujeme. Jestliže se někdo, jako třeba pan Malý, dožaduje toho, abych ho bral jako sobě rovného, slovy: „Vy možná umíte poezii rozpitvat, ale já ji cítím“, je pro mne těžké zdržet se sarkasmu. A přitom většině ostatních způsob, jakým pan Malý mlží, nejspíš přijde úplně normální! Problém tkví v tom (a já to neříkám poprvé), že v oblasti literatury se leckdo cítí být znalcem jenom proto, že umí psát a číst a možná také ještě ví, co se mu líbí. Ale nám, kteří jsme trochu dál, se taková věc poslouchá, jako kdyby pekaři někdo vlezl do pekárny, chvíli na něj koukal, jak sází pecny do pece, a pak mu řekl: „Já sice péct chleba neumím, ale vy to určitě děláte blbě!“ Mít rád lidi. Kterého pekaře potřebujeme: toho, který nás má rád, nebo toho, který peče dobrý chleba? Kterého ministra potřebujeme: toho, který se sympaticky usmívá a říká jen to, co chceme slyšet, nebo toho, který jen mlčky nepřihlíží miliardovým zlodějnám, které budeme muset zaplatit z vlastní kapsy? Věřte mi, pane Vinařický, že je pro mne toto nekonečné vysvětlování někdy velice únavné. - Občas si rád hraju s tapetami, myslím s těmi počítačovými. Mám, kupříkladu, takovou tmavovlásku jen v kalhotkách a podprsence, ona si leží na mořské pláži, hambářka, dívá se přímo na mne tím pohledem... však Vy víte, kterým. Ten obrázek má ale, jaksi obsahově, jen jeden rozměr: tu erotickou výzvu. No, a my starší tedy... ehm. A tak jsem si obrázek stáhl do malování, k ústům jsem té brunetce (je trochu podobná jedné prima žábě tady na Neknihách) přidělal klasickou komiksovou bublinu a do ní vepsal: „SER NA NĚ!“ Neposlechnu ji. To víte, že ji neposlechnu. Ale jsou chvíle, kdy mi pohled na ni velice pomáhá. Michal Matoušek

11.5.2001 11:09:00 Myslím, milý Kovane, že se snažíš úplně zbytečně, MM to nikdy nepochopí a možná ani nemůže.

11.5.2001 7:23:00 O to, kdo jsem, se laskave nestarejte, vase nafoukanosti. Nikomu se nechce nechat se od vas urazet. Vam se asi nikdy nestalo, ze jste se uklepnul. Vy snad nikdy nepochopite, ze nejde o gramatiku ani o definice, ale o lidi. Kdyz vas nikdo nebudete chtit poslouchat, jsou vam vsechny vase vycteninky k nicemu. Lidi je treba mit rad, to je zaklad, a musite je mit rad, i kdyz zrovna rikaji, co se vam nelibi. Karel Matej Vinaricky - Kovan

7.5.2001 10:10:00 Taková věc se Vám čas od času přihodí, pane Vinařický. Sudujete, sudujete, a stejně všecko nenasudujete. Oceňuju způsob, jakým si za mne děláte srandu. Vinařický (1803-1869) byl skutečně Karel (ale Karel Alois, Karel Matěj byl Čapek Chod) a v Kováni farářoval, než se dostal k vyšším církevním hodnostem. - Vaše skrývačka je tak průhledná určitě schválně, aby mi vrtalo hlavou, kdo ze známých borců nasadil tento převlek. Nepoznal jsem, kdo jste. Jedna nula pro Vás. Víte, s tou definicí já se doopravdy trápím. Mělo by mi to být fuck, zatímco našim scifistům by to fuck být nemělo - ale jako obvykle je všecko obráceně. Jestliže někdo odněkud třeba opíše, že SF je založena na popisu - extrapolaci vědy a techniky jako faktoru ovlivňujícího život člověka a vývoj lidské společnosti, je to, jako kdybych já napsal, že sonet je básnický útvar o předepsaném počtu veršů, stavěný na jistých vnitřních zákonitostech. Tedy nic, co by nebylo pravda; ale je to pravda tak vágní, tak všeobjímající... až je z ní blábol. Já Vám povím historku, ano? Já miluju historky. Však jsem koneckonců spisovatel. - Vlastně ona je to spíš anekdota, ale skutečně se stala. Jeden můj známý šel na kunsthistorii k jakési zkoušce a examinující profesor mu tam předložil pohlednici katedrály v Remeši. Jistě víte, pane Vinařický, čím je remešská katedrála pro Čechy zajímavá, a o tom chtěl zřejmě pan profesor slyšet vyprávět. Můj známý si pohlednici chvíli prohlížel, pak vzhlédl a pravil s nadějí: "To je, pane profesore, kostel?" Snažíme-li se definicí vystihnout jev, můžeme jít v zásadě dvěma směry: definici pojmout co nejšíře a nastlat ji pod zkoumaný jev jako peřinu, aby se mu vždy leželo pohodlně - nebo se můžeme snažit jev vystihnout v jeho jedinečnosti, což je podstatně pracnější. Já za svou osobu říkám, že pro mne je myslitelná jen druhá možnost, a že si s tím zatím nevím rady. Michal Matoušek

4.5.2001 3:34:00 Souhlasim s vami, pan Matousek je jed tohoto webbu. M.

3.5.2001 7:21:00 Zda se, ze pan Matousek otravil uz uplne kazdeho. Napred udelal vsecko, aby odsud z diskuze lidi vyhnal, ale kdyz se mu to konecne povedlo, nema, co by rekl. Jenom chce z lidi delat hlupaky. Pokusy o definici scifi tu jsou nejmin dva: miry a Horneruv. Ani na jeden nam pan teoretik neodpovedel. Nejspis to jeste nema nasudovane. Karel Matej Vinaricky - Kovan

24.4.2001 7:40:00 Podívej, Martine, tykali jsme si přece od samého začátku. - Víš, s tou tolerancí; jak vůči komu. Otevřeš-li dnešní MF DNES, najdeš tam článek Martina Daneše, kterému jsem recenzoval jeho Předsedu, a ten článek se zdá všechny moje výhrady k lidem, jako je Daneš, potvrzovat: standardní pseudopolitizující blívajs, který jsme slyšeli už stokrát a zformulovaný daleko lépe. Na tom článku je zajímavé jen jediné - proč vyšel. Asi se moc nespletu, když řeknu, že pouze a jedině díky Danešovým kontaktům. A já se snažím lidi přesvědčit o jediném: opravdové psaní je něco jiného. Chápu, že ne každý se mnou souhlasí; ale je to má víra a mé vyznání, a když za ni nebudu ze všech sil bojovat, nebudu to už já. Michal Matoušek

22.4.2001 16:55:00 Ahoj Michale, jsem rad, ze takto nepřímo navrhuješ tykání. Přál bych si, abychom k sobě byli tolerantnější a milejší. Sprostou mluvu mám ze srdce rád, je mě milejší, než řeč úchylů v kravatách, kteří často rozhodují o lidech a maří je.. Nicméně opravdu bych si přál, aby si zkusil se zamyslet nad tím, že ne vždy může Tvůj názor reprezentovat i názor zbytku světa :-). Máš hluboký talent a tím, že pokořuješ druhé jej nezvýrazníš. To není ve sprostotě. Ambivalence je sladká. Sám si od svých milenek nechávám říkat Ty prase, ale to sem nepatří, chci jen říci, že bys měl nechat brouky žít a pak určitě bude vše OK, což Ti takto ze srdce přeju. No a že občas rýpnu, od toho mám ten můj prasečí rypák, tak si to tak neber. Martin

20.4.2001 18:57:00 Martine, Ty šmudlo, Ty ještě žiješ? To je ale překvapení! - To musíme oslavit. Řekni, co bys rád? Mám sem přestat psát? Mám si koupit Tvoji knížku? Mám Ti upéct dort? Nebo by Ti jen stačilo, kdybych přestal mluvit sprostě? Jo, hochu - toho se jen tak nedočkáš. MM

20.4.2001 18:19:00 Myslím si, že pan Matoušek je opravdu velmi nekritický. Pane Matoušek, na tento web chodí i mladí lidé, neberte jim prosím svými často až perversními komentáři chuť ho číst. Vždyť Vy sám působíte, mohu-li volně parafrázovat Váš exces jako plod tedy velmi zapšklého orgasmu, tak proč obtěžujete svou frustrací ostatní - když už musíte zde působiti dojmem jakéhosi Brouka Pytlíka, potom alespoň - sám se přeci krásné češtiny dovoláváte - se vyhněte urážení a samoúčelným vulgarismům - otázkou ale zůstává zda tyto dva atributy nejsou nikoliv jen základní ale taky jedinou složkou Vaší literární tvorby :-) ? Nic ve zlém Martin

18.4.2001 14:07:00 Filosofie takových Větvičků a různých podobných Sorbonnů je snadno čitelná: copak o něco jde? Tyto chudáky knížka zajímá, jen dokud ji píší, dokud skrze ni někam projektují svou naběhlou ctižádost. Že má i knížka sama právo předstoupit před čtenáře načančaná, ve svátečním, s umytýma rukama a ušima, to zkrátka neberou. - Obrazně řečeno (opět se ve mně probouzí starý sprosťák), tito lidé (jestli chcete, mohu ty nejkřiklavější exempláře výslovně jmenovat) by jenom souložili, ale o plody svých zapšklých orgasmů se nestarají. MM

14.4.2001 10:27:00 Ad změna textů - pro nás je to samozřejmě další práce, jako bychom připravovali neknihu k vydání znovu. Lepší řešení by bylo poslat autorovi již upravenou knihu v RTF formátu a on by do ní udělal úpravy. Ale ještě nikdy jsme autora neodmítli, když nám poslal (třeba i několikrát) novou verzi knihy. Ad vyjádření k recenzi - kompromis - pokud autor do 14 dnů neodpoví, bude recenze uveřejněna bez jeho vyjádření (tedy pokud se dostanu ke kontrole prošlých termínů). Ad dlouhé a výmluvné ticho - omlouváme se, ale s ohledem na situaci v jiných oblastech, než jsou neknihy, sotva stačíme zajistit rutinní provoz. Nebýt velikonoc, tak bychom byli oba v nejbližších dnech zralí na cvokhaus. Takhle snad alespoň doženeme nejhorší resty. Pavel Machek PC-GURU

14.4.2001 1:47:00 Amen...

13.4.2001 19:59:00 PC-Guru se neozval... na Neknihách se rozhostilo dlouhé a výmluvné ticho...

