Dějiny umění jako dějiny ducha Vídeňská kariéra Maxe Dvořáka Známý český historik umění Max Dvořák, v německy mluvících zemích stále populární, byl u nás odsouzen k půlstoletému mlčení. Nyní vychází první úplný český překlad jeho spisu Idealismus a naturalismus v gotickém sochařství a malířství (1918), ve kterém rozpracoval nový pohled na gotické umění jako na umění, které překonalo antiku. Max Dvořák byl významným představitelem vídeňské kunsthistorické školy. Proti starším dogmatickým teoriím o vzestupu a úpadku v umění prosazoval Wickhoffovo pojetí umění jako neustálého vývoje a hledání. Takzvaná úpadková období vysvětloval jako vědomá vzdání se dosažených vymožeností ve prospěch nové tvorby a nového vývoje, jako překonávání ustrnulých konvencí. Tím přispíval k objevování dosud zapomenutých či zavrhovaných období: významně se podílel se na uznání hodnot manýrismu a na jeho prosazení jako samostatného slohového fenoménu (Greco a manýrismus, 1920). V dílech uměleckého směru "pojmenovaného co nejnešťastněji manýrismem" nalezl zdroj velké spirituální krásy. Jedna z velkých tezí, které Max Dvořák v teorii i praxi prosazoval, byla, že popis a kritika uměleckých děl musí vycházet z vhodných uměleckých měřítek, vycházejících z ducha doby a z díla samého. Hodnotil díla podle toho, o co umění v té době usilovalo a co již dosáhlo. Uvědomoval si, že někdy ani díla jednoho autora nelze hodnotit všechna stejným metrem, například ve studii o Michelangelovi čteme: "Pokusme se jen popsat "Obrácení Pavla" tak, jak bychom popisovali nějaký obraz Raffaelovy doby (…) Brzy bychom museli uznat, že takový popis je nevhodný a že se povážlivě blíží nesmyslu." Max Dvořák ostře odmítal hodnocení výtvarných děl podle stupně věrnosti zobrazeného objektu. Zobrazení věrná přírodě považoval za projev kultu světských statků, za projev materialistické kultury. Naopak měl Dvořák velké porozumění pro dějinná období, která neusilovala o věrné zobrazení skutečnosti. O významu děl věrných přírodě (naturalistických) v dějinách výtvarného umění napsal: "Sledujeme-li všeobecný vývoj umění, zjistíme, že anaturalistická období byla častější a delší, než naturalistická, a že také v obdobích naturalistických zachoval se odkaz období anaturalistických jako spodní proud, takže naturalisticky zaměřená období vypadají jako ostrůvky uprostřed velkého proudu, jemuž vyjádření vnitřního vzrušení je důležitější než věrnost přírodě." DVOŘÁKOVO MLÁDÍ Max Dvořák se narodil se roku 1874 v Roudnici nad Labem. Jeho otec i dědeček byli archiváři knížat Lobkoviců, spravovali archiv mimořádné historické ceny a knihovnu se sto tisíci svazky. Max Dvořák byl také předurčen k povolání archiváře a proto odešel do Prahy studovat historii na české univerzitě. Byl žákem Jaroslava Golla, Antonína Rezka a Josefa Emlera. Nejvíce jej zaujalo pojetí historie profesora Golla, přísně objektivní, důsledně opřené o studium a kritiku pramenů, nazírající historickou látku v celé rozlehlosti a bohatosti vzájemných vztahů a příčinností, včetně historie umění. Gollův vliv na svůj život shrnul později Dvořák v gratulaci k profesorovým šedesátinám: Mimo Wickhoffa neděkuji žádnému ze svých učitelů tolik jako Vám - to, čemu jsem se naučil ve Vašem semináři, provází mne celým životem a tvoří nejpodstatnější částku mého vědeckého programu. Ač je to mnoho, velmi mnoho, předce jsem se naučil ještě víc, co nepadá na pole vědy, ale to se nedá tak lehko říct. Spolužák z univerzity Josef Šusta (historik, později prezident České akademie věd) se stal Dvořákovým důvěrným přítelem na celý život. Studovali spolu na Institutu pro rakouský dějepis ve