Z mladých folkových kapel v naší republice patří brněnské Mošny k těm nejdravějším. Na svém kontě mají dva krtečky ze Zahrady, letošní první místo v anketě časopisu Folk & country (kategorie Objev roku) a druhou nejoblíbenější píseň v historii posluchačské hitparády Radia Proglas (Babylon, který byl předstižen Modlitbou za vodu v podání Hradišťanu až na začátku roku 2000). V Brně narazíte na Mošny úplně všude: malé plakátky na vás koukají v tramvajích, větší skorobillboardy jsou vylepeny po ulicích. Vložený reklamní leták na mě vyskočil z nového čísla časopisu Tón. Půlstránková reklama si mě prohlíží z časopisu Folk & country. Prostě co se týče propagace, mají to Mošny a jejich pan vydavatel (Saša Cimbálník) promyšlené.

Zatímco přístup Mošen k propagaci sebe samých je jistě nadprůměrně dravý, nové (v pořadí druhé) album je… vlastně taky dravé, ale jinak. Mošny jsou v první řadě vokální kapela. Hlavním hudebním nástrojem je tedy zpěv. Mošny tvoří sedm členů a zpívají všichni! Kapelníka Jiřího Mrázka (hodně vysoký tenor) a tři zpěvačky (Alena Milichovská, Kateřina Svobodová, Kamila Vozáková) uslyšíte úplně ve všech písních, další tři pánové (David Gregor, Bořek Řezanina a Vladimír Vozák) sice v některých skladbách absentují, ale písně Ticho a Křídla nám nabízejí všech sedm hlasů.

Mošny zvládají velmi dobře zpěv a capella (sbory bez nástrojů nahrávají live bez použití playbacku - nezapomenou se pochlubit v bookletu), ale nevyhýbají se ani nástrojům. V základní sestavě mají kytaru, harmoniku a baskytaru, "stálí hosté" Ivo Cicvárek a Pavel Plch přispěli hrou na klávesy, respektive bicí, perkuse a akordeon. Výsledkem je pestrá směs, která začíná někde u "klasického" folku, místy hraničí s vážnou hudbou a v některých baladách se dotýká komerčního popu. Ve Vlasech aneb Apokryfu o S. a D. se z vokální kapely stane šlapající swingový orchestr.

Na rozdíl od minulého alba mizí autorská hegemonie Ivo Cicvárka. Znatelné je to především v textech. Zatímco Cicvárek je perfekcionista a jeho texty jsou po formální stránce zcela v pořádku (přízvuky a délky na svých místech, zajímavé aliterace), druhý textař - Lubomír Staněk - za ním pokulhává. Cicvárek si klidně střihne nádherný obrat "V pouŠTI ŠTÍpou ŠTÍři nás" (Křídla) a problémy nemá ani při rýmování banálních slov (za větou/vykvetou). Hned na začátku třetí písně poznáte, že její text psal někdo jiný. Asonance "klidně/koně" je ve folku snesitelná, ale v kontextu ostatních písní Mošen chudá. Přesto mi i u Cicvárka sem tam nějaký detail vadí. Píseň Petrov je sice o Brně, ale v refrénu textař použil typicky středočeský (pražský) nářeční tvar "oblíkaj" (nikdo mě nepřesvědčí o tom, že tato koncovka není nářeční - i pražština je svým způsobem nářečí, i když se povyšuje do role jakéhosi superdialektu).

Nemá cenu rozepisovat se o všech skladách. Pouze konstatuji, že mně osobně se velmi líbí Křídla (krásný zpěv a capella a velmi nápaditý text), za skvělou náladovku považuji Tvář a hlas. Roztomilý (a celkem povedený) je Mrázkův pokus o otextování Gastoldiho Hudby. Výsledek, ve kterém se "čisté gramatické" rýmy (nebo jak já s oblibou říkám, rýmy primitivní) jako "září/tváří" nebo "pálí/válí" střídají s opakovanými vycpávkami "fala lala", nezní tak blbě, jak vypadá napsaný na papíře.

Oproti minulému albu ubylo starozákonních témat (zde jen Vlasy aneb Apokryf o S. a D.), naopak posílil kapelní patriotismus (Petrov, Svratka). Bystrý posluchač objeví v písních několik opakujících se atributů: jsou to především křídla (Křídla, Jablko smíření) a měsíc (Rybář a měsíc, Svratka). Mošnám je vlastní humor, a to hned v několika různých rovinách: na jedné straně (dovolím si říct) až mládkovská Válka s mloky, na druhé straně píseň Nechtěla, chtěla, nevěděla, složená ze samých sloves. Dobrým fórkem je závěrečný bonus v podobě vokální úpravy Mozartova Tureckého pochodu (ovšem jen pro ty, kteří tuto skladbu ještě neznají z koncertů Mošen).

Těším se, kam se Mošny posunou a prozpívají příště. Zatímco na první desce unikaly Zadními vrátky na všechny strany, tentokrát zůstaly v sobě a soustředily se na Hlasy v nás. Obě alba byla něčím zajímavá, obě o hodně převyšovala průměr, kterého dosahují mladé folkové kapely. Budu Mošnám přát, aby se brzy zařadily do té opravdové špičky ve svém žánru.

Tak si to představte: mám před sebou album, o kterém se popsaly stovky stránek dávno předtím, než vyšlo. Hlavní protagonista desky prá dní před vydáním na sebe veřejně prozradil, že bere drogy, v denním tisku se psalo o jeho možném soudním stíhání. Tentýž hlavní protagonista je sice známý slovenský zpěvák, přesto zde zpívá česky. Album se dá nazvat snad "ten nový Müller", protože jeho oficiální názevm (viz záhlaví) je pro běžnou komunikaci nepoužitelný. Rovnocenným partnerem při vzniku zvukového nosiče byl fotograf. A pak o takovém albu něco pište…

I když uznávám, že pro spoustu bývalých příznivců je Müller po svém "drogovém" prohlášení pro televizi Markýza odepsaný, pokusím se nespojovat obsah alba s tímto problémem. Je to o to snazší, že zpěvák sám si nenapsal ani čárku. Nemůže ho tedy nikdo obviňovat, že své psychedelické či jaké zážitky dostal do hudby či do slov. Autorem všech textů je Horáček, zatímco o hudbu se podělilo více autorů: především současný hrdina slovenské populární hudby Ivan Tásler, dále například Marián Čekovský nebo Jaro Filip, Horáčkův tradiční partner Petr Hapka napsal jedinou melodii (Stín stíhá stín).