4.4.2001 22:03:00 Milé PC-Guru, já bych navrhoval zkrátit lhůtu publikace bez vyjádření, v případě, kdy se do týdne autor nevyjádří, že stanovisko vypracuje. Také díky zdržování proudu recenzí je tento server jakoby bez života. Pokud autor slíbí vyjádření, lze mu dát samozřejmě přiměřenou lhůtu, na jeho žádost i delší. Recenze pana Matouška na "Předsedu" je vynikající. K textu se samozřejmě obracet a vyjadřovat nemohu, ale k jednoznačnému, myslím prokázanému, epigonství, se vyjádřit lze. Navazování na vzory či předlohy je svědkem autorovy bezradnosti a nesamostatnosti. Já bych si s onou recenzí takovou práci nedal. Zdeněk Horner

4.4.2001 20:50:00 Milé PC-Guru, občas posílám soukromě autorům seznam chyb v jejich neknihách. Jsou to třeba pravopisné chyby, které se mi nechce rozmazávat v recenzi, protože se dají snadno a rychle opravit. Také pana Větvičku jsem vybízela, aby si některé chyby opravil a on odpověděl otázkou: Myslíte si, že by nakladatel měl radost, kdybych teď začal měnit text? Nemůžu mu odpovídat za Vás. Nemohli byste třeba autorům zároveň se zasláním recenze také napsat, že si chyby, které jim recenzent vytkl, mohou opravit? Je vidět, že reakce autorů na recenze jsou velmi různé. Od pana Semeráda, který po recenzi dílo důkladně přepracoval a zaslal i těm, kteří si koupili první verzi, až po pana Větvičku, který si pravděpodobně neopravil ani špatně napsané jméno osoby. Mentzlová

4.4.2001 16:04:00 V poslední době jsem trochu změnil text, který provází recenzi k autorovi. Pokud se autor do měsíce k recenzi nevyjádří, bude recenze vystavena bez jeho reakce. Pavel Machek PC-GURU

4.4.2001 7:33:00 Bez obvyklých fanfár a rachocení kotlů objevil se v recenzích můj text o Předsedovi Martina Daneše – a já jsem rád. Recenze dopadla, jak dopadla (já za svou osobu myslím, že docela slušně), a Daneš odpověděl přesně tak, jak už jednou předvedl panu Smrčkovi, a jak se tedy muselo očekávat, že opět odpoví. Vše funguje, jak fungovat má. Já ale chci mluvit o něčem jiném. Samotný institut autorovy odpovědi na recenzi, zde na Neknihách zavedený a relativně striktně dodržovaný, si sám se sebou nějak neví rady. Skutečně, co má autor říkat, když se mu nic říkat nechce? Našel se snad jeden nebo dva lidé, kteří se k recenzi na své dílko nevyjádřili a obsah jejich postoje mi připadá naprosto srozumitelný – a přitom se vlastně zdá, jako kdyby nad kritickou reflexí jako takovou prostě jen ohrnovali nos. Když je recenze příznivá, autorovi nezbývá mnoho jiného, než potěšeně příst a oceňovat recenzentův kulturní rozhled, je-li recenze nepříznivá, jsou zase k mání jen různé chuťové odstíny kyselých úsměvů až po úplně arogantní odmítání. Kdyby totiž někdo přiznal, že se s recenzentovými výhradami v podstatě ztotožňuje, dalo by se po něm okamžitě plivnout: „A tos ty troubo nevěděl, když jsi knížku psal?“ Přemýšlel jsem ve volných chvílích a řekl jsem si, že toto by se mi zdálo slušné: kdyby autor, pokud nemá věcný důvod k dotazu či polemice, prostě jen existenci recenze vzal na vědomí. Samozřejmě je vždy lepší, když se věcná polemika kolem textu rozvine, ale kolikrát, vážení přátelé, kolikrát tady k tomu doopravdy došlo? Kolik podnětů k věcné polemice dostal v recenzi ode mne Martin Daneš, a jak jich využil? Jediné, co mu stálo za odpověď, a vlastně ani ne tak za odpověď, jako za přiblblé ironizování, je moje přesvědčení, že co Danešovi chybí na talentu, nahrazuje konexemi – jenomže to přece není argument, jak se chudák autor mylně domnívá nebo se pokouší nás obelhat, nýbrž na základě mnoha předchozích argumentů (recenze se jimi jen hemží) učiněný závěr. Ostatně, Daneš není první ani poslední. Co mi připadá nejvíc nemravné na pořadu Volejte řediteli, je samotná jeho dramaturgie: muž, který má vysílací licenci (ponechme teď stranou, že získanou podvodem), sedí a odpovídá na dotazy. Vybírá si, nač chce odpovídat, a když se ho na to, nač by odpovídat chtěl, nikdo nezeptá, nechá si (jsem o tom přesvědčen) dopis s příslušnou otázkou vyrobit! Nikdy s nikým nediskutuje, to by bylo riskantní; takový třeba Halík by z něj udělal úplného šaška. Pan ředitel s námi nehovoří; on k nám jen promlouvá. Zde jsme svědky něčeho podobného v malém. Danešové, Ročovští (vzpomínáte na mou Úplně malou povídku o recenzích?), Žamboši řeknou vždycky jen, co chtějí, a dál pak vznešeně mlčí. Někteří občas opatrně nakouknou, někteří raději ani nenakouknou, aby neohrozili vnitřní integritu své osobnosti. Svým způsobem je chápu, ovšem neudržel jsem se a poslal Martinu Danešovi mail, z nějž vyjímám (upozornil jsem ho, že to udělám): „... kdybyste nepovažoval prostředí Neknih za sajrajt a bral je trochu vážně, prohlédl byste si před odpovědí i jiné moje recenze a nepochybně byste zjistil, že jako autorský subjekt mluvím o sobě v plurálu všude. Nejsem první ani poslední; prostě se to tak někdy dělává (až budete mít víc načteno, budete vědět, o čem mluvím). – V tom případě by okamžitě odpadly Vaše pochybnosti, kolik nás mou recenzi psalo. Píšete, že jsem se ani nesnažil o objektivní zhodnocení umělecké hodnoty díla. Lžete. Naopak, přesně to jsem udělal – a jako v případě pana Smrčka jste hodnocení pominul jednou větou (že s mými argumenty nelze polemizovat). Mám Vás snad ponižovat citacemi? Není mi Vás líto, ale bylo by to marné...“ Pro ty z vás, kteří trpí zbytečným respektem ke jménům: Martin Daneš skutečně publikuje. Zkuste si sehnat, dejme tomu, titul Kdo zabil Václava Klause, a budete ohromeni... ale dost. Dosti Daneše. On je opravdu zajímavý jen jako typ, či přesněji jako karikatura. – Dát, co jste napsali, lidem číst je vždycky riskantní podnik, milí přátelé. Nemusí se to lidem líbit. Mohou se z toho o vás i ledacos dozvědět a nemusí to být zrovna věci, se kterými se svěřujete rádi. Je to tak trochu jako jít na nudistickou pláž; můžete tam potkat kohokoli, i lidi, před kterými by vás normálně nikdy nenapadlo se obnažit. Každému, kdo na něco podobného není připraven, vřele doporučuji, aby s vydáním knížky raději nepospíchal. V žánru autorské odpovědi na recenzi už se totiž mnoho zachránit nedá. Michal Matoušek

3.4.2001 20:01:00 On-ona se asi za svůj názor stydí. Mentzlová

1.4.2001 17:14:00 Pod tak jednoznačný názor by snad bylo dobré se podepsat, ne? Jirka

31.3.2001 16:49:00 Matoušek je vůl.

30.3.2001 17:37:00 Vy jste asi uražený, co? Hodně uražený. - Ale proč mi, Žambochu, nepředhazujete nadávku "mamlas", kterou jsem Vás poctil na čtenářské debatě za ten děsivý anakolut? Proč právě jen tohle? Uvědomujete si vůbec, jak jste byl protivný, když jste odpovědi na otázky, na které si normálně odpovídáme celý život, sypal z rukávu za pět minut a byly to odpovědi úplně jalové? Člověče, proberte se! Projděte se trochu po webu a čtěte si chvíli, čím lidé častují mne! Jsem kurva, kriminálník, rasista; takže ten tolikrát na mou adresu vyslovovaný vůl už mi většinou zní jako pohlazení. Když nechcete, tak nemluvte - mně je to úplně putna. Michal Matoušek

30.3.2001 15:58:00 To MM: Já samozřejmě měl chuť se zamýšlet a diskutovat, nedělá mi potíže obhajovat nebo i měnit své názory. Vaše "držte hubu" samozřejmě diskuzi o čemkoliv nekatalyzuje. Když se s vámi pustím do debaty, která pro mě MŮŽE být přínosem, riskuji další takový úlet, který čas, jenž věnuji čtení-psaní příspěvků a přemýšlení, pošle do háje. Vy byste asi napsal někam jinam. mira

30.3.2001 15:52:00 To MM: Já Dunu nenavrhoval, pouze jsem lidem, kteří se výběrem bavili, připomněl, že existuje.

30.3.2001 15:41:00 To Z.H: vow - došlo k nedorozumění, má výtka vůči stylu se netýkala uhlazenosti, ale faktu, že se k informacím v něm obsaženém obtížně dostávám, v diskuzi preferuji jednoduchost až strohost. nabízím definici klasické scifi, jak ji asi znáte vy, kterou jsem nedávno potkal na webu: Klasická SF je založena na popisu - extrapolaci úlohy vědy a techniky (včetně společenských a politických věd a uspořádání společnosti) jako faktoru ovlivňujícího život člověka a vývoj lidské společnosti i rasy. [pagi] mira

29.3.2001 14:26:00 Nemyslete, že nevidím "pro" takového projektu. Ale zřetelná jsou i jasná "proti". - Kdo bude moderátorem, a kdo editorem? Jak daleko je od téhle myšlenky k tomu, že bude někdo cizí projevy upravovat? Jak daleko je od takové praxe ke dnešní situaci v tisku? Nejde prý o to nikoho omezovat, ale tato praxe je na omezování přímo vystavěna. Chápu, že i ve společnosti samých veleduchů musí někdo shrnout diskusi a formulovat nutnost. Je-li ovšem zapotřebí nutnosti. - Zde není žádná nutnost. Zde jen platíme daň v podobě nadávek od hlupáků a rozumný člověk tu daň rád zaplatí, protože s "moderátorem" a "editorem" by se dohadoval podstatně hůř. Či ještě přesněji: byl by jim vydán na pospas. MM

29.3.2001 14:03:00 Kat smrtihlav? Kde? Moderovatelné a editovatelné fórum. Vyznačení klíčových témat... apod. Asi nemá smysl rozepisovat tu projekt. Je třeba investovat práci, čas, nejspíš i finance. Výsledek však může nabízet přehlednost a snadnou orientaci publiku. Diváka, který přišel třeba právě dnes, zřejmě náš rozhovor nezaujme... spíš odradí. Nejde o to omezovat někoho v jeho projevech. Jen osvědčená a technická řešení. Nic víc. Ale mám dojem, že to není cílem zdejších tvůrců. Podobných diskusních stránek, jako je tato, využívaných pouze k účelům tvůrců a zasvěcených je na Internetu nepočítaně a také to má své opodstatnění... Možná se však pletu. V. V.

29.3.2001 13:15:00 Že by tu nikoho nezajímalo, když se jejich kat smrtihlav konečně jednou baví? To se mi nechce věřit. - Ale zas chvilku vážně: dovedu si představit, jak zařídit, aby lidé museli nést odpovědnost za to, když o někom řeknou, že je vůl. Neumím si ale představit, jak technicky zařídit, aby se lidé striktně drželi tématu. Obzvláště ti, kteří se (jako pan Horner) rádi vyjadřují v metaforách... můžete mi o tom něco říct? MM

29.3.2001 12:53:00 Máte pravdu, to by mi jistě vytkl, pan Horner má k vytýkání neustále sklony. Jak dobře ho znáte! ;-) Za chybu se jednorázově omlouvám. Měla jsem si to po sobě pozorně přečíst. Nicméně - pochopil jste, že nepoukazuji na obsah, ale na technické zázemí? Jsem ráda, že se bavíme oba - troufám si však tvrdit, že to tu nikoho nezajímá. Není tedy nutné zoufat nad tím, že to nelze vyprávět. (I když - při kávě jde mnohé.) S přáním všeho dobrého (myšleno upřímně) V. V.

