Jen co utichla mediální bouře kolem odchodu Michala Horáčka z pozice předsedy Akademie populární hudby, plní tento pán opět stránky novin. Tentokrát však se svým kolegou, skladatelem Petrem Hapkou a v souvislosti s jejich novou deskou “Mohlo by tu být i líp”. Znovu se tu s nimi objevuje spousta pěveckých hvězd - Lucie Bílá, Jana Kirschner, Magdalena Kožená, Hana Hegerová, Jan Spálený a pánové si objevili také nový talent - Jaroslava Traband Svobodu.

Patnáct let spolupráce skladatele Petra Hapky a textaře Michala Horáčka přineslo dosud tři autorská alba: “Potměšilý host” (1986), “V Penziónu svět” (1988) a “Citová investice” (1996). Ohromnou odezvu zaznamenala především deska “V Penziónu svět”, kdy písně “Štěstí je krásná věc”, “Stáří” či “S cizí ženou v cizím pokoji” znal snad téměř každý. Jejich posmutnělé vyznění bylo obrazem doby, tenkrát dosti neveselé. Další album “Citová investice” se pro mě ztratilo v záplavě jiných alb, kterými se právě tehdy sytil náš hudební trh. A protože tato dvojice s vydáním nového alba vždy notně otálí, bylo to současné již netrpělivě očekáváno.

“Mohlo by tu být i líp” je opus, který zaštiťují jména nejen jeho hlavních tvůrců, ale i řada pozvaných hostů. Ti se objevují nejen jako výborní hráči (Robert Balzar – kontrabas, Laco Deczi – trubka, Radim Hladík – akustická kytara a další), ale především jako zpěváci: pro svou novinku Hapka s Horáčkem angažovali Hanu Hegerovou, Magdalenu Koženou, Lucii Bílou, Janu Kirschner, Jana Spáleného a Jardu Trabanda Svobodu. Album vznikalo od roku 1997 až do současnosti a očekávalo se od něj, že oproti mnoha účelově vydaným deskám současné české pop-music bude opět malým ostrůvkem kvality, co se týče samotné hudby, ale především i textů. Nedá se říci o mnoha českých interpretech, že jejich slova také něco vypovídají, že nejsou pouhou zvukomalebnou kulisou k plytkému hudebnímu doprovodu.

Musím však říci “bohužel”, zdá se, že s přibývajícími léty dochází autorům tvůrčí invence. Mnohé skladby vám budou znít, jako kdybyste je už slyšeli, i když v oblasti šansónů mnoho jiných postupů také nevymyslíte. Zastavme se však u samotných interpretů písní a způsobu, jakým si poradili s přednesem Horáčkových textů. Mezi nimi dominuje zejména osobnost českého jazzu Jan Spálený, který se zhostil dvou písní: “Jen tys nic neslyšela” a “Se třemi slepci v bufetu”, kdy obzvláště druhá jmenovaná se velmi povedla. Zpěv Jana Spáleného obsahuje dostatek citu, což je ingredience, která tak zoufale chybí některým dalším. Řeč je zejména o Lucii Bílé, která se opět nedokázala vymanit ze svého obvyklého klišé chraptivo-andělského vokálu. V první části písně “Unesený” se to dá ještě “unést”, ale v “Okna dokořán” pohřbívá text i hudbu už zcela spolehlivě. Přitom by stačilo důraznější producentské vedení. Osobnosti českého šansonu Haně Hegerové nelze nic vytknout, ale zasloužila by si neotřelejší hudební doprovod. Jana Kirschner vytvořila s Petrem Hapkou v “Bude mi lehká zem” přesvědčivou idylu tulácké bezstarostnosti a textař a zpěvák Jaroslav Svoboda, lídr skupiny Traband si zase vystřihnul kabaretní číslo zvané “Parník se potápí, kapela hraje”. Zpěv Petra Hapky už mnohé nepřekvapí, ovšem jeho dramatické výlevy v písních “Z fotky mé mámy kape krev” a “Mohlo by tu být i líp” vás možná nechtěně poděsí. “S poduškou Řípu pod hlavou” je název písně, které svůj hlas propůjčila Magdalena Kožená a je nutné říci, že spojení šansónu a operního zpěvu vyznívá dosti rozpačitě.

(kv)