Album je atraktivní především výběrem hostů. Své skladby si zde najdou milovníci Hany Hegerové (účinkuje v "trojzpěvu" Stín stíhá stín - spolu s Müllerem a Lucií Bílou), ctitele alternativy potěší účast Ivy Bittové v závěrečné Stane se, že… A stalo se to, co pamětníci Penzionu svět a Citové investice nepamatují: i textař Horáček se v jedné písni hlásí coby jeden z interpretů (Štvanice). Dále své party dostali například Anna K., pánové Koller a Kodym z Lucie a - což se mi jako vtip zvlášť zamlouvá - i představitel Majora Zemana Vladimír Zeman. K jeho účinkování v písni Duch versus Lapiduch však mám jednu poznámku. Pokud si dobře vzpomínám, v normalizačním seriálu se Zeman nehlásil do vysílačky jako "major". Mezi kolegy se mu říkalo hezky česky "Honza".

Ano, hezky česky. Dostávám se k největšímu problému celé desky. Horáčkovy texty jsou vysoce nadprůměrné (obrovská slovní zásoba, nevšední spojení, trocha provokace), Müller není špatný zpěvák, avšak dohromady to jaksi nejde… Müllerova účast na albu V penzionu svět mi nevadila. Písničky Štěstí je krásná věc a zvláště Rozeznávám zněly v jeho podání řekněme exoticky. Poznali jste, že je nezpívá Čech, ale netahalo to za uši. Větší problém jsem měl s jeho akceptováním na albu Citová investice. Ale poslouchat Müllerovu nedokonalou výslovnost českého jazyka více než 45 minut? Vadí mi jeho široké "l", nečeské "š" a "ž" nebo zvláštně tvrdé "y" ve slově "zýtra".

Vadí mi také účast Jana Saudka. Chápu, že akty patří k výtvarnému umění i k umění fotografickému. Přesto nevidím žádnou (byť symbolickou) souvislost mezi nahou dámou na obálce (na klíně oblečeného Müllera) a obsahem alba. Snad možná úvodní skladba Nina Ricci je taková "tělesná" (včetně veršů o "opojném puchu… pod hejny much"). Vzhledem k tak závažným textům, jako je Zemdlené tisíciletí (Cyklon B v temných komorách/A očí plné koše/Už překonali každý tah/Hieronyma Bosche/Smrt zahodila kosy/A střílí do dětí/Tu o naději prosí/Zemdlené tisíciletí), se mi však titulní foto zdá nevkusné.

Abych to shrnul: V první řadě mi asi vadí Müllerova účast na této Müllerově desce (ale staré Müllerovy nahrávky si rád poslechnu a zároveň se těším na nové autorské album). Zajímavým Horáčkovým textům by slušelo jiné (snad jemnější) zpracování. Sezvání řady hostů je záslužný počin, leč ne každý z nich si na albu pořádně "zavrže". Velkým přínosem pro mě je slovníček méně známých výrazů, který Michal Horáček - podle dopisu, který je přetištěný v bookletu - poslal Richardu Müllerovi ("abys aspoň na tomhle albu věděl, o čem zpíváš"). Máte tak jedinečnou šanci naučit se argot hazardních hráčů (Srdce jako kníže Rohan). A snad ještě jedna drobnost: ve dvou textech Michal Horáček odkazuje na pasáže z evangelia a v bookletu oba novozákonní odstavce najdete vypsané.

Jak to ten Plíhal dělá? Natočí album se spoustou hostů, sám hraje na víc než pět nástrojů, dalších se chopili hosté - a deska zní tiše, jako by ji nahrával jediný člověk a ještě při zpěvu šeptal. Takový pocit můžete mít při nesoustředěném prvním poslechu alba Kluziště. Když se však do písniček pozorně zaposloucháte, objevíte krásný tenorový saxofon Miroslava Švihálka v písni Levitační nebo klarinet (tentýž muzikant) ve skladbách Dnes se mi o tobě zdálo nebo Času je málo. Všimnete si také, že Plíhal tu hraje na akustickou, onde na elektrickou kytaru, aby ji v jiné skladbě vyměnil za banjo nebo za klávesy. Dojem tichosti samozřejmě budí především Plíhalův pěvecký projev - ono známé, trochu nedbalé vyslovování a absence jekéhokoli pokusu o řev. Zatímco Plíhalův "druh ve zbrani" Jaromír Nohavica (jeho Moje smutné srdce vyšlo jen pár týdnu po Plíhalově Kluzišti) dokáže být expresivní až hrůza, Plíhal má své "volume" otočené stále na pozici blízkou nule. I proto je třeba se na jeho písničky více soustředit. Na novém albu to má možná o něco snazší: většina písniček je humorných, a tudíž přístupnějších i na první poslech.

Humor Karla Plíhala je samozřejmě v první řadě textový. Není v našem národě mnoho takových mistrů jazyka. Za srovnatelné bych označil Kryla (který bohužel už nic nenapíše), Nohavicu a Jiřího moravského Brabce. Poslední jmenovaný je mimochodem spoluautorem textu jedné skladby na albu Kluziště (Průvan). Nová Plíhalova deska vlastně není nová v pravém slova smyslu. Obsahuje různé legrácky, které možná znáte z písničkářových koncertů, ale dosud jste neměli možnost si je pořídit na zvukovém nosiči. Teď tu možnost máte. A tak můžete vychutnat Plíhalovu korespondenci s panem Dänikenem (Milej pane Dänikene), optimistický popěvek Mám príma den (všimněte si, že u Plíhala nevadí ani to "próóóóbudil") nebo pohádku pro dospělé s nečekaně melancholickou pointou Ve skříni. Zkuste se zaposlouchat do detailů. Třeba v písničce Myš se mi velmi líbí rým "Vrátná z dívčích kolejí/v klidu dole jí" nebo slovní spojení "starej Mladej svět". Milá je i náhlá absence rýmu (a tím pádem i dějový zvrat) uprostřed písně Morseovka (mám na mysli tu pasáž, kdy do hry vstupuje dívka jménem Katka). A vymyslete slovní spojení: "Don Quijote přemýšlí nad Špindlerovým mlýnem" (Nultá hodina).