29.3.2001 12:39:00 Jsem rád, že jsem Vás pobavil. Jinak to ani nebylo míněno. - Ve slově nejcennější se píšou dvě n, to by Vám pan Horner při kávě jistě vytkl. Bavím se zrovna tak jako Vy; škoda, že se to nedá nikomu vyprávět! MM

29.3.2001 12:10:00 Vážený pane Matoušku :-))) Musím říct, že jste mě pobavil. Naprosto nepopírám, že to nejcenější, co tu je, jsou Vaše rozhovory s panem H. :-)))) Rozhodně to popírat do budoucna ani nikdy nebudu. Nicméně Vás musím zklamat, nejsem ta, za kterou mě považujete. V Jihlavě jsem skutečně nebyla. Můj postřeh nebyl myšlen zle, je to jen pouhé konstatování. Nikoli tedy kritika. Pochopitelně je jen a pouze Vaše věc, jakým stylem vedete toto fórum. Jisté však je, že takto vedené fórum (myšleno pouze technicky) není otevřené veřejnosti, protože se veřejnost neorientuje v tématu. Existují technická řešení těchto problémů, které jsou na jiných webech už vyřešeny a celkem to funguje. Ale záleží jen a jen na tvůrcích tohoto webu, kteří určují vývoj a směr Neknih. A tento zámě kritizovat rozhodně nehodlám, ať už si o něm myslím cokoli. Vážený pane Matoušku, já nevím, čím vším Vás tu lidé titulují. Já zdejší spory zas tak pravidelně nesleduji. Vlastně je sleduji jen zřídka kdy. A zřejmě bych to nedělala vůbec, pokud bych neznala osobně pana Hornera, jehož názorů si vážím a považuji je za podnětné. Raději s ním však jeho názory probírám při kávě, než je tu hledám v záplavě neidentifikovatelného :-))))) Nicméně děkuji, že o mých vstupech trochu přemýšlíte :-))))))))) Promiňte, dělám si legraci... nemám však důvod si ji teď nedělat. S přáním všeho dobrého V. V.

29.3.2001 8:54:00 Pro paní V.V.: kdo nad Vašimi vstupy jen trochu přemýšlí, dávno už přišel na to, čí identitu zastupujete, milá paní. A tak se jen pobaveně usmívám, když Vám říkám, že naše rozmluva s Hornerem by mohla být ještě daleko osobnější, než je, a stejně by byla tím nejcennějším, co tu na diskusních stránkách najdete – kdyby jen pro vůli přemýšlet a ochotu přiznat vlastní chybu. Že se všichni známe osobně? Mohla jste přece přijet do Jihlavy také… ale co to sakra plácám, vždyť jste tam byla, paní! Dobře si na Vás pamatuji. Čím vším mne tu lidé titulují, to Vám nevadí? To Vám nepřipadá osobní? Nesmíte se zlobit, ale neberu příliš vážně lidi, kteří jsou ochotni do diskuse přispět jen stížnostmi na ni samu. Pro pana Žambocha: asi bychom doopravdy přivítali, kdybyste byl ochoten zamýšlet se i nad konkrétními problémy textu, než jenom všeobecně nad žánrem. Pokud si dobře vzpomínám, Dunu jste navrhoval Vy; nestála Vám alespoň za dva odstavce? – Ale budiž. Když tedy raději uvažujete o celcích, co kdybyste zkusil zapomenout, čím vším jsme se my dva počastovali, a nahlas říct jednou, dvěma větami: co to je, co musí každé sci-fi mít, aby ještě bylo samo sebou? Michal Matoušek

28.3.2001 14:56:00 Pokud jde o poselství a poslání, nešlo a nejde mi, Michale, o nějakou polemiku, neboť s tvým vymezením v příspěvku (16.3.2001 7:43:00 „Udělejme si též pořádek v termínech. Od počátku (7.3.) nemluvím o poslání, nýbrž o poselství. – Posláním rozumíme cosi jako úkol, životní pověření, zatímco poselství je sdělení. Předání poselství může být posláním, naplnění poslání může být pro budoucnost poselstvím. Ale není to jedno a to samé.“) v zásadě souhlasím. Já jsem použil slovo „poslání“, neboť mi k popisovanému tématu lépe zapadalo. Nejdůležitější rozdíl mezi „poselstvím“ a „posláním“ je ve slovesném vidu. Zatímco „poselství“ je dokonavé, jednorázové sdělení, nepřipadalo mi toto slovo v mém pojetí vysvětlování adekvátní, proto jsem použil raději nedokonavé „poslání“, které lépe vystihuje můj náhled na snahy proudu scifistů. Odtud tedy lze vystopovat onu moji „citlivost na časovost“. Vedle toho ještě cítím jemný rozdíl obou slov v rovině estetické návaznosti, mluvíme-li o umění, respektive – pokud se budu vyjadřovat o kráse, použiji spíše slovo poslání, protože mám zájem, aby trvala, kdežto v případě poselství jde především o sdělení faktu, nanejvýš krátké zprávy o kráse, třebas i krásně podané. Kéž bys měl pravdu, že u dam, byť jen literárních paniček, moje formulace vzbuzují to, co jsi popsal… A pro pana miru: Větu, kterou citujete na začátku svého příspěvku jsem vymyslel sám, tedy původ toho tvrzení jsem vydoloval nad nemnohým čtením scifi literatury, ale také z různých zdrojů obecné informovanosti, (kombinace slovníků, novin, učebnic a krásné literatury, v neposlední řadě i literárních kritik). Dále o vyjadřování ke scifi, z vlastního popudu jsem si se scifi nezačal a přiznávám, že o konkrétních textech scifi nemohu naklábosit mnoho, (autory, které uvádíte, s výjimkou Strugackých, opravdu neznám), ale také se nevyjadřuji k nim, hovořím o žánru scifi obecně, o jeho příznacích a východiscích. Pokud se povznesu nad to, co se píše o scifi ve kdejakém slovníku, pokusil jsem se vyjádřit vlastní představu o žánru scifi, nikoliv o jednotlivých autorech. Ve vašem příspěvku bych očekával konkrétnější korekci mých tvrzení, v čem vámi jmenovaní autoři vybočují z hranic mnou popsaného pojetí žánru scifi?? Bazírování na pročtenosti toho či onoho je prázdnou slámou, ani odborníci, v literárních oborech specializovaní, nepřečtou všechno, co by bylo možné; proto spolu diskutujeme, abychom svoje obzory obohatili a ne, abychom si dokládali svoje nedokonalosti. Můj příspěvek se netvářil a netváří být přednáškou, ale příspěvkem do diskuse. Ve svém stylu diskuse nedbám příliš na uhlazený styl, záleží na náladě a času, častěji času. Představte si, že přecházíte z rozdělaného programového kódu rovnou do textu diskusního příspěvku. To, ovšem, není omluva, jen vysvětlení. Pokud by mi čas a zajímavost diskusního tématu dovolil vyjevit svoje možnosti, předpokládám, že dokážu také překvapit. Nejsem profesionální publicista, nehodlám jím být, ale také si se stylem zároveň dělám co chci a nelámu hlavu. Nemluvě o mém extrémním návyku, vyjadřovat se nejraději v metaforách. Snažím se omezovat a někdy mi to nejde tak, ani tak. Zajímalo by mne, zdali je můj styl stejně špatný v mých recenzích, pak by sem vaše výtka, samozřejmě, patřila ještě více. Zdenek Horner

27.3.2001 16:49:00 ZH citace 12.3.2001 11:36:00 Scifisté si totiž většinou zábavně hrají na vědce bez měření a přístrojů, je pro ně nejvyšší hodnotou se strefit do budoucího (bohužel většinou jen technického) vývoje. A na to jste přišel kde? další citace ze stejného místa: Pro scifi je typická vědecká odvozenost, lpění na popisech (popularizaci) technických či astronomických objevů. V menšině se objevují pokusy odvozovat hlubším způsobem člověka, ale i takové úspěšné pokusy jsou, nejenom Bradburyho Marťanská kronika. Fabulace autorů jakými jsou Lem nebo Kurt Vonnegut je také obdivuhodná a posláním se to v jejich knihách jenom hemží. Myslím, že zatracení žánru jen nedostatkem poslání není možné bez definice toho poslání, o kterém chceme mluvit. Já cítím, že scifisté valnou většinou poslání předpokládají v abstraktním kontrastu, neobjevují a nehledají, vycházejí z modelu existujícího světa a nic k němu většinou nepřikládají, ale jejich snahou je rozšířit obzory fantazie a popularizovat pokrok, kterého lidské snahy dosahují. To je samozřejmě pravda, jenomže to popisuje stav scifi asi tak do šedesátých-sedmdesátých let. Vyjadřujete se ke scifi a vůbec ji neznáte. Jak vám to kontextu těchto vět zapadají jména jako Butlerová, Haldeman, Dick, Aldiss, Kornbluth, Gibson, bratři Strugačtí. Četl jste od nich vůbec něco? Připadá mi, že mluvíte o něčem, co ve skutečnosti v celé šíři neznáte. Protože neznám filosofii, nemohu s vámi debatovat o hegeliánech a kantovcích. Ale pokud se vy odvážíte takto fundovaně a obecně vyjadřovat o scifi, měl byste ji mít zmáknutou podstatně lépe. A překvapuje mě, že se musíte vyjadřovat tak šroubovaně. Jasně, čekám poznámku o primitivismu nebo tak. mira P.S: časem si pročtu zase nějaký další zajímavý příspěvek.

27.3.2001 16:35:00 Jak jsem se dočetla, pan Horner uvádí, že pakliže zde chybí publikum, jsou bez něj zdejší diskuse jen markýrované. Jako potenciální publikum si však dovoluji podotknout, že se vůbec nedomnívám, že zdejší diskuse je publiku určena. Uzavřené fórum, chcete-li. Hledat názory je ve změti osobních promluvách, které mě jako nezúčastněnou osobu nezajímají, poněkud složité. Já tímto nic nekritizuji, jen podotýkám. Pochopitelně je to jen Vaše věc. Domnívám se však, že toto fórum je určeno pouze "domácím" :-) Což je možná (ale také nemusí být) škoda. Zřejmě se všichni znáte osobně. Osobní jsou i Vaše příspěvky. Potenciální divák patrně jen projde kolem... :-)))) S přáním všeho dobrého V. V.

26.3.2001 8:41:00 Podívej, Zdeňku: já přece neříkám, že se máme bavit jen o svých výlučných postojích („čím se pro mne projevuje kumšt“). Já jenom dokládám, kdy a kde jsi mne citoval nepřesně, a od nepřesné citace už je jen krůček ke zkreslení názoru. Myslím, že vše, co této diskusi vyčítáš, mohu s klidem podepsat (i když já bych za její úroveň nečinil odpovědné provozovatele serveru), ale rád bych slyšel i něco o tom, že se všichni musíme učit vyjadřovat s jistou pregnantností (pro méně pokročilé: přesností). Když například napíšeš o poselství a poslání, že „obě slova jsou v konkrétním použití citlivá na časovost svého významu“, nebo že „poselství je sdělením bez estetické souvztažnosti“, já fakticky nevím, co máš na mysli, přemýšlím o tom usilovně, ale považuju to nejspíš za hladké řeči, po kterých sice možná zvlhnou na příslušných místech literární paničky, ale obsah tyto řeči mají pramalý. A tak se prostě ptám. Spoléhám na Tvé přiznání, že nasraný jsi vždycky jen jeden den, a že tedy dneska budeš samozřejmě zuřit, ale zítra či pozítří se do diskuse vrátíš. A za názor na sci-fi děkuji; zamyslím se a odpovím. Michal Matoušek

24.3.2001 22:22:00 Říkáš kolego, že: „nepíšu, čím se projevuje kumšt, ale čím se projevuje „pro mne““, potom ale žádná diskuse není. Když se budeme bavit jen o svých výlučných postojích, které tak často podléhají zkáze a jež lze interpretovat z pozice subjektu pokaždé trochu jinak, nemůžeme potom hovořit o žádné srozuměnosti. Právě, že se nebavím o tvých nechutích, ale o žánru a přístupu k němu obecně. Tedy pár shrnujícími slovy, ve scifi jde o prostředky syžetu, které vycházejí z vědeckých základů a staví na utopii, která má být utopií zábavnou. Slovníky rozlišují různé druhy scifi – filosofickou, technologickou a cestovatelsko-dobrodružou. Nelze mezi nimi dělat automaticky rovnítko. Konkrétní text duny patří do třetí zmíněné kategorie. Ve svém minulém textu jsem se zabýval úvahami o důvodech přijetí žánru, z jakých důvodů jej přijímat lze či nelze. Vycházím prostě z předpokladu, že bez znalosti a přijetí předpokladu estetických snah scifistů nelze se do jejich artefaktů nořit s úspěchem. Můj exkurs do teorie sledoval podstatu jevu. Vyjadřuji se možná složitě, ale to je leckdy bohužel nutné. Vyvyšováním se netrápím, rád svoje názory více obnažím, snadností rozpitvám; pochopitelně nevím co a do jaké hloubky čtenáře zajímá. Každopádně jsem momentálně dospěl k názoru, že zdejší diskuse je mrtvá. Pokud se provozovatelé tohoto serveru nezačnou chovat literárně a neumožní průkazné diskusní příspěvky, omezím se pouze na recenze. Jejich smysl mi ovšem sice též uniká do prázdna, protože diskuse o nich je také mrtva. Chybí zde publikum a bez něj jsou naše diskuse opravdu jen markýrované. Zdeněk Horner

