Vlaky nejsou jen dopravní prostředky, jako třeba auta. Mají zvláštní kouzlo (pokud ovšem někam nutně nepotřebujete a vlak nemá hodinu zpoždění) a jsou vlastně spíše součástí krajiny. Tedy aspoň koleje určitě.

Čas je bezesporu základním limitačním faktorem i měřítkem lidského života. Navíc se říká, že čas je velice nespravedlivý (někdo žije dlouho, jiný krátce) a zároveň velice spravedlivý (neboť umřou všichni).

Tak ho tady konečně máme. Ptáci řvou a kytky smrdí, napsal kdysi Ivan Mládek, ale takto dramatické to tedy není. Ostatně, jaro je příjemné.

Toneme doslova v záplavě nejrůznějších textů přesycených informacemi (některé texty - zejména pak ty politické - tento rys naopak naprosto postrádají). Jedno však mají všechny texty společné.

Úvodní díl tohoto opravdu netradičního seriálu se pokusí vysvětlit, o co vlastně půjde, ačkoli možná, že se z toho všeho vyvine něco docela jiného...

(Zpráva o novém druhu toxikománie a jejím celkově destruktivním vlivu na zdravý vývoj lidské osobnosti).

Tak jsem opět jednou vyrazil do pohoří Bukk (to jsou MAĎARSKÉ HORY! - už to spojení zní divně). Vyrazil jsem v pět ráno, byl jsem pod prvním kopcem cca v sedm třicet a v osm třicet už jsem byl nahoře.

Volné odpoledne, krásný den a sama sobě dlouho slibovaná procházka s foťákem se konečně sešly v jeden okamžik. Balím brašnu, objektivy a nakonec se zblázním a beru i stativ. Zabaleno, naloženo, rychlá porada se sebou samým a hurá přes louky k potoku.

Jak známo, naši planetu obývá kromě jiných živočišných druhů i "pán tvorstva", odborně zvaný Homo sapiens. Během 20. století našeho letopočtu se však přirozeným vývojem vytvořila i jeho nová forma - Homo sapiens photographiensis. Na první pohled se zdánlivě nijak neodlišuje. Jak ho tedy poznat?