Textům bych tedy určitě připsal znaménko vynikající. A proč celkově album hodnotím "jen" jako lepší průměr? Kvůli tomu, co jsem naznačil už v úvodu. Hudební doprovod Karla Plíhala a jeho hostů je nápaditý, líbivý, ale přece jen trochu nenápadný. V okamžiku, kdy znáte důvěrně texty (a nic nového vás v nich tedy nepobaví), se vám album bude možná znát jednotvárné. Ve skutečnosti tomu tak není, ale Plíhal se svými přáteli vytvořili dokonalou iluzi až příliš klidné desky. Paradoxně jedna z mála melodicky veselých písniček se jmenuje Když na pavouka sedne blues. Při druhé, Utekl jsem od manželky k mamince, se najednou nestačíte divit svým vlastním uším, jestli je to pořád ten "hodný" Plíhal. Ale to už jsem možná zpět u textů.

Slovo na závěr: Když máte melancholickou náladu, když máte čas zaposlouchat se do textových i hudebních fines, když na vás sedne blues, pusťe si novou Plíhalovu desku. Znáte-li Plíhala, asi vás na ní nic moc nepřekvapí. Pokud jeho dřívější tvorbu zmapovanou nemáte, klidně použijte Kluziště jako odrazovou plochu pro další průzkum plíhalologického terénu (ale pozor, klouže to). Vězte však (vy, kteří neznáte Plíhalovy největší hity), že zpěvák nemá jen album Kluziště, ale i stejnojmennou písničku, kterou na této desce nenajdete, ale která by vám určitě neměla uniknout.

Málokdy se stane, že velká firma vydá kvalitní album úplně neznámého českého interpreta. Obrovská vydavatelství se totiž novým talentům buď vůbec nevěnují, nebo investují do hvězdiček typu Lunetic či A-tak!, jejichž projev toho má s hudbou společného pramálo. Jiří Bílý sice není na hudební scéně úplným nováčkem - hrál na baskytaru v kapele Kurtizány z 25. avenue - jako sólista se však představuje s repertoárem, který by od něj fanoušci agresivního rocku asi nečekali.

Stačí nahlédnout do bookletu a přečíst si složení doprovodné kapely: Jiří Bílý, jinak též autor veškeré hudby i textů, se doprovází na akustickou kytaru. Jeho bratr Jaroslav chřestí na perkuse (pěkné například v písni Víš), Dalibor Mucha tvrdí muziku na baskytaru a ovládá i akordeon, Daniel Gája pak přispívá hrou na klasikou akustickou kytaru. Ano, z klasiky toto album svým způsobem vychází! Bílý totiž není jen rocker. Z jeho skladeb usuzuji, že by se mu líbily i barokní sonáty pro strunné a dechové nástroje…

Ale pokračujme ještě ve výčtu. Kromě už zmíněných instrumentů na albu uslyšíte flétny, bezpražcovou baskytaru a především violoncello. Na tento nástroj hrají na desce Jiřího Bílého tři lidé: Hanka Suchanová na violoncello bez přívlastku a Olin Nejezchleba a Michal Pavlík na elektrické violoncello. Táhlé zvuky, vyluzované na tlusté struny, jsou pro sound celého alba velmi charakteristické. Violoncello dominuje písním Lucia, Dlouhá noc, posmutnělé Panence z náměstí. A vůbec: dovolím si říct, že violoncello dominuje celému albu.

Texty jsou pěkné a zajímavé. Vždyť Jiří Bílý vystudoval textařinu na Ježkově konzervatoři! V písních se objevuje hledání Boha (Pochod na Golgotu), témata jemně erotická (Dlouhá noc), ohlédnutí za minulostí (Víš), většina desky se však nese ve znamení více (Ó m) či méně násilného filozofování (Neptej se). Můžete se - tak jako já - přistihnout při tom, že s lecčím nebudete souhlasit. To však ještě neznamená, že se vám píseň nemusí líbit.

Neptej se je příjemné album. Pohodové, jemné, hladivé. Místy mi sice připadá trochu jednotvárné, do textů se sem tam dostalo slovíčko, které je jakoby z jiného světa ("Víš už kolikrát chtěl jsem tě zanechat"), ale to jsou jen drobné nedostatky. Přál bych si, aby se na naší hudební scéně objevilo více takových objevů, jakým je Jiří Bílý. A doufám, že si Jiřího Bílého brzy poslechnu na nějakém pěkném koncertě.

Vydavatel: Universal Music
Rok vydání: 1999
Žánr: pop/world music
Celkové hodnocení: průměrné

Nevím, jestli mám vůbec právo psát recenzi na soundtrack, když jsem neviděl příslušný film. Ale určitě mi tento nedostatek odpustíte, zvlášť když jsem se přiznal hned v úvodu.

Film Fontána pre Zuzanu 3, který jsem tedy neviděl, byl z velké části natáčen v Africe, konkrétně v Zimbabwe, ve kterém právě teď zuří rasové (protibělošské) nepokoje. Když Barbara Haščáková a Jožo Ráž natáčeli písničku Afrika moja láska, nemohli o něčem takovém mít ani potuchy. V té době bílí farmáři v Zimbabwe na svých farmách ještě hospodařili… Ale dost politických souvislostí, věnujme se cédéčku.