21.3.2001 9:52:00 Jsem vděčný za každý hlas, který se ozve, ale markýrovat zde literární diskusi jen pro ni samu, nad tím tedy opravdu váhám. – Šlo by polemické připomínky (jsou-li k mému předchozímu příspěvku nějaké) shrnout do několika vět, vyslovit je srozumitelně a moje názory přitom nekomolit? Jen jeden příklad za všechny: nepíšu, čím se projevuje kumšt, ale čím se projevuje „pro mne“. To je přece strašně důležité, toto vymezení; pokud se v diskusi, dejme tomu, svěřuji se svou nechutí k něčemu, dodávám vždy jedním dechem, že je to pouze a výhradně můj (subjektivní) problém, ale pokud analyzuji literární text, soustřeďuji se na to, aby má pozorování a poznámky byly co možná objektivní, z textu doložitelné. A co doopravdy je předmětem debaty - mé nechuti, nebo konkrétní text a konkrétní žánr? Takto se nám v záplavě nepřesností a pseudoliterátského žvanění rozmlžuje, o čem se hovoří, a já se vždy znovu a znovu podivuji, co je mi předhazováno a nač je mi odpovídáno, přestože jsem nikdy nic podobného neřekl. My dva máme, Zdeňku, veliké štěstí, že už jsme se osobně setkali, a nemusíme se tedy navzájem přesvědčovat o svých kvalitách ani o tom, že prvotním naším záměrem není vyvyšovat se jeden nad druhého. Takže se Ti mohu v klidu přiznat, že tomu, co jsi napsal, prostě příliš nerozumím a chtěl bych Tě ještě jednou poprosit, jestli bys to nezkusil formulovat znovu, stručněji a jednoznačněji. Pokus o odpověď na otázku, co ze sci-fi dělá sci-fi, byl by rovněž přijat s povděkem – třebaže tu odpověď mi nedlužíš Ty, ale jiní. Michal Matoušek P.S. Autorky obou esejů bych se rád pro jistotu zeptal, zda stojí o nějaký čtenářský názor na ně; pro případ, že nestojí, ji jenom zdravím: "Dobré jitro, paní kolegyně!"

19.3.2001 14:00:00 Zdeňku, tak jsem zjistila, že na Písmáku máš nový nick a Tys nedal ani vědět!! Najdeš tady mé dvě eseje.Hádej které.Měj se a někdy se ozvi.(bývalá) Rezi...

17.3.2001 18:37:00 Prosím o opravení věty ve vašem povědomí. Svým slůvkem „někdy“ říkáte o sci-fi, že budoucnost také vždy nepředpovídá, zdánlivě nedůležitý detail, ale nesouhlasím, že látkou sci-fi je vždy jen budoucnost, a že je to také vždy tato látka, která odlišuje sci-fi od ostatních žánrů; to slůvko, ovšem, může také znamenat, že budoucnost jenom líčí (používá), aniž by předpovídala, no budiž. Omlouvám se, dvakrát mi vypadlo slůvko "že". ZH

17.3.2001 17:11:00 Promiň Michale, ale dáma má jaksi přednost. Ke Kantovi s Hegelem se vrátím až nakonec svého příspěvku. Svým slůvkem „někdy“ říkáte o sci-fi, že budoucnost také vždy nepředpovídá, zdánlivě nedůležitý detail, ale nesouhlasím, látkou sci-fi je vždy jen budoucnost, a je to také vždy tato látka, která odlišuje sci-fi od ostatních žánrů; to slůvko, ovšem, může také znamenat, že budoucnost jenom líčí (používá), aniž by předpovídala, no budiž. Nechci příliš zabředávat do diskuse o fantasy, kterou jsem četl jenom velmi málo. Nicméně podobnost fantasy se sci-fi cítím jako důležitou; znovu jde o látku v literárním zpracování, tentokrát jde o minulost. Fantasy čerpá z odlesku mýtů, různě je pozpřehazuje a modifikuje, ale čerpá z nich nejvíc krve. Můžete sice s úspěchem tvrdit, že fantasy nepředpovídá budoucnost, ale s její nevědeckostí jste se nechala unést. Šířit myšlenku, že fantasy nečerpá z historické vědy, znamená zplošťovat a zamlžovat původ tohoto žánru a přisuzovat mu větší díl objevnosti než má. Ovšem rozdíl mezi Waltarim a Tolkienem je v deklaraci určitosti popisované kultury. Waltari se ve svých historických románech opírá o kultury, jejichž obnaženost a existence je zřejmá, kdežto Tolkien a celá fantasy spekuluje nad kulturou údajně neexistující, zcela vymyšlenou. Je příznačné, že si „fantasysté“ jako předlohy vybírají kultury, které nemají rozsáhlejší literární památky a odvozenost jejich mýtů je povětšinou vizuálního původu. Obecně využívají nejnovějších, málo publikovaných archeologických spekulací nad artefakty a nálezy kultur, jejichž známost je okrajová – Keltové, středoasijské despocie apod. Nepředpovídají tím minulost? To je samozřejmě vtip. Dále se zabýváte společnými znaky sci-fi a fantasy. Obojí se vyznačují „výraznou epikou, zaměřením na události, příběhy, hrdinskými činy a buď vynálezy nebo kouzelnými předměty“. Vyjmenovávat psychologické aspekty a následující vaše tvrzení nemá dále smysl, protože nic z toho co jmenujete v „nežánrových“ románech buď nechybí nebo tam i je. Nic z toho, co uvádíte nás na stopu odlišnosti žánrů úplně nepřivede, možná jsou některé prvky typičtější a v proudu žánrů očekávatelnější, ale necharakterizují jednoznačně odlišnost žánrů mezi sebou. Jeden příklad za všechny. Stanislav Lem publikoval knihu, na jejíž název si bohužel nevzpomenu, což mohu případně později doplnit, bude-li zájem; knihu recenzí na neexistující romány, kde ani budoucnost nehraje svoji obvyklou roli, nezáleží na ní. Jde ještě o sci-fi? Podle mne jde o vědeckou fikci, autor nastudoval látku pro napsání knihy a popularizuje svoje nálezy románovým způsobem. Z toho usuzuji, že ani budoucnost nebo u fantasy minulost nám nestačí pro odlišení těchto žánrů. Jde o odvozenost látky literárního artefaktu z vědeckých poznatků jakékoliv povahy, detektivní žánr sem vlastně patří také, protože jde o kriminalistickou fikci, která je také vědou. Proto i detektivky nebo i historické romány jsou žánrem vyděleným z klasického románu. Jde tedy především o zpracovávanou látku, která nám splývá s obecným pohledem na téma, které ještě umí látku přesáhnout. Například téma spisovatelských peripetií autora píšícího sci-fi může zůstat románem, a to i pokud bude součástí románu líčení sci-fi románu. To, co v látce literárního artefaktu určí autor jako prostředí jednajícího subjektu, bude nakonec odlišovat postavení knihy mezi žánry. Na literaturu lze samozřejmě umřít, neboť literaturou je i politický pamflet. Vaše polemické tvrzení beru spíše jako podotknutí k současnosti, kdy žádní hrdinové prostor k umírání, ani jeho smysl v demokracii nenalézají a myslím, že ani nehledají. A nyní k Michalovi. Kanta a Hegela slibuji na konci příspěvku, budou tam. Pořádek mezi poselstvím a posláním nikdy zcela nenastane. Obě slova jsou v konkrétním použití citlivá na časovost svého významu, ale také na roli znalosti určení subjektu, který je vykonává. Poselství nemá patinu vyvolenosti takovou, jakou ji má poslání. Tedy poselství je blíže neurčenému sdělení více než poslání, které má subjektivnější hodnotu. A já jsem svoje předchozí poznámky zaměřil více na určenost sdělení, než na jeho sdělující podstatu. Líčil jsem vědomě svůj předpoklad, jak si představuji poslání, které scifisté cítí, které je příčinou jejich spisování tímto způsobem. Poselstvím jsou, podle mne, vědecké poznatky; posláním je krása vznikající při jejich sdělování. Poselství je sdělením bez estetické souvztažnosti. Abychom tedy milému Michalovi nekřivdili: on nikde neřekl, že teoretické odlišování hegeliánů od kantovců nemá smysl. On jenom pravil, že jemu samému takové úvahy přinášejí pramalé vzrušení. Má na to právo; koneckonců, vždyť filosofii téměř vystudoval (chyběly mu už v podstatě jen státnice a diplomka) a po celou dobu studií mu vadila především ta všeobjímající universálnost, kterou filosofie zastřešovala rozličná konkrétní (a pro něj daleko zajímavější) zkoumání. A právě poslání jsem více cítil nad řemeslnou úrovní sci-fi textů, o které naši diskusi opírám. Naléhavost na pokládání otázek sobě samému v podstatě sci-fi také nechybí, jde o ochotu je přijmout na pozadí látky, která je zpracovávána. Nepochybně jde u látek sci-fi, fantasy, detektivek nebo historického románu mravní poslání odosobněno, potlačeno ve své naléhavosti fikcí, která má být strhující a to tím, že může být zdánlivě odvážnější, než samotná realita. Velmi zajímavou otázkou je „přímočará orientace na uspokojení potřeb čtenáře“. Nemyslím, že by tato orientace stačila sama o sobě na odlišení žánrů nebo na jejich ponížení oproti klasickým artefaktům reality. Příkladně ženské romány nebo červená knihovna se blíží realitě ve svém látkovém zaměření, ale důvěryhodnost postrádají kvůli nevěrohodnosti apriorního stranictví autora, které je namnoze velmi jasně předvídatelné. Zbývá tedy otázka, „čím se projevuje kumšt“ a zde se zúčastní diskuse i můj Hegel s Kantem. Posoudit tuto otázku znamená mírně zabrousit do zákulisí způsobu čtenářského přijetí. To je, ovšem, od počátku ta jediná vzrušující otázka. Kumšt opravdu prorazí, kudy se mu zamane. Není to v žánrech, ale v preferencích, které v tradici své kultury čtenář připustí. Vidí-li autor i čtenář „MM“ vzrušující aspekty kumštu předevšímvýhradně v reálném životě nemusí činit žádnou chybu, stejně jako by tak činil scifista nad realistickým či klasickým románem. Mám obavy jen před vzájemně předpojatou výhradou, že by vzrušovala emoce jen realistická literatura. Znechucení milého MM nad sci-fi přičítám aspektům mimoliterárním. Domnívám se, že mnohem více mu vadí na sci-fi literatuře snadná autorská uplatnitelnost a namnoze nadměrná zábavnost na úkor vážného a odvážného líčení vlastní prožité literatury. Klasické formy staví na prožitku, jehož je náš MM výhradným zastáncem a to mu nelze upírat, ale také nelze pochválit. Jako autor dává svým prožitkům výraz (zde je Kantovým kamarádem), a jako čtenář se svého autorského postoje odmítá lacino vzdávat. Scifisté, jako nejzavilejší hegeliáni jsou vzrušování poznaným obsahem více než jeho vyjádřením, které se přeci látkovými reáliemi tolik zjednodušilo, a lze za ním tak snadno stát a obhajovat jej bez rizik na utrpění osobnosti. Kant se Hegelem mne nezklamali, jistě se naší šarvátce smějí na celé kolo na nějakém nepřetržitém nebeském mejdanu… Paradoxem poznání a výrazu je celý náš postoj k těmto otázkám. Náš milý MM přehlédl odpověď pana Albla, který jasně vypovídá o tom hlavním, pocitovém vnímání kouzla, atmosféry a poetičnosti sci-fi žánru. A ten, postaven na nevýrazovém základě popularizace poznání, které nepřekračuje naše školské vzdělání, naopak na něm staví, vytváří paradoxně více pocitově orientovaných emocí, než na výrazu postavený román o realitách našich vlastních životů. Je to paradoxní únik z vážných otázek života, kdy efekty zatahují oponu před vážnými problémy a vzrušují svými barvami, náladami a počitky více než myšlením, které vykonal autor sci-fi za čtenáře. Zejména zábavná nenáročnost, která je podána efektními podrobnostmi o neosobní (nedotýkající se) realitě – fikci reality, kde má prostředí omezená pravidla, takže manipulace myšlenek je ohraničena jen na zázraky a vynálezy, ovšem v životě nedůležité, a řeší obecně jakýsi dílčí neosobní problém, je to únik a je to okraj, který vytěsňuje literaturu myšlenek na sociologický okraj podivínství, svou snadnou dostupností a nenáročností na fantazii čtenáře. Podobně funguje i pornografie, nevyžaduje ani náznak fantazie, předává přímo jen vzrušující informaci. Látka odvozených žánrů omezuje problematičnost a tím je dána odlišnost a spotřebitelskost těchto žánrů předem, jde jen o pocitovou variaci. U některých vrcholných děl je ovšem tato hranice překračována a to právě svým náznakem a příklonem k realitě (Orwell – 1984). Je třeba objevovat a je jedno v jakém žánru… ZH