Vídni, proslulém středisku studia pomocných historických věd. Oba byli Gollovými žáky a oba měli společný styl historické práce - viděli dějiny umění v souvislosti s dějinami společenskými a politickými. Když se Max Dvořák později rozhodl studovat středověké a renesanční umění ve spojení se soudobými náboženskými proudy, s duchovním obsahem teologických děl, dopisoval si o svých poznatcích se Šustou a dodával: Ve Vídni nemám o tom s kým mluvit: našim vídeňským historikům schází porozumění pro otázky tohoto druhu téměř úplně. Na univerzitě se Dvořák seznámil také s Josefem Pekařem, o čtyři roky starším. Dvořák sledoval z odborného zájmu Pekařovy práce a vysoce oceňoval Pekařův precizní sloh, přesvědčivost dedukcí a vědeckou úroveň. WICKHOFF Na Institutu pro rakouský dějepis, kde Dvořák od roku 1894 studoval, přednášel dějiny umění Franz Wickhoff, profesor vídeňské univerzity a ředitel uměleckohistorického ústavu. V rámci vydání starověkého kodexu "Vídeňská geneze" vydal stať o římském umění, kde proti staršímu obecnému pojetí rozkvětu a úpadku tvorby, jež mělo římské umění za úpadkové, ukázal, že římské umění řešilo zcela nové a své vlastní problémy, a že uměleckou tvorbu určité doby nelze posuzovat na základě předjatých hledisek, odvozených od tvorby jiné. V umění je stálý vývoj a každá doba má svoje vlastní nové problémy. Tím otevřel cestu k umění oněch dob, které byly dosud z uměleckohistorického bádání v podstatě vyloučeny jako úpadkové. Dvořáka hluboce ovlivnila tato Wickhoffova práce, jež otevírala zapomenutou krásu starého umění a přibližovala je současníkům. "Zpronevěřil se své první lásce" - historii - a rozhodl se zcela věnovat dějinám umění. Vzdal se zajištěného místa v roudnickém archivu a stal se Wickhoffovým asistentem. Dvořákova kariéra rychle stoupala: byl ve 25 letech univerzitním asistentem, v 28 letech docentem, v 31 letech mimořádným a v 35 letech řádným profesorem dějin umění. Patnáct let pracoval společně s Wickhoffem, poměr učitele a žáka se mezitím změnil v poměr přátelský, ba v poměr synovský. Bezdětný Wickhoff v něm spatřoval svého nástupce. K raným Dvořákovým pracím patří Iluminátoři Jana ze Středy (1901) o českých iluminovaných rukopisech z doby Karla IV., obšírný a zcela nově spatřený obraz vývoje středověkého miniaturního malířství západní a střední Evropy. Již tímto dílem vzbudil pozornost metodickou zralostí, šíří rozhledu a odvahou. Následovala Záhada umění bratří van Eycků (1904), vylíčení počátků nového malířského slohu, nizozemského naturalismu na začátku 15. století. Po Wickhoffově smrti roku 1909 se Max Dvořák stal jeho nástupcem na univerzitě a ředitelem uměleckohistorického ústavu. ČINNOST V OCHRANĚ PAMÁTEK Brzy se Dvořák sblížil i s profesorem A. Rieglem, jenž zastával podobné pojetí dějin umění. Když Riegl těžce onemocněl, převzal Dvořák roku 1905 jeho povinnosti v centrální komisi pro ochranu památek. Po Rieglově smrti převzal jeho funkci rakouského generálního konzervátora. Neměl zprvu osobní vztah k ochraně památek, avšak nové problémy jej brzy zaujaly natolik, že památkářské práci věnoval všechny síly a všechen čas. Tehdy se střetávala dvě hlediska, podle novějšího náhledu se památka zabezpečovala a zachovávala co nejvíce v dosavadním stavu, podle staršího pojetí - purismu - se odstraňovaly z památek mladší doplňky, jako fasády, věže či portály, a bez náležité opory v historických pramenech domýšlely často nesprávně "původní" tvary (takovou nevěrohodnou rekonstrukci prodělal např. Karlštejn). Dvořák zastával a prosazoval novější názor, zachování všech částí památky. Bylo třeba postavit ochranu památek na pevnou