Na obalu alba najdeme jméno Vaša Patejdla, autora většiny melodií, klávesisty a také sólového zpěváka několika skladeb. Musíme však ihned zmínit i další jména: V první řadě stojí za uvedení autor velké části textů, básník Jožo Urban, který se vydání desky nedočkal. Tragicky zahynul a v bookletu alba už má pouze věnování "s láskou a úctou" a s citátem z jeho vlastního textu "Vďaka ti za vodu, čo nás drží nad vodou…" O trochu větší štěstí měl Jožo Ráž, který na albu zpívá tři skladby. Vážnou nehodu měl prý v okamžiku, kdy se vracel ze studia, kde probíhala konečná mixáž tohoto alba. Ráž nakonec jakoby zázrakem přežil a snad se i vrátí k hudební kariéře. Zmínit musíme i Barbaru Haščákovou, jejíž hlas slyšíme také ve třech skladbách. A dalo by se psát též o černém zpěvákovi Ibrahimu Maigovi, o sboru Continental Singers Slovakia nebo o četných instrumentalistech, kteří se nahrávání účastnili.

Jak působí album Fontána pre Zuzanu 3 na mne jakožto posluchače? Především velmi roztříštěně, nesourodě. Autoři se pokusili (asi i ve filmu) skloubit euroamerickou popkulturu ve slovenském pojetí s tradiční hudbou Afriky. Výsledkem je zvláštní směs: průměrné pop songy se střídají s africkými rytmy, které jsou však promíchány s automatickými bicími a s neafrickým zpěvem.

Jako jistý jednotící prvek prostupují albem dvě melodie. Jednak Maigova "sprostonárodní" Čierna bača (údajně na motivy slovenské lidové), jejíž text může položit i otrlého. Přiznám se, že tento druh humoru nemusím. Druhou a určitě ještě výraznější melodií je pak Patejdlova Voda, čo ma drží nad vodou, kterou nazpíval Ráž a ze které se stal megahit nejen na Slovensku, ale i u nás. Urbanův text této písně patří k vrcholům alba: "Keby som mal kráčať/sám a zranený/šiel by som až tam, kde tvoja duša pramení/Keby som ten prameň/našiel náhodou/bola by to voda, čo ma drží nad vodou." Další silnou melodií alba je už zmíněná Afrika moja láska, také s velmi pěkným textem: "Čo bolo čisté/To sa nedá opustiť/A ono nikdy neopustí teba/Vtedy sa stane malý zázrak na púšti/Zo zeme začne tryskať kúsok neba." Příjemná je také melodie Ak nie si moja (s textem Borise Filana) - ve srovnání s Vodou nebo Afrikou mi však připadá jako tuctová popová píseň. Podobně mi zní i Otec a mama, kde mě zklamal i Urbanův text. Není špatný, ale čekáte-li poezii, slušný písňový text vás neuspokojí.

Fontána pre Zuzanu 3 není špatné album. Ale na to, abych o něm prohlásil, že je dobré, ne-li vynikající, je na něm málo vynikajících skladeb. Možná na nějaké kompilaci toho nejlepšího, co se objevilo ve slovenských filmech, by to těm několika hitům slušelo lépe.

Vzpomínám si, že na začátku 90. let na jedné bratislavské rozhlasové stanici Grigorov dostal přezdívku Robot Grigorov. Po poslechu jeho comebackového alba si uvědomuji, že autor přezdívky nebyl daleko od pravdy. Grigorov umí zpívat, umí složit melodii, umí si najít slušného textaře, ale výsledek vyznívá jaksi uměle, málo lidsky.

Na albu Sám se Robo Grigorov pokouší tu o folk, onde o dancefloor, jinde například o módní mambo, ale výsledek se slévá do šedého středního proudu, podobně rozplizlého jako titulní fotografie na obalu desky. Při poslechu jednotlivých písniček vás napadají paralely s jinými slovenskými zpěváky: Houpavá píseň Lenty vám připomene rané rozjuchané nahrávky Petra Nagye, ploužák Miss padlých anjelov vás utvrdí v názoru, že na to, jak do milostných balad promítá svou osobnost například Jožo Ráž, Grigorov nemá. Nevýrazná je i další skladba laděná do reggae, Svieť. Epilog Urob mi kávu a len tak odíď má stejně jako řada dalších písní na albu jednu velkou vadu: zpěvákovi není příliš rozumět. Namítnete, že u popu není nutné rozumět textu. Stejně tak namítnete, že booklet všechny texty obsahuje. A namítnout můžete i to, že takoví R. E. M. na nesrozumitelnosti textů částečně vybudovali svůj image. Já přes to všechno budu dál tvrdit, že pro mě byl Grigorov jedním z nejlepších slovenských zpěváků v době, kdy procítěně (tedy se silnou dávkou své osobnosti v hlase) zpíval v revolučním roce 1989 Poctu Majakovskému se silným a srozumitelným (!) textem: "Odpusť, Bože, odpusť básnikom…"

Trochu mě mrzí, že se Grigorovovi návrat na scénu nepodařil tak, jak by si zpěvák možná představoval. Na jeho jméno se v posledních letech trochu zapomnělo. I na to, že v 80. letech dostal tři Bratislavské lyry (všechny je prý vyměnil za alkohol). Na novém albu Grigorov pracoval čtyři roky. Je to poznat na tom, že deska je pečlivě vycizelovaná, zpěvák si nechal záležet i na detailech. Přesto, jak už jsem naznačil v úvodu, budou vám písně možná splývat do šedivého středního proudu a bude vám v nich chybět lidský rozměr.

Jako blesk z čistého Nebe, chtělo by se říct, kdyby bylo Nebe prvním albem Anny K. Jenže ono mu předcházelo angažmá (tehdy dětské hvězdy bez současného pseudonymu) Anny K v divadle Semafor a v polovině 90. let například album Amulet, které určitě bylo v rámci naší populární hudby nadprůměrné, ale porovnávat je s novinkou, to by bylo jako Nebe a Dudy (rozuměj Amulet).