16.3.2001 21:46:00 Vy tady zase kecáte. Jindra

16.3.2001 7:43:00 Abychom tedy milému Michalovi nekřivdili: on nikde neřekl, že teoretické odlišování hegeliánů od kantovců nemá smysl. On jenom pravil, že jemu samému takové úvahy přinášejí pramalé vzrušení. Má na to právo; koneckonců, vždyť filosofii téměř vystudoval (chyběly mu už v podstatě jen státnice a diplomka) a po celou dobu studií mu vadila především ta všeobjímající universálnost, kterou filosofie zastřešovala rozličná konkrétní (a pro něj daleko zajímavější) zkoumání. Udělejme si též pořádek v termínech. Od počátku (7.3.) nemluvím o poslání, nýbrž o poselství. – Posláním rozumíme cosi jako úkol, životní pověření, zatímco poselství je sdělení. Předání poselství může být posláním, naplnění poslání může být pro budoucnost poselstvím. Ale není to jedno a to samé. A teď bych rád připomněl, kde jsme se v diskusi octli: já jsem slíbil a splnil, že si přečtu text/y/, který/é/ si scifistická obec vyjmenuje jako representativní. Byly to Keyesovy Růže pro Algernon a Herbertova Duna. Zjednodušeně řečeno, u prvního jsem obdivoval nápad a rozpačitě krčil rameny nad řemeslným zpracováním (které, jak ukázal film, opravdu šlo udělat lépe), u druhého jsem si byl vědom nesporné řemeslné úrovně, ale ptal jsem se, co je za ní. Nad oběma texty jsem se zeptal, co je to, co ze sci-fi dělá sci-fi. Řekl jsem také, že z hlediska toho, co já, subjektivně já považuji za tvorbu, ani jeden text té úrovně nedosahuje, protože podstatou tvorby je pro mne naléhavost otázek pokládaných sobě samému, nikoli (pokolikáté to opakuji?) přímočará orientace na uspokojení potřeb čtenáře. – Celá diskuse, vzpomenete si, vznikla z mého provokativně vyjádřeného přání, aby jeden z vás (Petr Albl), u nějž jsem shledal neklamné stopy slovesného nadání, se zkusil podívat na svět písemnictví jinýma očima než svýma dosavadníma. Nebudu tuto diskusi rozšiřovat o další náměty. Já už nebudu číst Nadaci. Vzhledem k tomu, že ji nebudu číst, nebudu o ní ani mluvit. Její zmínění jde mimo mne; nezajímá mne to. I Neff přiznává, že by mne čekala spousta nudy. – Nevedu čáru mezi dobrými a špatnými knížkami podle přítomnosti či nepřítomnosti mravního poselství. Myslím, Zdeňku, že takhle jsem to opravdu neřekl. Nemám ani schopnost ani ctižádost nezvratně prokázat, že sci-fi je takový či onaký žánr, a nikdy jsem netvrdil, že je mám. (Ani toto neříkám poprvé.) Já jen v té knížce a povídce, které jste vybrali, aby váš milovaný žánr zastupovaly, poctivě hledal to, čím se podle mne projevuje kumšt, poněvadž si vážně myslím (a nedokážu posoudit, kolik je v tom alibismu), že kumšt dokáže prorazit, kudy se mu zamane. Nenašel jsem. Myslím, že tam kromě řemesla nic není. Není to moje prohra, není to vaše prohra; není to vůbec ničí prohra. Je to jen kus práce, která mohla (a pořád může) stát na začátku cesty. Pokud ovšem máme na mysli (když mluvíme o cestě) skutečné hledání, a ne jen milé žvandání o velikánech žánru, nepřekračující rámec stolní konverzace (Petr Albl). Takže: co to je, co musí mít každé scifi? Tady, přesně tady pořád jsme a nehnuli jsme se ani o krok dál. Michal Matoušek

15.3.2001 8:07:00 Celé dva volné dny jsem nedělal nic jiného, než dokončoval recenzi na Předsedu a smolil odpověď pro Tebe, Zdeňku, a pak jsem disketu nechal doma v počítači. Nejenže budeš musit počkat do zítřka, ale ještě mi budou z domova volat, že je počítač rozbitý, protože nejde naládovat... Daně odpovím hned. Jestli se někdo z literatury zblázní a pak se zabije, nač umřel? Na šílenství, nebo na literaturu? - Jste si jistá svou odpovědí? Jestli jste mi chtěla říct, že to celé je hlavně působivá metafora, já souhlasím; jinak to nebylo myšleno. Ale nač tedy doopravdy umřela Sylvia Plath? Nač umřel Balzac, který doslova shnil od nohou, protože vše, co napsal (a že toho je!), napsal ve stoje u pultíku? Nač umřel Hemingway, až do samého konce pronásledovaný myšlenkou, že už nikdy nic nenapíše? S pobavením (a už i s trochou porozumění) zaznamenávám skutečnost, že se pan Albl k odpovědi, co definuje žánr sci-fi, opět neodhodlal. MM

13.3.2001 20:08:00 Pane Hornere, připadá mi, že s tím Kantem a Hegelem jste vyrazil s kanónem na vrabce. Sci-fi někdy budoucnost předpovídá. Ale sám píšete, že do sci-fi zahrnujete rámcově fantasy, a je také všeobecně známo, že žánr sci-fi je podobný fantasy. A přitom fantasy vůbec s vědou nesouvisí a budoucnost nepředpovídá. Protože mnohým scifistům se líbí obojí, položme si otázku, co mají sci-fi a fantasy společného. Jsou to obojí žánry výrazně epické, se zaměřením na události, příběhy, i ty hrdinské činy najdeme v obou. V obojím mají důležitou úlohu věci: buď vynálezy, nebo kouzelné předměty. Naopak psychologie zde najdeme méně, a když už, tak jako motivy k činům. Neuplatňují se zde výrazné individuality, osoby jsou jaksi zprůměrované a sklouzávají do pevných typů. Exotické prostředí není podmínkou. Michale, nepřeháníte to trochu, když píšete, že někdo může na literaturu i umřít? Že se někdo kvůli literatuře zblázní, tomu se dá ještě věřit. Mentzlová

13.3.2001 16:15:00 to se mi zas povedla věta, ta za tou poslední dvojtečkou, já se fakt picnu. PA

13.3.2001 16:04:00 To už je slovo do pranice (myslím příspěvek pana Hornera). Možná se Vám povedlo vyjmenovat aspoň část autorů, kterých si ve sci-fi opravdu vážím. Asimov? Budiž, i když musím říct, že jeho filozofie mi občas připadá povrchní. Když se řekne Asimov, nejsou to jen roboti, je to v první řadě Nadace. Lem? Docela určitě, já osobně jej považuji za největšího autora tohoto žánru, myšlenkově největšího, člověka, který do svých knih dostal obrovský náboj, imaginaci a sílu – a mimochodem, jeho prognózy až přespříliš často vycházejí (možná se mnou mladší generace sci-fi fandů nebude souhlasit, Lem není autorem akčních sci-fi, které jsou dnes v módě). Pod fenomén Lem spadá nejenom Solaris, Kyberiáda, ale i skvělý Pánův hlas (posledně jmenovaná kniha je spíš na pomezí sci-fi než v jejím středu). Vongeut? Přiznám se, že Voneguta jsem dlouho měl moc rád, v poslední době se k jeho knihám příliš nevracím. Ale jsou to nepochybně knížky se silným morálním poselstvím – Vonegut je velice ovlivněn válkou a z každé jediné jeho knížky to doslova čiší. Možná by ovšem šlo pochybovat o tom, do jaké míry jeho knihy ještě sci-fi jsou (téměř slyším námitky pana Matouška). Dokonce i takové příběhy, jako Sirény z Titanu (kniha, v níž se to sci-fi prvky jen hemží) jsou spíš určitou obrazovou imaginací a metaforou, než klasickou science-fiction, aspoň mně se to tak zdá. Se jménem Vonegut si každý spojí Mechanické piáno, ale já bych řekl, že jeho špičkou je Kolíbka. Z velikánů žánru tady ovšem máme ještě Clarka. Ten je možná označován za největšího z největších, ale já nevím. Dříve jsem měl Clarka rád, teď ho nemůžu vystát, jeho poslední knížky mi připadají velice prázdné (Vesmírná odysea IV – hrůza!!! Nechápu, jak toto někdo mohl dát na papír; tedy vlastně tak trochu chápu, ony za tím byly komerční důvody). Z moderních autorů za špičku považuji Gibsona (i když, musím se přiznat, Lemovy velikosti v mých očích ani zdaleka nedosahuje), a snad Orsona S. Carda. Dobře, ale vybrali jsme Dunu (ostatně nejsem si teď jist, myslím, že když jsem neprotlačil Lema, tak jsem ji snad dokonce navrhl). K Duně bych chtěl říct snad už jen několik poznámek. Napsal jste, že „Duna, konkrétně z hlediska mravního poselství, je pohádkou.“ Já s tím v principu souhlasím. Duna si nekladla za cíl přinést nějaké zásadní poselství. Ale přesto má své kouzlo, aspoň já si to opravdu myslím. Podle mne jde o rafinovaný příběh, v němž kromě promyšleného děje hraje svoji podstatnou roli i atmosféra. Já v Duně opravdu vidím jisté kouzlo. Několikrát jsem zde napsal, že Duna není knihou mému srdci blízkou. Ale přesto v ní vidím poetiku, právě ta ji přivedla na plátno (skrze režii takového esa, jakým je Lynch, kdyby Duna byla pouhým mechanickým pospojováním událostí, tak by se možná na plátně taky objevila, ale určitě pod taktovkou někoho jiného). Řeknu to ještě jinak: Duna mne nikdy příliš neuchvátila, a je docela možné, že je to právě z důvodů, které jí vytkl pan Matoušek. Ale kouzlo v ní najít dovedu. Na toto všechno je ovšem nabalena spousta balastu. Kromě těchto autorů (a i u nich jsem schopen rozlišovat mezi vydařenými knížkami a „úlety“) najdete v knihkupectví pod cedulkou sci-fi spoustu skutečného braku, přičemž ten poměr je k výše zmíněným autorům velmi nepříznivý. Jenže já si pořád myslím, že i v jiných žánrech je to tak. A že těch jmen není moc (pravda, nevyjmenoval jsem všechny)? Ale sci-fi je mladý žánr. V jiných žánrech se objevovala esa po celé douhé věky, ve sci-fi o tom může být řeč tak v posledních pár desítkách let. S vágností definice sci-fi, tak, jak se o tom zmiňujete… no já nevím. Pokud někdo vyjde z návodu : „Představ si neznámou planetu, kde vládnou obludy a déšť je fialový…“, nikdy se mu nepodaří napsat dobrou sci-fi knížku. Podaří se mu možná napsat takovou knihu, která se dostane na pulty a jistou dobu bude i čtenářsky úspěšná. Ale za deset let se na ni zapomene, protože nejde hlouběji. Jenže tohle dobrý autor science-fiction (stejně jako jiného žánru) samozřejmě ví. A nepíše knihu proto, aby pospojoval příběh jako řetízek událostí a protlačil jej na pult (opět – Vesmírná odysea IV, ale i II a III, hrůza hrůz!! A když už jsem se tak obul do Mistra – co takhle pokračování Rámy?! Najde se vůbec někdo, kdo to dokázal dočíst?) . Píše ji proto, že mu ten příběh nedá spát, že v něj opravdu věří, že mu připadá důležité jím něco říct. Autoři, které jsme tu vyjmenovali, to tak dělají, jdou mnohem hlouběji, než jen k onomu fialovému dešti, jsem přesvědčen, že je to tak. Petr Albl A jedno odbočení: připojuji se k návrhu pana Matouška na „vstupní poplatek“ pro každou novou knížku. Má pravdu, ale chce se mi říct, že by to vyřešilo ještě něco: možná by se trochu nabídka trochu vyčistila od titulů, které jejich autoři sami považují za všelijaké, ale proč by s nimi nešli ven, když je to zdarma.