základnu, chránit památky systematicky, vypracovat zákony a pravidla. Max Dvořák redigoval první soupis uměleckých památek Rakouska. Také v Německu jej nově založená Společnost pro německou uměnovědu pověřila, aby spolu s prof. Dehiem a Goldschmidtem prováděl soupis památek. Mimo jiné dále založil uměleckohistorickou ročenku (od r.1907) a účastnil se řešení všech sporných otázek okolo českých památek (např. když se jednalo o stržení barokní báně katedrály sv. Víta na Pražském hradě). O své práci v Čechách napsal: "Trpké je to přece, že kdežto všude jinde, v kulturně nejzpátečničtějších zemích, v Tyrolsku nebo v Dalmacii, v Bukovině nebo v Haliči, mám spory jen s lidmi, kteří mají materielní interess na starém stavu věcí, a intellektualní vedoucí kruhy stojí na mé straně, u nás však se setkávám jen s odporem." Mezi mnoha povinnostmi takřka nezbýval čas na teoretickou práci. Až za první světové války, kdy činnost centrální památkové komise polevila, mohl se Dvořák opět vrátit k soustavné vědecké práci. Postupem času si vybudoval nové pojetí dějin umění jako dějin idejí a duchovního vývoje lidstva. Nyní chtěl tímto novým způsobem zachytit vývoj evropského umění od starokřesťanské malby po baroko. Během první světové války napsal první spis Idealismus a naturalismus v gotickém sochařství a malířství (1918), následovaly studie o malířství v katakombách, Dürerově Apokalypse, Schöngauerovi a nizozemském manýrismu, o Petru Brueghelovi a Grecovi. V univerzitních přednáškách propracoval italskou renesanci a manýrismus. IDEALISMUS A NATURALISMUS V GOTICKÉM SOCHAŘSTVÍ A MALÍŘSTVÍ V úvodu tohoto svého nejvýznamnějšího díla Max Dvořák předeslal, že středověké sochařství a malířství se dosud posuzovalo v podstatě podle stanoviska italských teoretiků umění doby renesance a baroka, a to podle hlediska věrnosti přírodě, přičemž pod věrností přírodě se dosud rozuměly přibližně ty požadavky na předmětnou objektivitu líčení a reprodukce forem, jaké se vyvinuly v umění patnáctého a počínajícího šestnáctého století a od té doby zůstaly ve všeobecném vědomí nejnižší hranicí toho, co se může vyžadovat od věcně věrného zobrazení podle přírody. Vývoj gotického umění však není možné z tohoto hlediska smysluplně popsat, ale je třeba posoudit tehdejší umělecký záměr a účinek na soudobého diváka. Následně se pokouší osvětlit význam gotických památek, do té doby převážně chápaných pouze jako historické dokumenty a svědectví primitivních vývojových stupňů, a charakterizovat umělecké snahy středověku. Navrhl rozdělení gotického umění na vývojová období, vycházeje přitom z obecného myšlenkového vývoje lidstva. Začíná obrovským převratem, jaký pro umění znamenal příchod křesťanství. Tento převrat charakterizuje především jako změnu obsahu uměleckých děl, přechod od zobrazení ideálů tohoto světa k ideálům nadpřirozeným a jejich vztahu k divákovi, k novému duchovnímu pojetí osobnosti. Gotika se odvrací od antického zobrazování objektů v sobě uzavřených k dílům se subjektivním vztahem k divákovi. Od 12. století datuje období nového objevování reálného světa, jež začalo objevem subjektivních lidských pocitů a pokračovalo objevem přírody jako svědka všemoci a moudrosti boží, jako boží podívané v nejmenším z jeho výtvorů. Tím se stala významná jednotlivá a jedinečná pozorování, takže jednou viděné začalo být vnímáno jako pravdivější, než tradiční norma krásy. Jako další významný vývojový mezník ukazuje Dvořák vznik nového vztahu k umění, kdy se svět umění etabloval jako nezávislý na světě materiálním a náboženském, což spojuje se jménem Giottovým. Umělecký vývoj gotiky završuje nizozemským