Zatímco na albu z roku 1995 s Annou K spolupracovali lidé z okruhu kapely Lucie (Robert Kodym, P. B. Ch. a vlastně i Oskar Petr, pozdější autor Medvídka), na albu Nebe zpěvačku doprovází především Jan P. Muchow, mág české alternativní hudby, leader kapely Ecstasy Of St. Theresa, která se jako jediná česká skupina dostala do první desítky britské nezávislé hitparády. Díky své zálibě v elektronických nástrojích posouvá Muchow Anninu desku směrem k popu. Zpěvačka se však k tomuto žánru nedostává tak, že by se inspirovala ve "zlatých" 70. a 80. letech a kopírovala své normalizační kolegyně. Anna K svou cestu k popu bere obloukem přes moderní taneční styly, z kterých na jejím novém albu zůstávají automatické bicí (ale předesílám: citlivé) a různé klávesové efekty. Rockovou složku tvoří (v rámci možností ostré nebo řekněme raději neklidné) kytary Tomáše Varteckého. Z dalších hostů stojí za zmínku všudypřítomný Olin Nejezchleba s violoncellem, Vladimír Guma Kulhánek s baskytarou a překvapivě také Dara Rollins (rozuměj Darinka Rolincová) v roli doprovodné zpěvačky.

Zvláštní kapitolou jsou texty. Podobně jako o hudbu se o ně podělili pánové Filip Horáček a Tomáš Vartecký. V jednom se oba shodli: Mají rádi dvojhlásku "ou". A tak se to na albu hemží spojeními jako "Zejtra mě tvý oči nerozhoupou/Voni se do zejtra zapomenou/…/Jistě že dík, ale nashledanou" (Nashledanou), "Chci zase přijít za tebou/Pak možná vlci ožijou/Stanu se nocí temnou/…/Tvůj stín má barvu černou" (Vlci) nebo "A do očí dny jdou/Hej hou/Chvíli nad vodou" (Chvíli nad vodou). Takové opakující se "ou" vyvolává dojem tajemna, překvapení, prostě něčeho nevšedního. Texty by sice jako samostatné básně neobstály (viz uvedené ukázky), ale právě ve spojení s ne právě přímočarou hudbou vytvářejí zvláštní atmosféru, která českému popu chyběla. Do toho občas řízne elektrická kytara, aby se neřeklo, že je Anna K nějaká nablýskaná popová hvězdička. A výsledek je zaručen.

Titulní Nebe je pěkná písnička. Poslechnete si ji několikrát a zároveň víte i nevíte, o čem je. A právě to vás na ní přitahuje. Nevadí vám, že je složena ze samých sloganů, že autor textu Filip Horáček úplně rozbil větnou strukturu jednotlivých slok. Nevadilo to ani mým kolegům z jiných rádií, a tak se právě Nebe stalo nejhranější písní v českém éteru v roce 1999. Ale stejně tak by se hitem mohla stát i kterákoli jiná skladba z tohoto alba včetně bonusové vánoční Vzácnej den (autorů Bradleyho Strattona a Ivana Hlase), kterou s Annou K nahrála kapela Snake Eaters.

Za novou hudební tvář Anny K, která triumfálně přebrala cenu Akademie populární hudby jako nejlepší česká zpěvačka, jsem Janu Muchowovi (který jako producent dohlížel na nahrávání) nesmírně vděčný. Konečně se totiž našel někdo, kdo dokázal, že i v rámci (víceméně) středního proudu se dá dělat inteligetní muzika, ve které nepředpovídáte na dvacet taktů dopředu, co se bude dít (i když nejste šachista).

Písničky z nového alba zpěvačky a houslistky Alison Krauss jste si mohli poslechnout 29. dubna v pořadu Slyšte lidé! Vzhledem k tomu, že ne všichni čtenáři těchto stránek pořad slyšeli, zopakuji z něj základní údaje o interpretce.

Alison Krauss se narodila ve státě Illinois v roce 1971. Jako zpěvačka a především houslistka přivedla spoustu nových posluchačů k lásce k bluegrassu, tedy tradiční hudbě, z které se vyvinula mimo jiné i moderní country. Hrát na housle se Alison začala učit už v pěti letech a ve dvanácti dala kolem sebe dohromady první skupinu. Své první album natočila jako čtrnáctiletá a v šestnácti letech už byla sedminásobnou houslovou šampiónkou v pěti různých státech USA. V 90. letech ji začali objevovat i naši interpreti. Několik písniček si z jejího repertoáru vypůjčila středomoravská osobitá kapela Madalen, která kombinuje bluegrass se swingovými postupy.

Ani Alison Krauss dnes nehraje ryzí bluegrass, jakkoli je pro mnohé její jméno s tímto žánrem spojeno. Na novém albu sice slyšíme mandolínu (Sam Bush) nebo dobro (Jerry Douglas), ale také klavír (Matt Rollings), baskytaru (Barry Bales) nebo bicí nástroje (Jim Keltner). Zpěvačka sama se doprovází samozřejmě na housle, ale pouze v některých skladbách.

Písně na albu by se daly rozdělit na klidné a ještě klidnější. Forget About It ("Zapomeň na to") je opravdu deska, při jejímž poslechu zapomenete na starosti. Sám jsem si to otestoval. Na rozdíl od bluegrassu, který sází především na instrumentální výkony, vás na tomto albu uchvátí v první řadě krásný hlas. Ne nadarmo si Alison zvou do studia jako doprovodnou zpěvačku velké hvězdy: duet s ní natočil nedávno například Kris Kristofferson. Táhlá skladba Maybe je opravdový klenot, stejně jako Ghost In This House, ve které sólistku pěvecky podporují Dan Tyminski a Barry Bales. Pěkné jsou i další pomalé skladby: Never Got Off The Ground s houslemi nebo Empty Hearts, ve které sice Alison na housle nehraje, ale vám se zdá, jako byste táhnutí smyčcem po strunách tušili. Závěrečný vals Dreaming My Dreams With You vás ukolébá, ale pokud si předtím poslechnete i předposlední svižnější Could You Lie (tentokrát opravdu s bluegrassovou mandolínou), usínání bude velmi příjemné. Mohl bych pokračovat doporučením skladby Stay ve středním tempu, písně It Don’t Matter Now, ve které oceňuji výkon bubeníka (pěkné perkuse) atd. atd.