12.3.2001 11:36:00 Milý Michale, trochu jsi nám odbočil z otázky poslání k úmyslům či způsobům jak toho poslání dosáhnout. To tvoje vyřčení alibistického, tolik intuitivního, bonmotu „Kumšt podle mne prorazí, kudy se mu zamane,…“ by správně měl vyprovokovat skutečně vážnou debatu, o kterou, jak cítím spolu s tebou, nemá nikdo ze scifistů valný zájem. Přeci jenom jsi poslání zmínil u své výhrady k mému poukazu na milostnou lyriku; použil jsi výraz „mravní poselství“. Vzhledem k tomu, že jsem se zřetelně zmýlil, když jsem tě považoval málem za „hegeliána“, vyplynulo naposledy najevo, že jsi nejspíš instinktivní „kantovec“. Píšeš vtipně, že toto teoretické odlišení nemá smysl, nemohu s tebou souhlasit, jelikož žánr scifi se odvozuje od vědy, jak vyplývá již z názvu, záleží na hodnotových preferencích čtenáře (kritika), zdali straní tomu či onomu pojetí (poslání) nebo jej alespoň uznává za plnohodnotně srovnatelné. Scifisté si totiž většinou zábavně hrají na vědce bez měření a přístrojů, je pro ně nejvyšší hodnotou se strefit do budoucího (bohužel většinou jen technického) vývoje. Tedy, odvozují se od „hegeliánství“ a je třeba je takto přijímat a chápat, druhá věc jsou čtenářské (kritické) preference. Duna, konkrétně z hlediska „mravního poselství“, je pohádkou. Nad pohádkou však ční pokus o fantastický popis chování v jiných neobjevených světech, které je poplatné lidské zkušenosti, a jediné co lze neobdobného na lidském jednání a chování objevit je jistá chladnost projevů v uvažování, brutalita a jednoduchost myšlení. Autor zřejmě měl dojem, že tímto postupem vyvolá odpor, který bude pochopen jako varování. Kýčovitá názornost a lpění na několika symbolech známé obludnosti zla i dobra je vyvažována popisem fantaskních krajin, tvorů a technik. Tohle je jeden z legitimních postupů scifi, také jen takto se vyděluje z ostatních žánrů. Nepřipadá mi spravedlivé, že jsme ze svých debat vytěsnili stylovou stránku zmíněné Duny, ale i scifi v celku. Neřekl bych, že popisy různých prostředí, (a to platí i pro tebou jmenované seriály), jsou bezcenné a jenom ukájejí naši zvědavost, bez poslání. Například seriály ze zdravotnictví splnily svoje poslání tím, že obnažily náročnost , ale i krásu práce lékařů a já jsem přesvědčen, že přispěly k všeobecnému a trvalému vzestupu podpory lékařského výzkumu, nehledě k tomu, že si mnoho nedospělých teenagerů na pozadí seriálu vybralo svoje budoucí povolání. Svět se často skládá z ingrediencí, které se nám fajšmekrům nemusí líbit. Pokud by naše debata vyvěrala nad Asimovou sextalogií „Nadace…“, neobstál by tvůj argument o vyprázdněném poslání. Ve zmíněné sextalogii by emoci a poslání nenašel jen slepec. Modelové založení bezmocné mravní „nadace“ na okraji vesmíru a její mocenský vzestup, připomíná zobecněné dějiny církve. V jiné pasáži se lze dočkat filosofických hypotéz, které pro mne mají hloubku i po letech. Například otázka, zdali je vesmír ve svém celku, živý nebo mrtvý organismus, se kterým lze navázat komunikaci. Smysl „nadace“ navozuje zásadně otázky kolem poslání lidstva a smyslu života, rozhodně kolem nepobíhají bezkrevní a necitliví lidé a technologie v tomto seriálu rozhodně není tím nejdůležitějším, ale stále je to sci-fi, jde o dovozenost z „hegeliánského“ poznání, v tomto případě futurologické věštění spirály opakovatelného pokroku, pokus o popis jeho modelu. Možná víc patří na „tvůj okraj“ veškeré produkované kýčovité čtivo napříč žánry. Úplné odsouzení žánru může vyplývat jenom z odsouzení preferencí a metod, které žánr používá. Pro scifi je typická vědecká odvozenost, lpění na popisech (popularizaci) technických či astronomických objevů. V menšině se objevují pokusy odvozovat hlubším způsobem člověka, ale i takové úspěšné pokusy jsou, nejenom Bradburyho Marťanská kronika. Fabulace autorů jakými jsou Lem nebo Kurt Vonnegut je také obdivuhodná a posláním se to v jejich knihách jenom hemží. Myslím, že zatracení žánru jen nedostatkem poslání není možné bez definice toho poslání, o kterém chceme mluvit. Já cítím, že scifisté valnou většinou poslání předpokládají v abstraktním kontrastu, neobjevují a nehledají, vycházejí z modelu existujícího světa a nic k němu většinou nepřikládají, ale jejich snahou je rozšířit obzory fantazie a popularizovat pokrok, kterého lidské snahy dosahují. A většina čtenářů dnes nestojí o novou odtažitou, objevnou fabulaci nějakých soukromých problémů výlučných osob, touží se ztotožnit v idealizovaném světě, kde platí 1+1=2 nebo je nanejvýš žertováno o výsledku 1.999999. Mne na celé záležitosti irituje vágnost definice scifi, jakoby stačilo říci: „Představ si neznámou planetu, kde vládnou obludy a déšť je fialový…“; a už je scifi na světě a v rámci kdejaké vágní a kýčovité nesmyslnosti se považuje výsledek za objevnou literaturu. Jsem pro pojem objevná literatura, protože mnohem lépe demaskuje stupeň autorovy snahy o vyslovení světa. No, ještě bych mohl plkat dál, ale nechci téma „sám“ vyčerpat… Krásný den všem ZH

12.3.2001 7:50:00 A nyní o něčem úplně jiném: debata k jihlavskému setkání vůbec nezabrala, a tak bych jednu myšlenku chtěl zopakovat tady. Navrhuji nakladatelství se vší vážností, aby si do smluv uzavíraných s autory přidalo vstupní poplatek v řádu 100,- či 150,- Kč (cifry jsou jen orientační), který bude kompenzovat práci a náklady i u takových titulů, které nevydělají ani korunu. - Nepřipadá mi spravedlivé, aby tu práci a náklady hradili jen autoři titulů úspěšnějších a nás ostatních aby se ta povinnost netýkala. Tento návrh umisťuji i na nástěnku. Michal Matoušek

12.3.2001 7:39:00 Vezmeme to postupně, a samozřejmě začneme galantně dámou: Plyn jsem pročetl, a co se inscenačních možností týče, představuje veliké pokušení. Toporné postavy a pohyby, koulení očima jako v Kabinetu doktora Caligariho, nebo, máme-li na mysli poměry české, třeba ve Vančurově Před maturitou... pro některé role bych možná z veřejného života dokázal i vybrat vhodné typy. Se Zdeňkem bych se rád podělil o vzpomínku na filmový dokument, který jsem zřejmě viděl před nějakými pětadvaceti, třiceti lety, o dvou klaunech, sovětském a americkém: sovětský klaun (jméno si nepamatuju, jen vím, že to nebyl Jengibarov) důležitě vykládal v nějaké super vybavené tělocvičně, že jeho práce vychází z lidu a lidu se také vrací, je mu určená, takové ty naučené kecy – a pak předvedl číslo a byl prostě úžasný. Úžasný. Smáli jsme se jako blázni. Američan seděl s nohama na stole v malém ajnclíku, pil pivo z plechovky a říkal: „Dělám jen to, co dělal můj dědek a můj táta; nějak se člověk živit musí.“ Pak také předvedl číslo, měl k tomu jen buřinku a smítko, které vlastně neměl. Bylo to smítko imaginární. Váleli jsme se doma po zemi ještě půl hodiny po tom, co dokument skončil. Co svou vzpomínkou chci říct: měl jsem, opravdu jsem měl po Tvém příspěvku nutkání obložit se knížkami a podrobně zkoumat, zda jsem skutečně víc hegelián než kantovec, ale naštěstí jsem si včas všiml jedné podrobnosti: že si totiž Tebou položenou otázku vůbec nekladu a odpovědět na ni jsem se ještě ani jednou nepokusil. Já to k ničemu nepotřeboval. Já si v podobně odtažitých teoretických problémech, jako je zkoumání, zda umění je či není podmnožinou vědy, dělám trochu jasno, až když bez nějakého, byť i částečného nebo jen podmínečného řešení nemůžu dál. – Kumšt podle mne prorazí, kudy se mu zamane, a pro ilustraci jsem použil tu historku; ani u spisovatele či kritika nezáleží na tom, zač se prohlašuje, nýbrž na tom, co dělá. Tvé poznámky o zjevné příbuznosti expresionismu a science fiction jsou případné; Dana na to přišla také a já chvíli koukal a pak jsem jí musil dát za pravdu. Jenom tam, kde srovnáváš milostnou lyriku se science fiction, musím se malinko ohradit ve prospěch milostné lyriky: ta totiž, jakkoliv k mravnímu poselství toho, o čem vypovídá, stěží může dodat něco převratně nového (v tom s Tebou souhlasím) a mění jen výrazivo, jímž se svého objektu zmocňuje, přece jen se vyjadřuje k čemusi reálně existujícímu. Dá-li se to tak o milostné lyrice říct, vyrůstá z hnoje našeho světa – což právě o sci-fi říct nemůžeme a také mu to, z mého hlediska, zásadně chybí. Pan Albl nás utvrzuje, že výsledky experimentu jsou (jak ostatně dopředu upozorňoval) ošidné, ale já se musím, a všem útlocitným se dopředu omlouvám, že teď zase přijde sprosté slovo (určitě bych tak mluvit neměl), musím se ptát: „Jenže proč, do prdele?!“ Čekal snad někdo vyvážené, ale zároveň objevné závěrečné komuniké? Já čekal hádku, tvrdou, klidně i trochu zlou, která ovšem bude vyfutrovaná dobře postavenými argumenty, a pečlivě jsem se na ni připravil. – Zde přece jasně neselhal experiment, který od samého začátku neměl jiný smysl než dát lidem konkrétnější látku k rozhovoru, ale selhali lidé, jimž jejich zamilovaný žánr či knížky nestojí ani za tu trochu formulační námahy. Tady už mezi vámi scifisty nedělám veliké rozdíly; vždyť ani Vy, pane Alble, jste nezkusil odpovědět na otázku, s čím sci-fi stojí a padá, přestože jsem ji nepoložil jen jednou a ještě jsem odpověď na ni urgoval. Když se mne někdo zeptá, co je conditio sine qua non románu, neodpovím mu možná přesně hned napoprvé, možná mu vůbec nebudu odpovídat přesně, protože se ke své odpovědi budu po kouskách blížit a znovu a znovu ji precizovat, hledat další a lepší příměry a vůbec, ale nebude boha, abych se mu, a musím bohužel přiznat, že se mi na rty dere další strašné slovo, abych se mu na tu jeho otázku vydlabal jako kocour někde na statku do řezanky! Neohrnujte nos nad experimentem, který jste se ani nepokusil učinit smysluplným! Neříkejte nic o konci cesty, na niž jste se ještě ani neodvážil vkročit! Před chvilkou jsem řekl Zdeňkovi Hornerovi, že kumšt si vždy najde svou cestu, a ta myšlenka se Vám musí líbit, když neustále zdůrazňujete, že hranici kvality nevedete mezi žánry, nýbrž skrze ně. No jo, ptám se teda, ale kde je tady sakra ten kumšt?! Hledá se nám blbě, že? Já vidím jen hromadu zřejmě poctivého řemesla, které Vy si zřejmě s něčím pletete. Sci-fi jde o kumšt vždycky až... o které řadě to tenkrát mluvil předseda Klaus? Dobře vím, že je nesmysl vřeštět zrovna na Vás, který si mou zlost zasloužíte ze všech scifistů nejmíň. Dokonce mne i chválíte; to se musí Semerádům všech zemí světa špatně trávit! – Víte, já bych ty moje znalosti nepřeceňoval. Když bych pro vás pro všechny, přátelé, udělal šikovný kvíz, divili byste se, kolik věcí o literatuře víte – jenom je v sobě nedovedete najít a použít. Jestli mezi mnou a většinou z vás nějaký rozdíl existuje (a já nebudu skrývat, že si myslím, že ano), pak spočívá spíše v tom, jaké místo jsme, vy i já, ve svých životech literatuře přisoudili. Láska k literatuře, říkám já, je životní styl. Láska k literatuře je láska každodenní, vše prostupující – ne jen pro ty nečetné chvíle, kdy zrovna není nic přitažlivějšího na práci. Bolívá z té lásky hlava, srdce, celé tělo. Rozzuří vás i rozbrečí. Dokáže vás přivést na samé vrcholy štěstí. Můžete na ni i umřít – věděli jste to? Je to drastická záležitost. Nyní přijde poslední dnešní příměr, a za ten bych se měl také nejspíš stydět. Když už tu mluvíme o lásce: vlastně i soulož dovede být napohled pěkně drastická, natož porod dítěte – ale napadlo snad někdy někoho z vás, že to nechce dělat, že tím prostě nebude utrácet čas, poněvadž se přitom unaví a velmi pravděpodobně i zaprasí? Pokud literaturu milujete, je to přesně to samé. Michal Matoušek