malířstvím, kde zobrazení určité skutečné osoby v určitý okamžik mohlo být poprvé v dějinách umění jediným námětem výtvarného díla. Studie o gotice předvedla v nejextrémnější podobě neuvěřitelně složitý a přece sdělný Dvořákův jazyk, který si vědec postupně vypracoval k zachycení abstraktních myšlenek, a o kterém napsal jeden z univerzitních posluchačů: "A to bylo tajemstvím jeho nezapomenutelného přednesu, že každá věta vždy vyjadřovala myšlenku, byla vypjata jejím rytmem a její gradací, měla její reliéf a vzlet. Dvořák mluvil jako psal, v dlouhých umných větních periodách, s mnohými vedlejšími a vsunutými větami - a přece nikdy hlavní větě, opředené a zahrazené vedlejšími větnými přítoky, nechyběl výrok, nechybělo sloveso, jež německá řeč pravidelně klade na samý konec věty." Dvořákovi překladatelé se proto vždy snažili zprostředkovat nejen obsah, ale i stylistickou zvláštnost, ačkoli, jak píše Jan Krofta, překladatel statí o italskému umění, "jsem si byl vědom, že se tím často prohřešuji proti duchu českého jazyka i proti moderní překladatelské zásadě, překládat spíše myšlenku než slova". NÁVRAT DO ČECH? Ještě v roce 1904 usiloval Dvořák o místo v Praze. Avšak již roku 1909, po Wickhoffově smrti, píše příteli Šustovi: Proč Wickhoff žil a bojoval, přeměna dějin umění v exaktní historickou vědu, vědecká závěť jeho školy, spočívá nyní na mě a je mou povinností, abych na německých universitách ji hájil a udržoval, abych pokračoval v tom, co Wickhoff založil. V Praze by to nebylo možno, poněvadž bych tam nemohl míti tolik žáků jako jinde a musel opustit Monumenta artis Germaniae. Ještě jednou jej Šusta zval do Prahy - po vzniku československého státu, ale Dvořák byl už natolik zakotven ve Vídni, že ani odejít nemohl. Pozvání totiž obdržel v napjaté situaci: v Rakousku mohli být podle nedávno vydaného nařízení státními úředníky jen lidé německé národnosti a Dvořákovi hrozil vyhazov z univerzity. Jeho kolegové a žáci se však proti tomu jednohlasně opřeli a obhájili Dvořákovo setrvání na dosavadním profesorském místě. Z vděčnosti Dvořák odmítá nejisté přestěhování do Prahy. Udržel si i postavení v oboru ochrany památek - stal se prezidentem rakouského státního památkového úřadu a byl jmenován řádným členem vídeňské akademie. Uprostřed práce zastihla šestačtyřicetiletého Maxe Dvořáka náhle a nečekaně smrt na zámku hraběte Kühna v Hrušovanech na Moravě roku 1921. Ani ohlas Dvořákova díla v Čechách nebyl velký. Teprve patnáct let po Dvořákově smrti začala vycházet jeho větší díla česky: Umění jako projev ducha (1936, Praha, Laichter), Listy o životě a umění (1943, Vyšehrad), Italské umění od renesance k baroku (1946, Praha, Laichter). Následovala dlouhá odmlka. Sebrané spisy vydalo v německém originále nakladatelství Piper v Mnichově v pěti svazcích, z nichž první byl Dějiny umění jako dějiny ducha (1923, 2.vyd. 1928), soubor prací z let 1918-20, obsahuje i výše jmenovaný spis o gotickém umění. V poslední době vyšel česky Katechismus památkové péče (1991, Praha, Monumenta), v elektronické podobě Idealismus a naturalismus v gotickém umění (2000, Jihlava, Neknihy). DANA MENTZLOVÁ Autorka je překladatelka. Max Dvořák: Idealismus a naturalismus v gotickém umění. Jihlava, Neknihy 2000. www.neknihy.cz, 40 Kč, 62 s. (v elektronické podobě). Max Dvorak: Das Rätsel der Kunst der Brüder van Eyck. Klassische Texte der Wiener Schule der Kunstgeschichte, II. Abt. Bd.1. Wien, Universitätsverlag der Hochschülerschaft an der Universität Wien 1999. www.amazon.de, DM 55,00. 247 S. Max Dvorak: Kunstgeschichte als Geistesgeschichte. Berlin, Gebr. Mann 1995. www.amazon.de, DM 148,00.