Ale nemá to cenu. Pokud máte rádi křehké hlasy s kvalitním, ale nerušícím hudebním doprovodem, album Alison Krauss vám vřele doporučuji.

Radek Tomášek byl zakládajícím členem skupiny Rangers. O tom, proč v první polovině 70. let naši country legendu opustil, se dnes příliš nešíří. Nebudu spekulovat, zda za jeho rozchod mohly vnitrokapelní vztahy, nebo třeba touha posunout se někam ke střednímu proudu. Fakt je, že v roce 1974 Tomášek natáčí písně Žádná jiná a Pod šedou oblohou, obě s vlastní melodií a druhou z nich i s vlastním textem. Těmito skladbami Tomášek dokázal, že obstojí i jako sólista a se střídavými úspěchy pokračoval v balancování mezi country a středním proudem nejen do konce 70. let, ale i v letech osmdesátých a pokračuje vlastně až do současnosti.

Radek Tomášek není písničkář. Vlastní skladby tvoří pouze část jeho sólového repertoáru. Nebojí se sáhnout po melodii kohokoli ze svých oblíbenců, ať už je to Iain Sutherland (Srdce), Jim Croce (Freddy č. 6) nebo Roy Orbison (Stále jsem vedle). Některé texty si psal sám, většinou se ale spojoval s osvědčenými textaři: s Mirkem Černým, Vladimírem Poštulkou nebo s Janem Krůtou (který neblaze proslul spoluprací s Daliborem Jandou). Přesto Tomášek nikdy neklesl tak nízko, že by nechal svou píseň otextovat například silně prorežimním Václavem Honsem. Podle zpěvákových vlastních slov to byl důvod, proč mu za totality nevyšlo žádné samostatné album. Je to pravda, první Tomáškova "velká" deska se objevila až v roce 1994, jmenovala se Cesta zpátky a největší zpěvákovy hity na ní chyběly.

Album Srdce je tedy splacením Tomáškova dluhu jeho věrným posluchačům. V tisku jsem narazil na tvrzení, že vůbec nejde o album největších hitů, protože Tomášek tolik hitů, aby z nich byla celá deska, nemá. Nevím, nakolik s tímto tvrzením můžu souhlasit. Je pravda, že jsem řadu písniček z alba, které se podtitulem Největší hity honosí, neznal, ale bude to možná tím, že jsem Radka Tomáška nikdy speciálně nesledoval. Nicméně několik písniček jsem znal bezpečně (Jižní vítr, Malé zpoždění nebo Džínovou lásku od Josefa Blažejovského) a u jiných jsem si říkal: To jsem už určitě někdy slyšel (Jenom pro ni jsem začal hrát, Srdce, Zpíval jen rokenrol, nic víc).

Hudba, kterou provozuje Radek Tomášek se svou kapelou (jejíž složení se sice měnilo, ale album Srdce je pečlivě dokumentuje), si neklade nějaké umělecké ambice. Alespoň v to pevně doufám, protože nejde o nic víc než o konzumní pop, ovlivněný Tomáškovou minulostí v Rangers. Je to hudba mnohem víc pro nenáročné romantiky než pro milovníky experimentů. Přesto to není hudba špatná. Porovnáme-li ji s jinými interprety našeho popového mainstreamu 70. a 80. let (Helena Vondráčková, Hana Zagorová, Viktor Sodoma), vyjde z tohoto souboje Radek Tomášek velmi slušně. Jeho písně nejsou tak podbízivé, nejsou postaveny na efektu prvního poslechu. Pokud budu srovnávat se zpěváky, jejichž tvorba přesahovala ke country, jsou písničky Radka Tomáška plně srovnatelné třeba s Naďou Urbánkovou nebo Věrou Martinovou (myslím její hity z 80. let) a jen Pavla Bobka a Waldemara Matušku bych na pomyslném žebříčku umístil o kus výš.

Pokud mi něco na Radku Tomáškovi vyloženě vadí, pak je to skutečnost, že v některých písních přece jen k uducanému diskopopu 80. let klesl. Nejvíce je to patrné v písni Rok s Krůtovým textem, ve kterém mě velmi dráždí narážky na jazz, s kterým aranžmá této skladby nemá vůbec nic společného.

Ano, největší hity Radka Tomáška patří ke konzumní hudbě. Přesto děkuji firmě BMG za to, že tyto archivní pozůstatky vydala. Většina písní se totiž poprvé objevuje na CD a některé vycházejí vůbec poprvé na jakémkoli hudebním nosiči. Radek Tomášek prý připravuje album původního repertoáru. Už teď se těším, čeho se od něj dočkáme.

Tak jsem si o sobě myslel, že brněnskou folkovou scénu sleduji už několik let poctivě. A ejhle! Skupinu Modré z nebe jsem donedávna neznal. A neznal jsem ani její předchůdkyni, která si říkala Kravál. Díky brněnskému studiu TWR (Trans World Radio, Českomoravská křesťanská rozhlasová misie) se mně (a určitě i některým z vás) dostalo do ruky první CD tohoto souboru. A nevěřil jsem svým uším! Tak zajímavý debut jsem hóóóódně dlouho neslyšel.

