Zajímá vás, jak to před třemi lety jednou vypadalo na Staroměstské radnici, když tam přišel na exkurzi školní výlet? Chcete vědět, kolik tam mají českých erbů a zda místní průvodci matou své návštěvníky?
Určitě je mezi vámi řada lidí, kteří byli v Praze na Staroměstském náměstí. Určitě je mezi vámi řada lidí, kteří byli v Praze na Staroměstském náměstí na zdejší radnici. Určitě je mezi vámi řada lidí, kteří nebyli v Praze. Určitě je mezi vámi řada lidí, kteří nebyli v Praze na Staroměstském náměstí. Určitě je mezi vámi řada lidí, kteří nebyli v Praze na Staroměstském náměstí na zdejší radnici. Právě pro onu druhou, i když i pro první, skupinu je tento příběh určen. Jelikož 17 let v Praze jsem, na Staroměstském náměstí jsem byl, tak na zdejší radnici jsem donedávna nebyl. Na mou obranu si dovolím říci, že je nás víc. Přesněji řečeno, jednou nás bylo deset. Bylo to koncem června, někdy kolem dvacátého.
Asi v deset hodin ráno se jistý člověk, řekněme že žena, pokoušela deset lidí, řekněme že pražských studentů, seznámit s tím, že v Praze jsou nějaké ulice, sochy, budovy, a samozřejmě již výše zmiňovaná radnice. Bylo to marné. Žena seznamovala, studenti však nebyli ochotni naslouchat. Inu, rozhodla se vůdkyně, že předá své břímě jiným. Studenty zavedla, ke všeobecné nespokojenosti, přímo dovnitř Staroměstské radnice. "Bylo by možné, aby nás někdo provedl?" zněl slušný vůdcovský dotaz na středně starou ženu za plexisklem v suterénu radnice. "Ano, je to možné. Budete si přát průvodce?" zněla stejně slušná odpověď ženy zpoza plexiskla. "Ano," opět naše žena vůdce. Plexisklo však ani teď nemlčelo: "V jakém jazyce?" Ponížení studenti se dostávali do mdlob, vůdce však zachovala chladnou hlavu! "V češtině," mile opáčila do díry v plexiskle. Dialog pokračoval rozmluvou o tom, kolik jedinců bude provázeno. Odpověď zněla: "Deset." Následoval požadavek, který všechny vyvedl z míry. "Pánové, každý mi dáte desetikorunu," pravila vůdce. Reakci si jistě dovedete překvapit. Nezbylo nic jiného, než zdůraznění vůdcovského požadavku a následné vymáhání od chudých studentů. Dali všichni...
Za okamžik se dostavila výrazně žena, která svým věkem spadala o něco výše než generace studentů, avšak o hluboko níže než generace vůdkyně a mluvícího plexiskla. Mile, zatím nic netušíce, jsme se vydali po stopách průvodce. Skleněné dveře, schody. V pořádku. Skleněné dveře, schody. V menším pořádku. Skleněné dveře, schody. V nepořádku. A do čtveřice, skleněné dveře, schody. To již vyvolalo nemilé zvolání několika studujících jedinců trpících křečemi v nohách. Marně. Vůdce velela - vzhůru! Nemohoucí žactvo se dobelhalo k pevným, dřevěným dveřím. Leč - průvodce nikde. Z hrůzou a v obavách, že výstup byl zbytečný, se mládež obracela směrem, kde průvodce byla viděna naposledy. Sláva - nalezena. "Jděte až na konec chodby, tam začneme prohlídkou," děla ona osoba provázející. Neradi, ale přece, tedy studenti na konec chodby došli. Jejich komentáře, kterými postihovali exponáty a místnosti radnice musela vést průvodce k jedinému závěru: Nebude to lehké! A nebylo.
Ihned co jsme se dozvěděli průvodcovské jméno přišel dotaz: "Předpokládám, že jste mimopražští?" V tuto chvíli nás totálně ponížila naše vůdce, neboť hrdě prohlásila: "Nejsou, ale všechno, co jim řeknete pro ně bude nové..." Průvodce ovšem byla neodbytná se svými dotazy: "Z jaké jste školy? Mám mluvit o historii, nebo krátce? Zajímáte se o dějiny?" Tentokrát studentstvo vůdce nepustilo ke slovu. Vysvětlivši průvodkyni, že to, že jsou dnes zde, není jejich přání, doznala ona změny. Žena průvodce se změnila na tvora s naším myšlením. Poučivši ji o dvěstědvacetivoltové třífázové soustavě v místních lustrech, jsme naši exkurzi velice krátili. Po přestávce (nastala zhruba po dvou minutách přednášky) vyplněné požadavkem studentů na výklad v jiném jazyce, se oni dočkali ruštiny a francouzštiny. Druhá část prohlídky již probíhala, ale opět v mateřštině, neboť efekt cizojazyčný byl nulový. Snad jen, že znamenal totéž, co v češtině. Blížil se konec exkurze. Nastal poslední problém, a sice přesvědčování průvodce, že nás klame. Prohlásivše, že v místnosti, která byla naší poslední zastávkou v radnici, je padesát dva českých erbů, se studentstvo dalo do procvičování matematického aparátu. Po ukončení počtů a z toho vyplývající ignoraci přednášky, žactvo dospělo k závěru, že počet je jiný. Nelze říci, že dospěli všichni ke stejnému závěru, ale padesát dva nenapočítal nikdo. Počet třicet až šedesát ale odpovídal průvodcovskému údaji, načež studentstvo od hádky ustoupilo. Průvodce se loučil, my mávali, vůdce byla ráda, že studentstvo nic nezničilo, a tak se spokojeně všichni rozešli do svých domovů, kde jim bylo o poznání lépe...
|
