Hudra Horn oslavil své stopadesátiny na jaře. Sedí za mohutným stolem a tře si namoženou nohu. Včera, když se honil za jelenem, spadl do výmolu a natáhl si stehenní sval.
Očekává důležitou návštěvu. Ohlásila se jeho přítelkyně Saola Marna. Při včerejší soutěži, na kterou přijela z tábora vzdáleného od osady skoro třicet kilometrů, se mu svěřila, že učinila zajímavý nález a ráda by mu jej ukázala. Nechtěla říci o co se jedná, jenom naznačila, že je to velice stará a dosud neznámá věc. Taky naznačila, že má možná spojitost s jejich legendou.
„Opravdu si myslíš, že nemám připravit slavnostní oběd?” zeptala se Erna, jeho žena. „Mám obavy, že by se mohla urazit, kdybychom ji pořádně nepřijali.”
„Prosím tě, nech těch řečí. Je to pracovní návštěva…, a mimo to nejde za tebou, ale za mnou. A já ji hostit nepotřebuji.”
Saola přišla jak slíbila: Až po obědě. Marně Hudra své ženě vysvětloval, že se klidně mohou najíst, že Saola s nimi obědvat nebude. Teď přivítal návštěvu s kručením v žaludku. Jestli to potrvá dlouho, tak Ernu přerazím. Kdo to má tak dlouho bez jídla vydržet. Nesluší se nabízet jídlo mimo obvyklou dobu.
Po přivítání zavedl Saolu do své pracovny. Usadili se do křesel. Saola si přinesla vlastní projektor a ten položila na stolek před sebou.
„Jsem velice netrpělivá, abych ti mohla ukázat svůj nález, ale napřed musím vysvětlit okolnosti, za jakých jsme jej našli. „Na tom místě kopeme už třetí měsíc. Zatím se nám podařilo vymezit celou plochu na které kdysi stávala ta továrna. Je v neuvěřitelné hloubce. Sotva si dokáži představit, že kdysi byla v úrovni terénu. Zatím jsme nenašli nic zajímavého. Jenom ložiska železa z rozpadlých strojů, stopy plastů, ale nic zachovaného vcelku, co by stálo za zvláštní pozornost. Ale před týdnem jsem si na procházce všimla, že je tam jiná půda než všude kolem. Tak jsem začala hrabat a narazila jsem na vrstvu čediče. Půvbodně jsem předpokládala, že je to stará láva, jenomže povrch byl hladký a rovný. Tak láva nikdy netuhne. Druhý den jsem přinesla sondu a zjistila jsem, že ta čedičová vrstva je jenom deseticentimetrová deska.”
„Pod deskou jsme našli vrstvu umělého kamene, kdysi se to jmenovalo beton, a pak plášť z nerez oceli. Pak jsme tam vsunuli sondu, ale zatím jsme se nedostali dál než na půl metru. No a co jsme našli vidíš tady.”
Zapnula projektor a před nimi se objevil holografický obraz nálezu. Pohybovala obrazem tak, aby bylo vidět dovnitř.
„Podívej, tady…, vidíš… ty papíry. Jsou to nějaké plány. Nebo tady to…,” ukázala na hromádku něčeho, co vypadalo jako směs popela a drátů, „to je zbytek nějakého přístroje, původně v krabici. A tady mám věc, kvůli které jsem přišla.”
Obraz před nimi ukazuje drobné chomáčky drátků. „Povšimni si, že drátky jsou ze zlata a také jak jsou mezi sebou propojeny. Tady na tomhle detailu to uvidíš líp.”
Stonásobně zvětšený detail, jak hlásá nápis v rohu obrázku, ukazuje jemné předivo zlatých drátků, které se sbíhají k malému čtverečku uprostřed obrazu. Na čtverečku je vidět drobnou hustou kresbu dalších spojů.
„To mi připomíná starodávný integrovaný obvod.”
„To si myslím i já. Možná někde v těch papírech se najdou informace co to je. Já jsem tě ale hlavně přišla upozornit na jednu nepoškozenou věc. Byla v té hromadě smetí, co jsem ti právě ukázala. Všechno kolem je rozpadlé, ale tahle věcička je jako nová.”