Modré z nebe by se dali zařadit do velmi neurčité škatulky "křesťanský folk", do té škatulky, kterou mnozí interpreti vůbec nemají rádi. Přesto věřím, že právě recenzovaný soubor by proti této klasifikaci nic nenamítal. Vždyť jejich album folkové je. A spojení s křesťanstvím? Dalo by se hovořit o pásmu písniček na téma "historie biblické zvěsti". Album začíná skladbou Stvoření, kde text Lenky Novákové víceméně věrně popisuje příběh ze začátku Geneze. Následuje sugestivní, částečně recitovaná Poušť, ve které autor Petr Kratochvíl nejprve taxativně vyjmenovává místa, kudy prošel vyvolený národ na cestě z Egypta k Jordánu, aby se na konci skladby v modlitbě obrátil k Bohu a zvolal: "Tak mi prosím pomoz! Písek polykám. Tak mi prosím pomoz! Slané oči mám." I dalších několik písní vychází textově ze Starého zákona (například Projděte branami podle knihy Izaiáš). Zhruba po půlhodině poslechu (tedy asi v polovině alba) se dostává i na Nový zákon (píseň Vím, že hledáš lásku). V následující Prach a popel si připomeneme události Velkého pátku, avšak s přesahem do současnosti ("Má slova ostrá jak hroty šípů zranily Tebe, Pána mých zítřků"). Modré z nebe jdou však ještě dál. Píseň Obraz je zhudebněný skutečný příběh z komunistické Severní Koreje o tom, jak křesťanská dívka i pod hrozbou smrti odmítla pošlapat Kristův obraz.

Tolik k tematice alba coby jakéhosi uceleného projektu. Na tomto místě však musím zdůraznit, že přes tematickou spřízněnost a gradaci jednotlivých skladeb obstojí každá ze čtrnácti písní jako zcela samostatná. Na rozdíl od jiných "pásem" mají písně na albu skupiny Modré z nebe více autorů (skládali současní i bývalí členové kapely).

Modré z nebe vsadili především na akustické nástroje: vedle obligátních kytar a flétny hraje důležitou roli klavír a housle. Elektrická je jen basa. V některých písních hostuje se skupinou bubeník Ondřej Lanča. Aranžmá je decentní, bez výstřelků, přesto zajímavé (jednou je skladba vystavená na zvuku houslí, jindy na klavíru, potřetí dominuje flétna). Kapela má tři sólové zpěvačky a jednoho zpěváka; nikdo z nich nemá hlas výjimečný, ale všichni se poslouchají příjemně. Marek Brumla například v Posledním blues svým zpěvem trošku připomíná skupinu A. M. Úlet.

Tempo většiny skladeb je klidné, pomalé až velmi pomalé (s několika čestnými výjimkami, jako je píseň Projděte bránami). Proto kapela Modré z nebe asi neosloví vás, kteří si chcete na hudbu zatancovat. Ale to ani není účel této desky. Raději při jejím poslechu zavřete oči a zaposlouchejte se do textů. Pokud oči otevřete, můžete si třeba prohlížet velmi zajímavý a vkusný obal (jehož autor bohužel není uveden).

Skupina Modré z nebe nepřichází s ničím převratným. Hudba vyrůstá z folkových kořenů a nikam je neposouvá. Texty se většinou věrně drží biblické předlohy. Přesto se mi album velmi líbí. Proč? Především pro čistotu stylu. Je křehké, příjemně se poslouchá, ničím neuráží. A když navíc obsahuje několik opravdu hodně silných písní (dle mého názoru především Poušť, Suchá bylina a Brána je zavřená), co víc byste chtěli čekat od kapely, kterou jste před půl rokem vůbec neznali?

Ne, opravdu si netroufám definovat, co Jablkoň hraje za muziku. Ani u tohoto cédéčka, na kterém Michal Němec a spol. na chvíli opustili experimentování doprovázené výkřiky a nikoli skutečnými slovy. Kapela album Bláznivá představuje jako "téměř normální, folkové". Navíc je natočila pod rozšířeným názvem Malá lesní Jablkoň (což však znamená nikoli rozšířenou, nýbrž redukovanou dvojčlennou sestavu, doplněnou o několik hostů). Ale já tvrdím: Ne, Malá lesní Jablkoň není normální, folková. Je pestrá, řekněme jazzově-rockově-folkově-alternativní.

Dvojice Michal Němec (zpěv, kytara) a Martin Carvan (kytary, sbor) pokračují v linii, kterou Jablkoň nastínila už albem Písničky v roce 1997. Tehdy kapela poprvé ve své historii opravdu představila album plné písniček se slokami a refrény, písniček, které oscilovaly mezi funky, popem, rockem a tím, čemu se říká alternativa. Album se mi líbilo, ale už teď směle prohlašuji: Bláznivá se mi líbí ještě víc.

Proč? Je krásná. Ano, pokud chcete vědět, jakou představu mám o kráse v hudbě, poslechněte si nové album Jablkoně. Michal Němec sice není zpěvák výjimečného hlasového rozsahu, jeho projev však zní velmi naléhavě a především pravdivě. Věříte mu i to, že "sil obilí na černé posteli" (Bláznivá). O písni Kino svět se sice v bookletu dočtete, že není "ani smutná, ani veselá", já ji však považuji za jednu z nejsmutnějších a zároveň nejkrásnějších písniček, které jsem kdy slyšel. Jen se do toho vžijte: sedíte v kině, pravděpodobně úplně sám (sama) a film je vám povědomý. Hlavní hrdina umírá, vy chcete odejít a zjišťujete, že ten film je váš vlastní život. Při těch slovech vás musí zamrazit!

Většinu textů napsal Michal Němec, respektive jeho žena Zuzana. Oba jsou mistři neotřelých obrazů. Němec se nebojí v písni o odpuštění použít obraz o Bohu, který lopatou hází na stěnu hrách, nebo o lásce, která se pomalu obrací v prach (Odpouštím ti Rút). Milé je také přirovnání: "Jsi nejkrásnější ze všech manželů/tvé tělo vertiála kostelů" (Nejkrásnější ze všech manželů).

Hned o několika písních mám chuť psát podrobněji. Tak třeba Velmi nesmělá: rýmy jsou vyloženě "blbé", ale Němec svým připitomělým pěveckým projevem dokazuje, že právě zde jsou školácké výtvory jako "dělali/neznali" nebo "za ruku/je to tu" (což navíc vůbec není rým, nýbrž ne moc zdařilá asonance) na místě a vůbec nevadí. V případě vážných písní jsou naopak rýmy v pořádku a způsob zpěvu je lyrický nebo melancholický.

