Kamil Halbich, Ivan Řezáč a Klára Cibulková hrají hlavní role v nadčasově pojaté verzi Moliérova nesmrtelného dramatu a kdysi zakazované hře “Tartuffe” divadelního sdružení CD 94. Důležitou úlohu zde sehrává také první český ombudsman Otakar Motejl. Lidské pokrytectví, přetvářka, slepá důvěra a pomsta byly, jsou a budou trápit, ale zároveň i poučovat lidstvo každé doby. Ačkoli svět se nám nezadržitelně mění před očima, můžeme si být jisti, že tyto lidské vlastnosti neskončí na smetišti dějin.

Tartuffe (Kamil Halbich), který skrývá své úmysly a tužby pod rouškou dokonalé zbožnosti a náboženské sebekázně, najde svého oddaného obdivovatele v postavě bohatého Pařížana Orgona (Ivan Řezáč). Přes naléhání celé rodiny se Orgon nenechá přesvědčit o Tartuffově přetvářce a slepě důvěřuje každé jeho výmluvě či radě. Teprve oběť jeho manželky otevře Orgonovi oči, avšak až poté, co Tartuffovi odkázal celý svůj majetek. Odhalenému a pokořenému Tartuffovi zraje v hlavě plán na pomstu…

Scénická úprava, kterou vytvořil Jan Dušek, diváka místy opravdu překvapí. Moliére svého Tartuffa psal přeci v sedmnáctém století, tak proč se na jevišti objevují takové kulisy jako barevný televizor, který nás místy přenáší do našich dnů? Největším šokem je závěr hry, kdy se na televizní obrazovce objeví první český ombudsman Otakar Motejl se svým závěrečným ortelem nad odhaleným pokrytcem Tartuffem. Vysvětlení je prosté, Tartuffe není pouze výplodem své doby, jako dědictví bude předáván každé generaci. A byli bychom asi beznadějnými idealisty, kdybychom věřili, že se ochráncům lidských práv podaří vymítit pokrytectví. Hlavní představitelé se svých úloh zhostili téměř dokonale a s patřičnou dávkou přesvědčivosti. Rovněž si poradili i s místy vyčerpávajícími veršovanými monology.

Francouzský klasicistní dramatik, herec, divadelník Moliére (1622 – 1673) napsal více než 30 her. Navázal na tradici lidového divadla. Pěstoval všechny druhy veselohry, od frašky po veselohru zápletkovou a charakterovou s velkým smyslem pro aktuálnost. Náměty k zápletkám čerpal částečně z antiky, z italského a španělského divadla a naplňoval je živým obsahem současnosti. Lidské chyby a jejich společenský dosah konfrontoval se zdravým rozumem a přirozenou lidskou morálkou. Kritizoval peněžní vztahy a vlastnické nároky, nastolil otázku postavení ženy v rodině a společnosti. Mezi jeho nejvýznamnější díla patří kromě “Tartuffa” například “Lakomec”, “Misantrop”, “Škola pro ženy” či “Zdravý nemocný”.

Moliére, který psal svého Tartuffa v druhé polovině sedmnáctého století, si zcela určitě uvědomoval, že pokrytci ho přežijí, jelikož vždy se najde někdo, kdo jim bude ochoten naslouchat a kdo si tak “na prsou bude hřát hada“. Za svou trojaktovku Tartuffe svedl Moliére těžký boj. Po zákazu hrát Tartuffa na veřejnosti ( zasloužila se o to Společnost nejsvětější svátosti, která se snažila kontrolovat společenský i soukromý život) v roce 1664 četl dílo v salónech a předváděl ho pouze soukromě, např. u bratra krále Ludvíka XIV. Povolení uvádět Tartuffa veřejně se dočkal až v roce 1667.

(Iveta Kramešová, Česká informační agentura)