Zalovila v brašně a vytáhla několik hologramů.
„Co na to řekneš?”
„To je neuvěřitelné!” Před ním se vznáší obraz zcela nedotčeného, krásného integrovaného obvodu. Matně černé tělo, nožičky se zlatým leskem. Připomíná vzácného brouka.
„Něco takového hned tak neuvidíš.”
„To máš pravdu. Naposledy jsem o takovém brouku četl, že jich našli několik kdesi v Austrálii. ”
„Jenomže já vím něco, co nikdo neví. Když jsem se loni připravovala na vykopávky, tak jsem potkala jednoho člověka, který tvrdil, že místo našich vykopávek zná z deníku, který zdědil po své pradávné příbuzné. Ten deník je v jeho rodině velká vzácnost. Prý jej psala někdy v prvním století jeho příbuzná, která prý pocházela z nějaké vzdálené planety. V tom deníku prý stojí, že v továrně, kterou vykopáváme, se ve staré éře vyráběly polovodiče a také tajně jedna součástka, která nemá pozemský původ. Prý ji tam vyráběli mimozemšťané. Tak jsem si řekla, že tě to bude zajímat, protože ve vaší legendě se taky hovoří o mimozemském původu. Co když tady ten brouk je tou součástkou o které se píše v tom deníku?”
Hudra už drahnou chvíli vnímal povídání Saoly jen napůl. Ve chvíli, kdy spatřil onu součástku, se mu v mysli vybavil její obraz, jak jej zná z Tajné knihy předků.
Její obrázek a popis jejích schopností, způsob použití, to vše Tajná kniha předků uvádí. Bohužel Tajná kniha předků je především technický dokument, který popisuje spoustu přístrojů. Je v ní mnoho vyobrazení, mnoho všelijakých schémat, ale nic, čemu by Hudra rozuměl. Z popisu v knize ví, že „brouk” na kterého se dívá, se jmenuje komunikátor. Takových komunikátorů kdysi existovaly miliony po celém světě, ale jen sto jich bylo upraveno tak, aby sloužilo předkům. Kniha však neříká, kde jsou uloženy. Jen uvádí, jak lze komunikátor najít za pomoci jiného komunikátoru. Kdysi dávno patřila ke knize kazeta. Byla z materiálu, který nikdo na Zemi neznal. V kazetě prý byly předměty a přístroje o kterých se v knize hovoří. Kazeta se během věků ale ztratila. Poslední zmínka o ní se datuje do první poloviny čtvrtého století. Tehdy její strážce náhle zemřel. Našli jenom část jeho závěti. Část, v níž bylo uvedeno místo úschovy kazety, byla zničena. Kazeta prý stále leží ve skrýši, kam ji uložil její strážce. Nový strážce už převzal jen knihu, která se dochovala dodnes.
Saola si povšimla, že ji Hudra neposlouchá. Strčila do něho loktem.
„Ty mě neposloucháš. Říkám, že ten člověk…” Hudra ji přerušil: „…ale ano, poslouchám tě. Jenom to poslední mi uniklo. Cos to říkala o tom deníku?”
„Že ho psala nějaká žena z cizí planety.”
„Z jaké planety?”
„Počkej, já ti to zopakuji.” A zopakovala mu slova toho muže.
„Saolo, s tím člověkem musím mluvit. Kde žije? Jak se k němu dostanu?”
„To nebude tak jednoduché. Vím jen, že se jmenuje Oro Raceny. Kde bydlí nevím, ale pokud je mi známo, tak právě teď by mohl být někde poblíž. Nevím ani co dělá. Potkali jsme se náhodou a když projevil znalosti z mého oboru, tak jsem se s ním dala do řeči.”
„Tak mi o něm řekni něco víc, musím ho sehnat a hovořit s ním.”
„Je mladý, asi tak pětapadesát, blonďák, černé oči, vysoký, štíhlý. Chodí oblečený většinou ve sportovním, pořád sebou tahá takovou černou tašku, takovou tu hranatou, co je teď v módě.”