8.3.2001 16:18:00 Michale, napsal jste to velmi pekne. Mne se Dallas libil vic, nez Duna. Uz jste precetl Kaiseruv Plyn 1? Mentzlova

8.3.2001 15:20:00 „Zvlášť“ se ovšem opravdu píše „zv“, to je ale blbá chyba. Ono to je asi tak, jak jsem napsal před začátkem tohoto experimentu (tj. před „zadáním“ knížek). Jsme na konci cesty. Jeden názor tady reprezentujete Vy, pane Matoušku, druhý (dost možná z nedostatku besedujících, třeba by se našel někdo sečtělejší a lepší) já. Já si opravdu myslím, že kvalita jde skrz žánry, ne mezi nimi, a ani po přečtení Vašeho příspěvku na tom nemám co měnit. Jakkoliv s Dunou nejsem příliš sžitý, považuji ji za knížku dobrou. Vaše vývody dost možná jsou objektivní (já je vyvracet nebudu), subjektivní je nicméně váha jim přikládaná a jejich interpretace. Víte, to neznamená, že je to špatně. Není to špatně. Já Vás nechci o své pravdě přesvědčit, proč bych to dělal, o to bych se snažil jen tehdy, kdy bych si myslel, že Váš pohled na literaturu je veskrze špatný, ale to si nemyslím. Váš pohled je nicméně pohled subjektivní, byť jej můžete podpořit hromadou znalostí. Můj je nepochybně taky subjektivní, neberu na sebe právo tvrdit, že je lepší. Ale nesouhlasím s Vaším hodnocením Duny, myslím, že jsem to již napsal a nemá smysl se v tom víc pitvat. Vlastně: ono to hodnotící opravdu není, je to „zařazující“, čímž jste ovšem hodnocení elegantně dostal zpět zadními vrátky. Závěrem tohoto experimentu podle mého soudu je (a Vy s tím možná nebudete souhlasit), že jednak celý tento experiment byl věcí ošidnou (snadno zpochybnitelnou, ať už v otázce reprezentativnosti výběru tak v jeho rozsahu; a zdůrazňuji, já jsem ochoten Dunu jako reprezentativní knížku žánru brát, byť k ní mám výhrady, ale Duna byla při výběru dobrým kompromisem), a kromě toho pozice nijak neposunul (ani nemohl). Vám tento experiment řekl to, co jste věděl už předtím (neviním Vás z předpojatosti! Výsledek odpovídá Vašim názorům a vkusu), pro mě diskvalifikací sci-fi žánru není. Nicméně: cením si, a to opravdu, dvou věcí, pane Matoušku. Vaší ochoty přečíst si se vší pečlivostí věc, která Vás nemohla výrazněji oslovit (a já popravdě dost pochybuji o tom, že bych byl ochoten utratit svůj čas přečtením něčeho, co by mne nebavilo, nudilo a neoslovovalo, možná je to moje chyba, ale je to tak), a Vaší ochoty o těchto věcech vést diskusi ve věcné rovině (což je ve zdejších diskusích čím dál tím řidší jev). Řeknu to jinak: já s Vaším hodnocením žánru nesouhlasím, ale přesto máte mé uznání. PA

8.3.2001 10:49:00 Uááá! Michale, nenapsal bych to lépe. Naprosto jsi vystihl moje názory na Dunu, ale také na smysl scifi (zahrnuji tam též rámcově "fantasy"). Cítím jen potřebu poznamenat více k otázce poslání. Fanda žánru scifi bude ochoten poslání v Duně najít a dokonce jej za určitých podmínek i najde. V rámci dosud neukončeného estetického sporu mezi Hegelem a Kantem, který se zabývá fundamentální otázkou, je-li umění podmnožinou vědy (názor Hegelův) anebo svébytným výrazem na poznání nepřímo spíše nezávislým (názor Kantův). Ze tvých názorů si zatím odvozuji, že jsi více nakloněn Hegelovu pojetí, kde poznání je nadřazeno výrazu (ironii, komice, hře). Posláním citové vyprahlosti Duny může být její citová vyprahlost, poukázání na hrozbu vztahů zde popsaného umělého světa a myšlení (neopomenutelný je, ovšem, i pohádkový konec). Jaké poslání cítil autor při plánu svého psaní, to nevím, ale asociace a dedukce, které my čtenáři a kritici činíme, jsou často nad rámcem autorových uvědomění a představ. Je to špatně? Pokud básníci píší od nepaměti o lásce, vnímáme ten fakt prostřednictvím změněných forem, výrazů a grimas, žádné nové poslání na pozadí (té tak staré) lásky zřejmě nelze vymyslet. Podobné je to s vnímáním formy objektových prefabrikátů scifi a fantasy, jde o hru na objekty a prefabrikáty, jde o výraz umělých (odvozených) fantastických představ, jejichž výsledky nechce (a nemá) nikdo v životě užívat nebo používat. Nanejvýš lze chápat smysl a kontext scifi-fantasy příběhu jako relativní memento k naší době. Zřetelně a od počátků tohoto žánru jde o únik do zábavné formy, pokud vím, scifi ani fantasy se neholedbá novými filosofickými názory, z jejího podhoubí žádná nevyroste. Nazval bych to jakýmsi fantastickým expresionismem, zvláště kvůli jasným touhám subjektivně si vytvářet realitu bez skutečné konfrontace. Občas si přečtu s dojetím články shrnující futurologické hypotézy za posledních padesát let. Většina futurologů (alias scifistů) přehnala optimisticky svá očekávání na poli techniky a jejích technologií, naopak vývoj zdravotního výzkumu je dnes napřed o dvacet let oproti jejich očekávání. Není to příznačné? Kolektivní omyl technokratů (scifistů) o technologických iluzích se obrací ironicky k prodlužování života a udržení aktivního zdraví víc, než k bouřlivému rozvoji meziplanetárních plavidel. Kdo ze scifistů však kdy napsal o soužití tří a více generací (?); tedy, posláním scifi jistě je snadno a rychle pobavit, přičemž Duna je zrovna tím dílem, které staví v kontextu vývoje žánru navíc jen nové objekty a prefabrikáty. Obecně chápu žánr scifi jako paradoxní pokračování vyčerpané přírodní lyriky, úporné hledání výrazových prostředků bez předchozích ambic směrem k poslání, to jen někdy vyplyne mimoděk a částečně z vrcholných děl žánru. Zdeněk Horner

8.3.2001 7:59:00 Řeknu to ještě jinak: když spisovatel, přesněji prozaik - nebo možná ještě přesněji novelista a romanopisec - usedá ke stolu, jistě má nějaký plán, protože jinak by neměl důvod ke stolu usedat. Jde však o to, co se s tím plánem děje dál; zda beze zbytku ovládne autorovu ctižádost, nebo zda se stane jen prvním hybatelem, který uvede věci do chodu, a dál následuje autorovo pokorné naslouchání příběhu a postavám. Toto, přesně toto je tvůrčí proces - nikoli programování bezchybného algoritmu, "velice atraktivní hry", která je ovšem atraktivní jen pro toho, kdo neví, jak se takové věci dělají, a kdo nechápe, že něco podrobit své vůli je poměrně snadné, aniž by to však přineslo pozoruhodné výsledky. Došlo též (jako obvykle) k jistému názorovému zmatení. Subjektivní je můj názor na sci-fi; analytické fragmenty, jimiž jsem o Duně začal, jsou ale co možná objektivní, a skutečnost, že moje postřehy nejsou zatím zpochybňovány, to potvrzuje. Nikde jsem netvrdil, že je špatně, když "její poselství nijak vzlášť nezáří", protože já bych za prvé napsal "zvlášť", jak je česky správně, a za druhé jsem výslovně uvedl, že "jí to nelze vyčítat a já jí to nevyčítám". Duna je, jaká je. Sci-fi je, jaké je. Skutečně poctivě jsem přečetl oba texty, jimiž jste se, přátelé, chtěli pochlubit, a poctivě vám říkám, že už se tolik nedivím tomu, že pro vás všechny tolik znamenají prodejní statistiky. Sci-fi totiž o nic jiného nejde. Michal Matoušek

7.3.2001 12:43:00 A nyní zase o Duně: pokud byla vybrána jako representant žánru a pokud postřehy, které byly na její adresu připsány, nelze vyvrátit, nemá nyní smysl připomínat, že někdo jiný navrhoval něco jiného. Opakuji znovu: vznik takového textu nemá s tvorbou (v tom smyslu, v jakém o ní neustále hovořím) mnoho společného. Je to text, který nemá roznítit čtenářovu mysl, nýbrž uspokojit konsumentovu potřebu. Je hloupost vytýkat Dallasům a Esmeraldám, že nemají svou poetiku a kouzlo. Mají. Je to kouzlo a poetika dostupné například našim maminkám a ženám, jimž stačí sebetopornější příběhy i city, když je předvádějí okouzlující, pěkně oblečení lidé. Někomu ovšem něco podobného nestačí, a tak vezme do ruky Dunu. Někomu ovšem ani Duna nestačí, a vezme do ruky Updikea. Někomu nestačí Updike, a čte Joyce a Steinovou... V tomhle všem není zase nějak moc hodnotícího. Je to především proces rozlišovací. Ani toto neříkám poprvé. Já vlastně celou dobu nedělám nic jiného, než že pojmenovávám způsoby, jimiž se knížky obracejí na své čtenáře, a jestli to někdo vnímá jako otázku prestiže - pánubohu poručeno. MM