K mým oblíbeným patří Na jednom světě. Krásná pseudolidovka o cestičce. I drobný logický nesmysl vyvolává dojem, že toto by opravdu mohl být kus lidové slovesnosti: Zpěvák se ptá cestičky, jestli je zbloudilá. Ta mu odvětí, že by mu mohla odpovědět jen tehdy, kdyby zbloudila. Trošku zamotaný děj…

Krásné je také vyznání Tak mě zase zpátky zavolej. Při poslechu sice nevíte, jestli jde o milostnou píseň, nebo o nějaké obecnější téma, ale v bookletu najdete nápovědu. Jde totiž o píseň na téma "Oráč se loučí s milovanou ornicí". Napadlo by vás někdy něco takového?

Dalo by se ještě dlouho psát o tom, jak je nové album Jablkoně pestré, krásné a bláznivé. Důležitá je role hostů: Filipa Spáleného na tubu nebo (a to především) Židlochovického dětského sboru Skřivánek, který ve výše zmíněných písních hraje roli cestičky, respektive ornice. Krásný je také obal alba s vpravdě uměleckými fotografiemi. A radost vám udělá i taková maličkost, jako je vložený korálek, který při přenášení cédéčka mile cinká.

Ale proč to všechno vlastně píšu? Nové album Jablkoně se přece musí slyšet, opravdu se slovy nedá popsat. Už teď je to můj adept na album roku 2000. A protože loni se mi nejvíc líbila alba Hradišťanu a Zuzany Navarové, také obě ze stáje Indies, smekám před tímto vydavatelstvím klobouk, i když ho nenosím.

Vím, že Paprsky samy nemají rády, když je někdo označuje jako chrámový sbor. Jsou prý prostě křesťanská hudební skupina. Ale když my novináři, redaktoři, publicisté apod. si potřebujeme všechno nějak zaškatulkovat. A on to není ani folk, ani pop, ani rock, jsou to prostě písničky, které se hodí do chrámu. A kapela nemá jednoho sólového zpěváka, v jejích písničkách slyšíte sbory, a tak je podle mne označení chrámový sbor na místě.

"Není nás nejmíň a nejsme z jednoho místa," tvrdí o sobě Paprsky na své internetové stránce www.volny.cz/paprsky/. Kdybyste však kapelu chtěli lokalizovat, hledejte centrum jejího snažení kolem Oder (okres Nový Jičín). Především na Novojičínsku (ale i v širším okolí, což prakticky znamená po celé Moravě) se odehrávají koncerty Paprsků. A právě přes koncerty se dostanu k prvnímu problematickému bodu této recenze.

Hodí se vůbec písničky, které tato skupina zpívá, na koncertní pódia? Vždyť jde ve většině případů o zpívané modlitby, z nichž velké množství lze zakomponovat do bohoslužby, kde budou plnit svůj hlavní účel: chválu a oslavu Boha, případně vyjádření lásky člověka k Němu. Koncert takové kapely má smysl snad jedině tehdy, když jsou účinkující i posluchači-diváci naladěni na stejnou notu a přišli chválit Boha společně. Z tohoto důvodu je CD Za světlem (stejně jako starší kazeta Paprsků Studna) velmi užitečné. Posluchač se písně naučí a může pak Boha na koncertě chválit spolu s kapelou. Kapela pak ztrácí roli vystupujícího umělce a stává se nástrojem společného prožívání víry.

Vše, co jsem uvedl výše, splňují Paprsky bez výhrad. Na jejich albu najdete vlastní i převzaté písničky, většinou takové, které se obracejí k Bohu ve druhé osobě (Jsi můj velký Pán, Ó Pane vejdi, Bohu Otci). Autory původního repertoáru jsou Jiří Minařík a Jiří Jakubík, pod převzatými skladbami jsou podepsáni například Petr Pololáník nebo moderátor Radia Proglas Emanuel Míšek. Ovšem (při vší úctě k autorům a jejich snažení) v tomto žánru se velmi rychle zapomíná, kdo kterou píseň napsal. Důležité je to, že se dá píseň zpívat třeba na začátek mše svaté, při modlitebním setkání nebo v době postní. Tím se ovšem nebezpečně zužuje pestrost repertoáru. Napsat píseň, která by byla po liturgické stránce nezávadná a zároveň bezvadná z hlediska jazykového a hudebního, je velmi těžké. Málokomu se to daří a ani Paprsky na tom nejsou nejlépe. Nevyškolené hlasy sólistů bych obešel bez kritiky: naopak někdy znějí sympatičtěji než namyšlení Umělci s velkým U. Vadí mi však spousta textařských nešvarů. Třeba v písni Ó Pane vejdi se zpívá: "Náhle jsem uslyšel jméno Tvé/konečně otevřel jsem srdce své." Takový rým svědčí o velkém nedostatku invence. Dalším problémem nejen Paprsků, ale většiny amatérských kapel, je špatné frázování. Typickým příkladem je píseň Chrystus Pan, jejíž první polovina je zazpívaná v polštině, druhá pak česky. Paprsky zapomněly, že zatímco polština má přízvuk na předposlední slabice, čeština jej klade na slabiku první. A tak i v českém refrénu slyšíme (přesně podle polštiny) "Boží Beránku" s přízvukem na druhé slabice od konce. Když už se textař takové školácké chyby dopustí, může ještě kapela právě frázováním chybu napravit (lze pozměnit rytmus verše tak, aby na přízvučnou dobu vyšla první slabika slova).

Budu přát Paprskům, aby jejich další kazety a CD byly ještě lepší, než je album Za světlem. Aby se vyvarovaly drobností, které jsem popsal. Jejich snaha dělat dobrou věc je velká, mnohé se jim už podařilo. Chválím je za to, že se jim daří pravidelně cvičit, že se jim podařilo zdárně dokončit už dvě alba, chválím je za to, že se jim daří organizovat svá vystoupení. Chválím je také za to, že jim nestačí jedny elektronické varhany a jedna kytara (jako spoustě obdobných chrámových sborů), ale mají v sestavě i klarinet, saxofon nebo bicí. Ale k tomu, abych jejich album považoval za umělecký počin, ještě něco schází.