„Víc nevíš?”
„Nevím, ale pokusím se ho najít. Možná bude bydlet někde blízko mého tábora a třeba ho tam někdo viděl. Když něco zjistím, tak se ti ozvu.”
„Kdy budeš sarkofág otvírat? A co uděláš s jeho obsahem?”
„Víš dobře, že každý takový nález musím oznámit v Centru. Přijedou celé štáby odborníků a budou studovat obsah. Ještě jsem oznámení o nálezu neposlala, chci si nejdříve sama prohlédnout co nejvíc. Nepotřebuji, aby tam byl nával dychtivých učenců.”
„Mohl bych jet s tebou? A vezmu sebou svou dceru Pyrnu, je taky archeoložka.”
„Ale? To jsi mi zatajil… no dobrá, není to zrovna podle předpisů, ale souhlasím. Přijďte za mnou zítra do tábora. Věnuji vám celý den, ale pozítří už musím nález ohlásit. Naštěstí můj tým má stejné názory jako já.”
Saola se rozloučila a odešla. Hudra se vydal do osady hledat Pyrnu…
. . . „Za chvíli přistaneme,” říká Hudra, „podívejte, jak je Mars krásný.” Mateřská loď QR18, doprovázená třemi talíři se přibližuje k povrchu planety. Všichni cestující jsou shromážděni v hlavní kajutě a na obří obrazovce sledují přistání.
Celý let trval necelé dvě hodiny. Všichni jsou napjatí, nikdo neví co se v následující chvíli stane. Loď velmi zvolna klesá a asi půl kilometru nad povrchem zůstává stát.
„Podívejte…! Tam dole..., něco se tam děje!”
Na rudém povrchu planety se objevují zvláštní květy, které se zvedají do výšky a do stran. „Proboha, vždyť to jsou výbuchy!” zazní čísi výkřik. Opravdu, povrch pod nimi víří v mračnech zvířeného písku a kamení. Není nic vidět.
„Už to vidím,” říká kdosi, „vidíte… tam na okraji… nahoře.” Objevuje se jehlanovitá stavba, která vyrůstá do výšky. Pak se otvírá a užaslým očím se objevuje lesklá polokoule, zvolna se otáčející. Hornina v jejím okolí se opět zvedá. Tentokrát je ale její víření usměrňované. Objevují se ještě čtyři polokoule a společně doslova zametají planinu. Z prachu a písku navátého za více jak tisíc let, se vynořuje oválná deska hlavního vchodu základny. Deska se velmi pomalu odsouvá a odkrývá ústí obrovského tunelu. Ten se najednou začíná přibližovat a pasažéři lodi si uvědomují, že míří přímo do něj. Několik minut napjatého očekávání…
„Vítejte!” Ozývá se melodický hlas hlasatelky. „Jste první návštěvníci základny od roku 2038. Dnes je druhého dubna roku 3062. Je mou povinností seznámit vás s její historií a uvést vás do života na základně. Prosím aby jste se zaregistrovali. V přijímací hale vám automat vydá registrační náramek, který si prosím navlékněte na levé zápěstí. Pomocí náramku s vámi budu komunikovat a starat se o vás.”
Pět set dvacet lidí s vyjevenými obličeji pomalu postupuje po spojovacím můstku a sestupuje po schodech na dno centrální letištní haly. Šipky namalované na podlaze je spolu s hlasem hlasatelky vedou do vnitřních prostorů základny. Základna, po tisíc let spící, se nyní probouzí k životu. Všechny agregáty se zapínají, začíná se zlepšovat ovzduší, až dosud mírně páchnoucí, teplota se stabilizuje. Osvětlení přechází z tlumeného na plnou intenzitu.
Počítač operačního centra základny ověřuje zdravotní stav všech, kteří přiletěli. Náramky na jejich zápěstích bezbolestně vpravují do krevního oběhu každého z nich malé zrnko komunikátoru. To, řízené vlastním programem se přesouvá až do mozku, kde se zavrtává a začíná plnit funkci standardního implantátu Qearrana. |