7.3.2001 11:31:00 Pane Jirko, musel byste konkrétně nějakou reakci označit - a já bych pak možná nad Vaší výtkou přemýšlel. Obecně platí, že ve věcném sporu dokážu setrvat ve věcnosti, a když debata sklouzne do čirého spílání, dokážu protivníkovi zasadit citelné rány. Nikde však nenajdete sebemenší důkaz o tom, že já jako první převádím věcný spor do čirého spílání. Já ráz těchto debat neurčuji. Uznejte raději Vy, že na žádnou adresu se tu nesešlo ani z poloviny tolik nadávek jako na tu moji. V takové situaci máte dvě možnosti: buďto se bránit, nebo odejít. Já se bráním. - V jedné věci nesporně pravdu máte: jsem namyšlený. Pomáhá mi to přežít ve světě lidí, kterým je trocha poctivého myšlení a vytříbenějšího psaní nad možnosti, ale rádi by donekonečna posuzovali a umravňovali druhé. MM

7.3.2001 10:01:00 Pane Matoušku, Vaše recenze jsou skutečně skvělé. Svůj názor jsem nezměnil, ale uznejte, že některé Vaše reakce na názory druhých jsou přinejmenším přehnané a skĺouzávají do Škapíkovštiny. Jirka

7.3.2001 10:00:00 Pane Matoušku, Vaše recenze jsou skutečně skvělé. Svůj názor jsem nezměnil, ale uznejte, že některé Vaše reakce na názory druhých jsou přinejmenším přehnané a skĺouzávají do Škapíkovštiny. Jirka

7.3.2001 9:49:00 Poměrně těžko se mi bude reagovat na příspěvek o Duně, těžko proto, že k mým oblíbeným knížkám, knížkám, ke kterým se vracím, Duna nepatří. Popravdě jsem navrhoval knížky jiné (Solaris například). Nicméně v situaci, kdy bylo složité najít nějaký průnik názorů, byla Duna dobrým řešením, protože vyniká, je výrazná, známá, je chytře napsaná a nepředkládá tuctový děj. Pan Matoušek píše, a to několikrát, že to, co napsal, je jeho subjektivní názor. Já ho respektuji a nepokusím se jej vyvracet. Napíšu, velmi stručně, svůj rovněž subjektivní názor. Předně, zadání, z něhož Duna vychází, je zadáním této knížky, nikoliv celého žánru. Generalizování je ošidné, byť připouštím, že Duna patrně reprezentuje jednu žánrovou větev. Pan Matoušek v knížce nenachází výrazné poselství, chybí mu dokreslení postav. Obojí je pravda. Přesto je knížka víc než Dallasem nebo Esmeraldou. Představuje především velmi chytrý, do detailu propracovaný logický systém. Svět v ní popsaný je věrohodný, živý, plastický, má svá vlastní dobře sestavená pravidla, má svoji historii (opět velmi dobře propracovanou), má širší kontext, souvislosti s fiktivním světem minulým i budoucím. Myslím, že kniha je napsána velmi pečlivě, velmi pečlivě je i promyšlena, každý detail v ní byl mnohokrát počítán, než se na papír dostal. Mimochodem, viděli jste její filmovou podobu? To je rozdíl! Nevyhnutelný, protože příběh těchto rozměrů se na plátno dostává těžko. Prakticky řečeno, film je pouze ilustrací ke knize, protože bez její znalosti se v něm čtenář nevyzná a utopí (a to ještě dost zjednodušený). Svět knihy je kromě toho opravdu postaven na chladných kalkulech, mnohem víc než na etickém žebříčku. Je sice pravda, že rod Atreidů je zde chápán jako nositel kladných idejí, zatímco zbytek představuje víceméně záporné, spiklenecké a intrikánské okolí, leč toto je opravdu dost schematické a je to pouze odrazovým můstkem pro příběh, který se v tomto rozměru nepohybuje. Nemyslím si ale, že to v této knížce vadí. Nabízí čtenářovi něco jiného: promyšlenou hru, plastický a intenzívní obraz, sugestivnost, zajímavé dialogy… Když jsem před časem Dunu poprvé četl, byl jsem jí zklamán. Nelíbila se mi moc, v něčem mi spíš byla protivná. Zpětně ale musím říct, že jsem jí asi křivdil. Duna není typem knížky, který by mi bez výhrad „seděl“, možná proto, že se skutečně směrem k ní dá vznést námitka „eskapismu“, což u některých jiných sci-fi nejde. Ale přes tuto výtku se můžu přenést. Protože Duna má sílu dát čtenáři úžasný, strhující zážitek, má sílu čtenáře do děje dostat a nepustit ven, má svoji poetiku a kouzlo (a nic z toho mechanické Dallasy a Esmeraldy nemají). Co víc k tomu dodat? Nevadí mi, že Duna neřeší nějaký klíčový světový problém a že její poselství nijak vzlášť nezáří (což není jen vlastností sci-fi Duna, ale i mnoha a mnoha nesci-fi knížek). To není chyba a není to její slabost. Všechny knížky nemusejí být takové. Kdyby všechny takové byly, byla by literatura dost jednotvárná. Duna je především velice atraktivní hrou, a je už na čtenáři, jestli je ochoten na tu hru přistoupit a nebo nad ní mávnout dlaní. PA

7.3.2001 7:31:00 P.S. Zapomněl jsem se panu Jirkovi omluvit za další vyvření svého nezkrotného exhibicionismu. - Omlouvám se tedy. Nechápu ovšem (má-li na mne tento názor), proč moje recenze svého času na nástěnce tolik obdivoval. MM

7.3.2001 7:24:00 Takže tedy Duna: i při sebevíc akčních scénách si vyspělejší čtenář uvědomuje, že tím, nač jsou v ní kladeny nejtěžší akcenty, je vždy prostředí. Jako u Arthura Haileyho. Hailey si pokaždé vybere nějaké profesní, přesněji profesně společenské prostředí, dosadí do něj napínavý příběh a protagonisty prostředí v tom příběhu angažuje. Nepopisuje postavy s psychologickou virtuositou, nehledá v příběhu víc než běžné napětí; on ví, že jeho čtenáře koneckonců zajímá, jak to v takové nemocnici, na letišti či v bance vlastně vypadá... Absence citu. Drobnokresba v reáliích, možná i psychologická, jak v doslovu píše Neff, ovšem duševní život postav má jen striktně účelový rozměr: přežít, zvítězit, ovládnout. Je to předobraz naší budoucnosti, nebo je to kvintesence autorových názorů na veškeré motivy lidského chování a jednání? Nebo je to útěk? Neříkám, že podobný příběh nemůže strhnout čtenáře, ale pro mne je to útěk se vším všudy. Tento náš svět zkrátka pro někoho přestal být přitažlivý a jde se jinam, jde se tam, kde nikdy nezaprší... Jestliže Paul v závěru knížky v Chamině hlase tuší předzvěst slz, ptám se, jak to poznal? On snad v tom světě, jejž knížka popisuje, někdo někdy pláče? Bodejť by plakal, je to plýtvání drahocennou vodou. – Přátelé, ukažte mi někdo v Duně místo, kde ti tvorové (jsou to vůbec ještě lidé?) něco cítí. Cílevědomě reagují na impulsy, to prosím pěkně ano, mají vytříbené instinkty a vládnou chladně brilantním kalkulem... ale cit? Nemá zde místo. Nemá zde místo ani poselství. Na mnoha místech se v našich diskusích říkalo, že „literatura je o emocích“. O silných emocích. Vícekrát jsme si připomněli, že dejme tomu četba pornografie může dokonce vyvolat i fyziologickou reakci, ale pornografie sama není proto o nic víc úctyhodná. Mnohem podstatnější zážitek z literatury máme, oslovuje-li naši mravnost. Tak třeba jedno z poselství mého zamilovaného (a snad všem známého) Malého prince odvodí si čtenář z toho, co vysloví princova přítelkyně liška: „Jsi zodpovědný za to, cos k sobě připoutal.“ – Proto se princ musí vrátit ke květině, proto musí knížka končit vlastně trochu smutně; i když s nadějí, že princ s květinou nakonec jeden druhého doopravdy našli. Je-li čtenář sofistikovanější, uvědomí si dokonce, že není zase až tak důležité, jestli se princ s květinou ještě shledají – důležité je, že poselství svého příběhu princ pochopil a my s ním... Duna nepočítá s naší touhou po poselství. Duna ukájí naši zvědavost. Nelze jí to vyčítat a já jí to nevyčítám. Dělá přesně to, k čemu se její žánr vyvinul, jako se k témuž na daleko podbízivější úrovni vyvinuly Dallasy, Dynastie, latinskoamerické telenovely. Netrvám na tom, aby každý hledal v příběhu jeho mravní rozměr. Ale z úhlu pohledu, jakým věc nazírám já, a při hierarchii hodnot, se kterou se vám tu, přátelé, průběžně svěřuji, lhal bych vám i sobě, kdybych nadále netrval na tom, že „scifi je nic a okraj“. I při vědomí subjektivnosti toho názoru. Problémy, jež kniha nastoluje, jsou pseudoproblémy a na jejich řešení záleží právě tak málo jako na tom, zda se J. R. někdy polepší. S jakou mravností se v Duně setkáváme, či přesněji jakým způsobem ji můžeme porovnávat s naší vlastní mravní zkušeností? Jak by mohl autor a čtenář, jako jsem já, takovou věc číst a nekrčit při tom rameny? Vidím prostě, že tu je nezanedbatelná skupina cílových příjemců, kteří požadují (ať už z jakýchkoli důvodů) vypravování tohoto typu, a já sebekriticky přiznávám, že ta skupina není (svým počtem) tak okrajová, jak jsem si původně myslil. Vidím zároveň, že je tu skupina autorů, kteří tyto požadavky své čtenářské obce ochotně a mnohdy snad i kultivovaně plní, ale tu činnost nelze nazvat tvorbou, nýbrž jen spisbou a výsledkem té činnosti není dílo, nýbrž jen čtivo, když se před duchovním rozměrem napsaného zjevně dává přednost makavosti jeho ohlasu. Toto, co teď čtete, je (opakuji) subjektivní názor. Pro ty z vás (není vás málo), kteří stále ještě nechápou rozměr pojmu subjektivní: heslo „subjektivita“ mi nezaručuje, že mohu blahovolně kálet na vše, co vymyslili a jak uvažují ostatní lidé, protože „subjektivní“ budu tak či onak vždy. To slovo znamená, že vědomě a rozmyslně opomíjím některé aspekty skutečnosti ve prospěch výrazného a jednostranného vnímání. Je-li takové vnímání zároveň doprovázeno nepřehlédnutelným myšlenkovým úsilím a nespornou kulturou jazykovou, člověk si počte, byť by byl tím, co čte, podrážděn na nejvyšší míru. – Nechť je tedy každý kovaný scifista podrážděn na nejvyšší míru. Ať mi však vyčítá jen to, co jsem doopravdy řekl, ať vede polemiku jen o tom, o čem se tu doopravdy mluví, a nevytahuje zase z kapsáře nějakého autora, kterého jsem prý urazil, i když jsem se o něm ani slovem nezmínil, a ať mi zase nechce v jeho jménu vytnout políček – pro jistotu ovšem jen morální, jak se později ukáže... Michal Matoušek