Poslední premiéra Činoherního klubu, nastudování hry Václava Štecha (1859-1947) “Deskový statek”, uzavírá kompoziční trojici návratů k dramatům první poloviny dvacátého století – na repertoáru stále i Třetí zvonění a Vodní družstvo -, které společně na scénu uvedl režisér Ladislav Smoček. Domnívá se také, že všechna tři představení mají stále o nás co říci. Deskový statek s podtitulem “malá česká realitka” má být spíše než kritikou omluvou naší soudobé skutečnosti, protože prý naši předkové lepší nebyli. Je to však omluva?

Inscenace se probouzí jako scéna z kouzlem probuzené dobové fotografie, jak do barvy převedený černobílý filmový týdeník ze začátku století. Však taky Karel Čáslavský dokument o rychle se rozrůstající Praze začátku 20. století v Národním filmovém archívu našel a do divadla půjčil. Našel dokonce i snímky věhlasné Fistrovi realitní kanceláře. Budují se Vinohrady a Žižkov a taky Dejvice, schopný obchodník s realitami si přijde na dobré peníze, a tak také není divu, že pomýšlí i na místo na radnici. Takže Fistrova kancelář je i na jevišti obložená dřevem, americké rolety zakrývají regály s šanony a dvě pohledné slečny namáčí pera do kalamářů. Fistr, majitel tohoto zlatého dolu, ve svižném podání Pavla Kikinčuka v obchodech chodit umí, přemluví, umluví, usmlouvá, procenta navýší, podvede a intrikaří tak, že z toho klienti mají ještě radost. Neprodává ale jen domy, statky a pozemky, ale – a s velkou radostí – dohazuje i bohaté nevěsty na vdávání, což se mu samotnému vymstí. A při tom všem s přáteli kumpány kandiduje v obecních volbách. Komedie je vystavěna na nikoli hloupých výměnách bonmotů týkajících se podnikání a místní komunální politiky, citovat se hodí vtipné postřehy “Kdo má dluhy, ten vždycky agituje proti vládnoucí straně“ nebo “Ten volič je inteligentní, který volí mou stranu. Kdo je proti mně, to je primitiv.“ Nebo i “Pánové jenom žádné okaté prospěchářství. A když už - aby to nebylo znát.“

Další dějovou linií hry je milostný románek (samozřejmě s nezbytnými “komickými“ a “erotickými“ faux pas scénami) Fistrovi dcery Julie (vynikající Veronika Žilková) a mladého zchudlého, morálně však napraveného a silně zamilovaného šlechtice Revíra z Chotýše v podání Matěje Dadáka. Konverzačku umí alespoň herci z Činoherního klubu náležitě oživit vynalézavou mimikou a sem tam vtipnou hrou s rekvizitami, na velké scéně by “Deskový statek“ byl asi propadák, zde výkony hlavních představitelů představení podrží. Jediné, po čem se tedy můžeme ptát, je “proč zrovna tato hra“.

Inscenace přináší samovolně paralely k situacím zcela současným, proto vyzní v komentáři k filmovým záběrům velice těžkopádně poznámka o tom, že dnes má tunel i jiný význam, než jaký znali naši dědové. Program sestavený z textu Štechových, případně z pochvalných ód na autora z pera jeho současníků (pominu-li úvodní poznámku dramaturga) na otázku proč dnes a takto “realisticky“ neodpovídá. Spíš je z něj zřejmé, že Štechovy poznámky o “zdravé české duši“, v kterou věří, nebo o přednostech a vadách české povahy a o “jí vlastní inteligenci“ nejsou dnes ničím jiným než muzejními kousky, jejichž oživování by bylo až nebezpečné. Je škoda, že inscenátoři nenabízí v programu současnou interpretaci textu, takto se mi zdá, že Deskový statek je dobře provedenou veselohrou, ale nikoli originálním přínosem na českých scénách. Trojice návratů je završena, obrátí se teď Činoherní klub k současným autorům?

(Kamila Murlová)